Světská náboženství, včetně Bohem iniciovaného židovství mají své "světské svatyně."

Židum 9:1  Mělať pak i první ona smlouva ustanovení z strany služeb a svatyni světskou (řec. kosmikon). 

List Galatským sborům říká, že oni se obracejí zpátky ke stejným živlům světa (když se obracejí zpět k Zákonu), jako když sloužili pohanským modlám.  Pavel říká, že je to stejné otroctví. 

Nařízení Zákona byla všechna vnější a byla určena pro člověka v těle, ze světa. Pro tělesného starého člověka. Byla to bohoslužba pro jeho 5 fyzických smyslů.

Nádherný chrám, krásné obleky kněží, drahokamy a zlato, trubky, hudba, zvonky, vonné kadidlo, oltáře a oběti, to vše mohli lidé vidět svýma přirozenýma očima, slyšet ušima a cítit nosem, nahmatat rukama. Tyto věci tu byly, aby člověk v těle mohl být ve vztahu s Bohem. Skrze tato vnější zařízení. 

Nebylo potřeba víry k vidění věcí neviditelných (Žd 11,27). 

Kristovci jsou na druhé straně nebeský lid. předmět svého uctívání nevidí, jedině vírou. Duch jim zjevuje to, co nevidí. Vidí Krista v Nebi, ale jen okem víry. 

Vnější formální světské klanění mělo pominout, protože přišla hodina pravých velebitelů - a to v duchu a Pravdě (Jeho Slově) Božím způsobem, nikoliv lidským, světským způsobem. 

Protože světským způsobem se klaní všechna démonská náboženství světa. Také mají své chrámy, ceremonie a ozdoby. Toto vše však jsou jen principy (živly) světa. Tělesnost je miluje a těší se v nich. 

A tak vidíme nádherné budovy, kostely a haly, krásně vyzdobené, krásná roucha kněží, velké varhany, krásná hudba, cvičené pěvecké sbory, výmluvní kazatelé. To se líbí vnějšímu zraku a sluchu. Patří sem i ti, co nosí křížek na krku. Sice taková maličkost, ale člověk citlivý na Ducha svatého by si nic takového nevzal. Ten samý princip světa. Tito náboženští lidé žijí většinou ze skutků a nikoliv z víry.

Chtějí být pod zákonem, ale nedodržují ho. Všude sálá marná snaha vlastní silou se zalíbit Bohu. Pevně se přidržují ceremonií, aby si skrze ně opatřili svou vlastní spravedlnost (viz. svátosti). Patří sem i slavení různých svátků (Ga 4,10), užívání nebiblických titulů "otec", "pastor", dokonce Svatý otec, který patří jen Bohu, apod., Ti lidé si myslí, že jsou tím světější a nábožnější. Ale ani svátosti ani poutě a svátky, nikoho nespasí. Je to stejný princip a otroctví jako pohanství. Hovoří o tom také list Kolosským 2,8-11 a 2,20-23. 

Toto dnes Otec ale nehledá. To není velebení v duchu a v Pravdě.