1) zejména Augustinova nauka o dvojím předurčení aplikovaná na církev jako instituci. Husovo pojetí církve je docela blízké pozdějšímu protestantskému, jeho pohled na předurčení pak reformovanému.

2) docela ostré odsouzení nemravnosti. Pokud papež/biskup/kněz nežije jako Kristus a apoštolové, pak nemají absolutně žádné právo nazývat se jejich nástupci. Tady je to výzva té apoštolské posloupnosti. Zajímavý je pak bod 14, kde Hus odsuzuje praxi, kdy byl kacíř vydán světské moci k popravě.

3) Pár vedlejších věcí. Hus odmítal způsob, jakým ŘKC smetla ze stolu Wiklefa. Nutno podotknout, že Hus hájil jen některé z jeho článků.

Hus nebyl pro koncil nějakou vedlejší záležitostí. Oni to s ním docela probírali a je zajímavé, že z původních 39 bodů obžaloby jich zbylo jen 30. 13 jich zůstalo beze změny, 6 vypsali z jeho spisů šířeji, 9 upravili, články 4 a 30 přidali nově, zbytek vypustili. Oni se fakt hodně snažili, aby odvolal. Nezapomínej, jak na tom tehdy byli s papeži a papežstvím. :-)

Předložil jsem ti tu fakta, která si můžeš snadno ověřit. Tak jdi a ověř si je!

Ta kniha je: M. Jan Hus, napsal Dr. Jan Sedlák, vyšlo to v Praze roku 1915, Nákladem Dědictví sv. Prokopa - Tiskem B. Stýbla.Mám takový pocit, že někdy v devadesátých letech minulého století byla ta kniha vydána znovu. Zkusím se tu podívat na internetu.

První Husovi nabídnutá formulace odvolání zněla:" I když jsou mi připisovány mnohé věci, které mě nikdy ani nenapadly, prohlašuji nicméně, že se ve všem pokorně podrobuji rozhodnutí koncilu." To Hus odmítl. Pak mu nabídli druhou odvolací formuli:"Tyto články jsem nikdy neučil (dosl. nedržel jsem se jich) a nekázal a pokud jsem tak činil, konal jsem zle, protože je prohlašuji za chybné (bludné) a přísahám, že žádného z nich se nebudu držet ani ho kázat." Bylo to prakticky to, co Hus sám původně nabízel (kupodivu má wiki celkem pravdu), ale i tak to Hus odmítl. 

Na chvilinku se zapletu a odpovídám: ano i ne :)

Například obviňující článek 2.)

A co psal Hus?

A dále je patrné, že milost je dvojí, totiž milost předurčení k věčnému životu, od níž předurčený nemůže nakonec odpadnout. Druhá milost je podle přítomné spravedlnosti, která jednou jest a jindy chybí, hned je a hned se ztrácí. A první milost dělá syny svaté církvi obecné a dělá člověka jaksi nekonečně dokonalejším než druhá, protože svěřuje nekonečné dobro k věčnému užívání. To druhá milost nezpůsobuje. Prvá dělá syny věčného dědictví, kdežto druhá dělá časné činovníky, Bohu příjemné. Odtud je pravděpodobné, že jako byl Pavel zároveň rouhačem podle přítomné nespravedlnosti a přece patřil k svaté matce církvi a zároveň byl věřící a v milosti podle předurčení věčného života, - tak byl Iškariotský zároveň v milosti podle přítomné spravedlnosti a přece nikdy nepatřil k svaté matce církvi podle předurčení věčného života, protože se mu nedostalo onoho předurčení. A tak Iškariotský, jakkoli byl od Krista vyvoleným apoštolem nebo biskupem, což je označení úřadu, přece nikdy nebyl součástí svaté církve obecné. A jako Pavel nikdy nebyl údem ďáblovým, ačkoli se dopustil některých skutků, které se shodovaly se skutky církve zlostníků, podobně Petr. Ten z dovolení Páně se dopustil tak těžké zrady, aby o to směleji vstal. Neboť jak říká Augustin, předurčeným prospívá, upadnou-li do takových hříchů.
A z toho plyne, že je dvojí oddělení od svaté církve. Prvního nelze se zbavit; tak jsou od církve odděleni všichni předzvědění. Druhého je možno se zbavit: tak byli někteří kacíři odloučeni od svaté církve pro hřích, jehož je možno se zbavit, ale mohou se dostat Boží milostí do ovčince Pána Ježíše Krista. O takových totiž sám říká u Jana 10: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivésti." Měl jiné ovce podle předurčení, které nebyly z tohoto ovčince, to jest z jeho církve podle přítomné spravedlnosti, které svou milostí přivedl k životu.
A toto rozlišení mezi předurčením a přítomnou milostí je třeba silně podtrhnout, neboť někteří jsou ovce podle předurčení a vlci hltaví podle přítomné nespravedlnosti, jak dovozuje Augustin ve výkladu na Jana. A podobně někteří jsou synové podle předurčení, avšak dosud ne podle přítomné milosti. A toto rozlišení na obě strany zmiňuje Augustin ve výkladu na Jana 11, kde se praví: „Aby syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno." „Kaifáš", říká Augustin, „prorokoval jenom o národě židovském, v němž byly ovce, o nichž praví sám Pán: Nebyl jsem poslán než k ovcím zahynulým z domu Izraelského. Avšak evangelista věděl, že jsou i jiné ovce, které nebyly z toho ovčince, které měly být přivedeny... A proto dodává: A netoliko pro tento národ, nýbrž aby syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno. Tato slova však byla řečena podle předurčení, neboť dosud nebyli ani jeho ovcemi ani syny Božími." Tak Augustin. (z Husova díla !O církvi".

 

 

No porovnej si sám.

Něco takového bych mistru Janu Husovi nepřál, aby byl a zůstal rebelem.  Na rebelovi není nic hezkého, stejně jako třeba na loupežníkovi nebo pirátovi. Rebel je zrádce a vzpurník.  Nenechme se zmást umělým převracením pojmu a zaměňováním dobra a zla.

V době kdy apoštolové odmítali přestat hlásat Krista na popud Velerady ještě Bible nebyla. Byla jen Církev , která jí později sepsala. Tak tomu bylo vždycky. To co se stalo bylo zapsáno až dodatečně a proroctví do budoucna měla  jednak povzbuzovat a jednak inspirovat k nápravě. Aby se raději  pod vlivem Božího Milosrdenství nenaplnila.

Mistra Jana Husa prohlásil (zatím) blahoslavený Jan Pavel II. oficiálním reformátorem římskokatolické církve a vyjádřil lítost nad tím jak zemřel. Rebela by z něho momentálně chtěli dělat především nepřátelé křesťanství. Kteří si nepřejí aby se naplnilo Boží slovo o jediném ovčinci. Nevidím důvod proč bychom jim měli v takových věcech pomáhat.

Mé vydání Palackého je od nakladatele Mazáče (1939), takže mohu mít jiné stránky. Zkusím to dohledat. Ale uvědomuješ si, že ten citát absolutně neříká to, co tvrdíte? Přečti si to ještě jednou.