poslal Nepřihlášený
Sedím u TV a sleduji smutnou událost. Právě zemřelo osm
lidí, kteří vůbec netušili, že dnes se nedočkají večera. Jdou na oběd a
najednou už nežijí. Takových osudů je mnoho a mnoho a my se často ptáme:
Proč ? Jak to, že se to stalo? Podobné otázky si dávali i učedníci , kteří byli
s Pánem Ježíšem, když se dozvěděli, co potkalo galilejské
poutníky.
Luk 13
1. Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o
Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich
obětí.
Co se vlastně stalo? Ti poutnici
šli obětovat a Pilát s římskými vojáky je považoval za nepřátele Říma a tak
dal pokyn k jejich likvidaci. Hrozné. Co na to řekne Pán Ježíš?
Učedníci jsou jistě dojatí a plni touhy po odpovědi, která by to
vysvětlila a uspokojila je.Tehdy židé považovali smrt za trest, ale čím
se tihle poutníci provinili? Čím ? Odpoví jim na to Pán Ježíš? On vidí do
jejich duše a zná jejich myšlenky a pochybnosti.
On jim na to řekl:
„Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli
vytrpět?
3Ne,
pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.
4Nebo
myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší
viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?
5Ne, pravím
vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak
zahynete.“
Uspokojila by nás taková odpověď?
Z hlediska lidské spravedlnosti to připadalo učedníkům nespravedlivé. Podle
jejich uvažování přece neměli zahynout. Vždyť se ničím
neprovinili.
Ale copak my můžeme porovnávat
výši hříchu u ostatních lidí. Není větší a menší hřích, je prostě hřích. Těch
několik dělníků také nedělalo nic špatného, i když podle toho, jak se to vezme.
Z hlediska židů vlastně pomáhali Římanům, protože tu věž stavěli pro ně.
Jak těžko posuzovat spravedlnost lidskými měřítky??
Máme se s tím smířit? Co
máme dělat? Před smrtí nás neochrání nic. Ta čeká každého a neví, kdy, kde a
jak. Ale je něco, co je Boží spravedlnost, která je nad spravedlností lidskou.
Pokání. Vyznání hříchu . Tady je
začátek k záchraně od věčné smrti, věčného zahynutí. Cesta k Boží
spravedlnosti.
A Pán Ježíš v zápětí
přichází s podobenstvím.
6Potom jim
pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si
pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl.
7Řekl
vinaři: ‚Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic
nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘
8On mu
odpověděl: ‚Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím.
9Snad
příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“
Koho myslí tím fíkovníkem. Nejsme my ten strom, co
má dávat ovoce? Jaké ovoce? To, čím jsme prospěšní druhým lidem a Bohu. Ano,
potřebujeme někdy čas jako ten fíkovník. Potřebujeme péči, duchovní péči,
kterou nám dává Boží Slovo a Pán Ježíš. Také potřebujeme „ pohnojit a okopat“.
A pak bychom měli už dávat plody. A Pán Bůh někdy čeká roky a čeká a pak
jednoho dne spadne „sekyra“. Pak už plody nikdy nebudou a nejen to. Dřevo se
spálí v popel.
Možná chtěl Pán Ježíš tím vším, co učedníkům
sdělil, sdělit i nám, že tělesný život jistě někdy končí zde smrtí, ale už za
tohoto života vedle pokání je i důležité i to, abychom byli Bohu užiteční svými
plody, svým životem, svými činy.
Pane, působ na nás jako ten zahradník na suchý fíkovník. Vždyť nám
dáváš slunce, tak je přece správné, abychom dávali i plody.
Děkuji.
