Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Už slyším, jak někteří lidé říkají, jaký pád, vždyť římsko-katolická církev je největším světovým náboženstvím! Největším co do papírových počtů ano, ale také tam panují největší bludy.

Zjevení 2,20-23: Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezabel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách. Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Dokonce varuje církev v Thyatirech, jako jedinou ze 7 církví ze Zjevení, že ty, kdo s Jezabelou cizoloží, uvrhne do velkého soužení. Když apoštol Jan psal Zjevení, panoval hrozný zmatek jak ve světě, tak v Církvi. Řádění římského císaře právě dosahovalo svého vrcholu. Ve Zjevení nevidíme jen stav světa, ale i stav Církve. V takové situaci hovoří Pán Církve o tom, co se mu líbí, co odsuzuje a ukazuje Církvi Boží cestu. V Novém zákoně máme dvě skupiny sedmi listů. Pán Bůh použil apoštola Pavla, aby napsal prvních sedm: Do Říma, Korintu, Galácie, Efezu, Filipis,  Kolosis a Tesaloniky. Jana použil k napsání druhé sedmičky (Zjevení 2 a 3 kapitola). Sedm Pavlových listů se týká normálního života v Církvi, ale Církev brzy upadla a její stav už normální nebyl. Chyběli starší, chyběly služebnosti, které Pán své Církvi daroval, proto pověřil apoštola Jana napsáním posledních sedmi novozákonních dopisů Církvi. Kdo chce Pána opravdově následovat, nemůže obejít tyto dvě kapitoly Zjevení. Pavel psal svých sedm listů „před poslední hodinou“, Jan své listy píše právě v této hodině (1J2,18). V Novém zákoně rozpoznáváme tři vynikající služby: Petrovu, Janovu a Pavlovu. Druhý Petrův list je posledním z jeho spisů, Petr tam poukazuje na odpadnutí. Posledním Pavlovým spisem je druhý list Timoteovi, kde čteme: „Co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné“ (2Tm 2,2). V prvním listu Timoteovi vidíme Církev jako sloup a utvrzení pravdy (1Tm 3,15). Hodí se to i na Církev dneška? Dnes se ve velkém domě najdou nejen zlaté a stříbrné nádoby, ale i dřevěné a hliněné. Jedná se o to, aby se Církev očistila od nádob k potupě, usilovala o spravedlnost, víru, lásku a pokoj s těmi, kteří z čistého srdce vzývají Pána (2Tm 2,20-22). Janovy listy jsou poslední z jeho spisu. Píše v nich, že antikrist už na světě působí a že se máme od něho oddělit (1J 4,1-3). Chaos a zmatky, které na tomto světě působí, ovšem nijak neovlivňují duchovní realitu.   Boží duchovní realita zůstává nedotčená. Ale svědectví současné Církve trpí velkými zmatky. Katolická církev tvrdí, že je tělem Kristovým. Podle průzkumu bylo již v r. 1914 na 1500 protestantských denominací, nehledě na mnohé malé skupinky. Ty všechny tvrdí, že jsou tělem Kristovým. Odpadnutí, které se zde projevuje, začalo už před smrti Jana, Petra a Pavla. Pavel píše Timoteovi, že se od něho odvrátili všichni v Asii (2Tm 1,15). To zahrnuje i Efez. Nejen že z malého semínka vyrostl veliký strom, ale už jsou zde i ptáci, usazení v jeho větvích, aby zobali rozsévané símě slova. Zjevení apoštola Jana je prorocká kniha. V Asii bylo jistě víc, než sedm sborů. A přesto Pán vyvolil těch sedm jako reprezentativní vzorek. Když apoštol Jan, který žil nejdéle z Dvanácti, napsal v roce 95 až 96 knihu Zjevení, bylo všecko, co napsal, pro čtenáře proroctvím. Pro nás dnes jsou však dopisy církvím již dějinami, na které se můžeme ohlédnout. Všimněme si v této souvislosti obzvlášť dvou veršů: „Blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno“ (Zj 1,3) a „Blaze tomu, kdo se drží proroctví této knihy“ (Zj 22,7). Z toho jasně vyplývá, že toto Boží proroctví je Božím přikázáním. Tato proroctví se od všech ostatních odlišují. Lidé je mají zachovávat a držet se jich. Kniha Zjevení není psaná pro děti (teknon) Boží, ale pro Boží služebníky (doulois -1,1). Služebníci jsou koupení. Kdo není Božím vykoupeným služebníkem, sotva této knize porozumí. Kdo nezná Pána, nemůže správně vidět ani Církev. Církev je pokračováním kříže. Není možné znát kříž a neznat jeho pokračování. Lidé v Církvi jsou zrození z Boha, ne z lidské vůle (J 1,13). Než došlo v Církvi k závažným změnám, pečovali o Boží věci všichni věřící. Po odchodu Dvanácti lidé čím dál více ztráceli zájem o službu Pánu. Když vznikla