Příjezd samotného švédského apoštola, mladého muže v brýlích, zpočátku předcházeli již zmínění dva evangelisté z Uppsaly, kteří následně pořádali shromáždění s velkolepými sbírkami do umělohmotných kbelíků. Vlivem konferencí se jim občas podařilo odvést pár dalších mládežníků z brněnských církví. Díky tomu prakticky zanikl jeden podobně smýšlející sbor a půlka jiného odešla do Slova života. Stoupenci nového hnutí prosperovali a nikdy nebyli nemocní. V nově založeném Slovu života (v Praze ve Vodě života) to odsýpalo a jak uváděl jejich časopis, kombajny žnuly českou obilnici. Desítky uzdravených, stovky spasených, slepí viděli, chromí chodili a prakticky z každé publikace se smál mladý Švéd.

Letniční se na nové hnutí dívali různě, často se směsí nedůvěry a závisti. Mnozí obdivovali velkou víru a měli tendenci věřit, že tito lidé jsou opravdu uzdraveni a prožívají zázraky na každý den. Věděl jsem o psychicky labilních křesťanech, kteří se nedávno obrátili a toužili se své indispozice zbavit. Uvěřili slibům o uzdravení a na shromážděních i v ulicích podstupovali opakované exorcismy, což jim poněkud přitížilo. Znal jsem dva muže, z nichž jeden trpěl diagnostikovanou paranoidní schizofrenií, kteří se tímto učením nechali ovlivnit. Byli varováni, protože vedení církve bylo ostře kritické, ale možná ne dostatečně, protože jiní vedoucí se za adresnou kritiku mocných činů a božích služebníků obávali božích soudů a ještě jiní byli sympatizanty. Oba byli tímto učením přitahováni a chtěli se zřejmě zbavit démonů. Jednoho našli po čase mrtvého na zahradě a druhý je dodnes nezvěstným. Samozřejmě příčinnou souvislost zde nelze doložit, nicméně o šesti sebevraždách v souvislosti s učením autora německé větve hnutí Víry referoval i odborný český tisk. Ve Švédsku tou dobou probíhala aféra, kdy okolo 40 lidí z biblické školy v Uppsale bylo hospitalizováno na psychiatrii a bylo popsáno 16 sebevražd, kdy příbuzní zemřelých sebevraždy připsali danému hnutí. V USA byly počty obětí mnohem vyšší. Zprávy ze švédských letničních kruhů pak uvádějí 70 případů psychiatrických hospitalizací daného hnutí.

Někteří začínali zkoumat i velmi podivné učení, které tvořilo kvintesenci soteriologie hnutí, a to, že Kristus duchovně zemřel a v pekle porazil ďábla. Členové hnutí obvykle o ničem takovém nevěděli, ale téměř vždy, když byli s daným učením konfrontováni, jej začali hájit. V té době málokdo tušil, že jde o nauku prakticky všech nezávislých charismatiků. Někteří učení odmítali zkoumat, protože učení rozděluje, ale láska sjednocuje. Přesto mne zajímalo mnohem více právě toto učení, než bizarní a excentrické vystupování, a tak jsem se začal zabývat apologetikou. Když pak Apoštolská církev v roce 1994 pořádala kritickou konferenci o hnutí Víry, logicky protestovali nejen švédští charismatici, ale i KMS, která toto učení šířila skrze Margiesovy a Haginovy brožurky a Princeho vyučování.

Přes nespornou podobnost v učení, čeští charismatici, kteří se nacházeli pod vlivem německého hnutí Víry, neměli švédskou větev stejného hnutí v oblibě. Švédští charismatici totiž nebyli ekumeničtí, hráli si „na svém písečku“, neplánovali podřídit se českým apoštolům a neparticipovali na jejich ekumenických počinech. Dokonce ve stejnou dobu, kdy KMS organizovala satelitní evangelizace s Billy Grahamem, pořádali vlastní akci. To nutně vzbudilo nevoli, jelikož to ignorovalo sjednocující roli KMS, která nesla vizi jednoty pro celou Českou republiku, vyhlížející probuzení. A tak se tyto proudy pustily do křížku. Více o tom v článku Hnutí Víry v Čechách a na Slovensku (1987 – 2011).

Když se posléze Ulf Ekman stal ekumenickým a Slovo života se rovněž ekumenicky zařadilo, jeho slavný český pastor se stal prominentem charismatických Kurzů Alfa v ČR. Ještě před tím se sjednocení hlásající čeští apoštolové KMS veřejně neshodli a rozešli, a náhle se Ulf Ekman stal pro Život víry celebritou.

