V jakém to světě budou žít naši vnuci?


Na každého z nás nějakým způsobem doléhá nastalá situace v Evropě, vyvolávající nejednu vrásku na čele.

Máme smíšené pocity.
Na straně jedné nám naše křesťanská víra velí podělit se s nuznými, pomáhat poutníkům v nouzi.
Vždyť i Svatá rodina byli takovými imigranty v Egyptě!

Na straně druhé všechny národy Evropy, které jsou zaplavovány stovkami tisích přistěhovalců, cítí v nich ohrožení své identity. Politici jsou v tom naprosto bezradní, většinou i nevzdělaní a nemající ani potuchy, co se vlastně doopravdy děje.


Rád bych zde poukázal na příčiny tohoto stavu ze svého pohledu.
Domnívám se, že hlavní problém dnešního stavu je v nás samotných, v opuštění způsobu života víry předků.

Od jednoho faráře v Rakousku jsem měl možnost slyšet o situaci místní církve.
Mnozí "věřící" se k církvi chovají jako k supermarketu. Přijdou "nakoupit" - křest, první svaté přijímání, biřmování, svatbu - pohřeb.
Jinak si žijí sami pro sebe a církev v jejich životech v podstatě nehraje roli. Nežijí svátostným životem, žijí jako pohané.
Samozřejmě ne všichni.
V každé farnosti je i určité zdravé jádro církve, žijící svátostným životem - křesťané opravdoví i svým životem. Otázkou je, zda už jejich početní poměr neklesl pod úroveň oněch biblických "deseti spravedlivých" v Sodomě.

Dneska v té farnosti mají aktuálně stanové městečko stovek imigrantů a místní nemají obavy o to, že jejich krajina bude do budoucna zaplevelena arabštinou znějící z věží minaretů, že jejich vnuci budou islamizováni. To je jako praktické ateisty ani tak netrápí.
Mají však obavy z ohrožení vlastních sociálních jistot zatíženého systému sociálních dávek a mají také obavy z násilného islámského extrémismu.

Tato situace  je obdobná ve všech státech západní Evropy.



Kdysi ve starověku i středověku existovala mocná říše Východu, střed celého východního křesťanství v Konstantinopoli, s tehdy největším křesťanským chrámem na světě - chrámem  "Hagia Sofia" (chrám Boží moudrosti). V jedenáctém století však nastal rozkol východní církve s církví západní a nastoupila poprvé mezikonfesijní nenávist. Křesťanství tehdy přestalo do značné míry být ve světě tím, čím být mělo - hlasatelem Boží lásky v Kristu.
Historickým důsledkem tak bylo oslabení křesťanského světa a v r. 1453 tento stav vyvrcholil dobytím Konstantinopole islamizovanými Turky. Od té doby se stala Konstantinopol islámským Istanbulem až do dnešních časů. Z původní početně mocné církve východního pravoslaví zůstal dneska jen nepatrný zbytek.

Císař Konstantinopole, vědom si islámské hrozby, usiloval o odstranění schizmatu do té míry, že podepsal s papežem návrat východní církve pod pravomoc Říma - ale po jeho návratu biskupové v Konstantinopoli toto prohlásili za neplatné a označili západní církev za heretiky. To zpečetilo osud Konstantinopole, která tímto zůstala proti Turkům víceméně osamocena. Největší křesťanský chrám na světě se stal islámskou mešitou.

Turci by však ani tak nedobyli Konstantinopol vlastními silami, ale dobyli jej pomoci křesťanských technologií - obrovskými děly uherského inženýra Urbana. (Ten je nejdříve nabídl císaři v Konstantinopoli, ale ten si je nekoupil).

Tak si uvědomuji, že i Usáma Bil Ládin prohlásil, že si od nás koupí provaz, na kterém nás oběsí!
Taktika islámu zůstává nezměněna.
Jenom ta "děla, či provazy" dostávají časem jinou podobu. V dnešní době jsou oním "provazem" naše vlastní demokratické zákony a náš sociální systém - obojí pocházející z křesťanského dědictví. Ale hlavní příčinou je nesvornost mezi námi. Nesvornost konfesí, dokonce i nenávist - ne nepodobná sebevražedné nenávisti Konstantinopolských patriarchů proti Římu.
I dneska je Západ rozdělen na množství křesťanských konfesí, i dnes mezi nimi bují mnohdy stejná nenávist.
Tato nesvornost plodí rozplizlost víry křesťanů, plodí odpad k bezvěrectví, ke konzumnímu způsobu života. A ten dále plodí demografickou krizi, kterou islámské země rozhodně netrpí.
Muslimům tedy stačí jen trpělivě počkat, až národy Evropy vymřou samy od sebe. A až potomci imigrantů přečíslí původní obyvatelstvo, převezmou moc pomocí našich vlastních demokratických zákonů.


Mnohdy nám římskokatolíkům vyčítáte lpění na tradicích.
Rád bych zde připomněl jednu z křesťanských tradic - společnou modlitbu církve při zvonění "klekání". Ráno, na poledne a večer, když naši předkové uslyšeli hlas zvonu, zastavili se v práci, smekli, a modlitbou "Anděl Páně" děkovali Bohu za spásu světa. Kolik z vás, co se stále považujete za křesťany, to dneska ještě dělá?
Pro muslimy není problémem jejich povinných pět modliteb denně, a pro nás je to problém?
Vím, že někteří z vás jste alergičtí na modlitbu "Zdrávas" - (i když je součástí Božího slova) - a nechci po vás, abyste se do ní nutili. Ale my římskokatolíci, ti žijící opravdově s Kristem,  jsme v dnešních dobách svoji tradici rozšířili o modlitbu Páně "Otče náš..." za křesťanský charakter Evropy.

Vy všichni jinověrci, kdo nemáte v srdci nenávist, přidejte se k nám touto modlitbou s tímto úmyslem, kdykoli uslyšíte hlas zvonu.
Dokážeme  - li se v tomto sjednotit, Bůh nás, ani naše děti nenechá zahynout v pekle islámu! Modlete se s vědomím, že spolu s vámi se modlí všichni ti, kdo doufají v Krista. Navzdory všem mezikonfesijním rozdílům ve víře, statisíce lidí se v jeden okamžik zastaví a prosí Boha za společnou věc. Třikrát denně!.


(Mt 18,19-20)
Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce.