V biblických otázkách nalézáme mnoho nepochopení. Mrzí mne například, že u stvoření světa autor nepochopil, že Bůh lidem Zemi svěřil, aby ji člověk obdělával a strážil (Genesis 2:15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil), nikoli aby nad ní VLÁDL podle toho, jak si my lidé představujeme svévolnou vládu – neboť přeci celá Zeměkoule i vesmír patří jen Jemu, Bohu: (Deuteronomium 10:14 Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, ZEMĚ a všechno, co je na ní). Další fatální chyba je v otázce přijetí a nepřijetí oběti od Ábela a od Kaina. Autor soudí, že Bůh byl nespravedlivý a to proto, že se domnívá, že neměl spravedlivou příčinu pro nepřijetí Kainovy oběti, jenže autor Bibli asi vůbec nečetl, je přeci jasné psáno: (Genesis 4:3-8 3 Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. 4 Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, 5 na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. 6 I řekl Hospodin Kainovi: "Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? 7 Což nepřijmu i tebe, BUDEŠ-LI KONAT DOBRO? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout." 8 I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej). Tedy z textu plyne jasný a spravedlivý důvod, proč Bůh nepřijal Kainovu oběť – protože Kain nekonal dobro, tedy Kain se dopustil někde nějakého hříchu, špatnosti, proto jeho dar Bůh nepřijal a to je spravedlivé. Takže autor lže, že je Bůh nespravedlivý. Jde-li o autorův názor, že je Bible popletená, protože mluví o dvou synech Adama a Evy a najednou pak o množství lidu, je třeba si uvědomit, že slovo Adam je množné číslo, Adam není člověk, Adam je lidstvo a Eva vlastně není za každou cenu pouze jedna žena, ale Živa, tedy reprezentuje matky, které na svět přivádí děti. Pokud jde o to, že synové božští si brali dcery lidské a rodily se zrůdy, autor má za to, že jde o mimozemšťany. Mnohem pravděpodobnější je ovšem, že se jedná o duchovní bytosti, konkrétně padlé anděly. Jenže autor asi v takové bytosti nevěří a tak hledá jinou materialistickou možnost. Další fatální chybou je výklad potopy světa. Z nejvýše milosrdného Boha dělá krutovládce, který prý nemá lidi moc rád. Opak je pravdou. O situaci lidí před potopou je psáno: (Genesis 6:5-8 5 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. 6 Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. 7 Řekl: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil." 8 Ale Noe našel u Hospodina milost. Je tedy jasné, že se Bůh trápil pro situaci lidstva i země). Představte si tu situaci, kdy se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že KAŽDÝ VÝTVOR JEHO MYSLI I SRDCE JE V KAŽDÉ CHVÍLI JEN ZLÝ. Takovou situaci ani v dnešním světě neznáme, neboť i mnozí přetěžcí zločinci na tom nikdy nejsou tak, aby v každý okamžik byly veškeré výtvory jejich mysli i srdce JEN zlé. Ta situace musela být ukrutná nejen pro Boha, ale ještě více pro lidstvo. Celý svět a všichni na něm se mučili, propadli smrtelné nemoci. V takovém kontextu šíleného utrpení, jaké si dnes lidstvo ani nedokáže představit, je vyhlazení lidstva a nový začátek (s těmi, kdo podle Jeho Vůle toho byli schopni) vysloveně pouze skutkem Milosrdenství. Když člověk vidí, jak se na zemi trápí muška s utrženým křídlem, taky ji leckdy zašlápne, aby se už netrápila, a to je člověk mnohem méně milosrdný, než Bůh. Vždyť si představte, že byste v něčem takovém měli žít! Ani sami se sebou a svou rodinou byste nevydrželi a snad byste si i takový konec nakonec přáli. Jde-li o Babylonskou věž, pak autor nezná reálie. Babylon není Bagdád, jak píše, ale Babylon se jakožto rozvalina nalézá přes sto kilometrů jihozápadně od Bagdádu. Jde-li o zmatení jazyků, nejedná se vlastně o Boží schvál, jak autor píše, ale o to, aby lidé neotročili svévoli, nabyli jen otroky svých vášní a nezničili svět: (Genesis 11:3-8 3 Tu si řekli vespolek: "Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme." Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. 4 Nato řekli: "Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi." 5 I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. 6 Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. PAK NEBUDOU CHTÍT USTOUPIT OD NIČEHO, CO SI USMYSLÍ PROVÉST. 7 Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." 8 I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města). Počítáme-li s tím, že Bůh říká, co ví, pak by dostavba věže znamenala pro lidstvo to, že by lidé byli schopni nejen v dobrém, ale spíše ve zlém VŠEHO. Dejte ale třeba masovému vrahovi takový prostor a svět se stane jedním hřbitovem. Takový lid by mohl zaplavit svět jako mor a vyhladit všechny jiné kultury a národy, neboť oni nebyli výhradně jediným národem. Pýcha, svévole, zlovůle… Proč by tomu měl Hospodin fandit? Tak je raději rozptýlil po celé zemi, což mi přijde jako lepší řešení. Mohl i je nechat (kdyby je přestal chránit, a dopustil to) vyhladit nějakou přírodní katastrofou, ale neučinil to, takže Je milosrdný a jen rozptýlil tento koncentrovaný potenciál zla po celém světě a tím se vše umírnilo. Mluvit ale o Bohu, jako o přísném fotrovi, je ohavnost značící, že dotyčný pravého Boha skutečně nepoznal a neví, o Kom mluví. Bůh to neudělal pro Sebe, ale myslel na naše lidské dobro. V případě obětování – neobětování Izáka autor nepochopil pointu. Hospodin Bůh nikdy neměl v úmyslu Izáka nechat zabít, ale chtěl myslím zjistit, zda jsou lidé schopni tak veliké oběti, protože Sám měl v úmyslu právě pro lidi podstoupit totéž, až na to, že Jeho Syn byl skutečně zabit, na rozdíl od Izáka. V Bible je tento oddíl považován za důležitou předvěst (či podobenství) Kristovy Oběti a utrpení Otce při něm. Předobrazy ze života Mesiáše ve Starém Zákoně pak byly vodítkem, podle kterého Jej měl později Izraelský národ poznat. Málokdo také chápe, jak nesmírně musel Bůh Otec trpět při smrti svého Syna na kříži. Řekl bych, že Otec snad trpěl úplně stejně. To nedělá z Boha nějakého padoucha, ale myslící bytost, která chce vědět, zda Láska ve prospěch Boha či mnoha lidí vyvoleného národa je natolik mocná, že dokáže obětovat nejen sebe, to je ještě málo, ale dokonce i to co miluje více než sebe, nadevše. V příběhu Abrahama a Izáka lidstvo dosvědčilo, že je hodné, aby Bůh za ně obětoval Toho, koho miluje nadevše, nad svůj život, svého Syna. A podle předobrazu obětovaného Syna měli lidé Ježíše jako Mesiáše poznat. Jinak Bůh poté vždy naopak trestal lidské oběti lidí, takže nešlo o to, že by Bůh chtěl lidské oběti, jako mnozí falešní bohové kolem, ale šlo o zjištění velikosti lidské lásky a o nutnou indicii pro poznání Mesiáše. Ve výkladu o Sodomě a Gomoře autor mluví o tom, že by se mohlo (pokud jde o způsob zničení) jednat o zásah mimozemské civilizace. Myslím ale, že mohlo jít o astronomickou či geologickou katastrofu, které Bůh prostě nezabránil. Většinou si totiž neuvědomujeme, že každý náš nádech je v tomto, námi zničeném světě, jen z Boží Milosti. Pokud však Bůh nesnese pohled na nás a vzdálí se i se svou ochranou, pokud dopustí, pak svět, který jak je psáno v Písmu ve zlém leží, nás může ihned zničit. Tak chápu i konec těchto dvou měst. V kapitole týkající se Mojžíšovy vraždy egyptského „drába“ je přirovnání k bratrům Mašínům odporné. Rozdíl je v tom, že Mojžíš „drába“ zabil, pravděpodobně aby zachránil život svému židovskému bratru, tedy nikoli sobě, o jeho osobu nešlo, a „dráb“ byl represivní složkou režimu, ale bratři Mašínové neosvobodili třeba Jáchymovské vězně, o druhé jim nešlo, chtěli svobodu JEN PRO SEBE (a to je hřích, když nám jde jen o sebe. Svobodu jako i každé jiné dobro bychom měli vždy chtít pro všechny) a kvůli tomu nezabíjeli jen členy represivních složek, ale také obyčejného přepravce výplat, což lze chápat, jako loupežnou vraždu. Jejich boj tedy není bojem Mojžíšovým ani omylem. Pasáž o egyptských ranách je obecně problematická. Doloženým faktem je jen to, že Židé přišli do Palestiny z oblasti kolem pohoří Sinai. V kapitolách Mojžíš mluví s Bohem a Mojžíš chce pohlédnout do Boží tváře, opět vytahuje autor mimozemšťany i přesto, že duchovní podoba Boha by stačila, ale dobrá. Autor se také domnívá, že nebylo od Boha spravedlivé, že Mojžíše, který už toho tolik pro Něj vykonal, nenechal pro jeho pochybnosti vstoupit do zaslíbené země. Ignoruje přitom evidentní Mojžíšovy pády. Také ale šlo o střídání generací, což autor už chápe, ale autorova přirovnání týkající se toho, že do Zaslíbené země tak přišli už jen lidé, co nezažili otroctví s tím, že v naší zemi jednou budou žít generace, které nepoznaly komunismus a snad vytvoří konečně moderní demokratickou společnost, jsou naprosto až politrucky politicky nekorektní a vtloukat takové příměry do hlav dětí je demagogie a bohužel i pitomost, protože nové generace prosty zkušenosti s minulými režimy je bohužel právě naopak většinou vytahují zpět do hry, tak jako dnes všudypřítomný nacionalismus. Chybné je autorovo hodnocení už i proto, že postavení Židů v Egyptě nebylo otrocké, ale spíše nevolnické. Pravda je jen ta, že oba kritizované režimy byly zlé a chybné, což jsou ovšem všechny lidské režimy, protože zlý a hříšný je člověk a proto nemůže vytvořit jiný nežli tak či tak zlý režim. I ten, v němž žijeme nyní je zlý a má mnohé mrtvé na svědomí, jen zase jinak, dnes například umírají v mrazech opuštění na ulici, nebo kvůli chřipkové epidemii, kterou lidé, nuceni chodit v prvních třech dnech nemoci z existenčních důvodů do práce masově rozšiřují a chřipce pak podléhají především staří, chronicky nemocní a slabí. Takže oba příměry nejsou zcela v pořádku. Současný Izrael, o němž mluví jako o tom, který musí bojovat dodnes s nepřáteli je bohužel také stát utlačující a zabíjející obyvatelstvo Palestinské národnosti a z Boží Vůle to nebude. V kapitole Kouzelníci, proroci a souvislost s Ježíšem autor tvrdí, že ze Starého Zákona vzešlý odpor ke kouzelníkům, čarodějům, věštcům a těm, kdo vyvolávají mrtvé, byl důvodem, proč Židé později nepřijali Ježíše. Autor zapomíná, že Bible ve Starém Zákoně také obsahuje vícero takových zázračných skutků vykonaných skrze uznávané proroky, jako byl Eliáš či Elíša aj. a to včetně křísení mrtvých. Tento argument je naprosto scestný. Významný farizej a člen rady Nikodém totiž také prohlásil: (Jan 3:1-2 1 Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. 2 Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.") A u Izajáše je jasně řečeno, že Mesiáš bude dělat zázraky (Izajáš 35:5-6 5 Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. 6 Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině). Takže představa autora, že tyto Ježíšovy činy byly důvodem, proč v Něj nechtěli představení náboženské obce uvěřit, není s vysokou pravděpodobností pravdivý. V kapitole o Samsonovi autor tvrdí, že Bůh si přál, aby bojoval s Pelištejci a že ho k tomu vedl. Připomínám, že jde o židovskou kroniku a příběh, kdo ví, zda se stal. V kapitole David nezabije Saula, autor zase nechává projevit své politické přesvědčení, kdež praví, že nebýt diktátorů Hitlera a Stalina, nebyla by druhá světová válka. Opravdu za to mohou pouze diktátoři? Nezapomínejme, že to byl náš ke křesťanství se hlásící západní kapitál, který investoval do nacistických zbrojovek, američtí bankéři z rodu Kenedyů a průmyslníci z rodu Bushů, kteří jej také financovali a investovali do nich, takže nesou velmi významnou část viny za vítězství nacistů v Německu. Takže opět od autora nekorektní politické vymývání mozků dětem, zamlčující pravé důvody, především, že šlo peníze. V kapitole David králem Izraele mluví autor o arše a o setkání s mimozemskou civilizací, která lidem umožnila výrobu takových předmětů, jako byla archa úmluvy. V kapitole marnost nad marnost… se opět autor snižuje k politikaření a ptá se, jak by dobrý Bůh mohl dopustit takové hrůzy, jakými byl třeba holokaust, nebo bolševická revoluce v Rusku… nekorektní a zkreslené přirovnání dvou zcela odlišných událostí. U kapitoly o Jobovi autor zcela špatně vykládá smysl celé věci. Popisuje, že se jednalo o hru a sázku se zlým, ale tak to nebylo. Smyslem bylo přivést toho zlého k uznání pravdy a k pokání, čemuž se ovšem na konci vyhnul a návrat padlého anděla zpět mezi anděly se nekonal. Nicméně protože Je Bůh Láska a Je Milosrdný pokouší se jak vidno na případu Jobově občas přimět i toho zlého k uznání pravdy, k pokání a nápravě. Bůh, když Je Láska vlastně tak jednat z logiky musí, jinak by asi nebyl Láskou. Takže dobrý pokus, no nevyšel zcela, tak uvidíme později, třeba ho Bůh nakonec i když to není vůbec nadějné, přesvědčí… Bůh nám zde na Jobovi ukazuje, že být služebníkem Božím značí, že musí být schopen nést svůj kříž, nést těžkosti zápasu za spásu a nápravu světa, lidí i těch zlých andělů. Tedy o žádnou pitomou hru ani sázku nešlo. V kapitole Ježíš, Buddha, Mohamed se autor zásadně mýlí, když píše, že se jednalo o lidi, které potom věřící považovali za samotného Boha, jenž přišel na svět v lidské podobě. Mýlí se u Mohameda, zdá se, že nezná nejen křesťanství, ale ani Islám. Mohamed nikdy není považován za Boha v lidské podobě, nýbrž jen za Bohem poslaného člověka, za proroka. Zdá se tedy, že nevěřící lidé mají značné problémy s náboženstvími právě proto, že o nich vědí málo a přesto je sebejistě komentují. V kapitole proč Nový Zákon autor vypráví nesmysly o tom, že Ježíš ukazuje úplně jiného Boha než Starý Zákon – to není pravda. Ani Starozákonní Bůh nevylučoval přijímání lidí z jiných národů do judaismu a vyžadoval od svých lidí spravedlnost pro chudé, slabé, nemocné. Jeho odsudky a trestání všech, kdo druhé utlačovali, včetně chudých a trpících, vdov a sirotků atd. jsou ve Starém Zákoně snad u všech trestů. Uveďme si příklady, co žádá Milosrdný Starozákonní Bůh pro chudé, slabé, vdovy, sirotky, nemocné: (Deuteronomium 24:17 Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho). (Zacharjáš 7:10-11 10 Neutiskujte vdovu a sirotka, bezdomovce a trpícího, nikdo ať ve svém srdci nezamýšlí proti bratru nic zlého. 11 Ale oni tomu odmítli věnovat pozornost, svéhlavě se obrátili zády a zacpali si uši, aby neslyšeli). (Ezechiel 22:29-30 29 Lid země tvrdě utlačuje kdekoho, odírá ho, poškozuje utištěného ubožáka a protiprávně utlačuje bezdomovce. 30 Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem). Podobných příkladů je v Bibli mnoho. Bible je po sociální stránce nejvíce radikální levičácká kniha na světě a např. autorem kritizovaný komunismus popravdě ideově vychází i právě z křesťanského komunismu, ze slov doložených ve Skutcích apoštolských: (Skutky apoštolské 2:44-47 44 Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. 45 Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. 46 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. 47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse). Koneckonců i při cestování apoštolů s Ježíšem platilo, že měli veškerý majetek společný, měšec spravoval Jidáš, takže se tomuto postupu společného vlastnictví učedníci naučili od Ježíše. Nemá smysl to skrývat ani popírat. Podstata komunismu je tedy také Biblická (což nevěřící autor ovšem podloudně smlčuje či nezahrnuje do svého tématu ovlivnění křesťanstvím pro naši kulturu a civilizaci) a je původně správná (jinak odsuzujeme apoštoly a Kristovu praxi), ale aplikace lidmi v dějinách (ta již bez Boha, bez Lásky) je špatná, protože když mají lidé udělat něco dobrého, vždy se to zvrhne ve zlé, neboť lidé jsou zlem determinováni od svého pádu. Proto také ani dnes nemáme skutečnou demokracii, kde by lidé měli přímý podíl na moci, ale je to jen demokratura, tedy diktatura právě zvolené politické strany či koalice, která je sice řádně zvolená, ale vládne stejně jako všechny jiné zlé režimy pyšně, tvrdě, z pozice moci a diskusi nepřipouští či ji ignoruje a ty, kdo se jí nehodí, leckdy tak či tak zničí či utlačí. Své programy prosazuje ve společnosti skrze své pomocníky včetně některých politruckých novinářů. Prostě politické režimy jsou jako lidé. Kristus praví: (Matouš 12:34 Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví). Ježíš zná naše lidská srdce a Ví kolik je v nás zla. V kapitole Evangelia – svědectví o Ježíšově životě a učení autor praví, že Ježíš byl ve své době tak bezvýznamný, že sotva kdo vůbec tušil, že někdo takový existuje a že máme jen Evangelia, jako zápisy Jeho života a učení a žádný historik o něm nepsal. Jenže to není pravda, psali o Něm, byť jen krátce významní doboví historikové Tacitus (asi 56 – 120 n. l.) psal o něm Suetonius (asi 69-122 n. l.) psal o něm Plinius Mladší (asi 61-113 n. l.) a také židovský historik Josephus Flavius ve svém díle Židovské starožitnosti, má zmínku o veleknězi Ananusovi (Annáš), jak přivedl k soudu před Sanhedrin Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Kristus. Tedy hned několik historiků se po Kristově smrti o něm tak či tak zmiňuje, potvrzuje Jeho existenci, a rozhodně tedy nebyl tak bezvýznamný, jak naznačuje autor. Navíc křesťanů rychle přibývalo a byli mezi nimi i známé osobnosti. Také se krom kanonických Evangelií o Kristu zmiňuje i vícero apokryfních evangelií a textů. V kapitole Ježíšovo narození autor napadá představu, že by se mohl někdo narodit jinak nežli spojením muže a ženy a že jde spíše jen o legendu. Ale kdo může všemocnému Bohu, je-li zabránit, aby se něco takového stalo? Copak duchovní bytost by si s tím nemohla poradit duchovní cestou? Ale chápu, že tomu jako nevěřící není schopen uvěřit. V kapitole o třech králích a Herodovi mluví o betlémské hvězdě jako kometě. Ovšem jako kometa je vyobrazena až o mnoho staletí později až na fresce od Giotta (který namaloval jím pozorovanou Halleyovu kometu), a kometa se v té době kolem začátku našeho letopočtu, kdy se narodil Ježíš, dle astronomů nevyskytovala. Jde o jiný úkaz na obloze, o kometu určitě nešlo. I zde autor nezadržel své politické školení, když přirovnává k Herodovi Hitlera a Stalina, kteří si také, podobně jako Římané Heroda dosazovali v ovládnutých zemích své vládce, kteří je na slovo poslouchali. Chudák Herodes! Byl to sice okupanty dosazený grázl, ale Hitler je myslím jiná třída a příměr je nepatřičný. Autor také zapomněl politicky korektně přidat k zemím, které si dosazují své protektory a loutkové vládce Velkou Británii, Francii a USA a další země našeho západního a ke křesťanství se hlásícího světa, které si také všade na světě v minulosti za kolonialismu dosazovaly a dodnes dosazují své nohsledy, a kde se jim někdo vzepře, tam ho sejmou. Prostě lidé jsou lidé a pokud chceme politikařit v knížce pro děti, budeme holt vypadat jako komunističtí politruci v padesátých letech. Přesně tak ale tyto zoufalé politické bláboly zde působí. Prohlášení autora, že se příběh o mudrcích se nezakládá na historických skutečnostech, je problematické. V Bibli se totiž mluví o tom, že mudrcové se drželi proroctví, které bylo v jejich vlasti (Parthská říše se nalézala i v bývalé Babylonii) známé a proto, že sem přišli, a archeologicky se tato věc potvrdila na jedné z hliněných desek nalezených v 19. stol. v bývalém sídle mudrců na území bývalé Babylonie, kde je taková předpověď velmi přesně uvedena. Tvrdit tedy, že se příběh nezakládá na historických skutečnostech, je nepodložená spekulace. Ba naopak, příběh se odehrát mohl, protože historická předpověď existovala. Dokonce i pro Betlémskou hvězdu dnes máme několik velice nadějných vědeckých astronomických řešení. Tipoval bych opak, tedy že se nějaký podobný příběh tak nějak asi odehrál. V kapitole pokoušení Krista ďáblem na poušti autor zplošťuje ďábla jen na naše pochybnosti, pokušení a zlo v nás ukryté či špatnou radu přítele, ale ignoruje, jako každý, asi materialista, možnost duchovních bytostí a sil. To je nebezpečné. Je nebezpečné nevarovat děti před tím, že mohou existovat i zlé duchovní bytosti a vše házet na mimozemšťany a pouze na naše vlastní nitro. V kapitole začátky autor upozorňuje, že Ježíš konající zázraky by byl v rozporu s Ježíšem odmítajícím zázraky při pokušení na poušti. A hází špínu na pisatele Evangelií, že psaním o Ježíšových zázracích chtěli jen vzbudit dojem. Nepochopil jádro. Při pokušení na poušti Kristus neodmítá zázraky jako takové, ale proto, že by vedly k prospěchu jen Jeho samotného, což by nebylo z Lásky, protože Láska vyžaduje, aby se tak dělo pro druhé a ne pro sebe. Proto, všechna pokušení na poušti měla vést Krista k sebelásce a pomoci Sobě, tedy i ke vzpouře proti Bohu Otci, což ale neudělal. Ale zázraky pro druhé, jim na pomoc, jako léčení nemocných, křísení mrtvých či nasycení hladových jsou z Lásky k druhým, jsou dle Boží Vůle a jsou proto naprosto v pořádku a už i ve Starém Zákoně byly považovány za správné. Nejde zde totiž o svévoli, ale o službu. V kapitole Ježíš proti bezduchému dodržování pravidel na konci kapitoly autor píše, že Ježíš stará pravidla nahrazoval novými. No, není to tak zcela pravda. Jen někdy, povětšinou jen opravoval lidské nálezky a zápisky z pohanských zákoníků a falešných tradic, které se omylem či tak nějak vloudili do Zákona a tradice, které Bůh nenařídil. Jen občas nahrazoval něco něčím zcela novým, spíše opravoval a prohluboval Starý Zákon. V kapitole Proti násilí autor nesmyslně vykleštil modlitbu Otčenáše. Chceme-li mluvit o seriózní knížce o Bibli a víře, pak zde končí sranda. Modlitba Otčenáše by zde jistě neměla chybět v celém svém textu, který ani není nikterak dlouhý a je důležitý už právě i z obecně kulturního pohledu. V kapitole Umět se dívat očima toho druhého autor píše o zlatém pravidle, nedělej druhému, co nechceš, aby on dělal tobě. Píše, že tohle pravidlo pochází od Ježíše. To je sice také pravda, ale jako autor, který chce mluvit o víře jako nevěřící, měl připomenout, že toto pravidlo je úžasné v tom, jak je všelidské, bylo známo ve starověkém Egyptě, znají ho krom křesťanů i