římsko-katolická církev (v období Pergamu), bylo mezi mnoha pokřtěnými jen málo skutečně zachráněných, takže v církvi byli nespočetní nevěřící. Proto vznikla skupina „kléru“. Co se dalo dělat, když byli v církvi nevěřící členové? Tak proti Boží vůli vznikl klérus. Pán Bůh si přeje, aby všichni věřící i ve svém každodenním zaměstnání hledali na prvním místě Boží záležitosti, věci Božího království. V římsko-katolické církvi jsou to kněží (faráři), kteří podávají chléb (hostii), vkládají ruce, křtí a podobně, dokonce i konají svatby a pohřby. V evangelické církvi konají tyto služby pastoři. I v taoismu odnímají kněží věřícím recitování liturgie, v židovstvu řídili věci, které se týkaly Boha, kněží. Ale v Církvi Páně nesmí být žádná vrstva prostředníků mezi Bohem a člověkem, protože my všichni jsme kněží! V Novém zákoně je to tak, že každý smí sám za sebe přicházet přímo před Boží tvář. Dnes je však církev plná prostředníků – Nikolaitů. Tak se křesťanství vrátilo k židovství. Tyto úvahy jsou založeny na prorocké knize Zjevení a dějinách Církve. Především musím zmínit jeden Hospodinův výrok:  „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Iz 55,8-11). Kniha Zjevení začíná těmito slovy: Zjevení Ježíše Krista, kteréž dal jemu Bůh, aby ukázal služebníkům svým, které věci měly by se díti brzo; a třetí verš pokračuje: Blahoslavený, kdož čte, i ti, kteříž slyší slova proroctví tohoto, a ostříhají toho, což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest. Z reakcí na první část, vyplynula potřeba vysvětlit, o jakou knihu se jedná. Lidé dali název této knize podle prvního řeckého slova knihy αποκάλυψις.  (apokalypsis se překládá 1. Zjevení Božských pravd; 2. Odhalení tajemství a skutečností posledního věku). Některé verše knihy nám ukazují, že zvláštním znakem Zjevení je její prorocký význam. Tato kniha je prorocká a proto k ní nesmí nikdo nic přidávat, ani z ní nic ubírat. Věrní věřící vědí, že se všechna v ní obsažená proroctví naplní. Dobře to ví i nepřítel Boží, satan, který se proto tak usiluje překroutit význam této knihy a činí to tím, že především napadá její prorocký charakter. Z dějin Církve víme, že jak v apoštolských dobách, tak i později byla Církev vystavena těžkému pronásledování. I když se proti Církvi pozvedly brány pekel, rozevřely svůj chřtán a chtěly ji pohltit, nemohou nad ní zvítězit, protože její přirozenost je zmrtvýchvstání. Kdyby Církev ztratila svou moc v utrpení vítězit, byla by bez užitku. Jak mnoho je těch, kteří se hroutí, když se setkávají s protivenstvím, když se jejich plány a přání neplní! Jako by umírali. Ale zmrtvýchvstalý život se nebojí smrti. Co prochází utrpením a bránami smrti, je vzkříšený život. Jakým opakem se projevuje římsko-katolická církev. Roste sice papírově, ale ztrácí svůj vnitřní život. Přibývá v ní sice matričních členů, ale ubývají ti znovuzrození. Po době pronásledování nastalo období Církve pohanské (r. 313–590). Uplynula tři staletí vítězného boje Kristovy Církve s pohanským modlářstvím, hříchem a nepravosti, násilím a bestialitou brutálního římského impéria. Tři století vyznačující se na začátku skvělým rozmachem prvotního křesťanství apoštolského období, plného zanícení a zapálené víry, a posléze neskutečně surovým, krutým a bezohledným pronásledováním mladé Církve v době pronásledovaní, po jejímž skončení se Církev octla ve zcela nové realitě a v nové pozici. Z ponurých katakomb se přemísti do zlatem zaplavených chrámů a bazilik. Církev ponížena se promění v církev triumfující, z Církve pronásledované se stane církev pronásledující, čímž vstoupí do třetího období dějin – období církve pohanské. Příkladný, bohabojný život a vyspěla morálka křesťanů doby pronásledování, na sebe zatrhly pozornost nejen císařského dvora, ale zároveň veškerého obyvatelstva cele římské říše. Křesťané se stále početně shromažďovali každý den ráno i večer. Jejich chování vzbuzovalo všeobecný údiv. Mírné zacházeni s otroky, peče o nemocné, starost o vdovy, sirotky, chudé lidi, mrzačky a příchozí – to vše učinilo hluboký dojem na valné většině římské společnosti. Rovnoběžně s rozrůstajícím se vlivem Církve se však v ní ve velké míře začíná vyskytovat zesvětštění