Máme štěstí i neštěstí v tom, že je nám slovo fobos celkem blízké, protože známe spojení jako klaustrofobie, agorafobie, dentofobie (tou více méně trpím já) atp. Fobos v tomto smyslu neznamená nějakou obavu či strach, ale je to velmi silné vyjádření až panické hrůzy z něčeho. Když poslouchám některé kazatele či čtu literaturu, mívám pocit, že křesťana lze definovat jako někoho, kdo trpí theofobií. Jenže slovo fobos má a mělo ještě druhý význam a to sice úcta či respekt. Chceme-li u slova o více významech vědět, který mu máme přisoudit, je potřeba podívat se na kontext.

V Písmu najdeme obrat meta fobú kai tromú (s bázní a chvěním/třesením) hned na několika místech. Máme tu spojení slov fobos ("hrůza") a tromos, což je slovo, které znamená třes/třesení se strachy. Přesto by bylo nesprávné, kdybych řekl, že k zubaři jsem šel meta fobú kai tromú, tj. s "hrůzou a třesoucí se strachem".

Ve 2. listu do Korintu chválí Pavel na konci sedmé kapitoly čtenáře svého dopisu. A mimo jiné se raduje z toho, že Tita přijali s bázní a třesením. Opravdu se nám tu Písmo snaží povědět, že Korintští očekávali příchod Tita s panickou hrůzou? Domnívám se, že tomu tak nebylo. Pavel tu čtenáře chválí za to, že Tita přijali s úctou/respektem, v poslušnosti a jedná se pravděpodobně o idiomatické vyjádření, které současně znamená "s obrovským nadšením a radostí, láskou". 

Úplně stejná je situace ve Fp 2,12. Z vlastní zkušenosti věřím tomu, že Ježíš dává člověku pokoj, radost a nadšení z toho, že k nám v něm přišel Bůh. Tento verš bývá zneužíván těmi, kteří věří, že se každodenně musíme nějak bát o spásu. My však máme svou záchranu uskutečňovat v radosti, úctě, lásce a poslušnosti Bohu a ne v nějaké panické hrůze z toho, co vše se může stát.

Konečně Pavlova výzva v Ef 6,5 rovněž nenabádá nikoho, aby poslouchal s hrůzou, ale jde opět o úctu a nadšení. Všimněme si, že stejně máme poslouchat Krista. Copak je vůbec možné, aby někdo, kdo do Krista vkládá veškerou svou naději, kdo věří, že Kristus za něj položil život, pociťoval vůči Němu nějakou hrůzu? Naopak, je zde opět místo pro lásku, úctu, poslušnost a nadšení. Člověk se až třese z představy, že Pánu veškerého stvoření stojí vůbec za pozornost. A když k té pozornosti připočteme ještě Jeho lásku, která vedla až na kříž, člověk ztrácí slova.

Písmo opakovaně mluví o bázni Boží, bázni před Bohem či bázni před Kristem. Všimněme si, že Izajáš ve svém mesiánském proroctví říká:"I vzejde proutek z pařezu Jíšajova a výhonek z jeho kořenů ponese ovoce. A spočine na něm Duch Hospodinův: Duch moudrosti a rozumnosti a rozumnosti, Duch rady a udatnosti, Duch poznání a bázně před Hospodinem" (ČSP) Docela dobrý návod k pochopení významu této bázně nám dává Sírachovec:"Bázeň Páně jest sláva a zvelebení, veselí a koruna plesání. Bázeň Páně obveseluje srdce, a daří veselím i radostí a dlouhostí dnův" (Kralická Bible - ČEP: Bázeň před Hospodinem je slávou a chloubou, přináší veselí a věnčí jásotem. Bázeň před Hospodinem oblažuje srdce, dává veselí, radost a dlouhý věk.) Izajášova slova byla o Ježíšovi a ačkoli mluvil o Otci hodně a často, nevyjadřoval přece nějaký strach z Boha.

Historicky se slovo fobos ve spojení s Bohem překládalo jako "strach" či "bázeň", protože Bůh býval prezentován jako jakýsi kádrovák, který vše vidí, zaznamenává každičké selhání a pak krutě trestá. Nevím jak vám, ale mně Ježíš svědčí docela jinak. Vede mě k lásce k Bohu, k úctě, respektu a poslušnosti. A tak doufám, že někdy nějaký překladatel opustí zažité klišé "bázeň Boží" a nebudeme tak číst o tom, jak Lukáš píše Theofilovi o theofobech, ale naopak o dalších theofilech, kteří s radostí a úctou následují na své cestě životem toho nejlepšího Pastýře za doprovodu skvělého Zastánce.

Ve Starém zákoně je nejlepším překladem toho našeho "bázeň Boží" slovo zbožnost, důvěrný vztah poslušnosti k Bohu.

Protože je tu celkem známá moje víra ohledně konečného osudu lidstva, chtěl bych ujistit, že nijak nezastírám realitu Božího hněvu a jeho spravedlivého trestu. Je to vlastně docela paradoxní, protože ti, kteří by se měli obávat, na Boha kašlou, a ti, kteří už nemají důvod k obavám, mluví často o strachu z Boha.