Kolem událostí 17. listopadu vznikla a nadále panuje spousta mýtů. (Slova mýtus užívám zhruba ve významu blud, smyšlené vyprávění.)

Hned v prvních dnech revoluce se například vynořuje slogan „v Praze mlátí studenty“, jako by šlo jenom o studenty. Je fakt, že demonstrace zorganizovaná na Albertově byla původně studentskou demonstrací, nicméně na Národní jsem viděl lidi nejrůznějších kategorií, včetně důchodců anebo zas spíše pracující mládeže. Byli tam staří i mladí, lidé středního věku a také děti. Přítomni byli chartisté, většinou nestudující, a aktivisté jiných nezávislých iniciativ. Jistě, bylo tehdy užitečné a strategické zdůrazňovat: V Praze jsou mláceni vaše děti – studenti, budoucnost národa. Nicméně dnes už není třeba slogany opakovat, a kvůli historii je třeba vidět složení zástupu při masakru na Národní jemnější optikou.
Zásadní mýtus ale prezentují teorie, podle nichž bylo uveřejnění zprávy o zabitém studentovi Martinovi Šmídovi cílenou dezinformací, předem připravenou fámou, přičemž na začátku tohoto dezinformačního řetězce stojí údajně navedená Drahomíra Dražská. Takovou teorii zastával například Václav Bartuška.
V jeho knize Polojasno čteme: „Jdu do Opatovické ulice. Nad zdí kostelní zahrady kvete veliký kaštan. Tady někde se Dražská potkala s Litomiskou. Tohle je pro mě naprostá záhada. Jak zrežírovali jejich setkání? Nebo to byla náhoda? Ne, nevěřím. Ale jak to zvládli?“ Mirka Litomiská, druhý článek domnělého řetězce, tedy potkává pohmožděnou Dražskou a nabízí jí pomoc, ta ji nejprve odmítá a pak přijímá.

Druhý den 18. listopadu dopoledne sdělila Dražská Litomiské, že na Národní zabili studenta jménem Martin Šmíd. Sám jsem se ještě téhož dne velmi náhodně dozvěděl, že Mirka Litomiská ví o někom, kdo má informace o jakémsi mrtvém. Mirku Litomiskou se mi podařilo po telefonu sehnat a ve večerních hodinách i Drahomíru Dražskou, s níž jsem vzápětí nahrál na magnetofon její výpověď. Tuto nahrávku jsem pak odnesl k ing. Petrovi Uhlovi a on následně obsah nahrávky poskytl zahraničním sdělovacím prostředkům.
Za svou osobu vylučuji, že by mé aktivity mohly být dopředu předjímány, zrežírovány nebo že bych mohl figurovat v nějakém předem připraveném plánu. A zrovna tak se mi jeví jako velmi chatrný onen první článek domnělého informačního řetězce, tj. natrefení Dražské Mirkou Litomiskou, v rámci jakéhosi vyspekulovaného a předpřipraveného plánu.

Panuje názor, že dotyčná nahrávka zmobilizovala veřejnost a urychlila listopadovou revoluci. Nedovedu posoudit, jestli to není taky mýtus, byl jsem ve věci příliš zaangažován.

Další mýtus ovšem vytváří estébák a zároveň příslušník bezpečnostního pluku poručík Ludvík Zifčák alias student báňské školy Milan Růžička. Když se rozšířila zpráva, že na Národní zemřel student Martin Šmíd, a když se objevila konkrétní svědectví o krutě mlácených lidech, o ležících tělech, a dokonce též o nezvěstných osobách, ozval se již z vazby tento Zifčák s tvrzením, že to byl přece on, kdo si okatě lehal ve vřavě a nápadně hrál mrtvého, neboť tak byl prý zaúkolován svými nadřízenými z StB. Národ si oddychl. Uf, tak to byl Zifčák! Nikdo nezemřel.

Byl jsem na místě a když nás hnali ústím Mikulandské, viděl jsem na zemi pár bezvládně ležících lidí. Proč by si ale k těm na zemi již ležícím, třebas v bezvědomí, měl ještě nějaký figurant přilehat? Kdo by si ho měl všimnout? A jaký by to všechno mělo mít účel? Zifčák zřejmě zkolaboval po úderu svého kolegy a tuto skutečnost později začal využívat k šíření svých dezinformací. Fakt je, že pozornost veřejnosti byla jeho prohlášeními odvedena stranou. Jako by se za všemi připadnými skutečnými i neskutečnými mrtvými či jen ležícími v bezvědomí na Národní skrýval právě on.

V této blamáži pak pokračuje naprosto nedůvěryhodný Zifčák již dvacet let, nejposledněji za vydatné pomoci Igora Chauna v jeho nepříliš seriózním tele-dokumentu. Tento pořad jen znovu navodil onen myšlenkový zkrat a chybné domnění, že jakýkoli "mrtvý student" (narozený, nenarozený, skutečný, neskutečný, Šmíd, nešmid) rovná se Růžička rovná se Zifčák.
Události násilí dávají vznikat mýtům. Přičemž mýty vytvářejí oběti i pachatelé. A samozřejmě ti, co se staví na jednu či na druhou stranu. Mýty vznikají samovolně, bezděčně, nevědomě, ale jsou tu též záměrně a racionálně vytvářené zavádějící historky laborující se lživými informacemi. Navíc z obou těchto táborů se rekrutují fabulátoři, kteří mají potřebu se producírovat se svými geniálními odhaleními.
Mýtus obětí zveličuje množství krutosti. Upozorňuje tak na spáchané násilí, a dále vynalézá jeho širší souvislosti, příčiny a účely.
Mýtus pachatelů překrucuje pravdu s cílem zbavit pachatele viny a maskovat reálné zločiny pomocí jakýchkoli výmyslů.

Mýtotvornou látku na straně obětí poskytla Dražská, mýtotvorcem na straně pachatelů se následně učinil Zičák.

To, co se již dvacet let v souvislosti s listopadovými událostmi děje, je proces, v němž se oba proudy, mýtus obětí a mýtus pachatelů, proplétají, spájejí a navzájem se pohříchu doplňují; rodí se další mýty.
Tak můžeme sledovat, jak Zifčák chronicky a celkem úspěšně balamutí veřejnost, když zpětně spojuje své působení nejen s postavou hypotetického mrtvého studenta, ale také s informačním počinem Drahomíry Dražské. Pro toto spojení neexistují žádné důkazy, kromě opakovaných tvrzení Zifčákových.

Nu, a oba se jako z udělání objevují opět na scéně spolu s ostatními "abiturienty" 17. listopadu v televizním vzpomínkovém pásmu. Zifčák dál roztrubuje své výmysly v Chaunově příspěvku. A Dražská se coby silueta nečekaně ukáže za plentou a poněkolikáté zopakuje, že si všecko vymyslela, notabene také popře, že by byla se Zifčákem kdy ve spojení.

Ze srdce si nepřeji nic jiného, než aby se události související se 17. listopadem prošetřily, aby pravda vyšla najevo. Není-li to možné, je třeba unést nevědomost. Rozhodně by se ale neměla potlačovat fakta a zdravý úsudek ve prospěch jakýchkoli lákavých a definitivních teorií.