a náboženská povrchnost. Výrazně se to projevilo po ustání pronásledovaní, kdy císař Galerius, unaven válkou s křesťanstvím a oslaben těžkou nemoci, krátce před svou smrtí v dubnu r. 311 ve svém panovnickém sídle v Nikomedii (Mala Asie, dnešní Turecko) vydal toleranční edikt, v němž prohlásil, že jeho „usilovaní o potlačení křesťanství se ukázalo neplodným, proto „laskavě“ dovoluje křesťanům držet se Krista; oni ať se na oplatku modli ke svému Bohu za císařovo zdraví a statni úspěchy“. O dva roky později v roce 313 císař Konstantin, jemuž dějiny určily přídomek Veliký, vyhlásil „Milánský edikt“ přiznávající křesťanům náboženskou svobodu včetně uznaní ze strany státu. Tímto Konstantin Veliký (306–337) otevřel dokořán bránu křesťanství všem náboženstvím římské říše. Následuje rychlý vývoj a rozšířeni se křesťanství na cele území římského státu a zároveň trvale pohlcováni pohanských kultů. Proces zpohanštění křesťanství vyvrcholil dne 28. února roku 380, kdy císař Theodosius Velky vydal „Edikt o náboženství“, kterým pozvedl křesťanství na úroveň státního náboženství a jediného právně uznaného vyznaní v cele říši. Tentýž Theodosius v roce 392 vydal zákaz obětovaní pohanským bohům, zatímco Theodosius II. v roce 435 nařídil zbořit všechny pohanské svatostánky. Tímto začal přiliv širokých mas obyvatelstva vyznávající dosud svá náboženská přesvědčení do vládnoucího náboženství. V důsledku tohoto druhu „christianizace“ Edikt Theodosia II. z roku 423 prokázal, že ve východořímské říši se již nenachází ani jeden pohan. Justinus I. pak přikázal pokřtít zbytek pohanů, díky čemuž se v Male Asii v okamžiku „obrátilo“ vice než 70 tisíc lidi. Církev, která se ihned slovem, avšak záhy také ohněm a mečem, začala rozprostírat a roztahovat po celém světě, přičemž se otevírala zároveň jeho vlivům, se začala světu přizpůsobovat (Ř 12,2) a chodit podle jeho vzoru (Ef 2,2). V tomto novem období se stává společenství křesťanů „se světem“ čím dal užší (J 17,15.16. 1J 2,15.16). Došlo k tomu v důsledku vychladnutí prakřesťanského nadšeni a kolosálního, ba přímo lavinového přílivu formálních vyznavačů křesťanství. Církev přestala očekávat druhy příchod Pana Ježíše Krista a začala se připravovat na stálý pobyt na zemi. Místo toho, aby přivedla svět ke Kristu, církev se světem splynula a usadila se tam, „kde je satanův trůn“ (Zj 2,13). Toto třetí období křesťanství – OBDOBÍ CÍRKVE POHANSKÉ – Pán Ježíš Kristus prorocky znázornil v listu církvi v Pergamu (Zj 2,12-17). Toto období trvalo od vydání Milánského ediktu v roce 313 do doby papeže Řehoře I Velikého (začal vládnout v roce 590). Díky dynamickému vývoji se křesťanství stává mocnosti, které patři budoucnost. Díky asimilaci se světem začíná církev působit jako stát ve státě. Politicky schopny císař Konstantin Veliký, když viděl fiasko předchozích císařů s pronásledováním křesťanství, zvolil jinou cestu: zahrnul církev do „státního organismu“. Obdaroval církev četnými privilegii: osvobodil duchovenstvo od veřejných břemen (daně, branná povinnost) a určil mu stálý plat, vystavěl na náklady státu velkolepé baziliky a chrámy, zakázal zápasy gladiátorů, přičemž přál křesťanskému zákonodárství, zrušil trest ukřižováním a cejchováni na čele, povolil otrokům účast v křesťanských chrámech apod. Těmito privilegii přivázal církev k chodu státu a připravil ji o entuziasticky a dynamicky charakter. V křesťanství nastala tzv. „konstantinovská Era“, jinými slovy jednota církve se státem. Ačkoliv se Konstantin oficiálně a otevřeně hlásil ke křesťanství, ponechal však státu úplnou náboženskou svobodu a do své smrti zastával hodnost nejvyššího kněze starého římského náboženství „Pontifex Maximus“. Teprve krátce před svou smrtí, jak uvádějí historikové církve, se nechal v květnu roku 337 pokřtít Eusebiem z Nikomedie. Konstantinovi nástupci se však taktéž nezřekli tohoto pohanského titulu, teprve císař Theodosia Veliký v roce 382 zrušil hodnost „Pontifex Maximus“. Od této doby křesťanství přestalo platit za šlechetné společenství Kristových učedníků a následovníků a stalo se bezohledným nástrojem římské politiky. Římsko-katolická církev je dnes největší náboženskou organizací. Počátek její dnešní podoby lze datovat od roku 590 do roku 1517 až do vzniku reformace. Počátkem bylo zvolení papeže Řehoře I.   