Ale zpět k manželům Ekmanovým. To, co je při přečtení knížky na první pohled zřejmé, že Ulf Ekman se domnívá, že po celou dobu svého působení byl veden Duchem svatým a počátky Slova života vidí takřka idylicky. Již od začátku v něm cosi hlodalo ohledně katolicismu a Ekman byl postupně Bohem veden až do římskokatolické církve (s. 18–25). Není zde ani zmínka o sebevraždách, psychiatrických diagnózách ex-členů apod. To vše, pokud vůbec, byly asi jen nepatrné přešlapy. Hlavním hříchem Slova života tedy nebyly hereze a manipulace, ale to, že působilo rozdělení, i když bylo povoláno k jednotě (s. 110). Zato je zde zdůrazněno, že Slovo života bylo patrně neprávem označeno za sektu (s. 89) a Ekman zdůrazňuje, že zvláště kritičtí byli tehdy švédští letniční resp. jejich představitel, se kterým se ovšem později smířil (s. 126–127). Nechci nyní rozebírat obsah celé knihy, ale dovolil bych si nabídnout svůj pohled, proč k Ekmanově příklonu ke katolicismu zřejmě došlo a proč k tomu bude podle mne v budoucnu docházet i u dalších charismatiků.

Militantní antikatolicismusCo bylo na první pohled v 90. letech u běžných členů Slova života patrné, byl extrémně militantní antikatolicismus. Ten byl ovšem často způsoben zkresleným a zjednodušeným pohledem bez znalosti církevní historie. Ekman v knížce velmi trefně sděluje, že se chtěli vrátit ke kořenům, přičemž ignorovali kmen. Pokud člověk začne negovat něco, co zná jen velmi matně, časem nutně zjistí, že jeho kritika stojí na něčem, co vlastně neexistuje. Jelikož Ekman byl luterským teologem, který o historii staré církve musel mít alespoň povědomí, ještě méně toho museli znát jeho neškolení následovníci. Paradoxně se pak z kritika, pokud začne být lépe informován, může stát stoupenec. Vzpomínám, jak bývalý pastor sboru, jehož jsem byl členem, tvrdil, že si nemůžeme dovolit ignorovat Slovo života, protože přece jednou budeme spolu s ním stát na stejné straně. Nechápal jsem, kde bere tu jistotu. Tehdy jsem tuším žertem řekl něco ve smyslu, že tou dobou již budu vyloučen z církve a že Ekman se stane katolíkem, což povede k tomu, že všichni charismatičtí antikatolíci, které shromáždil, jej budou následovat. Netušil jsem, že se to jednou může stát skutečností. Dnes již vím, že prakticky nic nemůže být tak ironického, aby se to v církvi časem nemohlo uskutečnit.

Přesto si myslím, že Ulf Ekman jen předběhl dobu a vždy byl jen o krok napřed. Vždyť v Uppsale se padalo a smálo řadu let před Torontem. Ekman byl manažerem, který církev i sbor vedl jako soukromou nadaci mnohem dříve, než v ČR přišlo do charismatické módy hnutí církevního růstu. Ekman tak o celou dekádu předběhl dnešní manažery. Také se otevřel ekumenismu dříve, než tak činila většina charismatiků a rovněž věřím, že přestoupil ke katolíkům dříve, než tak učiní velká část nezávislých charismatiků. Ostatně, je to velmi explicitně zmíněno i v knížce, když Ekmana a jeho ženu jedna bývalá nezávislá charismatička a nyní katolička Kim Kollinsková nazvala „mostem“, po kterém půjdou mnozí (s. 65). Ačkoliv to nyní vypadá vzdáleně, věřím, že to bylo pravdivé proroctví a že mnoho členů Slova života a Křesťanských společenství, včetně jejich vedoucích, se v nedaleké budoucnosti stanou římskými katolíky. V dalších řádcích se pokusím vysvětlit proč.

Důraz na IzraelVšichni charismatici jsou obvykle fascinováni státem Izrael. Osobně nemám nic proti křesťanskému sionismu, ale tato fascinace přechází v praxi judaismu a v Jeruzalémský syndrom. Co jiného znamenají sederové večeře, Davidovy stánky, Domy modliteb, šofary, tance s meči apod. I křesťanští astrologové vypočítávají konec světa na základě židovských svátků. Nedávno jsem četl článek jednoho charismatického proroka, ke kterému prý Bůh v Jeruzalémě začal konkrétně mluvit ohledně českého národa. U některých návštěvníků to tedy jde tak daleko, že se přímo v Jeruzalémě začnou považovat za proroky se zvláštním posláním. Stejně tak Ulf Ekman začíná, tváří v tvář historickým památkám, kostelům a starobylým křesťanským řádům, v sobě nalézat historické kořeny, a právě tam mu Bůh říká, aby přestal katolickou církev považovat za mrtvou. To žádného charismatika přeci nemůže nechat v klidu!

Charismatické hnutí stejně jako římskokatolická církev pak v mnohém praktikuje Starý Zákon, ať už jde o úřad kněží, kdy například John Wimber kněžsky, po áronovském vzoru, pomazával ke službě uzdravování oddělené služebníky, Rueven Berger pálil v Pensacole na obětním oltáři papírky s modlitbami, charismatičtí chváliči mají jako levité přivádět sbor do Boží přítomnosti apod. Praxe judaismu tak tvoří pevné pouto mezi charismatismem a římským katolicismem. Židovská, katolická a charismatická liturgie jsou si proto velmi podobné. Navracejí se ke Starému zákonu, ke kněžství, levítárním pěvcům, chrámové bohoslužbě, domům modliteb, Davidovu uctívání, liturgickým rouchům, smyslově bohatým bohoslužbám apod. Není divu, že Ekman byl hotov přijmout katolickou liturgii, kterou dříve tak okázale pohrdal.

Společná eklesiologiePokud jde o eklesiologii, i zde byl Ekman velmi blízko katolickému chápání autority. Jeho církev měla formu nadace, v jejímž čele stál on. Sám Ulf Ekman byl ředitelem biblické školy, ředitelem křesťanské školy Slovo života, ředitelem nakladatelství Slovo života a byl též vedoucím redaktorem periodik zvaných Časopis pro vítězný život a Slovo života. Kromě toho vedl i soukromou střední školu. Sbory Slova života neměly klasické staršovstvo, ale vše zaštiťoval úřad pastora. Dá se říci, že Ekman ve Slovu života zastával primát, který byl analogický tomu papežskému a osobně jsem znal křesťany, kteří nemohli vystát Ekmanův kult osobnosti a proto jeho nadaci Slovo života opustili. Nelze se proto divit, že Ekmanovi není katolické pojetí autority cizí a že je nyní velkým zastáncem papežství, které v knize dlouze a široce obhajuje (s. 135–151).

Při komparativním pohledu podobně, jako byla autorita Ulfa Ekmana nad celým Slovem života, tak papež stojí nad všeobecným koncilem a sborem biskupů, jeho rozhodnutí nepotřebují žádného potvrzení, není proti nim odvolání. Má postavení nejvyššího zákonodárce, nositele nejvyšší výkonné moci a nejvyššího soudce. Je veleknězem církve, má nejvyšší autoritu v otázkách víry a mravů, jeho slavnostní rozhodnutí ex cathedra jsou nadpřirozeným způsobem Bohem chráněná před omylem a zavazují celou církev. Jeho titul zní biskup římský, náměstek Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz všeobecné Církve, patriarcha Západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén státu Vatikánské Město, služebník služebníků Božích. To vše velmi připomíná primát a bývalou roli Ulfa Ekmana ve Slovu Života.

Podstatným bodem shody je i skutečnost, že jak nezávislé charismatické hnutí, tak římský katolicismus – na základě obrazu hlavy a těla – ztotožňuje církev s postavou samotného Krista. Církev je tedy Kristus, čímž má samozřejmě i prostřednickou úlohu.

Duchovní spřízněnostJe velmi poučné si všimnout, že Ekman na mnoha místech zažívá stejnou boží přítomnost, jako prožíval ve Slově života, když se dívá na svátost oltářní (s. 108), při návštěvě Medžugorje, Fátimy a v Lurdech (s. 130). Stejně jako katoličtí světci trpěl jakýmsi nervovým zhroucením, které připisuje boží výchově, a uzdravení prožil díky léčivým mariánským pramenům a božímu příkazu navštívit mši v Lurdech (s. 174–175). Pokud by takto mluvil řadový charismatik, bylo by to asi podivné, ale pokud tímto argumentuje sám zakladatel charismatické větve, který se i u šéfredaktora Života víry těšil velkému respektu, je nutné přiložit jeho výpovědi zcela jinou váhu. Když tedy Ekman prohlašuje, že na mariánských poutních místech a v přítomnosti svátosti oltářní nalézá stejného Ducha jako ve Slově života, věřím mu to a nezbývá mi, než to uznat. Vždyť stejně, jako se římským katolíkům zjevují zemřelí svatí, podobně se zjevují i charismatikům. Charismatici i římští katolíci to vysvětlují tak, že se jedná o oblak zemřelých svatých, který nás obklopuje a vstupuje s námi do kontaktu, což nalézají v „oblaku svědků“ z epištoly Židům. V knize se takto ospravedlňuje zjevení Marie (s. 105). Podobných paralel by se našlo v knize povícero. Ostatně, pokud se Benny Hinnovi zjevuje Kathryn Kuhlmanová, Ricku Joynerovi apoštol Pavel, proč by se dětem ve Fátimě nemohla zjevovat Marie?

Jednání v pozadíNa více místech v knížce je možné si všimnout, že římskokatolická církev již řadu let separátně jedná s protestantskými i nezávislými charismatiky (s. 70) a je nasnadě, že jejím cílem je dosažení plného společenství, rozuměj podřízení se autoritě římského biskupa (papeže). Roku 2007 (sedm let před odchodem ze Slova Života) se již Ekman účastní v Římě těchto rozhovorů právě na popud Kim Kollinskové, která ho považuje za most, po kterém se budou charismatici ubírat do Říma (s. 125). Stejně tak je zde zmíněna řada konvertitů z řad nezávislých charismatiků, kteří se stali římskými katolíky. Velmi pozitivně jsou zde zmíněni manželé Hahnovi, kteří napsali knihu Naše cesta do katolické církve, která jakoby tvořila předlohu a byla psána totožným jazykem jako kniha manželů Ekmanových.

Charismatické konvertity obvykle zpočátku zaujme niterná spiritualita a prožitkovost víry, láskyplný přístup, společné kořeny apod. Při četbě knihy je také vidět, jak Ekman systematicky vedl Slovo života směrem k akceptaci římského katolicismu a jak k tomu využíval zejména zájezdů do Izraele, kde svůj sbor promyšleně s římským katolicismem seznamoval. Sám se pro konverzi definitivně rozhodl na ekumenické konferenci v Krakově v roce 2013, kde mimo jiné úžasně promlouval – podle Ekmana – zakladatel hnutí Alfa Sandy Millar (s. 182). Definitivní rozhodnutí oznámit svoji konverzi dne 9. března 2014 učinil v lednu poté, co byl utvrzen vystoupením Tonyho Palmera, žádajícího na konferenci Kennetha Copalenda ukončení rozkolu mezi protestanty a katolíky, a kam papež Franišek skrze Palmera zaslal svoji zdravici s požadavkem jednoty (s. 186). Copeland zde v podstatě za nezávislé charismatiky v hnutí Víry vyhlásil konec reformace a rozkolu s katolíky a vyzval shromáždění k jednotě s římskokatolickou církví. Ještě téhož roku Tony Palmer, biskup episkopální církve, zemřel.

ZávěrKnihu manželů Ekmanových bych doporučil jako povinnou četbu všem nezávislým charismatikům, zejména těm ze Slova života. Mnozí si ještě neuvědomují, jak blízko má jejich víra k římskému katolicismu, ať už se jedná o strukturu církve vedené jedním mužem, včetně učení o nedotknutelnosti autorit; senzuální liturgii plnou barev a starozákonních obrazů, ale také o učení o církvi, kde je církev chápána jako Kristus a kde se zjevují svatí. Více o podobnosti učení nezávislých charismatiků (dnes tzv. neocharismatiků) a římských katolíků je například ve studii Podobnosti v nauce římských katolíků a nezávislých charismatiků.
Není žádným tajemstvím, že Slovo života v ČR nyní prochází hlubokou a zásadní krizí a rozdělením. Jsem přesvědčen, že mnoho z jeho členů nakonec nalezne v nedaleké budoucnosti svůj domov v římskokatolické církvi a při eucharistii budou prožívat důvěrně známý pocit boží přítomnosti, který prožívali ve svých sborech. Až spočinou v plné jednotě s římským biskupem, zřejmě pak z úst svého duchovního otce, Ulfa Ekmana, který je předešel domů (s. 197), uslyší „vítejte doma, bratři“. Ulf Ekman byl jen vždy o krok napřed před ostatními charismatiky. Rovněž bych se nedivil, kdyby se současná kultovní modlitebna Slova Života v Uppsale stala v budoucnu římskokatolickou kaplí, podobně, jako se jí stala Křišťalová katedrála, kterou původně v Kalifornii vystavěl protestantský učitel pozitivního myšlení Robert H. Schuller.