V neděli 12. října 2014 proběhla v Praze oslava 600 let obnovení přijímání pod obojí. Slavilo se celý den na 7 místech v centru města (včetně kostela sv. Martina ve zdi, kde se obnova podobojí udála) za účasti několika tisíc lidí. Začalo se v Betlémské kapli večeří Páně, na jejíž přípravě se podílely tři církve (ČCE, CČSH, CB).

Slavnost byla přínosem z více důvodů:

1. To že tři církve dokáží slavit společně večeři Páně, není v Čechách tak samozřejmé (byť všechny podepsaly Leuenbergskou konkordii).

2. Předsedání bylo svěřeno pražským představitelům jednotlivých církví (kazateli sboru CB v Soukenické ul., pražskému seniorovi CČE a pražskému biskupovi CČSH) ačkoli byli přítomni i vrcholní představitelé minimálně dvou těchto církví.

3. Blok slova byl zdařilý. Smysluplný výběr biblických textů, laičtí lektoři, srozumitelné kázání. (Stínem byla jen absence přímluvných modliteb, které již od antiky do křesťanské liturgie slova patří.)


4. Byla zařazena i eucharistická liturgie, která v českých církvích vzešlých z reformace často chybí (i když k eucharistickému bloku mám největší výhrady).

5. Na stole Páně byl umístěn kříž jako symbol Kristovy smrti a slavného zmrtvýchvstání (ten se jinak v prostoru postaveném pod záštitou akademika Nejedlého nevyskytuje…).

6. Byly rozděleny služebné role, byli zapojeni laici (jak v rámci konkrétních služeb jako komentátorů, lektorů, tak v rámci celého shromáždění). Hudebníci byli přitom umístěni poblíž stolu Páně. Bylo tak zřejmé, že konají liturgickou službu.

7. Shromáždění umožnilo zakusit a oslavit společnou víru, což je smyslem liturgie. (A tento moment je důležitější, než následující kritické poznámky…)

Ačkoli se slavilo 600 let obnovení přijímání pod obojí, paradoxně v eucharistickém bloku a v přijímání samotném se vyskytlo nejvíce nelogičností:

1. Někteří služebníci nepodávali eucharistické víno pitím z kalicha, ale namáčením. „Pijte z něho všichni“ obsahují zprávy o ustanovení, nikoli „namáčejte všem“. Důležité znamení bylo zastřeno. Praxe přijímání laiků oběma způsoby naráz (na Východě běžná) se ujala na některých místech ve vrcholném středověku z obavy nad rozlitím eucharistického vína.

2. Když už se přijímalo namáčením, pak se měl volit postup, kdy přijímající obdrží eucharistický chléb na ruku a poté si jej sám namočí v kalichu. V Betlémské kapli někteří přijímali namočenou hostii do prstů, někteří dokonce do úst jako nemluvňata, která ještě sama neumí jíst.

3. Byly použity hostie – tj. bílá kolečka pečená z nekvašeného těsta, která se těžko dají označit za chléb. V rámci kázání zazněl argument, že Ježíš použil nekvašený chléb a tudíž my tak máme také tak činit. Tento argument není nový. Přišel s ním opat a dvorní teolog Karla Velikého Alcuin, který je považován za zakladatele scholastiky (konec 8. stol.). Není ale jisté, zda Ježíšova hostina s učedníky na rozloučenou byla pesachovým sederem, při které se nekvašený chléb jedl. Podle synoptických evangelií ano, podle Janova evangelia ne. (V době, kdy se chystal Pesach, Ježíš již umíral na kříži.) Naštěstí není důležité, o jaký typ hostiny se jednalo, každé židovské jídlo obsahovalo berachot, do kterých Ježíš vsunul embolismy, kterým dnes říkáme instituce. Vzorem pro prvokřesťanská slavení byla však hostina šabatu, slavená každý týden s obyčejným chlebem, a nikoli hostina pesachu s chlebem nekvašeným [Sk 20, 6nn; Didaché XIV.].Nebylo by myslitelné slavit každý týden Pesach.

Scholastický důraz na přednostní užívání nekvašeného chleba se prosazoval postupně, např. v Římě až v 11. stol. Ale i když byl nekvašený, měl podobu chleba. Bílá „papírová“ kolečka pochází až z 13.–14. stol., kdy bylo důležitější eucharistický chléb ukazovat a ne jej jíst.

Nejde však ani tak o kvašenost či nekvašenost. Závažnější je, že užíváním hostií se ztrácí důležitá symbolika jednoho chleba, který je lámán pro všechny.

4. To co je v protestantské liturgii hodnotné, totiž přijímání v kruhu, nebylo využito. Oproti tomu se přijímalo ve frontách, jakési bufetové „McDonald’s communio“ kdy vytváříme sounáležitost s ostatními tím, že se jim díváme na záda… Organizátoři budou zřejmě tuto „novinku“ vysvětlovat množstvím účastníků. To ovšem neobstojí, prostor mohl být jinak uspořádán, mohlo se využít více služebníků, liturgie mohla být zkrácena o zbytné části, např. vystoupení Spirituál kvintetu, mohlo se uvažovat o vzájemném podávání samotnými přijímajícími, které více zdůrazní obecné kněžství (a o to v církvích vzešlých z reformace – a nejen v nich – jde).

5. Bylo pozitivní, že vůbec jakási eucharistická modlitba byla zařazena. Jednalo se o „recitovanou upravenou“ část Farského liturgie. Chápu, že recitací byl učiněn pokus umožnit celému shromáždění účast na dialozích a aklamacích, které jsou integrální částí eucharistické modlitby, kterými shromáždění vyjadřuje svůj souhlas s tím, co předsedající (jménem shromáždění) přednáší. V daném případě však působí komicky, jako kdybychom chtěli recitovat libreto opery…

Farského liturgie, jakkoli byla ve své době zdařilým dílem (díky mateřskému jazyku, zařazením epikléze, hodnotnému dialogickému zpěvu atd.) je dnes k ekumenickému použití nevhodná. A tak slavení mělo formální i obsahové vady:

1. Eucharistická modlitba se vždy, v celých dějinách, obrací k Otci (skrze Syna, v prostředí Ducha svatého). Upravená Farského liturgie se tu obracela k Ježíši, tu k Otci, tu opět k Ježíši, tu k Duchu atd.
   
   
2. Nepostřehl jsem, že by byla obsažena anamnéze – rozpomínání na základní Ježíšovy spásné činy (jeho smrt a zmrtvýchvstání), která je nedílnou součástí eucharistické modlitby a bývá zpravidla zařazena po instituci. Víra v Kristovo zmrtvýchvstání nebyla v nikde v rámci eucharistické modlitby explicitně vyjádřena. Naproti tomu instituce byla přeexponována (ozvláštnění zpěvem, manipulace s živly, změna postoje shromáždění).
   
   
3. Jedná se o jednu modlitbu, a té by měl odpovídat i jednotný postoj shromáždění. Pokyn povstaňte by měl zaznít na začátku. (Pokud je něco takového vůbec zapotřebí, lze to vyjádřit např. příchodem ke stolu Páně či vhodným gestem.)
   
   
4. Teatrální manipulace s živly, která má původ ve vrcholném středověku, je dnes přežitá. Jediný postoj, doložitelný z židovské a starokřesťanské tradice, je postoj oranta (orantky) se vztaženými pažemi.
   
   
5. Při podobných příležitostech, jako byla v Betlémské kapli, je vhodné použít např. eucharistickou modlitbu z Apoštolských tradic, která je široce ekumenicky využívána, případně eucharistickou modlitbu podle takovéto předlohy s využitím biblických textů daného dne improvizovat. Farského liturgie nezapře svůj původ v tridentské mši. Ta však již není (s výjimkou ultrakonzervativních katolických kruhů) aktuální. Mnohé církve, které prošly liturgickou obnovou (např. angličtí anglikáni) musely vytvořit zcela nové formy. Ty anglikáni označili jako ritus A, tradiční formy (zbavené těch nejhorších středověkých nánosů) byly označeny jako B
   
   Celý problém liturgického sjednocování církví spočívá (kromě dobré vůle, která jistě v Betlémské kapli nechyběla) ve volbě společného východiska. V posledních desetiletích se ve světě prosadily jako jednotící model starověké a raně středověké prameny. Doba ještě nerozdělených církví a současně doba, kdy jsou již k disposici prameny, ze kterých můžeme čerpat.