Ono zmiňované první vzkříšení je tělesné/duševní, nikoliv duchovní. Živoucí nešama (duch, vdechnutý Bohem do člověka při stvoření; vnitřní člověk, též. tzv. druhý člověk, nebo také nebeský - Pán z nebe) neumírá, nezaniká, je věčný, tzv. nesmrtelný. Umírají duše těla, tedy nefeš (oduševnělá těla - živočišná těla, duše je vitální), nikoliv duch. Člověk byl stvořen jako pozemský – duševní tělo, ale i jako nebeský tvor - obdržel od Boha dar věčného života – živoucí nešamu (nišmat chaja) – nesmrtelnost - (rozuměj jeho duši), a člověk se tak stal živoucí nefeš (tedy nefeš chaja) – nesmrtelnou (věčnou) duší pro přebývajícího ducha božího v něm. Když se Adam provinil proti Bohu, nezemřel jeho duch, ten patří Bohu, je boží, věčný, nesmrtelný a dává člověku život; ale jeho duše – nefeš – se stal smrtelnou, propadla smrti z božího rozhodnutí – Bůh rozhodl, že prostě jednoho dne odejme od člověka svého ducha a toho dne člověk umře. Člověk má tedy nyní věčný život jakoby propůjčen po dobu jeho živočišné životnosti, opět z Božího rozhodnutí maximálně okolo 120-ti let, běžně 70-80 let, ale Bůh svým darem může lidský život prodloužit, ale také i zkrátit, odejme-li svůj „dech“ z člověka. Čemu věřím(e), je, že Bůh může dát člověku věčný dar Jeho života, a respektive i jeho životu, tedy dát člověku nesmrtelnost (život) navěky. To je ten příslib, co máme. Jako stvoření pozemské jsme na tom naprosto stejně jako jiná pozemská duševní stvoření – zvířata, žijeme po dobu naší živočišné životnosti. Ale člověk má dar od Boha – svého nesmrtelného ducha (dechu), ovšem z božího rozhodnutí platí – v den, kdy pojíš ze stromu poznání dobrého a zlého, tedy v den kdy člověk zhřeší, dojde trestu – smrti, zemře, stane se smrtelný, Bůh jednoho dne odejme od každého svůj dech (svého ducha) a člověk zemře. Bůh prohlásil, že se jeho duch (dech) nebude zaneprazdňovat člověkem navěky – stanovil 120 let. Proto také dnes platí, že v krvi člověka je jeho život – v jeho živočišnosti, jako u zvířat. Ale člověk se stále rodí s darem božího dechu – uložil v lidské srdce nesmrtelnost, kterou ovšem jako trest za hřích od člověka odnímá. Není na tom nic složitého. Ale v hlavách člověka kolují představy církevních dogmat o nesmrtelných duších (respektive duchových duších). Nové narození z Ducha Božího) není nic jiného, než Boží rozhodnutí smilovat se nad člověkem a dát mu svůj život (svůj dech) na věčnost. Co nyní věřící v Krista skrze víru v Něho dostávají je „pečeť ke dni vykoupení, ke dni záchrany, ke dni vzkříšení; dar milosti, tedy dar "Ducha svatého" – Ruach ha-Kodeš. Ducha zaslíbení ke dni vykoupení. Ten je Boží pečetí ke dni vykoupení, totiž vzkříšení lidské nefeš k životu věčnému, kdy Bůh dá (udělí) dar svého živoucího ducha (chaju) člověku navěky. Kdyby jej (tedy to věčné darování božího ducha) už nyní člověk měl v těle, nemohlo by tělo umřít. A toto se stalo i při Ježíši Kristu. Narodil se z moci Božího ducha (dechem Božím, jako nakonec každý z nás), byl při křtu pomazán Božím „ruach ha-kodeš“ (tj. Duchem svatým), tedy osvícením „svatého“, vněmem Boží (stále) přítomné a setrvávající milosti a posvěcení při něm, tedy naprosto stále vnímanou přítomností Božího ducha v něm a při něm. Jednodušeji "vnímáním Boha" skrze které Boha můžeme poznávat a zakoušet kým a jaký je (tzv. v náruči, v klíně, vnitř). 

Mé „pojetí – vnímání“ Boha je přeci jen a to se podrž :-) daleko blíže Dzehenutiho než tvému. Ovšem já nemám za to, že cokoliv hmotného je zhmotněný Duch – Bůh či ztělesněný Duch - Bůh, ale Bohem stvořená a oživená bytost.

Pokud jsi porozuměl tomu, co výše píšu, mělo by ti být jasné, že když myslím na vzkříšení duše, nemyslím na "nějaké vzkříšení ducha". Cílem naší spásy je spása duše, ne ducha. Proto také ani nevěřím na nějaké zkažení Božího ducha, na nějaké dědičný hřích lidského ducha, ale nýbrž tak akorát duše v její náklonnosti ke zlému, ale nikoliv že se rodí už hříšná. Proto nevěřím také ani na vzkříšení ducha, protože duch neumírá. Byl nám dán podíl na vzkříšení mrtvých, tom prvním vzkříšení svatých k jejich oslavení, a ten podíl mají ti, kdo byli tzv. "osvíceni" Božím duchem "ruach ha-kodeš" a Bůh jim takto dal poznat svou přítomnost, sebe. A druhá smrt? Kdo má podíl na "prvním vzkříšení" již navěky neumře, tedy navěky bude žít a nikdy neumře.