judaisté, muslimové, budhisté, zoroastristé, baháisté, konfucianisté, taoisté, hinduisté, humanisté, přírodní americká náboženství, šintoisté, sikhové a muslimští súfisté, a další náboženství a filosofie a to je jistě vhodné připomenout. Nejedná se tedy výhradně o křesťanské pravidlo a autorem nemusí být jen Ježíš. V kapitole Ježíšova tolerance a Ježíšova přísnost, autor uvádí, že Ježíš požadoval od věřících bezpodmínečnou odevzdanost. Jenže to Kristus nenařizoval. Láska se druhému vydává dobrovolně a bezpodmínečně. On se nám vydal z Lásky dobrovolně a bezpodmínečně a ten, kdo Ho Miluje, učiní logicky z lásky totéž, pokud by to bylo z donucení či strachu, nemělo by to vůbec žádnou váhu ani spásný efekt. Žehrání na to, že kdyby všichni lidé v Izraeli měli splnit Kristovy požadavky v tom směru, že by všeho nechali a šli za Ním, by vedlo k ekonomickému zhroucení Izraele, a proto Jej mnoho Židů odmítalo je problematické. Koneckonců mnozí křesťané dodnes nejsou připraveni plně spolehnout na Boha a nechat všeho toho pachtění a mamonění. Jenže ono to jde. Bůh se dokáže postarat o svůj lid i za jakékoli situace. Spolehnout se na Boha je myslím dokonce mnohem bezpečnější, než se spoléhat na peníze, které snad hned zítra může postihnout měnová reforma či inflace a znehodnocení o stovky procent. Izraelci když táhli pod Božím dohledem k zaslíbené zemi, také nakonec nepomřeli hladem a žízní, tak proč pochybovat o Bohu a Jeho schopnosti se postarat? Naopak je myslím pro společnost dost nebezpečné spoléhat jen na majetek a peníze. V kapitole proměna vody ve víno autor pochybuje o tom, že Ježíš mohl vodu proměnit ve víno a že prý pouze ti lidé pili vodu na této svatbě se stejným potěšením, jako kdyby pili víno. Inu, autor je prostě nevěřící. Autor zde opět mluví o tom, že Ježíš konal zázraky, ač je předtím na poušti odmítl. Jak jsem již naznačil, tehdy na poušti je odmítl nikoli proto, že jsou to zázraky, ale proto, že by byly pro Jeho ego a ze svévole, nyní však koná zázrak pro druhé. Zkrátka chtít dělat zázraky pro sebe je hříšné, dělat je pro druhé lidi je správné. V kapitole nejznámější apoštolové… mluví o tom, že Luther měl být přesvědčen o tom, že už je předem dáno, kdo přijde do nebe a kdo do pekla (predestinace) – ovšem to není zcela pravda, autor neuvádí, že Luther tuto svou představu opustil, na rozdíl od Kalvína, který ji uznával. Luther spíše později naznačoval, že Bůh jako vševědoucí asi ví, jak kdo dopadne, ale ne, že aktivně rozděluje lidi na předem spasené a zavržené. Autor také mylně sjednotil Marii sestru Lazarovu s Máří Magdalénou, ale jde s největší možnou pravděpodobností o dvě zcela různé osoby. V kapitole Ježíšovo ukřižování autor píše, že slova „Bože můj, Bože můj, proč Jsi mne opustil“ znamenají, že Ježíš v posledních chvílích procházel nejen bolestmi, ale i POCHYBNOSTMI. To je ale nesmysl. Ježíš, jako Boží Syn, Který přebýval v Nebi, Sám Bůh a člověk v jedné osobě nemohl mít pochybnosti o Bohu, to nedává smysl. I za předpokladu zcela atheistického výkladu, tedy že Kristus nebyl Božím Synem, slova vyřčená Ježíšem, slova jinak 22 Žalmu spíše značí Ježíšův pocit opuštěnosti, nikoli na pochybnosti. Slovy žalmů se lidé zpravidla modlili a dodnes modlí v těžkých situacích. I mistr Jan Hus se před svou smrtí v plamenech modlil slovy žalmů a zpíval náboženské písně. Je tedy třeba chápat, že Ježíš neměl pochybnosti, ale že trpěl pocitem, že trpí zcela osamocen, který byl pro Něj mnohem strašnější, protože přítomnost Otce – milované Osoby byla pro Něj bytostně důležitá a nyní musel pocítit těžkost osamění. Další texty autora až do závěru knihy jsem shledal bezproblémovými.

 

 

Váš bratr Jan.