Grano Salis - Bible jako jediná autorita

poslal Anonym

Bible jako jediná autorita
Boží Duch – definice
Protože Bůh je skutečná osobní bytost, která má tudíž cítění a emoce, lze očekávat, že má nějaký způsob, jak se podělit o svá přání a city s námi, se svými dětmi. Stejným způsobem pak působí v našich životech v souladu se svou povahou. Bůh činí všechny tyto věci prostřednictvím svého „Ducha“. Chceme-li znát Boha a být s ním v aktivním příbuzenství, potřebujeme znát, co tento „Boží Duch“ je a jak funguje. Není vůbec snadné přesně definovat, co slovo „Duch“ znamená. Jdete-li např. na svatbu, můžete poznamenat: „Vládl tam skutečně dobrý duch!“ Míníte tím, že atmosféra byla dobrá, že jaksi všechno kolem té svatby bylo dobré; každý byl elegantně oblečen, jídlo bylo výborné, lidé spolu laskavě hovořili, nevěsta vypadala krásně atd. Všechny tyto rozličné věci vytvářely dohromady „ducha“ svatby. Rovněž Boží Duch jistým způsobem shrnuje všechno o něm, o Bohu. Hebrejské slovo, které překládáme jako „duch“, znamená přísně vzato „dech (vanutí)“ či „moc (sílu)“; Boží Duch je tak Boží „dýchání“ – skutečná Boží podstata, která zrcadlí jeho myšlení. V 5. kapitole uvedeme příklady užití slova „duch“ o něčí mysli či dispozici. Je běžným biblickým učením, že jak člověk myslí, tak i jedná (Př 23,7; Mt 12,34); i malé zaměření na naše vlastní jednání to potvrdí. Myslíme na něco, a pak to uděláme. Náš „duch“ či mysl se třeba zaměří na skutečnost, že jsme hladoví a toužíme po potravě. Vidíme v kuchyni jeden banán nazbyt; žádostivost „ducha“ je poté převedena do akce a my sáhneme po banánu, oloupeme jej a sníme. Tento prostinký příklad nám ukazuje, proč hebrejské slovo pro „ducha“ znamená jak dech či myšlení, tak také „moc“. Náš duch, to podstatné z nás, odkazuje na naše myšlenky, a tím také na ty aktivity, které uskutečníme, abychom vyjádřili ony myšlenky či naše postoje. U Božího Ducha jde o totéž – jen v mnohem vznešenějším měřítku; jde o moc, jíž Bůh znázorňuje své podstatné bytí, své postoje a cíle.
Boží moc Mnoho pasáží jasně ztotožňuje Božího Ducha s jeho mocí. Aby stvořil veškerenstvo, „vznášel se duch Boží nad vodami. I řekl Bůh: ,Buď světlo!‘ A bylo světlo“ (Gn 1,2-3). Duch Boží byl mocí, jíž byly stvořeny všechny věci, např. světlo. „Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada“ (Jb 26,13). „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup“ (Ž 33,6). Boží Duch je tedy popsán jako:

jeho dech
jeho slovo
jeho prst
jeho ruka.

       Je to proto jeho moc, jíž provádí všechny věci. Tak i věřící se narodili znovu díky Boží vůli (J 1,13), která je jeho duchem (J 3,3-5). Jeho vůle se stává součástí aktivit jeho Ducha. Hovoříme-li o úplném stvoření přírody, čteme: „Sesíláš-li svého Ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“ (Ž 104,30). Tento duch/moc je také udržovatelem všech věcí, stejně jako prostředků k jejich vytvoření. Je snadné si myslit, že tento tragický život se bez aktivního přísunu Božího Ducha jen potácí a klopýtá. Jóbovi, který pocítil jistou únavu ze života, to bylo připomenuto jedním prorokem: „Kdyby měl (Bůh) na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach“ (Jb 34,14-15). V podobném stavu deprese požádal David Boha, aby obnovil v jeho nitru pevného ducha, tj. aby chránil jeho život (Ž 51,12).        V kapitole 4.2 uvidíme, že to, co udržuje náš život, je duch daný nám i všemu stvoření. Při narození (Ž 104,30; Gn 2,7) je do nás vložen Bohem „dech ducha života“ (Gn 7,22). To z něj činí „Boha duchů všech tvorů“ (Nu 27,16; srovnej též Žd 12,9). Protože je Bůh životní síla, udržující všechno stvoření, je jeho Duch všudypřítomný. David poznal, že skrze svého Ducha byl Bůh stále s ním, ať šel kamkoli, a že skrze onoho ducha/moc byl schopný znát každé zákoutí Davidovy mysli či jeho myšlení. Tak je Boží Duch prostředkem, jímž je Bůh všudypřítomný – ač osobně přebývá v nebi. „Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat… Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?… I kdybych… chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka (tj. skrze Ducha) mě tam doprovodí.“ (Ž 139,2.7.9-10)
       Patřičné porozumění tomuto tématu nám objevuje Boha jako mocnou a aktivní bytost. Mnoho lidí dospívalo s nejasnou „vírou“ v Boha, ale ve skutečnosti představoval „Bůh“ v jejich myslích pouhý pojem, černou skřínku v části mozku… Pochopení pravého Boha a jeho velice reálné přítomnosti všude kolem nás prostřednictvím jeho Ducha může zcela změnit naše pojetí života. Jsme obklopeni Duchem, stále svědčícího o aktivitách, které nám zjevuje Bůh. David shledal posilu z toho plynoucí jako zcela převratnou: „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to“ (Ž 139,6). Avšak ruku v ruce s takovýmto poznáním jde zodpovědnost; musíme přijmout fakt, že naše myšlení i skutky jsou zcela vystaveny Božímu pohledu. Potřebujeme přenést tento poznatek do našich myslí, protože se snažíme dopátrat, jakou zastáváme před Bohem pozici. To platí zejména při přemýšlení o křtu. Také Boží majestátní slova k Jeremiášovi se vztahují i na nás: „Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji (duchem) snad nebe i zemi?“ (Jr 23,24).
Duch svatý        Vidíme tedy, že Boží Duch je obsáhlý pojem k pochopení; je to Boží mysl i jeho povahové sklony a také moc, jíž své myšlenky aktivizuje /„vyzbrojuje“/. „Jak člověk uvažuje ve svém srdci, takový i je“ (Př 23,7 – překl. z angl. verzí); a tak i Bůh je totožný se svými myšlenkami a v tomto smyslu i se svým Duchem (J 4,24) – to však neznamená, že by Bůh nebyl Bohem osobním (viz Přídavek č. 1). Jako pomoc pro pochopení šíře Božího Ducha čteme někdy o jeho „Duchu svatém“.        Termín „Duch svatý“ lze nalézt téměř výlučně v Novém zákoně. Je rovnocenný se starozákonními obraty „duch Boží“ či „duch Hospodinův“. To je zřejmé z pasáží jako je 2. kapitola Skutků, kde je zaznamenáno vylití Ducha svatého na apoštoly o letnicích. Petr vysvětloval, že šlo o naplnění Jóelova proroctví, v němž je popsáno vylití „svého (Božího) Ducha“ (Sk 2,17). Také L 4,1 zaznamenává, že „plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu“; později v téže kapitole o tom hovoří Ježíš jako o naplnění toho, co řekl Izajáš v 61,1: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou“. V obou případech (i v mnoha dalších) je Duch svatý rovnocenný se starozákonním termínem „duch Boží“. Všimněme si také, jak je Duch svatý paralelně ztotožňován s Boží mocí v následujících verších:

„Sestoupí na tebe (Marie) Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní“ (L 1,35).
„Mocí Ducha svatého… v moci znamení a divů, v moci Ducha (Božího)“ (Ř 15,13.19).
„Naše evangelium přišlo … v moci Ducha svatého“ (1 Te 1,5).
O slibu seslání Ducha svatého učedníkům se hovoří jako o „vyzbrojení mocí z výsosti“ (L 24,49).
Sám Ježíš byl „pomazán (obdařen)… Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).
Pavel mohl opřít své kázání o nepopiratelné zpřítomnění Boží moci: „Má řeč a mé kázání se… prokazovaly Duchem a mocí“ (1 K 2,4).