Tomuto období předcházelo období Církve pohanské (r. 313–590), a dosáhlo svého vrcholu díky třem nebiblickým posunům: Vznikem papežství (srov. Mt 23,9. 1Pt 5,1-3); Vznikem mnišství (J 17,15,16. Ko 2,18) a konečně vznikem svátosti (Ko 2,18.22.23. Žd 10,8-11.18). Je ho třeba ovšem ještě doplnit kvůli lepšímu pochopení rozdíly mezi židovstvím a křesťanstvím. Je jich mnoho, ale doplním jen čtyři zásadní. Je to chrám, zákon, kněží a zaslíbení. Židé postavili jako místo vzývání Hospodina na této zemi nádherný chrám, zbudovaný z kamenů a zlata. Jako kodex jednání jim sloužilo Desatero a mnoho jiných předpisů. Za duchovní oblast odpovídali kněží, skupina duchovních specialistů. A konečně měli řadu zaslíbení, která jim slibovala pozemské blaho a prosperitu. Židovství je tedy náboženství svázané se zemí chrámem, nařízeními a zákony, psanými černé na bílém, které zprostředkovávají kněží. Poslušným se slibuje pozemské blaho. Každý Žid, který chtěl sloužit Hospodinu nebo přinést oběť, musel putovat do chrámu. Jestli zhřešil nebo chtěl poděkovat za požehnání, musel opět do chrámu. Hospodina bylo možné vzývat pouze v chrámu. Židé bylo ctiteli Hospodina a chrám bylo místo, kde ho uctívali. V Novém zákoně tomu tak není. Zvláštním znakem Církve je, že nemá místo k uctívání Hospodina, nemá žádný chrám, protože my věřící lid, jsme sami chrámem. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží (Ef 2,21-22). Všimněte si, že zvláštním znakem Církve je, že naše těla jsou Božím příbytkem. Jako jednotlivci vnímáme, že naše tělo je chrám Ducha svatého a společně nás všecky Pán buduje a spojuje ve svůj příbytek. Na rozdíl od židovství nemá křesťanství zvláštních míst k uctívání Boha, protože místem vzývání je sám vzývající. Nosíme prostě své místo k uctívání Boha s sebou. Židovství zná jen hmotný chrám, skutečné křesťanství jen chrám duchovní. Hodnota Šalamounova jeruzalémského chrámu byla obrovská. Hodnota křesťanského chrámu je nevyčíslitelná, i když ho tvoří mnozí zmrzačení, slepí a chudí jen proto, že obsahuje Pána Boha. Někteří bohužel z nevědomosti říkají: „Když už nemáme ten nádherný jeruzalémský chrám, postavíme si aspoň nějakou církevní budovu.“ Ale Církev žádnou takovou budovu nepotřebuje. Ať přijde věřící kamkoliv, je tam chrámem on sám. Bůh přebývá v lidském srdci, ne v nějaké lidmi postavené budově. Mnoho lidí si myslí, že mohou Pána Boha uctívat jen na nějakém určeném místě. Řecky se církev řekne „ecclesia“, což znamená doslova „vyvolaní“. V některých jazycích se toto slovo překládá tak, že splývá s hmotnou budovou, do které lidé chodí uctívat Boha. To je však židovské, nikoliv křesťanské smýšlení. Křesťané jsou lid vykoupený drahou krví Ježíše. Kdo jsou tedy ti Židé v církvi? „… vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou“ (Zj 2,9). Ti, kdo chtějí do církve vnést myšlenku potřeby zvláštního místa k uctívání Pána Boha. Vedle chrámu hraje v židovství velkou roli Desatero a množství předpisů, které řídí život věřících. Ale Pán Bůh dal Zákon na usvědčení člověka z hříchu. Pán Ježíš objasňuje, že i kdybychom dodržovali Desatero, stále nejsme dokonalí (Lk 18,20-22). Norma pro praktický život je v židovství něco mrtvého, něco vnějšího. Zákon v křesťanství není napsán na kamenných deskách, ale na lidských srdcích, a to je zákon Ducha života ve mně. Duch svatý ve mně přebývá a On sám je mým zákonem. „Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce“ (Žd 8,10). V podstatě záleží pouze na souhlasu nebo nesouhlasu Ducha svatého v nás, věřících. V židovství jsou psané zákony a předpisy. Křesťanství žádné vnější předpisy nemá. I když mají mnohé křesťanské církve mnoho psaných pravidel a předpisů, s křesťanstvím to nemá vlastně nic společného. Církev ve Smyrně byla pronásledovaná, protože ti, kdo se nazývali Židy, ji vnucovali židovské předpisy a smyšlení. Kněží jsou v židovství nezbytní, kdyby člověk spatřil Boha Židů, okamžitě by musel zemřít. Obyčejní Židé se nesměli k Pánu Bohu přiblížit, byli vždy závislí na prostředníkovi – knězi. Kněz je před Bohem zastupoval. Žid sice měl povinnost donášet do chrámu ovce a voly, ale obětování a služba Hospodinu byly záležitosti kněží. V křesťanství je to jiné. Pán Bůh čeká, že my sami, jeho lid, budeme přicházet přímo k němu. Už není potřebí žádného prostředníka. Jak asi zněly urážky z úst Židů ve Smyrně? „Když kdekdo bude moci křtít, lámat chléb a konat všecku církevní službu, pak tu bude úplný zmatek. To bude hrůza!