poslal mikim Biblický unitarismus od rané církve přes středověk
Mark M. Mattison
(narazil jsem na tento zajímavý článek, překlad Google):
Termín „biblický unitarismus“, jak je použit v tomto časopise, označuje netrinitářskou teologii, která je v souladu s inspirovaným Božím slovem. Jsme přesvědčeni, že toto chápání Písma není nové, ale bylo propagováno v různých dobách a na různých místech v dějinách církve. Účelem tohoto článku je položit základ pro budoucí diskusi na toto téma.
Nejprve však musíme definovat naše pojmy.
Výraz „psilantropismus“ je nevhodný jako popis naší christologie. Ačkoli některé z teologií, o nichž se zde diskutuje, mohou být vhodně označeny jako „psilantrop“, je třeba poznamenat, že bibličtí unitáři byli vždy obviňováni z toho, že činí Krista „pouhým člověkem“. To je méně než spravedlivé. Člověk, který je od okamžiku svého stvoření jednorozeným nebo jedinečným Synem Božím, který se jediný zázračně narodil z panny, která jediná vedla lidský život bez hříchu a který byl vychován jako nesmrtelný, je sotva "pouhý člověk."
Termín „adopce“ bude používán v nejširším slova smyslu. Technicky tento termín označuje christologii zastávanou některými španělskými biskupy z 8. století, kteří považovali Ježíše za muže „adoptovaného“ Synem. Obecněji se používá v jakékoli christologii, která považuje Ježíše za vznešeného muže. Často se používá v hanlivém smyslu s tím, že Ježíš se stal Synem Božím při svém vzkříšení, proměnění, křtu nebo narození. Věříme spolu s Matoušem (1:16, 20) a Lukášem (1:35), že Ježíš byl stvořen jako Syn Boží při svém početí. Pro účely tohoto článku budeme tento termín používat k popisu jakékoli christologie, která popírá preexistenci Ježíše.
Jak uvidíme, unitarismus a adopcionismus nechyběly v rané křesťanské církvi. Občas se tyto tendence projevily v tom, co bychom charakterizovali jako biblický unitarismus, teologii, která považuje Otce za jediného pravého Boha a Ježíše za jednorozeného Syna Božího, který se narodil z panny a zemřel na kříži za naše hříchy.
ŽIDOVSKÉ KŘESŤANSTVÍ
„Židovské křesťanství“ je notoricky obtížné definovat1 a používá se různými způsoby. Pro účely této studie budeme definovat židovské křesťanství jako nejranější vrstvu křesťanské církve (první křesťané, včetně většiny autorů Nového zákona, byli Židé), stejně jako heterodoxní židovské křesťany 2. mimo.
Církevní otcové, kteří jsou v této oblasti notoricky nedůvěryhodní, souhrnně popisují pět typů heretických židovských křesťanů: Cerinthians, Symmachians, Elkesaites, Nazoraeans, a Ebionites.
Ačkoli je Cerinthus pozdějšími otci charakterizován jako židovský křesťan a miléniar (tradice vysledovatelná ke Caiovi tvrdila, že Cerinthus byl autorem Zjevení), nejstarší a nejspolehlivější zdroje ho popisují jako důkladného gnostika s několika židovskými tendencemi (srov. Irenaeus, Adv. Haer., I.26.1). Můžeme tedy dojít k závěru, že nikdy neexistovala heterodoxní židovská křesťanská skupina známá jako Cerinthians.
Zdá se, že Symmachové také existovali pouze v myslích hereziologů. S největší pravděpodobností byl Symmachus ve skutečnosti Ebionite a odlišná skupina židovských křesťanů známá jako Symmachians nikdy neexistovala, ačkoli skutečnost, že židovští křesťané používali Symmachův překlad Starého zákona, mohla povzbudit rané křesťany, aby toto označení vymysleli.
Synkretističtí Elkesaité měli židovské křesťanské sklony, ale zdá se (navzdory Epiphaniovým spekulacím), že tito židovští apokalyptici byli až později ovlivněni židovskými křesťanskými skupinami na řece Jordán. Je tedy sporné, zda je lze spravedlivě identifikovat jako židovskou křesťanskou sektu.
Nezdá se, že by nazorejská teologie byla pro rané křesťany závadná, ačkoli jejich dodržování Mojžíšových zákonů nebylo samozřejmě „pravověrnou“ církví oceněno. Jeroným dosvědčuje, že „věří v Krista, Syna Božího narozeného z Marie Panny, a říkají o něm, že trpěl a vstal z mrtvých za Pontského Piláta, v něhož věříme i my, ale protože chtějí být Židy i křesťany , nejsou ani židé, ani křesťané.“6 Židovští křesťané byli typicky vyloučeni jak z „ortodoxní“ církve, tak ze synagog, a proto tvořili jakýsi „střední stupeň“.
Ebionité jsou popisováni jako přísní unitáři, kteří popřeli Kristovo božství, zavrhli Pavla a uplatňovali Mojžíšovy zákony. Ačkoli mnoho z nich popíralo zrození z panny, jak Origenes (Contra Celsus V.61), tak Eusebius (Eccl. Hist. III.27.1-6) připouštějí, že někteří z nich tuto doktrínu přijali. Nejspolehlivějšími autoritami na Ebionitech byli Irenaeus (který znal skupinu v Římě), Origenes (který znal skupinu v Egyptě) a Epiphanius (který vlastnil několik ebionitských spisů zpoza Jordánska, včetně Petrových kázání, Nanebevzetí Jakuba a evangelia).7 Zdá se, že mezi těmito různými skupinami Ebionitů byly rozdíly a člověk si klade otázku, zda snad nešlo o homogenní skupinu. Někteří učenci se domnívají, „že ‚Ebionité‘ bylo jen jedno pojmenování (mimo jiné zejména ‚Nazorejci‘) židovských křesťanů a navíc, že židovští křesťané zahrnovali různé skupiny a komunity.
Ebionité jsou popisováni jako přísní unitáři, kteří popřeli Kristovo božství, zavrhli Pavla a uplatňovali Mojžíšovy zákony. ačkoli mnoho z nich popíralo zrození z panny, jak Origenes (Contra Celsus V.61), tak Eusebius (Eccl. Hist. III.27.1-6) připouštějí, že někteří z nich tuto doktrínu přijali. Nejspolehlivějšími autoritami na Ebionitech byli Irenaeus (který znal skupinu v Římě), Origenes (který znal skupinu v Egyptě) a Epiphanius (který vlastnil několik ebionitských spisů zpoza Jordánska, včetně Petrových kázání, Nanebevzetí Jakuba a evangelia).7 Zdá se, že mezi těmito různými skupinami Ebionitů byly rozdíly a člověk si klade otázku, snad nešlo v homogenní skupině. Někteří učenci se domnívají, „že ‚Ebionité‘ bylo jen jedno pojmenování (mimo jiné zejména ‚Nazorejci‘) židovských křesťanů a navíc, že židovští křesťané zahrnovali různé skupiny a komunity.
Ačkoli mnozí z těchto židovských křesťanů zjevně neodrážejí postoje a praktiky apoštolů (mnozí z nich jsou duchem blíže Pavlovým judaizujícím odpůrcům), je třeba jim přiznat uznání za to, že zachovali některé původní novozákonní doktríny tváří v tvář stále více pohanská „ortodoxní“ církev. Tam, kde je židovský křesťanský vliv nejvýraznější, mají křesťané tendenci zdůrazňovat Kristovu lidskost (a často jednotnou povahu Boha) a také doslovnou hermeneutiku Písma. Židovské křesťanství přetrvalo staletí na východě a zvláště silné bylo v Antiochii.
ANTIOCHÉNSKÉ KŘESŤANSTVÍ
Křesťané v Antiochii byli dlouho chváleni za svou doslovnou hermeneutiku v rozporu s alegorizující hermeneutikou alexandrijských křesťanů. Mezi oběma školami byl zaznamenán další zásadní rozdíl: zatímco Alexandrijci zdůrazňovali Kristovo božství, Antiochéné zdůrazňovali jeho lidství. Tyto antiochénské tradice lze vysledovat až do prvního století. Petr, který byl uctíván židovskými křesťany, sám měl „nízkou“ christologii, jak uvádí Lukáš.
Počátkem druhého století kritizoval Ignác z Antiochie židovské křesťany ve svých epištolách Mag n esianům a Filadelfiům, ale zdá se, že vedl prohranou bitvu. Nezdá se, že by Ignácova „vysoká“ christologie byla v Antiochii normou. Theophilus Antiochijský, apologeta konce druhého století, byl hluboce ovlivněn židovským křesťanstvím.13 Krista vykresluje především jako člověka, jehož prostřednictvím se Bůh zjevuje.14
Navzdory jeho vyznamenání, že je prvním křesťanským spisovatelem, o kterém je známo, že používá termín Trinity, je těžké vůbec považovat Theophila za trinitáře. Jeho Bůh je spíše Jednota s nepřesně definovanými odnožemi nebo personifikovanými vlastnostmi.15 Po tři čtvrtě století nacházíme podobné myšlenky, které se objevují a sbírají novou sílu v teologii Pavla ze Samosaty.
PAVEL ZE SAMOSATA
Pavel ze Samosaty, biskup z Antiochie v letech 260 až 272, byl také ovlivněn židovským křesťanským monoteismem.17 Ačkoli je obtížné rekonstruovat Pavlovu teologii z fragmentárních zdrojů, které máme k dispozici, zdá se, že Pavel byl přísným unitářem.18 Zdá se, že schválil doktrínu homo ousia, tvrdil, že Slovo postrádá obživu (tj. nevěřil, že Slovo je hypostáze). Pro Pavla nebylo Slovo osobou, ale atributem Boha, který přebýval v člověku Ježíši. „Pro Pavla jsou Bůh a jeho Slovo jedno (homo ousios) bez rozdílu a potvrzovat preexistenci Syna znamená vyznávat dva Syny, dva Kristy; Ježíš je jedinečně inspirovaný muž.“19 Ačkoli byl samozřejmě obviněn, že z Ježíše udělal „pouhého člověka“, věřil, že Kristus se narodil z panny a že zvítězil nad hříchem. Philip Schaff popisuje Pavlovu doktrínu a přirovnává ji k pozdějším Sociniánům: Popíral osobnost Loga a Ducha svatého a považoval je pouze za síly Boží, jako je rozum a mysl u člověka; ale připustil, že Logos přebýval v Kristu ve větší míře než v kterémkoli dřívějším poslu Božím, a učil, jako Socinané v pozdějších dobách, postupnému povznesení Krista, určovaného jeho vlastním mravním vývojem, k božské důstojnosti. Připustil, že Kristus zůstal bez hříchu, zvítězil nad hříchem našich předků a pak se stal Spasitelem rasy.20 Pavel ze Samosaty byl dynamickým monarchou v tom, že vysvětloval Kristovo synovství jazykem adopce. V tomto pevně stojí v tradici židovských křesťanských monoteistů a lze jej klasifikovat jako biblického unitáře.
MARCELLUS A PHOTINUS
Ačkoli se vědomě snažil vyhýbat filozofickým spekulacím a spoléhat se pouze na Písmo, teologie Marcella z Ancyry nebyla tak biblická jako teologie Pavla ze Samosaty. Marcellus byl mluvčím Nicejské strany v konfliktu hom oousios ve čtvrtém století. Ačkoli věřil, že Bůh je „nedělitelný Monad“ nebo „jediná osoba“ a že Slovo postrádá obživu a nemůže být nazýváno Synem až do Vtělení, jeho teologie byla mnohem blíže „ekonomickému trinitářství“ Ireneje, Hippolyta, a Tertullianus.22 Marcellus věřil, že při stvoření a při vtělení se Monáda „rozšířila“ do Dyády a poté do Triády ve vylití Ducha. Věřil, že po Soudu se Triáda znovu stane Monádem. Chadwick píše: Pro Marcella byla jednota Boha před veškerou pluralitou: Bůh je sám o sobě jeden a je pouze ‚tři‘ v relativním smyslu kvůli své činnosti ve stvoření a vykoupení. … jakýkoli rozdíl mezi Synem a Otcem je pouze dočasný a relativní ke stvořenému řádu.23 Marcelovo popírání existence Slova, ale potvrzení ekonomického rozvoje Trojice ho staví duchem blíže k Sabelliovi než k Pavlovi ze Samosaty.
Marcellův žák Photinus ze Sirmia však tuto nauku o nesubsistenčním Slově pevně zasadil do kontextu biblického unitarismu tím, že s ním spojil formu adopcionismu. Pro Photina bylo popření existence Slova potvrzením pravého Kristova lidství. Sozomen dosvědčuje, že Photinus „přiznal, že je jeden Bůh všemohoucí, jehož vlastním slovem byly všechny věci stvořeny, ale nepřipustil, že generování a existence Syna byla před všemi věky; naopak tvrdil, že Kristus odvozoval svou existenci od Marie“ (Ecc. Hist. IV.6). Sozomen dodává, že jak Nicaejci, tak Ariáni byli stejně proti této doktríně.
Photinovi kritici správně přirovnali jeho učení k učení Pavla ze Samosaty a zařadili ho mezi židovské křesťanské „kacíře“. Jeroným píše, že „Photinus z Gallograecie, žák Marcella a vysvěcený na biskupa Sirmia, se pokusil zavést ebionitskou herezi.“24 Ačkoli Photinus popíral preexistenci a božství Krista, je třeba poznamenat, že zjevně nepopíral Pannu Marii. Narození, navzdory námitce Mariuse Mercatora proti opaku. Vzhledem k tomu, že Epiphanius by jistě zaútočil na Photina, kdyby ten ve skutečnosti popřel Kristovo zázračné početí, mělo by být toto obvinění pravděpodobně považováno za přikrášlování.25 Sedmá kniha Augustinových vyznání dále naznačuje, že Phótiniáni potvrdili narození z panny.
Photinus byl oficiálně čtyřikrát odsouzen, než byl úspěšně sesazen, i když se zdá, že byl vrácen na jeho stolici během Julianovy vlády. Julianus chválil Photina za to, že popřel, že Bůh kdy vstoupil do lůna.26 S nástupem Valentiniana v roce 364 byl však znovu sesazen a o dvanáct let později zemřel v exilu. Ačkoli psal značně, žádné z jeho děl se nedochovalo.
Na podporu doktríny, že Kristus neexistoval před jeho narozením, Phótiňané citovali 1. Korintským 15:45, ve kterém Pavel uvádí, že Krista předcházel Adam (srov. Epiphanius, Panari on, 71,3). Písmo, které se může zdát, že učí Kristův nebeský původ, vysvětlili Phótiniáni, ve skutečnosti odkazují na nebeský původ Kristova učení a moci. Na obranu svého přísného monoteismu citovali Izajáše 44:6: „Toto říká Hospodin – izraelský král a Vykupitel, Hospodin všemohoucí: Já jsem první a poslední; kromě mne není Boha“ (NIV).
ADOPTIONISMUS PROSTŘEDEM STŘEDOVĚKU
Adopcionismus přežil v Arménii a Byzanci ve formě paulicianismu, hnutí, které udržovalo rané syrské křesťanské tradice naživu po několik století. I když byli Pauliciáni tak pojmenováni kvůli své teologické spřízněnosti s Pavlem ze Samosaty, neexistuje žádný přesvědčivý důvod považovat antiochénského hereziarchu za jejich praotce.27 Jejich odmítání autority Říma, závislost na Písmu, praktikování křtu dospělých, ignorování ikon a trvání na tom, že Ježíš byl člověk adoptovaný Bohem, odráží rané křesťanské postoje.28 V devátém století mnozí z nich vyměnili svou adopční doktrínu za oživený gnostický dualismus doplněný doketickým Kristem, ačkoli adopcionismus přežil v některých kruzích Paulicianů ještě další tisíciletí. .29 Ačkoli by pauliciáni pravděpodobně neměli být považováni za přísné biblické unitáře o nic víc než například Theodotos, kožedělník,30 je přesto významné, že konzistentní tradici udržující Ježíšovo lidství lze vysledovat v celých dějinách církve.
Tato tradice přežila i v jiných kruzích. V roce 431 psal Marius Mercator o sardském biskupovi Bonosusovi, který byl s Marcellem a Photinem údajně stoupencem Ebiona, legendárního zakladatele sekty Ebionitů. Jeho následovníci, Bonosiané, se nacházejí ve Španělsku a jižní Galii přinejmenším do sedmého století. Tito adopcionisté (kteří mimochodem praktikovali překřtění) byli svými současníky charakterizováni jako fotiniáni.31 V roce 675 proti nim synod v Toledu zareagoval prohlášením, že Kristus je Syn Boží svou přirozeností, nikoli adopcí.
Toto tvrzení o století později popřeli Elipandus a Felix, dva španělští biskupové, k jejichž doktríně titul „adopcionista“ správně patří. Jejich populární teologie byla blízká nestorianismu, ke kterému jejich odpůrci odvozovali svou herezi. Ve skutečnosti není jasné, zda jejich přeformulování chalcedonské doktríny o „dvoupřirozenosti“ o Kristu záviselo na nestorianismu, antiochénské christologii (jako Theodora z Mopsuestie) nebo na nějakém jiném zdroji. Je pochybné, že jejich adopcionismus byl odvozen od bonosiánů, kteří byli biblickými unitáři.
Elipandus a Felix učili, že věčný Syn Boží, druhá osoba Trojice, přijal muže Ježíše při křtu posledně jmenovaných. Jejich christologie, stejně jako ta Pauliciánů, ji má jen málo co chválit, kromě jejího trvání na pravé lidskosti člověka Ježíše. Nezdá se, že by adopce netrvala dlouho po smrti těchto biskupů, ale stopy jejich christologie lze nalézt po celý zbytek středověku. Peter Abelard a jeho následovníci dočasně oživili adopcionismus ve 12. století a Duns Scotus (1300) a Durandus a S. Porciano (1320) používali termín „adoptovaný syn“ v kvalifikovaném smyslu.32 Tvrzení španělských adopcionistů, že lidský Ježíš byl Syn Boží „ne přirozeností, ale milostí“33 zní pozoruhodně jako výrok Michaela Serveta, že Kristus je Bůh „ne přirozeností, ale milostí“ (O chybách Trojice, str. 12b). Albert Newman o herezi adopcionistů napsal: Tento spor se rozšířil daleko do středověku a mohl v některých sektách přetrvávat až do doby reformace a později. Je pravděpodobné, že christologie antiochénské školy měla přímý nebo nepřímý vliv na adopční christologii.34 Toto tvrzení, i když je vzrušující, je pravděpodobně příliš optimistické. Ačkoli je lákavé nakreslit přímou linii od Nového zákona přes židovské křesťanství, antiochénskou christologii, španělský adopcionismus a unitarismus radikální reformace k biblickým unitářským církvím současnosti,
pravděpodobně bychom to neměli ospravedlnit.
ZÁVĚR
I když možná v tomto bodě nejsme připraveni postulovat nepřerušený řetězec biblického unitarismu od dob apoštolů až po současnost, můžeme dojít k závěru, že tato nauka v dějinách církve nechyběla. Různé židovské křesťanské sekty, někteří antiochénští biskupové (jako Pavel ze Samosaty), Photinus ze Sirmia, Bonosus a Bonosové ze Španělska a jižní Galie a další uznali skutečnost, že Bůh je absolutně jeden a že Jeho Syn, Ježíš Kristus , je z panny narozený, vznešený, bezhříšný muž, který se stal naším náhradním usmířením. Nárok Církve Boží abrahámovské víry na historicitu jedné z jejích hlavních doktrín je tedy oprávněný.