Inspirace
       Definovali jsme Božího ducha jako jeho moc, myšlenky a povahové sklony, které se projevují aktivitami, jež jeho Duch koná. V předchozí kapitole jsme si všimli, jak se Boží duch projevoval při práci na stvoření: „Jeho duch dal nebesům velkolepost“ (Jb 26,13) – duch Boží se vznášel nad vodami, aby působil na účinné stvoření (Gn 1,2). Čteme však také, že „Hospodinovým slovem“ byla učiněna nebesa (Ž 33,6) – v příbězích 1. Mojžíšovy je doloženo, že „Bůh řekl“, že mají být určité věci vytvořeny, a stalo se tak.        Boží duch je tak velmi často a velice přesně zobrazován v jeho slovech – podobně jako naše slova vyjadřují naše vnitřní myšlenky a přání, čili skutečně „nás“. Ježíš moudře podotkl: „Čím srdce (mysl) přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Jestliže bychom měli řídit a kontrolovat svá slova, pak se musíme nejprve zabývat svými myšlenkami. Tak i Boží slova zrcadlí jeho ducha či myšlenky. Je požehnáním, že máme v Bibli Boží slova zaznamenána, a můžeme tak rozumět Božímu duchu či mysli. Bůh dosáhl tohoto zázraku, kdy byl vyjádřen jeho Duch v psaných slovech, procesem INSPIRACE. Základem tohoto termínu je slovo „spirit“ – „duch“:
IN-SPIR(IT)-ACE
       A protože „duch“ je fakticky „dech“ či dýchání, znamená „inspirace“
V-DECH-NUTÍ
       To znamená, že slova psaná lidmi pod vlivem Boží „inspirace“ byla vlastně slova Božího ducha. Pavel posiluje u Timotea vědomí, že jeho obeznámenost s Biblí nesmí vést k zapomenutí onoho podivuhodného faktu, že jde o o slova Božího ducha, poskytující vše potřebné k pravdivému poznání Boha: „Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven (přesněji: důkladně vystrojený podle „Nové smlouvy“) ke každému dobrému činu“ (2 Tm 3,15-17).        Jestliže mohou inspirovaná Písma poskytovat v úplnosti tolik znalostí o Bohu, pak není třeba nějakého „vnitřního světla“, aby nám vyjevilo pravdu o Bohu. Jak často však lidé hovoří o svých osobních pocitech a zkušenostech jako o zdroji svých znalostí o Bohu! Jestliže přijetí víry v Boží inspirované slovo stačí kohokoli kompletně vystrojit pro křesťanský život, pak není třeba žádné jiné moci ke spravedlnosti v našich životech. Vznikla-li by taková potřeba, pak by nás Boží slovo nebylo schopno důkladně vystrojit – jak nám Pavel slibuje. Držet Bibli v našich rukách a věřit, že jde skutečně o Slovo Božího ducha, vyžaduje ovšem jistou víru. Izraelité se zajímali o to, co Boží slova sdělují, rozumově – stejně jako mnozí „křesťané“ dnes. My všichni musíme pečlivě promyslit obsah veršů z Židům 4,2: „I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti (Izraeli). Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali“.        Místo vzrůstání víry směrem k naplněnosti mocí Božího ducha (obdrženým slovem) vypadá mnohem atraktivněji použití spirituální zkratky: zdůvodnit si, že moc spravedlnosti na nás padne znenadání a najednou (což nás učiní přijatelnými pro Boha), spíše než zakusit námahu vědomého přivedení našich životů k poslušnosti Božímu slovu, a tím ponechat Božího Ducha pravdivě ovlivňovat naše srdce.        Tato neochota akceptovat ohromnou duchovní sílu obsaženou v Božích slovech vede mnohé „křesťany“ k otázce, zda je celé Písmo plně inspirované Bohem. Navrhovali, abychom mnoho z toho, co čteme v Bibli, pokládali pouze za osobní názory moudrých starců. Avšak Petr účinně potírá takovéto mlhavé zdůvodnění: „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte… Toho si buďte především vědomi (je to životně důležité!), že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2 Pt 1,19-21).
Pisatelé Bible        Pevná víra v úplnou inspirovanost Písma je proto životně důležitá; ti, kteří psali Bibli, byli neodolatelně vedeni Duchem, který je inspiroval – jejich slova tak nebyla doslova jejich. Slovo Boží je pravda (J 17,17) a je dobré k napomínání i nápravě (2 Tm 3,16) – nepřekvapí, že pro mnohé lidi je neoblíbené, neboť pravda zraňuje. Prorok Jeremiáš zakusil mnohá protivenství za to, že nadále mluvil Bohem inspirovanými slovy, a tak se rozhodl nezaznamenávat ani nezveřejňovat slova, jimiž byl obdařen. Protože je však sepisování Božího slova více výsledkem Boží vůle než lidských přání, byl „uchvácen Duchem svatým“ a neměl v podstatě na vybranou… „Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá… Řekl jsem: ,Nebudu Hospodinovo slovo připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit‘, avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu“ (Jr 20,7.9).        Podobně když se Bileám rozhodl proklínat Izrael, Boží duch jej donutil naopak žehnat mu (Nu 24,1-13; srovnej též Dt 23,5).        Překvapující množství lidí, které Bůh inspiroval k tomu, aby pronášeli jeho slova, prošlo etapou váhání a neochoty. Jejich seznam je působivý:

Mojžíš (Ex 4,10)
Ezechiel (Ez 3,14)
Jonáš (Jon 1,2-3)
Pavel (Sk 18,9)
Timoteus (1 Tm 4,6-14)
Bileám (Nu 22-24)
Elíhú (Jb 32,6-20)

Toto vše potvrzuje poučení z 2 Pt 1,19-21: Boží slova nejsou osobními názory lidí, nýbrž výsledkem inspirace, díky níž tito lidé sepsali, co jim bylo zjeveno. Ještě jedním důkazem pro řečené je skutečnost, že pisatelé Bible nahlédli, že ne zcela rozumí věcem, o nichž píšou. „Hledali“ správné vysvětlení – „bylo jim zjeveno, že tím neslouží sami sobě, nýbrž vám… zvěstovali vám spasení…“, o němž psali (1 Pt 1,12). Jimi zaznamenaná slova tak ve skutečnosti nebyla jejich interpretací, i když se mohlo zdát, že je sami nalezli. Následující odkazy nám poskytují zjevné příklady: Daniel (Da 12,8-10); Zachariáš (Za 4,4-13); Petr (Sk 10,17). Kdyby byli tito lidé inspirováni pouze částečně, neměli bychom přístup k pravdivým slovům či Božímu duchu. Jestliže to, co zapsali, je skutečně Boží slovo, pak z toho vyplývá, že muselo být kompletně převzato během fáze inspirace skrze Božího ducha – jinak by nemohlo jít o Boží slovo v čisté podobě. Přijetí faktu, že Boží slovo je skutečně a úplně slovem Božím, nám poskytuje ještě více motivace ke čtení a poslušnosti. „Co jsi řekl, je důkladně protříbené, tvůj služebník si to zamiloval“ (Ž 119,140). A tak jsou jednotlivé knihy Bible výsledkem Boží aktivity skrze jeho ducha – spíše než literárním dílem lidí. Tato pravda se nám také vyjeví, uvážíme-li, jak Nový zákon odkazuje na texty starozákonní:

„Duch svatý už ústy Davidovými mluvil…“ (Sk 1,16 – takto Petr citoval ze žalmů; srovnej též Žd 3,7).
„Duch svatý dobře pověděl ústy Izajáše“ (Sk 28,25 – tak Pavel cituje Izajáše). Lukáš 3,4 hovoří o „knize slov Izajáše“ – ne o „knize Izajáše“.

Pro rané křesťany byli proto lidští autoři Bible relativně nedůležití; důvodem byla jejich inspirovanost Božím duchem – byl to on, kdo byl důležitý. Uzavřeme tuto část přehledem veršů, které demonstrují, že nám se Boží duch projevuje skrze Boží psané slovo:

Ježíš přímo prohlašoval, že „slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch“ (J 6,63). I on hovořil inspirován Bohem (J 17,8 a 14,10).
Jsme popisováni jakožto znovuzrození z Ducha (J 3,3-5) a z Božího slova (1 Pt 1,23).
„… slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze…proroky“ (Za 7,12).
„… nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova…“ (Př 1,23); zde se spojuje pravdivé pochopení Božího slova s dopadem činnosti jeho Ducha na nás – čtení Písma bez chápání by nemělo žádný smysl a signalizovalo by, že se nám Boží duch/mysl nezjevil/a.

Síla a moc Božího slova        Boží duch odkazuje nejen k Boží mysli/povaze, ale také k síle, kterou Bůh vyjadřuje své myšlenky. Lze očekávat, že jeho duch – slovo není pouze stavem jeho mysli, ale také dynamickou silou, která je v něm obsažena.        Pravdivé ocenění této síly by nás mělo přimět k horlivosti získat z ní užitek; jakékoli pocity obtíží s tím spojených by měly být překonány naší znalostí toho, že poslušnost Božímu slovu nám dodá potřebnou sílu k zrychlenému postupu od maličkostí tohoto života směrem ke spáse. Pavel psal na základě mnoha relevantních zkušeností: „Nestydím se za evangelium /slovo/ Kristovo: je to moc Boží ke spasení…“ (Ř 1,16).        Biblické studium a jeho přenesení do našich životů je proto dynamickým procesem. Nelze je srovnat s chladným akademickým přístupem teologů či s tzv. křesťanstvím „dobrého pocitu“ mnohých církví, kdy se krátce cituje několik pasáží, leč beze snahy po jejich pochopení či praktikování. „Slovo Boží je živé a mocné“; „Boží mocné slovo“ (Žd 4,12 a 1,3). „Slovo Boží… projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“ (1 Te 2,13). Skrze to slovo se Bůh aktivně projevuje v myslích pravých věřících každou hodinu každého dne.        Základní evangelijní zvěst, kterou se učíte, je tak opravdovou Boží mocí; jestliže jí dovolíte působit, může pracovat ve vašem životě na proměně v Boží dítě a ukazovat tak v tomto životě Božího ducha/mysl – až do určitého stupně. Tím jste připravováni ke změně své přirozenosti v Boží a duchovní – ta nastane při Kristově návratu (2 Pt 1,4). Pavlovo kázání „se prokazovalo Duchem a mocí“ (1 K 2,4).        Jsme obklopeni těmi, jejichž víra v Bibli jakožto Boží slovo je poloviční – a to navzdory jejich tvrzením o oddanosti Kristu. Podobně prohlašují, že věří v Boha, ale nedokážou ho přijmout jako skutečnou osobu. Odmítáním úplné inspirovanosti Písma a jeho nadřazenosti nad našimi osobními pocity či přesvědčeními odmítají Boží moc. Vybavují se slova z 2 Tm 3,5: „… budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat“, tj. popírat slova evangelijní zvěsti.        Náš fundamentalismus je vysmíván „světem“ („Nevěříte tomu takto, není-liž pravda?“) a stejně dopadal Pavel a jeho skupina zvěstovatelů: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží“ (1 K 1,18).        Uvažujeme-li toto vše, držíce Bible v rukách, což k ní můžeme nemít stále více respektu a necítit při jejím čtení stále větší horlivost porozumět a řídit se podle ní?
Postoj Božího lidu k jeho slovu        Citlivé čtení biblického textu naznačuje, že bibličtí pisatelé nejen poznali, že jsou inspirováni, ale také pojednávali o jiných biblických autorech jako o inspirovaných. Pán Ježíš je v tomto ohledu vynikajícím příkladem. Když cituje z Davidových žalmů, uvádí to slovy: „David v Duchu svatém…“ (Mt 22,43). Věděl tedy o inspirovanosti Davidových slov. Hovořil také o Mojžíšových „spisech“ (J 5,45-47) – tím ukazoval, že věří tomu, že Mojžíš osobně napsal Pentateuch /prvních 5 knih Bible/. Někteří bibličtí kritikové mají pochyby, zda uměl Mojžíš psát, avšak Kristův postoj je zřetelně protikladný tomu jejich. Nazval Mojžíšovy spisy „Boží přikázání“ (Mk 7,8-9). Častá jsou též tvrzení, že velkou část Starého zákona tvoří mýty, avšak Ježíš ani Pavel jej takto nikdy nechápali. Ježíš hovořil o královně ze Sáby jako o historické osobě („královna jihu“ – Mt 12,42); neřekl: „Jak tvrdí příběh o královně ze Sáby…“.        Postoj apoštolů byl stejný jako postoj jejich Pána. To stvrzuje Petr, který řekl, že jeho osobní zkušenost poslechu Kristových slov na vlastní uši byla překonána „ještě pevnějším prorockým slovem“ (2 Pt 1,19 podle Nové smlouvy). Petr věřil, že Pavlovy dopisy byly stejně tak „Písmem“ jako „jiná Písma“, což je běžná fráze používaná pro starozákonní spisy. Petr tedy považoval Pavlovy dopisy za stejně autoritativní jako Starý zákon.        Ve Skutcích, Dopisech i ve Zjevení je mnoho odkazů či narážek na evangelia (srovnej např. Skutky 13,51 či Mt 10,14), což je znakem nejen toho, že vše bylo inspirováno stejným Duchem, ale i toho, že evangelijní záznamy byly chápány novozákonními autory jakožto inspirované. Pavel cituje v 1 Tm 5,18 jak Dt 25,4 (tedy ze Starého zákona), tak i L 10,7 jako „Písmo“. Pavel důrazně připomíná, že jím šířené evangelium je od Krista, nikoli „z člověka“, tedy jeho vlastním dílem (Ga 1,11-12; 1 K 2,13; 11,23; 15,3). To rozpoznali ostatní apoštolové a označují Pavlova slova také jako „Písmo“ – např. když je v Jakubově listě citován ve verši 4,5 Pavel z Ga 5,17.        Bůh k nám „hovořil“ v Kristu – není proto vůbec nutné nějaké další zjevení (Žd 1,2). Je třeba poznamenat, že Bible naznačuje existenci i dalších spisů, které nejsou nyní k dispozici – např. knihu Jašer, spisy Nathanovi a Eliášovi, či další Pavlův list do Korintu; z Janova třetího listu vyplývá, že napsal i další nezachovaný dopis

Dary Ducha svatého
       Při svém jednání s lidmi v průběhu rozličných období jim Bůh svěřoval užívání své moci („svatého Ducha“). Nikdy to však nebylo v podobě „nekrytého šeku“ a neumožňovalo to libovůli; použití Ducha svatého bylo vždy vázáno na určitý konkrétní účel. Jakmile ho bylo dosaženo, dar Ducha svatého byl odebrán. Musíme si zapamatovat, že Boží duch funguje vždy ve směru naplnění cíle, který má Bůh na mysli. Tento cíl často dovoluje krátkodobé utrpení v lidských životech, aby se naplnil cíl dlouhodobý (viz oddíl 6.1) – nelze tedy očekávat, že by byl Boží svatý Duch užíván ke zmírnění lidského utrpení v tomto životě. Jakákoli dosažená úleva v tomto směru je vyjádřením Božího vyššího účelu. To je ve znatelném protikladu k současným populárním křesťanským postojům ke svatému Duchu, které se domnívají, že víra v Krista přináší hmatatelný prospěch, např. uzdravení z nemoci – domněle díky Duchu svatému. To by vysvětlovalo, proč v zemích zmítanými boji jako je Uganda se vynořil značný nárůst lidí, kteří se prohlašují za vlastníky duchovních darů uzdravování, a proč takováto tvrzení často spadají historicky vjedno s obdobími velké lidské nouze. Konstatování o vlastnictví Ducha tak vyvolává jisté podezření – jestliže někdo hledá zážitky překračující současný lidský horizont, je snadné tvrdit, že nalezl cosi vyhovujícího…        Mnoho dnešních „křesťanů“ tvrdí, že mají zázračné dary Ducha – avšak po otázce o jejich přesném účelu následuje příznačná nejistota. Bůh vždy předává svého Ducha k dosažení zvláštních a vymezených cílů. Z těchto důvodů vědí ti, kdo skutečně vlastní dary Ducha, naprosto přesně, k jakému účelu je musí používat – proto také dosahují při jejich využívání více než jen dílčích úspěchů. To kontrastuje s mnoha neúspěchy či jen částečnými úspěchy, které při léčení zakoušejí ti, kdo prohlašují v dnešní době, že mají duchovní dary uzdravování.        Všechny následující příklady naznačují specifické důvody a cíle, které stojí za přidělením darů Ducha. V žádném z těchto případů není nikdy s vlastnictvím darů spojen nějaký subjektivní prvek a ani vlastníci darů je nejsou schopni používat podle vlastního uvážení. Protože hovoříme o Božím duchu, je nemyslitelné, že by jeho použití mohli řídit lidé a chápat přitom, že jim byl přidělen, aby vykonali určité zvláštní přání Boha a nadřadili je přání těch, kteří měli Ducha jen k dočasnému použití (srovnej Iz 40,13).