“ Záleželo jim na tom, aby vznikla třída prostředníků. Současné křesťanství se přizpůsobilo židovství. Židovským kněžím odpovídají v křesťanství páteři, pastoři, duchovní. Tato třida se stará o duchovní záležitosti. To jediné, co se očekávají od údů svých církví, jsou hmotné dary. My, obyčejní věřící, jsme pozemští a můžeme se věnovat jen svému pozemskému zaměstnání, ba můžeme být tak pozemští, jak srdce ráčí. Církev nemá žádné pozemské údy! Ne, že bychom se neměli starat o věci tohoto světa, ale svět se nás nedotýká. V Církvi je každý duchovní. Jestliže v nějaké církvi jen hrstka lidí pečuje o duchovní věci, je to úpadek. Víme, že katoličtí kněží se nesmějí ženit. Panuje domněnka, že čím více se budou odlišovat od obyčejných lidí, tím více důvěry budou požívat v duchovních věcech. To však nemá s křesťanstvím nic společného. Světskými, pozemskými věcmi se zabýváme jen do té míry, do jaké je to nezbytně nutné pro naše živobytí. Čtvrtým rozdílem mezi židovstvím a křesťanstvím jsou zaslíbení. Židé slouží Pánu Bohu s velmi konkrétními představami. Očekávají hojnou úrodu na poli, aby jejich dobytek prospíval a mnohonásobně se rozmnožoval. Vyhlížejí pozemské, hmotné požehnání. Boží zaslíbení pro Izrael také hmotné komponenty obsahuje. Mají být mezi národy světa hlavou, a ne ocasem (5M 28 kapitola). Avšak první zaslíbení pro křesťany je spojeno s vybídnutím, abychom na sebe vzali Kristův kříž a následovali ho. Být křesťanem neznamená mít se jen dobře. V křesťanství není důležité, kolik vydělávám, ale kolik pro Pána Boha obětují. Bohužel dnes najdeme v křesťanství jak hmotné chrámy, tak zákony, kněze – prostředníky i slibování pozemského dobra. „Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života“ (Zj 2,10). Slovo „Pergamon“ znamená „svatba, manželství“ nebo také „sjednocení“. Jaká nastala změna! Při pohledu na církevní dějiny máme před očima jasný obraz. Dějepisec Gibbon praví, že Řím by se byl vylidnil, kdyby se vyvraždili všichni tamní křesťané. Svět nejen přestal Církev potírat, ale největší říše světa, Římská říše, udělala z křesťanství své státní náboženství. Církev se spojila se světem, a to byl její pád. Z lidského hlediska to mohlo vypadat jako pokrok, ale Pánu se to silně nelíbí. Spojení se světem maří svědectví Církve. „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan“ (Zj 2,13). Je zde řeč o jménu Páně a víře v něho. Boží děti jsou lidé, které Bůh vyvolil z pohanů pro jméno Pána Ježíše. V ostatních náboženstvích stačí, když se příjme určité učení, ale v křesťanství platí jen to, zda věříme Pánu. Vše ostatní je nedůležité. To je zásadní rozdíl. Pán nám zanechal své jméno jako znamení své přítomnosti. Kdybychom ztratili jméno svého Pána, neměli bychom žádné svědectví. Pán pokračuje: „…nezapřel jsi moji víru.“ V řečtině je užito slovo „pistin“, což lze přeložit jako „pevné přesvědčení“. Nejedná se o nějakou obyčejnou víru, ale o jedinečnou víru, víru, která se liší od všech jiných přesvědčení. Filozofie, přírodní vědy, etika či psychologie nemají s křesťanstvím nic společného. Ani desatero ani Kázání na hoře nejsou pro křesťanství charakteristické. Křesťanství charakterizuje víra. „… nezapřel jsi moji víru.“ Od světa nás odděluje právě naše víra. Zárodky vzniku římsko-katolické náboženské organizace můžeme už vidět ve slovech Pána pro církev v Pergamu. Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení nikolaitů (Zj 2,14-15). Balaám byl pohan. Nevíme, proč je v Bibli označován za proroka. Byl kdysi jako první izraelský král použit Duchem svatým, ale Duch Boží v něm nebyl. Izrael v té době vítězil nad svými nepřáteli. Proto se moábský král Balák bál a dal si zavolat Balaáma. Řekl mu: „Jsi prorok, tak mi proklej Izrael.“ Protože Balaám stál o odměnu, kterou mu Balák nabídl, šel s jeho posly. Ačkoliv mu to původně Hospodin zakázal, později mu to dovolil. Ale Balaám nemohl Izrael proklít, ať se namáhal sebevíc. Protože však už přijal od Baláka odměnu a neprokázal mu za to žádnou službu, cítil se být Balákovi zavázán a vymyslel ďábelský plán. Moábští se musí postarat, aby se s Izraelity smísily jejich ženy. Tyto ženy přinesly s sebou své modly a svedly izraelské muže nejen ke smilstvu, ale i k modlářství. Pán nám ukazuje, co je to Pergamon. Původně stát Církev potíral, teď je Církev se světem oddána. Balaámova strategie je zrušit oddělení Církve od světa. Důsledkem je modloslužba. „Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem?“ (Jak 4,4) stejně tak mamon je v rozporu s Pánem Bohem. „Nemůžete Bohu sloužit i mamonu“ (Mt 6,24). Balaám usiluje sjednotit Církev se světem. Bylo to Balaámovo učení, které přesvědčilo Konstantina, že je třeba křesťany povýšit. Balaám byl jeden z prvních, který ze svého obdarování získal kapitál. Petr o něm píše, že se mu zalíbila mzda za nepravost. Juda poznamenává, že se nechal svést úplatkem. Původně ti, kdo sloužili Pánu, byli celé závislí na něm. O nic neprosili u lidí a od pohanů žádné peníze nepřijímali. Ale za Konstantina už byli Boží služebníci propláceni ze státní pokladny. Krátce po roce 300 byl jako úspěch Balaámovy strategie zaveden pravidelný plat Božích služebníků. Mělo by platit takové pravidlo: Kdo je schopen důvěřovat pro svou obživu Pánu, ať mu slouží. Kdo toho není schopen, ať mu raději neslouží. Vzápětí se zase mluví o Nikolaitech. Pánu se stejně nelíbí Nikolaité, jako Balaám. V Bibli nám přesně popsal, jak má Církev vypadat (Mt 20,25-28): Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“   Vidíte to? Pán sám založil svou Církev! Velicí a vládcové v ní nejsou žádoucí. Taková třída v ní být nesmí. Kdo chce být veliký, ať slouží. V Církvi je velký otrok. Mírou velikosti není postavení, ale služba. Ještě jasněji je to řečeno u Mt 23,8-11: Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Zásada v Církvi je: Všichni jsou bratři. Nejsou zde žádní rabíni (mistři) ani otcové. Když se Konstantin stal křesťanem, vniklo do Církve učení Balaámovo a učení Nikolaitů: systém „otců“ v čele s papežem. Ve Vatikánu žije mnoho vysokých církevních hodnostářů. Najdeme tam knížata, velmože i ty, kdo si dávají říkat rabi a otče. To je vliv učení Nikolaitů. Řecké slovo „laos“ v „Nikolaos“ neznamená pouze laik (obyčejný člověk), ale označuje také laika jako protiklad odborníka a specialisty. Nikolaité se vypínají nad obyčejné lidi, myslí si o sobě, že jsou specialisté v tom či onom oboru a druhé mají za pouhé laiky. Ale Pánu se to nelíbí. Stav církve v Efezu se liší od stavu církve v Pergamu. V Efezu se prostě vyskytovalo nikolaitské chování, kdežto v Pergamu se už uchytilo jejich učení. Vždycky to nějako dobu trvá, než se z chování stane nauka. Nikdo z vás, kdo znáte dnešní křesťanské denominace, nepochybujete o tom, že učení Nikolaitů se dnes veřejně zastává. Jak se toto učení dostalo do Pergamu? Viděli jsme, že se Církev spolčila se světem, provdala za svět, když Konstantin povýšil křesťanství na státní náboženství. Každý člověk se mohl dát pokřtít a tak se navenek stát křesťanem. Tak se mnoho nevěřících lidí stálo členy církve. Původně byli v Církvi jen bratři a sestry a všichni byli kněžími. Nyní se do sborů začala valit smíšená masa lidí. Nebylo možné je přidržet ke službě Pánu. Z pohodlnosti se pak zvolila skupina lidí, která převzala péči o duchovní záležitosti. Ostatní byli obyčejným lidem, laiky. Protože mnozí z těch, kdo se takto dostali do církve, Pána Ježíše vůbec neznali, byli ti, kdo ho znali, prohlášeni za odborníky. Tak se vyvinul systém Nikolaitů. Je to nevyhnutelný důsledek sňatku Církve se světem. Tak se upevnilo učení, že jsou v Církvi dva druhy lidí: jedni se starají o věci duchovní, ti ostatní o pozemské. Obyčejným věřícím stačí, když navštěvují shromáždění nebo kostel, o nic ostatního se nemusí starat. Bible nás učí, že všichni věřící jsou svědky Pána Ježíše, i když apoštolové ve větší míře. Rozdíl je v rozsahu služby, nikoli v podstatě. Podstata služby je stejná, jen míra může být rozličná. To učení Nikolaitů úplně převrací, když duchovní službu přiděluje jen určité třídě lidí. Vždy to vede k tomu, že obzvlášť duchovní bratry pověříme péči o duchovní věci a už je tu třída, která se obírá duchovními věcmi. Bohužel, tento systém je stejný ve světských, státních církvích i v církvích nezávislých. Všude se vloudilo učení Nikolaitů. Pokud nejsou děti Boží ochotné vrátit se k původním počátkům, všecko půjde špatným směrem. Zásada svátosti a oddělenosti od světa musí být za každou cenu dodržována.   Církev v Thyatirech. Většina vykládačů se shoduje v tom, že církev v Thyatirech je obrazem římsko-katolické církve. Tato církev je charakterizována bludy a obětmi. Je opravdu podivné, jak velký důraz se v katolické církvi klade na určité úkony a oběti. Mše sama je oběť. Máme možná sklon nevidět na katolické církvi nic dobrého, ale Pán praví: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více (Zj 2,19). Pán vidí a uznává určitou duchovní skutečnost v katolické církvi. Nesmíme si nikdy myslet, že v ní nejsou žádní zachránění. Pán má svůj lid i tam. Kvůli některým, uvádím odkaz na text z další knihy. Příběhy raně křesťanských mučedníků II. Zde. Podívejte se na text od str. 18 do str. 20. Jinými slovy autor popisuje totéž jako já, především v třetí části. Tyto úvahy jsou sice primárně psány o římsko-katolické církvi, ale podobné znaky lze vysledovat i v dalších církvích. Už jsme viděli skutky Nikolaitů, z nichž se později vyvinulo učení. Jak to vypadá tady? Co říká Pán? „Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezabel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách“ (Zj 2,20). Kdo to je ta Jezabel? Kdysi se tak jmenovala žena izraelského krále Achaba, kterou si přivedl ze země Sidoňanů. Ta svedla krále i národ k Baalově modloslužbě. To se stalo poprvé v dějinách Izraele, že král svedl široké masy národa k pohanské modloslužbě. Jezabel ze Zjevení představuje katolickou církev, podobně jako žena z podobenství v Mt 13,33, která vzala kvas a vmísila ho do tří měřic mouky. Pán Bůh nikdy nemůže souhlasit se sňatkem svého lidu s pohany. Takové spojení nazývá smilstvem. Proto ani Jezabel nebyla právoplatnou královnou a spojení Achaba s ní bylo smilstvem. Smilstvo je zmatek. Pán Bůh hledí na Jezabel jako ženu, která pohrdá jeho slovem a působí v jeho lidu zmatek. Zavlékla do Božího lidu pohanské modly. Modlářství je smilstvo. Jak obojí spolu souvisí, vyplývá i z usnesení apoštolské konference v Jeruzalémě. Tam bylo dohodnuto, aby se bratři z pohanů vyvarovali obětovaného modlám a smilstva (Sk 15,29). Jezabel svým smilstvem zavlékla do Izraele modloslužbu. Prostřednictvím Jezabel se Achab spojil se světem. Kam se dnes podíváme, tam vidíme, že katolická církev se spojuje s politickými vládci. V různých zemích má své legáty a zástupce a vyjadřuje se k politické situaci na světě i jiným světovým problémům. Tvrdí, že prvním papežem byl Petr. Myslím, že Petr by se proti tomu ohradil a řekl by: „Jsem učedníkem chudého Ježíše z Nazareta. Se slávou a cti tohoto světa nemám nic společného.“ Katolická církev však prosazuje své mocenské postavení ve světě a je světem uznávaná. Jakub označuje tento po tisíciletí trvající fenomén cizoložstvím (Jk 4,4). Je to to nejrozšířenější a nejobsáhlejší cizoložství, jaké kdy na světě bylo. Církev tím ztratila své panenství. Určitá skupina lidí si myslí, že díky počtu členů musí byt společností respektována. Z lidského hlediska je to pokrok, ale v Božích očích je to hřích, když Církev hledá světské výhody. Je nepopíratelné, že v žádné církvi není tolik model, jako právě v katolické. Skoro lze tvrdit, že přední modly pocházejí právě z katolické církve. Je pozoruhodné, jak katolická církev splňuje všecka biblická proroctví. Mají obraz Otce, Syna, obrazy apoštolů a svatých. Uctívají Marii a modlí se k ní. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že Jezabel svádí Boží služebníky ke smilstvu a aby jedli modlám obětované. Jezabel je tu zmíněná proto, že církev si vpustila dovnitř pohanské modly. G. H. Pember ukazuje ve své knize „Mysteria“, jak se přejímají pohanští bohové. Jen se jím přehodí křesťanský pláštík. Nejnápadnější z model je Marie. Mnozí si myslí, že aspoň ona je křesťanského původu, ale není tomu tak. Všecka pohanská náboženství měla bohyně, jen křesťanství bohyně scházela. Proto byl zaveden kult Marie, ačkoliv v Bibli o žádných bohyních nečteme. Idea ženského boha pochází z pohanství. To je ta žena Jezabel, která vnesla do Izraele modly. Jezabel o sobě tvrdí, že je prorokyní, protože chce poučovat. Postavení Církve před Pánem Bohem je postavení ženy. Všude tam, kde si Církev osobuje autoritu a učí, působí jako Jezabel. Církev nemá mluvit sama od sebe. Boží Syn je Slovo, proto má slovo on. Kristus je hlavou Církve a proto jen on smí hovořit. Tam, kde se ozývá hlas Církve, hovoří žena. Katolická církev je kázající žena. V ní platí, co říká Církev, ne co říká Bible a Pán Církve. Je nápadné a významné, že Pán zde mluví o prorokyni Jezabel a že tato žena učí a mluví. „Moji služebníci“ jsou jednotlivci. Jezabel má autoritu, aby dávala pokyny a vedla jednotlivé duše. Lidí v katolické církvi mají strach sami si číst bibli, aby si něco špatně nevyložili. Jen kněží smí Bibli číst a vykládat, oni jediní mohou tedy rozhodovat. V podstatě je to kázání ženy, která rozhoduje, co kdo má dělat. Mnohé učení Bible je v katolicismu pozměněné s plným souhlasem církve a lidé se musí podrobit tomu, co církev říká. Klade se velký důraz na poslušnost vůči církvi a papežovi. O naslouchání Pánu není řeč. Z církevních dějin se dozvídáme o pronásledování věřících Římskou říši, ale i římským katolicismem. Neví se přesně, kolik Božích dětí církev zlikvidovala během inkvizice ve Španělsku, a to nejhrůznějším způsobem. Dohnané mučením na pokraj smrti, sotva ještě dýchající, je církev předávala světské vládě, a předstírala, že za jejich smrt nenese zodpovědnost. Ostatně podobnost s tím, jak židovská rada vydala Ježíše Pilátovi k ukřižování, není náhodná. Katolická církev bude vždy prosazovat, aby lidé přijímali její učení. V Izraeli byla jen jediná žena, která mordovala Hospodinovy služebníky a proroky, a to byla Jezabel. Počet obětí pronásledování katolickou církvi v průběhu dějin není přesně znám. Ale církev každé své rozhodnutí nějak omluví. Myšlení svých členů má pevně pod kontrolou. Pán vyčítá církvi v Thyatirech, že trpí ve svém středu učení Jezabely. „Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva.“ Katolická církev je dodnes spojena se světem a přejala světské způsoby. „Hle, sešlu na ni nemoc.“ Ne smrt, ale nemoc. Smrt by znamenala její konec. Nemoc znamená, že bude žít dál, ale nezmění se. Tato nemoc se ani neuzdraví, ani nezmění. Protože setrvává v současném stavu, je katolická církev nenapravitelná. V roce 1926 podepsal papež s Mussolinim dohodu, která oddělovala Vatikán od Itálie a měnila ho v samostatný stát s vlastním právním řádem, policií atd. Ve Zj 17 vidíme, jakých rozměrů katolická církev dosáhne. Její politická a duchovní moc bezpochyby čím dál více vzrůstá. Ale na svůj lid Pán volá: „Vyjdi, lidé můj!“ (Zj 18,4) Co praví Pán o těch, kteří se s Jezabel spolčili v jejím smilství o jejích dětech? „Do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí, a její děti zahubím.“ Je zde řeč o tom, že antikrist zničí katolickou církev se všemi jejími přívrženci. „Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů.“ „Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu.“ V Thyatirech je přece jen malý Boží ostatek, i když je tam Jezabel. Pronásledováním katolické církve zahynuly mnohé děti Boží po celé Evropě (Španělsko, Francie, Británie, Čechy, Morava, Slezsko atd.) Bylo prolito mnoho krve opravdových křesťanů. To je skutečnost. Díky Bohu, že tam jsou i takoví, „kteří nepřijímají toto učení, kteří nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy“. Slovo „hlubiny“, řecky „bathea“ lze přeložit také jako „tajemství“. Katolická církev ráda tohoto slova používá. Je v ní mnoho „mysterii“, tajných učení. Ty však nejsou od Pána, ale od Jezabel. Těm, kteří toto učení nepřijímají, neukládá Pán jiné břemeno, ale to, co mají, musí pevně držet. Pokud se držíte mého slova, které znáte, to stačí. Neztraťte to, co máte, „dokud nepřijdu“.   Původně to bylo pět jednotlivých článků, které jsem pro Granosalis spojil v jeden článek.   Volně zpracováno a inspirováno knihou Církve – pád a obnovení, od Watchmana Nee.