V raných izraelských dějinách bylo přikázáno udělat důkladný stan („tabernákl“ – svatyně), v kterém by byl uchováván oltář i jiné svaté předměty; pro výrobu všech těch předmětů, nutných k uctívání Boha, byly dodány detailní instrukce. K dokončení toho všeho předal Bůh svého Ducha konkrétním lidem. Byli „naplněni duchem moudrosti; ti zhotoví Áronovi roucho…“ atd. (Ex 28,3).
Jeden z těchto lidí, Besaleel, byl „naplněn Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla, aby uměl … pracovat se zlatem… opracovávat kameny… k zhotovení jakéhokoli díla“ (Ex 31,3-5).
Čtvrtá Mojžíšova 11,14-17 zaznamenává, jak část Ducha/moci přidělená Mojžíšovi mu byla odňata a přidělena starším Izraele, aby byli schopni správně posuzovat stížnosti lidí a zmenšilo se tak Mojžíšovo břímě. Těsně před Mojžíšovou smrtí byl z něho dar Ducha přenesen na Jozuu, takže mohl také řádně vést Boží lid (Dt 34,9).
Od časů, kdy Izraelité vstoupili do své země, až do doby jejich prvního krále (Saula) jim vládli mužové zvaní soudci. V průběhu tohoto období byli často utiskováni svými nepřáteli, avšak kniha Soudců zaznamenává, jak na některých soudcích spočinul duch Boží a ti dokázali zázračně osvobodit Izrael od dobyvatelů – takovým příkladem jsou Otníel (Sd 3,10), Gedeón (Sd 6,34) a Jiftách (Sd 11,29).
Jiný soudce, Samson, obdržel Ducha, aby zabil lva (Sd 14,5-6), pobil třicet mužů (Sd 14,19) a aby roztrhl provazy, kterými byl spoután (Sd 15,14). Vidíme, že „Ducha svatého“ neměl v těchto případech Samson k dispozici nepřetržitě – spočinul na něm vždy ke splnění určitých úkolů a poté byl opět odebrán.
Když měl Bůh zvláštní zprávu pro svůj lid, Duch někoho inspiroval a ten mluvil Boží slova. Jakmile tato zpráva skončila, dar mluvit přímo v Božím zájmu byl odebrán, a slova oné osoby se stala zase jeho vlastními, nikoli už Božími. Jeden z mnoha příkladů:

„Duch Boží vyzbrojil Zekarjáše… i řekl jim /lidu/: ,Toto praví Bůh: Proč přestupujete Hospodinovy příkazy?‘“ (2 Pa 24,20) Jiné příklady můžete nalézt ve stejné knize, verše 15,1-2, a u Lukáše 4,18-19. Z řečeného by mělo být zřejmé, že dar Božího ducha pro použití k jednotlivým účelům nebyl

zárukou spásy;
něčím, co trvá po celý život dotyčného;
mystickou silou v nás;
něčím, co lze získat extatickým „osobním zážitkem“.

Je třeba říct, že existuje mnoho mlhavých úvah o darech Ducha svatého. Lidé prohlašují, že „obdrželi Ducha svatého“, a v mnoha evangelijních sálech kazatelé mávají lákadlem „získání darů Ducha“ před těmi, kteří si myslí, že „přijímají Ježíše“. Je třeba se naléhavě tázat: „Jaké dary?“ Je nemyslitelné, aby lidé přesně nevěděli, jaké dary mají. Samson dostal dar ducha, aby zabil lva (Sd 14,5-6); protože se střetl se řvoucím zvířetem, musel přesně vědět, k jakému účelu mu byl Duch dán. Nemohl ani na chvíli zapochybovat. To je v příkrém rozporu s těmi, kdo dnes prohlašují, že obdrželi Ducha svatého, a přitom nemohou vykonat žádný určitý skutek. Navíc ani nevědí, jaký typ daru údajně mají.

Není zajisté jiné možnosti, než usuzovat, že takoví lidé měli dramatický citový zážitek spojený s křesťanstvím a že následující prudký obrat v jejich přístupu k životu v nich zanechal pocit čehosi nového v nich samých. U vědomí toho se vrhli na biblické pasáže o darech svatého Ducha a odvodili si z nich: „To je přesně to, co zakouším já!“ Jejich pastor je poplácá po zádech a říká: „Naprosto správně! Chvalte Boha!“ a používá takovéto případy jako „důkaz“, když se pokouší přesvědčit druhé, aby přijali Ducha svatého. Hlavní příčina této parodie spočívá v nedostatečném porozumění Bibli, které měla dotyčná osoba před svou údajnou „konverzí“. Protože bojujeme proti šálivosti našich vlastních citů (Jr 17,9), musíme stát pevně na půdě biblických principů. Studium fungování Božího ducha je nejzjevnějším příkladem této potřeby. Nám všem se líbí pomyšlení, že Boží moc s námi spolupůsobí v našich životech. Ale jak a proč tak Bůh činí? Vlastníme skutečně dary Ducha jako ti, o nichž se hovoří v Bibli? Přejeme-li si pravdivě poznat Boha a mít s ním živoucí vztah, pak uznáme naléhavost důkladného pochopení těchto věcí. Důvody pro použití darů v prvním století Zapamatujeme si základní zásady, které jsme se již naučili o darech Božího ducha, a přejdeme k novozákonním záznamům o těchto darech, které byly k dispozici v rané církvi (tj. ve skupinkách věřících, které žily v generaci po Ježíšově éře). Kristův poslední pokyn pro apoštoly zněl: jděte do celého světa a kažte evangelium (Mk 16,15-16). Činili tak – s tématikou Kristovy smrti a vzkříšení v popředí jejich zvěsti. Připomeňme si však, že tehdy ještě – jak víme – neexistoval žádný Nový zákon. Jak tak stáli na tržištích a v synagogách a hovořili o člověku Ježíši Nazaretském, mohl jejich příběh znít poněkud bizarně – tesař z Izraele, který byl dokonalý, který zemřel a byl posléze vzkříšen, aby se přesně naplnila starozákonní proroctví, a který je nyní žádal, aby se dali pokřtít a následovali jeho příkladu. V oněch dnech se pokoušeli i jiní lidé rozvinout tento kult. Šlo o jistý způsob dokazování, že zvěst kázaná křesťany pocházela spíše od Boha samého, než aby byla filosofií skupiny rybářů ze severního Izraele. Za našich dnů se odvoláváme na novozákonní záznamy o činnosti i učení Ježíše, abychom dokázali, že naše zvěst je od Boha; v oněch dnech však – dříve než to bylo zapsáno a k dispozici – Bůh dovoloval kazatelům použít svého svatého Ducha k podtržení pravdy o vyřčeném. To byl zcela specifický důvod, proč použít tyto dary před zraky světa – absence psaného Nového zákona znesnadňovala novým skupinkám věřících růst ve víře. Množství praktických problémů, které mezi nimi vznikalo, by nemělo jasné řešení; bylo by pro ně málo vodítek, jak růst ve víře v Krista. Z těchto důvodů byly tedy dary Ducha svatého dány k dispozici pro vedení prvních věřících skrze inspirované zprávy – dokud nebyl zapsán a rozšířen novozákonní záznam o těchto zprávách i o Ježíšově učení. Jako vždy byly tyto důvody pro udělení Ducha svatého jasně objasněny:

„Vystoupil /Ježíš/ vzhůru /na nebesa/… dal dary /Ducha/ lidem… aby své svaté dokonale připravil k dílu služby /kázání/ – k budování Kristova těla“, tj. věřících (Ef 4,8 a 12).
A tak Pavel psal věřícím v Římě: „Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil“ (Ř 1,11).

Pokud jde o použití darů pro upevnění kázání evangelia, čteme:

„Naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti“ skrze vykonané zázraky (1 Te 1,5; srovnej 1 K 1,5-6).
Pavel nemohl mluvit o „něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i /zázračným/ skutkem, v moci znamení a divů, v moci Ducha, aby pohané přijali evangelium“ (Ř 15,18-19).
Co se týče kazatelů evangelia, čteme: „Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy… i rozdílením Ducha svatého“ (Žd 2,4).
Kázání evangelia na Kypru bylo podepřeno zázraky, takže „když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně“ (Sk 13,12). A tak jej zázraky dovedly ke skutečnému uznání vyučované doktríny. Také v Ikoniu „Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky“ (Sk 14,3).

       Toto vše je shrnuto komentářem o podřízení apoštolů příkazu kázat: „Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními“ (Mk 16,20).
Zvláštní věci v určeném čase        Tyto dary Ducha tak byly přidělovány k vykonání zvláštních věcí v určeném čase. To ukazuje na chybné prohlašování, že zázračné držení těchto darů je trvalým zážitkem po dobu osobního života. Apoštolové včetně Petra byli „naplněni Duchem svatým“ o svátku letnic, brzy po Ježíšově nanebevstoupení (Sk 2,4). Byli proto schopni mluvit cizími jazyky, aby zahájili tímto nápadným způsobem kázání křesťanského evangelia. Když se je představitelé moci pokoušeli zarazit, odpověděl jim přesvědčivě Petr, „naplněn Duchem svatým“ (Sk 4,8). Po jejich propuštění z vězení jim bylo umožněno díky těmto darům pokračovat v kázání – „všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží“ (Sk 4,31).        Pozorný čtenář si povšimne, že se neříká, že „již naplněni Duchem“ dělali ony věci. Byli naplněni Duchem, aby vykonali určité věci – je však třeba být opětovně naplněn k dosažení dalšího cíle Božího plánu. Podobně byl Pavel „naplněn Duchem svatým“ při svém křtu, ale o několik let později byl opět „naplněn Duchem svatým“, aby potrestal slepotou hříšníka (Sk 9,17 a 13,9).        Když mluvil o zázračných darech, psal Pavel, že první věřící je vlastnili „podle míry Kristova obdarování“ (Ef 4,7). Řecké slovo pro „míru“ znamená podle Strongovy konkordance „limitovanou dávku či stupeň“. Pouze Ježíš měl dary bez odměřování, tj. s úplnou volností použít je podle svého přání (J 3,34).        Vymezíme nyní ony dary Ducha, o jejichž vlastnictví se zdá být nejvíce zmínek v prvním století. Dary Ducha v prvním století
PROROCTVÍ        Řecké slovo pro „proroka“ znamená někoho, kdo dále-říká (či: vpřed-říká) Boží slova – tj. jakákoli osoba, inspirovaná k tomu, aby mluvila Boží slova, která občas zahrnují předpověď budoucích událostí (viz 2 Pt 1,19-21). Tak „proroci“ – ti s darem proroctví – přišli „z Jeruzaléma do Antiochie. Jeden z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia. Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím…“ Tento druh vysoce specifického proroctví, které se viditelně splnilo za několik let, zcela chybí u těch, kdo nyní prohlašují, že mají dar proroctví; raná církev si byla skutečně tak jista, že disponuje darem proroctví, že věnovala čas i peníze k ulehčení potíží, které byly prorokovány. Mezi dnešními takzvanými „Duchem naplněnými“ církvemi lze nalézt jen málo příkladů tohoto typu.
UZDRAVOVÁNÍ        Když apoštolové kázali dobré zprávy („evangelium“) o přicházejícím Božím království dokonalosti na zemi, bylo vhodné, že mohli potvrdit svou zvěst činěním zázraků – to bylo předzvěstí o podobě budoucího času, kdy „se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí…“ (Iz 35,5-6). Více se o poměrech v Božím království dozvíme v 5. kapitole. Až bude Boží království zřízeno na zemi, tak už sliby jako ty výše zmíněné nebudou realizovány jen napůl a též odpadnou nejasnosti, zda Království již nastalo či nikoli. A tak tvořilo Boží zázračné stvrzení zvěsti o onom Království jeho konečnou a definitivní podobu, která nemůže být popřena; z těchto důvodů se mnoho zázračných uzdravení, která předvedli prvotní věřící, odehrávalo před zraky veřejnosti. Klasický příklad lze nalézt u Petrova uzdravení chromého žebráka, kterého každý den ráno posadili u chrámové brány. Skutky 3,2 zmiňují, že jej tam usazovali každý den – šlo tedy jistě o důvěrně známou podívanou. Po Petrově uzdravení použitím daru Ducha „vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví…“ (Sk 3,8-11).        Petr pak ihned zahájil na volném prostranství řeč o vzkříšení Krista. Můžeme si být jisti, že když měli lidé před sebou nesporný a nevyvratitelný důkaz v podobě uzdraveného žebráka, mohli brát Petrova slova jako slova od Boha. V bráně chrámu v „hodině modlitby“ (Sk 3,1) se jistě tlačilo hodně lidí – jako v nákupním centru v sobotu dopoledne. Právě místo tohoto typu vybral Bůh k tomu, aby upevnil zvěstování svých slov takovým zjevným zázrakem. Obvyklá tvrzení „letničních“ léčitelů se týkají záležitostí, souvisejících s tímto tématem, a došlo k nim vždy spíše v zastrčených církevních budovách než přímo na ulicích, či spíše při seanci „věřících“ vzrušených pocitem očekávaného „zázraku“ než před skeptickou veřejností.        Budiž řečeno, že pisatel těchto řádků má nemalé zkušenosti z diskusí o těchto sporných otázkách se současnými kandidáty na vlastnictví Ducha a také se svědectvím mnoha tvrzení o držení Ducha. Avšak moje „osobní svědectví“ o spatření mnoha neprůkazných „uzdravení“ a – při nejlepším – částečného léčení nemusí být obzvláště rozváděné; každý poctivý člen těchto církví připouští, že mnoho z toho pokračuje. Při mnoha příležitostech jsem oznamoval svým letničním přátelům, kteří to myslí nepochybně dobře: „Jsem ochoten věřit, že můžete disponovat těmito velkými silami. Bůh však vždy jasně ukázal, kdo má jeho moc a kdo nikoli; není tedy ode mne nerozumné požadovat, abyste mi tuto skutečnost předvedli – poté bych mohl být více nakloněn akceptovat tento bod vašeho učení, které mohu stěží v současnosti uvést do souladu s Písmem“. Nikdy mi však jasná „demonstrace Ducha a síly“ nebyla předvedena.        V protikladu k mému postoji si ortodoxní Židé prvního století nepřipustili myšlenku, že by křesťané mohli mít Boží zázračné dary Ducha. Avšak dokonce i oni museli připustit, že „Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít“ (Sk 4,16). Skutečnost, že lidé přátelštěji nakloněni moderním „letničním“ mohou rozumně popřít, že tito skutečně dosáhli zázraků, je jistě významným bodech této diskuse. Kdyby jen jediný zázrak vešel do titulků novin v Jeruzalému, není rozumné navrhnout, aby v případě stejného zázraku, demonstrovaného na londýnském Trafalgar Square či v Nyaharuru Park v Nairobi, bylo uznáno po celém světě, že Boží zázračné dary Ducha jsou dnes opět k dispozici? Místo toho letniční očekávají, že svět „zabere“ na následující typ „důkazů“ coby důvodů pro jejich víru:

Vyléčení (v konečné fázi) žaludečních vředů; předpokládá se, že proces vyléčení začal po modlitebním shromáždění.
Znetvořené údy rostou rovně.
Zlepšuje se zrak či sluch – ač se často vše vrací do původního stavu.
Ustává skleslost.

       K těmto příkladům je třeba dodat případ, kdy sanitky přivezly v Nairobi (Keňa) nemocniční pacienty na léčitelskou kampaň T. O. Osborna; řidiči, kteří museli řešit etické dilema zda zůstat či se vrátit, se rozhodli setrvat – a udělali dobře, neboť trpícím se žádné léčby nedostalo.        Veřejné transparenty však vyzývají k návštěvě podobných setkání: „Přijďte v očekávání zázraku!“ Psychologicky je jeviště přichystáno na všechny typy autosugesce i podobné manýry. Nikde není v Novém zákoně ani nejmenší zmínka či pokyn, že by bylo třeba před uskutečněním zázraku provádět podobnou masivní psychologickou masáž.        Podobný atak na psychiku je dosahován deformací mysli pomocí opakovaných modliteb, rytmem bubnů či burcující hudbou. Je nepochybné, že jakékoli rozumové uvědomění si Boha – a čehokoli jiného – je tím vším zakryto. Autor se může odvolat na několik takových mítinků na různých místech, kdy pokaždé zakoušel palčivé bolení hlavy z úsilí udržet racionální a vyrovnaný biblický pohled tváří v tvář pokušení ztratit se v rytmu bubnů a potleskávání. Všechno toto, co se objevuje jako nutná předehra pro letniční „zázrak“, je dostatečným důkazem, že „uzdravení“ jsou spíše výsledkem emocionálního a psychologického podmiňování, než přímou aktivitou Božího ducha.        Petr byl naopak schopen použít pravého daru činit zázraky k uzdravování lidí položených mu vstříc na ulicích (Sk 5,15); Pavlovo použití těchto darů bylo osobně dosvědčeno nevěřícím vládním úředníkem (Sk 13,12-13), a rovněž i mnoha pohany z města Lystra (Sk 14,8-13). Tyto věci byly činěny veřejně – jak žádal skutečný účel a přirozenost darů Ducha – a nemohly být jen tak odbyty nějakým jiným vysvětlením než respektováním faktu, že zde šlo o Boží moc otevřeně předvedenou jeho služebníky.        Účinek jednoho z Kristových zázraků uzdravení byl podobný: „… všichni žasli /kdo viděl vyléčení ochrnutého/ a chválili Boha: ,Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.‘“ (Mk 2,12).
JAZYKY        Apoštolům, drsným rybářům, jimiž někteří z nich byli, se dostalo významného poslání vyjít do celého světa a kázat evangelium (Mk 16,15-16). Jejich první reakcí možná bylo: „Vždyť já neznám žádné cizí jazyky!“ Nešlo dokonce ani o případ typu: „Ve škole jsem nebyl dobrý na jazyky“ – žádné výuky se jim totiž předtím nedostalo. Když došlo na tyto záležitosti,bylo o nich napsáno, že „jsou to lidé neučení a prostí“ (Sk 4,13). A dokonce i pro vzdělanější kazatele (např. Pavla) byla jazyková bariéra stále ještě vážnou překážkou…Když se obrátili noví věřící, znamenala důvěra potřebná pro vzájemnou výměnu vědomostí (při absenci psaného Nového zákona), že neporozumění jazyku toho druhého bylo nemalým problémem.        K překonání těchto problémů byl předán dar mluvení cizí řečí („jazyky“) i schopnost porozumět jí. Existuje evidentně silný rozpor mezi tímto pohledem na „jazyky“ a hlediskem mnohých „znovuzrozených“ křesťanů, kteří popisují svá extatická pronášení nepochopitelných zvuků jako „jazyky“. Toto zmatení může být objasněno poukazem na biblickou definici „jazyků“ jakožto „cizí řeči“.        O židovském svátku letnic, brzy po Kristově nanebevstoupení, byli apoštolové „naplněni Duchem svatým a začali … mluvit cizími jazyky … sešlo se jich mnoho /opět: veřejná prezentace darů!/ a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: ,Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové… slyšíme je mluvit v našich jazycích…‘ Žasli…“ (Sk 2,4-12). Je nepravděpodobné, že dvojí důraz na úžas a údiv lidí by byl nutný, kdyby slyšeli pouze hatmatilku, pronášenou těmi, kdo prohlašují, že mají ten dar v dnešní době. Z toho vzniká lehký úšklebek či lhostejnost spíše než úžas a přesvědčení na základě pochopení pronesených slov, což se dělo v 2. kapitole Skutků.        Vedle jasné paralely mezi „jazyky“ a „(cizí) řečí“ ve Skutcích 2,4-11 jsou „jazyky“ očividně použity ve významu „(cizí) řeč“ i v jiných částech Nového zákona; obrat „kmeny, národy a jazyky“ je užit pětkrát ve Zjevení ve smyslu lidé z celého světa (Zj 7,9; 10,11; 11,9; 13,7; 17,15). Řecké slovo pro „jazyky“ se objevuje v řecké verzi Starého zákona (zvané „Septuaginta“) rovněž ve smyslu (cizí) řeč (viz Gn 10,5; Dt 28,49; Da 1,4).        Přehled příkazů týkajících se použití daru jazyků je v 1 K 14; verš 21 cituje Izajáše 28,11 a hovoří o tom, jak bude tento dar použit ke svědectví proti Židům: „V Zákoně je psáno: ,Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu…‘“ Izajáš 28,11 odkazuje v první řadě na útočníky, kteří napadnou Izrael a budou mluvit k Židům řečí („jazyky“), již nebudou znát. Paralela mezi „jazyky“ a „rty“ naznačuje, že „jazyky“ je míněna cizí řeč. V 1 K 14 je i mnoho dalších míst, která odkazují na význam „jazyků“ jako cizí řeči. Tato kapitola je Pavlovou inspirovanou kritikou zneužívání zmiňovaných darů, které se objevovalo v rané církvi – to nám umožňuje dobrý vhled do podstaty darů jazyků a proroctví. Pokusíme se nyní krátce okomentovat důležitá místa.
       Za klíčový lze pokládat verš 37: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.“        Prohlašuje-li kdokoli, že je duchovně obdarován, musí tedy přijmout, že příkazy, předcházející použití těchto darů, jsou inspirovány Bohem. Kdokoli tedy dnes nerespektuje ony pokyny, tak vlastně otevřeně připouští, že nevidí překážku v opovrhování Božím inspirovaným slovem.
       Verše 10-17: „Na světě je mnoho různých řečí a každá má svá slova. Jestliže však neznám význam těch slov, budu pro mluvícího cizincem a on zase bude cizincem pro mne. Tak i vy: když tak horlivě usilujete o duchovní dary, snažte se, abyste měli hojnost těch,
které slouží růstu celé církve. A proto ten, kdo mluví jazyky, nechť prosí, aby je dovedl také vykládat. Kdybych se modlil ve vytržení, modlil by se můj duch, ale má mysl by toho nebyla účastna. Co tedy? Budu se modlit ve vytržení ducha, ale budu se také modlit s vědomou myslí. Budu zpívat chvalozpěvy ve vytržení ducha, ale budu zpívat také s vědomou myslí. Kdybys děkoval Bohu ve vytržení, jak by ten, kdo do toho není zasvěcen, mohl říci Amen k tvému íkůvzdání, když nerozumí tomu, co říkáš? Ty sice dobře vzdáváš díky, ale druhý z toho nemá žádný užitek.“        Mluvit jazykem, kterému přítomní na bohoslužbě nerozumí, je tedy neúčinné. Používání zatemňujícího jazyka je odmítáno – neboť jak by mohlo být vyřčeno pravdivé „Amen“ na konci „modlitby“, sestávající z drmolení, kterému nikdo nerozumí? Pamatujme, že „Amen“ znamená „budiž“, tj. „úplně souhlasím s tím, co bylo řečeno v této modlitbě“. Pavel říká, že mluvení jazykem, kterému bratři nerozumí, je nemůže vzdělávat.        Pamatuji si na distribuci brožur, doprovázející tažení Billy Grahama a apelující na lidi, aby se vrátili k přístupu ke křesťanství, který je více založen na Bibli. Jedna rozrušená žena se mě snažila přesvědčit, že moje christadelfiánské učení je „vedeno ďáblem“ – činila to ovšem desetiminutovým brebentěním „jazyky“… Tím jsem nemohl být nikterak „poučen“; jde nepochybně přesně o to, co Pavel odmítá.
       Verš 18: „Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni.“        Pavel potřeboval dar cizí řeči („jazyky“) více než ostatní vzhledem k rozsáhlému cestování a kázání o Kristu.

       Verš 19: „Ve shromáždění však – abych poučil i druhé – raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.“        To je zcela jasné. Krátká věta o Kristovi v angličtině mi dá více než hodiny kázání v řeči, které jako Angličan nerozumím, nebo v podobě nesrozumitelné hatmatilky.
       Verš 22: „Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře.“        Užívání jazyků tak sloužilo zejména pro veřejné kázání evangelia. Avšak dnes se většina nároků na vlastnictví „jazyků“ objevuje mezi skupinami „věřících“ či (očividně) v jejich individuální, osobní zkušenosti, když jsou sami. Existuje trvalý nedostatek příkladů takových lidí, kteří by byli schopni zázračně hovořit cizími jazyky při šíření evangelia. Na počátku 1990. let se otevřely dveře příležitostí hlásat Krista ve východní Evropě, avšak (tzv.) „evangelické“ církve musely kvůli jazykové bariéře rozšiřovat svou literaturu v angličtině! Což by nebyl zajisté použit dar jazyků – byl-li by skutečně k dispozici? A evangelista pro masy, Reinhardt Seiber, pyšnící se, že je obdarován Duchem, musel hovořit k davům v ugandské Kampale skrze tlumočníka.
       Verš 23: „Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?“        A přesně takový případ se i stal. Muslimové i pohané se společně vysmívali v západní Africe bizarnímu chování těch, kteří prohlašovali, že mají dar jazyků. Dokonce i rozumní křesťané, kteří by nakoukli na mítink letničních, by se ocitli v pokušení domnívat se, že jejich členové jsou šílení…
       Verš 27: „Pokud jde o mluvení jazyky, ať promluví dva nebo tři, jeden po druhém, a někdo ať vykládá.“        Během jakéhokoli shromáždění mají tedy mluvit jazyky dva nebo tři lidé. Je nepravděpodobné, že by při nějakém setkání bylo třeba mluvit více než třemi odlišnými jazyky. Jakékoli shromáždění by brzy ztratilo svou souvislost, kdyby musela být každá pronášená věta překládána více než dvakrát. Kdyby byly dary jazyka k mání na shromáždění v centrálním Londýně a přítomni by byli Angličané a několik francouzských a německých turistů, tak by mohl začátek vypadat asi takto:
       Pastor: „Good evening.“        Řečník s prvním jazykem: „Bon soir.“        Řečník s druhým jazykem: „Guten abend.“        Přirozeně musí mluvit „v řadě“, jeden po druhém. Zmatek by nastal v okamžiku simultánního mluvení; avšak vzhledem k podstatnému emocionálnímu naladění přítomných „mluvících jazyky“ se tento jev vskutku objeví z úst mnoha lidí současně. Jednou jsem to pozoroval: jedna osoba začala a ovlivnila rychle ostatní, aby činili totéž.        Dar jazyků bývá často užíván ve spojitosti s darem proroctví, takže inspirovaná zpráva od Boha může být předávána (darem proroctví) jazykem (darem jazyků), který je řečníku cizí. Příklad takovéhoto použití obou darů lze nalézt ve Skutcích 19,6. Kdyby však na shromáždění v Londýně, navštíveném Angličany i mnoha francouzskými návštěvníky, mluvil řečník francouzsky, přítomní Angličané „by nebyli poučeni“. Aby každý mohl rozumět, měl by být tedy přítomen i dar vykládat jazyky (řeč) – v našem příkladu schopnost překládat z francouzštiny do angličtiny. Podobně v případě položení otázky jedním z Francouzů by anglický řečník nerozuměl bez pomoci – dokonce i kdyby měl dar mluvit francouzsky, ovšem bez skutečné znalosti řeči. Řešit tuto situaci by mohla pouze přítomnost daru interpretace (výkladu).        Bez přítomnosti alespoň jednoho člověka s tímto darem, když je to potřebné, by dar jazyků vůbec neměl být použit: „… někdo ať vykládá. Kdyby neměli vykladače, ať ve shromáždění mlčí…“ (1 K 14,27-28). Skutečnost, že je mnoho těch, kdo si v moderní době nárokují mluvení „jazyky“ v podobě řeči, jíž nikdo nerozumí, a že tak činí bez vykladačů, je tak jasným případem zřejmého nerespektování výše uvedených pokynů.
       Verše 32 a 33: „Prorok přece ovládá svůj prorocký dar. Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.“
       Vlastnictví darů Ducha svatého není proto spojeno s typem zážitků, které zažívá nějaká osoba mimo rámec normálního vědomí; duch je spíše pod kontrolou jeho uživatele, než aby šlo o sílu, která funguje místo něj a on koná vše nedobrovolně. Často se chybně prohlašuje, že démoni či „zlí duchové“ posedli ty „nespasené“, zatímco Duch svatý naplňuje věřící. Ale moc ducha, o které se hovoří v 1 K 14,32, byla předmětem ovládání pro svého nositele, a to ke specifickým účelům; nešlo o oživující sílu dobra v protikladu k síle zla, která je obsažena v lidské přirozenosti… Vedle toho jsme si již dříve ukázali, že moci Ducha svatého se dostalo apoštolům v určitém čase k vykonání specifických věcí – nešlo o to, být s nimi trvale přítomno.        Zdá se, že prosba vlastníkům oněch darů, aby je používali způsobem odpovídajícím Boží lásce k pokoji a nenávisti k zmatku (v. 33), nedošla u dnešních „letničních“ církví sluchu.
       Verš 34: „… Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromážděních mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“        V tomto kontextu užívání duchovních darů je nepopiratelně vyloženo, že by je ženy neměly používat během bohoslužby. Velká nevážnost k řečenému nastává, jestliže současné projevy nesrozumitelného mluvení jsou vysvětlitelné termíny jako emocionální vydráždění, přecházející během shromáždění z jednoho na druhého. Ženy, děti – vskutku každý, kdo je přítomen s poddajnou myslí, může být zasažen takovým podnětem a následně se extaticky projevovat, což je pokládáno za „jazyky“.        Význačnost žen v domnělém „mluvení jazyky“ a „proroctví“ v moderních církvích nelze nikterak usmířit s jasnými příkazy těchto veršů. Směšný a bezohledný argument, že Pavel nenáviděl ženy, je vyvrácen o několik veršů dále: „Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdařeného Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně.“ (1 K 14,37). Přikázání Páně – nikoli osobně Pavlovo.        Kdo věří v inspirovanost Bible, musí tedy akceptovat, že ona přikázání z 1 K 14 je třeba brát vážně; otevřeně se jim posmívat značí nedostatek víry v plnou inspirovanost Písma – nebo výpověď o sobě, že dotyčný není duchovně obdarován, a to při zohlednění faktu, že někdo, kdo postrádá tyto dary, bude popírat, že příkazy z 1 K 14 jsou příkazy Páně pro nás. Logika tohoto argumentu je výmluvná a drtivá. Jak byste v jeho světle mohli zůstat členy takové církve , či toužit spojit se s ní?

Odejmutí darů
       Zázračné dary Božího ducha budou opět věřícími použity, aby bylo docíleno po návratu Krista přeměny tohoto současného světa v království Boží. Tyto dary jsou proto nazývány „moc budoucího věku“ (Žd 6,5) a Jóel 2,26-3,2 popisuje velké vylití duchovních darů, nastane-li pokání Izraele. Samotný fakt, že tyto dary obdrží věřící při Kristově návratu, je dostatečným důkazem, že nejsou k dispozici nyní – při zohlednění toho, že pro jakékoli křesťana s očima otevřenýma pro Písmo i pro světové události musí Pánův návrat přijít zajisté brzy (viz Dodatek č.3).        Existují jasná biblická proroctví, že v jistém okamžiku období mezi prvním stoletím (kdy byly dary k dispozici) a druhým příchodem musí být tyto dary odebrány: „Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.“ (1 K 13,8-10)        Duchovní dary z prvního století musely být odejmuty, „až přijde plnost“. Nemůže jít o druhý příchod Krista, neboť pak budou dary opět předány. Řecké slovo, překládané jako „plnost“, znamená doslova „to, co je dokonalé či kompletní (ucelené)“ – jako kontrastní k něčemu /„jen“/ bezhříšnému.        Tato dokonalá věc nahradí částečné poznání, které měli prvotní křesťané jako výsledek působení daru proroctví. Připomeňme si, že proroctví byl dar předávat dál inspirované slovo Boží; právě psaný záznam takovýchto slov vytvořil Bibli.        V prvním století mohl průměrný věřící znát pouze úryvky toho, co známe jako Nový zákon. Mohl slyšet něco z proroctví od starších své církve o různých praktických otázkách; mohl znát nástin Ježíšova života a možná slyšel o jednom či dvou Pavlových listech, které byly čteny. Ale od okamžiku, kdy byl zkompletován a obíhal písemný záznam prorockých slov, skončila potřeba mít ještě navíc k dispozici dar proroctví. Zkompletovaný Nový zákon tak nahradil působení duchovních darů: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven /dokonalý/…“ (2 Tm 3,16-17)        To, co činí dokonalým či kompletním, je „veškeré Písmo“; jakmile „veškeré Písmo“ bylo inspirováno a zapsáno, tak přišla „plnost“ a zázračné dary byly odebrány.        Verše 8-14 ze 4. kapitoly listu Efezským pěkně vyplňují mezeru pomyslné skládačky: „Vystoupil /Ježíš/ vzhůru /na nebesa/, … dal /duchovní/ dary lidem… k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry /tj. jedné víry/a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství… Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení.“        Dary prvního století byly poskytnuty, dokud člověk nedosáhne dokonalosti či zralosti; 2 Tm 3,16-17 říká, že „Boží člověk /je/ dokonalý“ tím, že přijme vedení „veškerým Písmem“. Jakmile je tedy k dispozici celé Písmo, pak je nadále neomluvitelné být zmatený množstvím učení, které nabízejí rozličné církve. Existuje pouze jedna Bible, a protože „tvoje slovo je pravda“ (J 17,17), lze nalézt „jednotu víry“ (onu jednu víru, o které mluví Ef 4,13) studiem jejích stránek. Praví křesťané proto dosáhli stavu oné jedné víry; v tomto smyslu jsou kompletní („dokonalí“) coby výsledek „toho, co je dokonalé“ či kompletní – psaného a uceleného Božího slova.        V rozebíraném textu si povšimněte, jak Ef 4,14 přirovnává stav těch, kdo jsou pod vlivem zázračných darů, k duchovnímu dětství, a jak – v kontextu prorokování – byly odebrány tyto zázračné dary. Totéž říká 1 K 13,11. Dělat tolik povyku kolem vlastnění duchovních darů není proto znakem duchovní zralosti. Každý čtenář těchto slov by měl nyní učinit pokrok k hlubšímu ocenění psaného Božího slova, k potěše nad úplností Božího podstatného projevení sama sebe v tomto textu pro nás a v reakci na něj pokornou poslušností.
Současná prohlášení o vlastnictví Ducha        Nakonec je třeba ještě učinit i další poznámky na vrub opakovaných prohlášení těch, kteří se domnívají, že i nyní mají k dispozici zázračné dary:

Současné „mluvení jazyky“ směřuje k mnohonásobnému opakování stejných krátkých slabik, např. „Lala, lala, lala, shama, shama, Jesus, Jesus…“ To není jazyková skladba, kterou by bylo možno spojit s nějakým jazykem. Když někdo slyší mluvit jiné cizím jazykem, je obvykle možné rozeznat, že spolu komunikují podle určitých slovních vzorů – třebaže konkrétním slovům nemusíme rozumět. Moderní mluvení jazyky však není takto charakterizováno a navíc neposkytuje poučení, což bylo účelem darů prvého století.
Někteří letniční prohlašují, že mluvení jazyky je znakem „spasení“ a doprovází proto každé pravé obrácení. To je v nemalém rozporu s popisem raných církví jako těla, kde nositelé odlišných obdarování byli jeho odlišnými částmi. Ne každý byl paží či nohou a rovněž ne každý vlastnil libovolný dar, např. jazyky. Je to zřejmé po přečtení 1 K 12,17 a 27-30:

„Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? … Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učitelé? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?“ Stejné stanovisko lze nalézt o několik veršů dříve: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem.“ (1 K 12,8-12) Zdůraznění takových momentů nelze opomenout. Ještě jeden problém pro letniční argumentaci vzniká tím, že Filip obrátil na víru mnoho lidí v Samařsku – tj. poté, co porozuměli evangeliu, byli pokřtěni ve vodě, avšak neobdrželi dary Ducha; posléze k nim přišli Petr a Jan: „Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý… vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého… Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého…“ (Sk 8,15-18). Je možné, že toto předávání darů Ducha nastávalo jen zavedením rukama, což není moderními příznivci příliš hojně praktikováno. Jiní letniční říkají, že mluvení jazyky není důkazem spasení. To ukazuje, že v učení vyznavačů vlastnictví darů existují nemalé rozdíly. Tak někteří „charismatičtí“ věří, že Boží království bude na zemi, zatímco jiní je umisťují na nebe. Katoličtí „charismatici“ vyhlašují, že jim Duch svatý říká, aby uctívali Marii a papeže, zatímco letniční „charismatici“ tvrdí, že Duch svatý, kterého obdrželi, jim přikazuje demaskovat papeže jako antikrista a odmítat katolickou doktrínu. Avšak Ježíš nepochybně tvrdil, že ti, kterým se dostane Přímluvce/Utěšitel („který je Duchem svatým“), budou vedeni „do veškeré pravdy… v onen den se mě již nebudete /potřebovat/ na nic ptát … Přímluvce (Utěšitel)… vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 16,13 a 23; 14,26). Neměla by být žádná neshoda v základním učení mezi těmi, kdo mají Přímluvce – fakt, že rozkol existuje, znamená, že ti, kdo si ho nárokují pro sebe, nemohou být bráni vážně. Patrná neschopnost některých z těchto uchazečů ospravedlnit biblicky svou víru je znamením toho, že nejsou vedeni Přímluvcem do veškeré pravdy a úplného poznání. Velká důležitost, kterou někteří přikládají mluvení jazyky, nemá náležitou oporu v biblickém textu. Seznam duchovních darů z Ef 4,11 je dokonce ani nezmiňuje – objevuje se až na konci podobného seznamu v 1 K 12,28-30. Skutečně: v Novém zákoně jsou zaznamenány pouze tři případy jejich užití (Skutky 2,4; 10,46 a 19,6). Činění si nároků mluvit jazyky a konat zázraky, údajně dosažené moderními charismatickými křesťany, musí být poměřováno s důležitými informacemi o aktivitě Božího Ducha, které jsme předložili v této kapitole. Základním hlediskem je to, že cokoli tito lidé předkládají jako dosažené, nemůže být výsledkem jejich ovládání Ducha svatého. Kdokoli tvrdí, že má ony dary, by měl za domácí úkol odpovědět na biblické argumenty, které zde předkládáme. Je však smysluplné ptát se na vysvětlení, proč se některé jevy částečného uzdravení a „jazyků“ (ve smyslu nesrozumitelného mluvení) objevují. Došlo se k poznání, že lidské bytosti používají pouze část své mozkové kapacity – nejnižší odhady hovoří o pouhém 1 %. Také se ví, že mysl může řídit tělo téměř „fyzicky“; Hindové tedy chodí bosi po žhavých uhlících a nepopálí se, protože si vsugerují víru, že oheň nemůže pálit. V okamžicích stimulace můžeme využít mnohem větší procento mozkové kapacity než obvykle, a máme proto potenciál dosahovat s naším tělem (a na něm) takových efektů, které leží mimo oblast běžné zkušenosti. Voják si například v bojovém vzrušení dokonce delší dobu není schopen uvědomit, že přišel o ruku… V podmínkách náboženské horlivosti, podněcování jistým typem hudby a pod vlivem charismatických vůdců je docela možné, že se objeví jevy nad rámec běžné lidské zkušenosti. „Zázraky“, kterých údajně docilují dnešní „Křesťané“, představují stejný typ výjimečnosti jako paranormální jevy u jiných náboženství; tak např. vyznavači vúdú zakouší stejný jev nesrozumitelného mumlání a muslimové mohou dosvědčovat podobné „zázraky“ jako dnešní moderní křesťanství. Avšak ústředním bodem existence duchovních darů prvého století byla zřejmá svrchovanost pravého křesťanství nad ostatními náboženstvími – také stejnorodost „zázraků“ současného křesťanství s ostatními náboženstvími ukazuje, že dnes dary Ducha svatého nejsou k dispozici. Asi by byl těžko k vidění pokračující triumf islámu nad křesťanstvím na většině území Afriky, kdyby lidové „křesťanství“ dělalo skutečné zázraky s přesvědčující mocí a v rozsahu těch z prvého století. A ti, kdo budou skutečně mít „Přímluvce“ z darů Ducha svatého, budou činit dokonce „větší skutky“ než Ježíš (J 14,12 a 16). Velké problémy přináší v této souvislosti námitka, že křesťané by mohli činit takové zázraky, kdyby měli více víry. Buď mají zázračné dary Přímluvce, nebo nikoli – jestliže však prohlašují, že je mají, pak „budou činit skutky, které já činím, a ještě větší“ (J 14,12) a ne „mohli by činit“!

Z toho, co jsme doposud viděli v této kapitole, vyplývá, že Boží Duch odkazuje k jeho mysli, cíli a k síle, kterou vše realizuje. Podtrhli jsme, že Duch se nám zjevuje výslovně na stránkách Božího slova. Mnoho problému současného křesťanství pochází od naprostého nedocenění tohoto faktu. Protože je těžko uvěřit, že tak velkou mocí je obdařena jedna kniha, jejímž některým částem navíc těžko rozumíme, vzniká pokušení domnívat se, že existuje nějaká jiná forma Božího zjevování lidem, odlišná od Bible. Poněvadž naše od základů „úskočná“ (Jr 17,9) lidská přirozenost nalézá čistou pravdu Božího slova (J 17,17) nestravitelnou, mnozí podléhají tomuto pokušení tím, že si dělají nárok na jiné formy zjevení, pro běžné myšlení atraktivnější. Uveďme si několik příkladů:

Náboženství Jiné hlásané formy zjevení Výhodnost/atraktivita Svědkové Jehovovy Publikace společnosti „Strážná věž“, které jsou pokládány za inspirované. Není vyžadováno žádné osobní úsilí k promýšlení správné interpretace Bible; odpověď na všechno. Římské katolictví Prohlášení papeže a hlásané názory kněží jsou automaticky brány jako pravdivá reflexe Boží mysli. Není třeba osobně číst Bibli – v minulosti od toho církev odrazovala či to dokonce zakazovala. Důvěra v lidi převažuje nad úsilím dobrat se pravdy sám. Mormoni „Kniha Mormon“ Není třeba věřit v biblické učení – „Kniha Mormon“ nabízí šanci na universální spásu, zatímco Bible říká, že existuje mnoho lidí, kteří žijí a zemřou bez naděje, neboť nejsou povoláni znát evangelium. „Charismatické“ křesťanství „Vnitřní světlo“, prohlašované za Ducha svatého Věří, že cokoli cítí, je správné, protože se domnívají, že je Boží Duch vede a inspiruje způsoby, které nepotřebují kontakt s Biblí.

Toto vše podtrhuje potřebu přijmout od základů Bibli jako Boží slovo a hledat na jejích stránkách pravdivou zvěst. Otázka „Proč je mnoho církví, když existuje jedna Bible?“ je důkladně zodpovězena, jakmile ohodnotíme, jak a do jaké míry hlásá každá církev navíc ještě jiné formy zjevení Ducha Božího (tj. jeho vůli, učení a myšlení) než ty biblické. Chcete-li nalézt jednu pravou , jednu pravou víru a jeden pravý křest (Ef 4,4-6), musí k vám dolehnout hlasité a jasné zvolání: „Zpět k Bibli!“

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace