poslal Kalle
Jak jsem se potkal se Státní bezpečností
Milí přátelé ,
rozhodl jsem se, že se s Vámi stručně podělím o svůj
první i poslední a zároveň také jediný „vědomý“ kontakt se Státní
bezpečností v dobách vlády jedné strany. (Mohly být i nevědomé, o
nichž však nevím. Možná, že jsem se přátelil s někým, kdo pro
tuto neblaze proslulou organizaci nějakou formou pracoval a mně se tím samozřejmě
nepochlubil.) To „vědomé“ dávám do uvozovek, protože jsem byl tehdejšími
příslušníky netajné police vyzván, abych podal vysvětlení svědeckého
rázu bez jakéhokoliv podezření, co se na mě vlastně chystá za boudu.
Činím tak v naději, že se ke mně možná časem připojí
někteří další členové našich sborů, kazatelé a studenti teologie, kteří
kdy měli v našem baptistickém prostředí co dočinění s tímto nástrojem
komunistického režimu. V uplynulém roce roce jsme si, což je pro nás
typické, ani nepřipomněli pro naši Jednotu neslavné výročí padesáti let
od procesů s vedoucími představiteli BJB. Číst protokoly o výsleších
br.Říčaře a mnohé jiné dokumenty z té doby, je čtení pro silnější
nátury . Co se dělo tenkrát, to se nedá u nás s polovinou let osmdesátých
20. století vůbec srovnávat. Přesto chci i já vydat krátké svědectví o
námluvách , které v našich stojatých vodách pořádala tehdejší Státní
bezpečnost.
Psal se rok 1986. Své třídní profesorce na gymnáziu jsem
oznámil, že jsem se rozhodl hlásit na Komenského evangelickou bohosloveckou
fakultu. Tuto informaci velmi nelibě nesl tehdejší ředitel našeho gymnasia,
kovaný komunista a bývalý voják z povolání. S menšími
peripetiemi, kdy se právě tento člověk pokoušel mi znepříjemnit maturitní
zkoušky víc než já sám svojí pílí-nepílí , (většina tehdejších
mých učitelů, ač straníků, to ale nepřipustila – jaký to byl od nich
tenkrát projev osobní odvahy !) jsem středoškolská studia ukončil. A já
se tak mohl těšit na příchod do Prahy na vytoužené bohosloví.
Uprostřed toho roku však zemřel jeden z členů brněnského
sboru na nádorové onemocnění. Byl to můj dobrý známý a přítel. Společně
jsme také jeden čas vedli sborovou mládež. Několikrát jsem jej navštívil
u něj doma společně s ostatními členy našeho sdružení.
To se tenkrát ukázalo, jako vhodná záminka pro Státní
bezpečnost, která i o takové informace z podobných návštěv měla zřejmě
zájem. Po nějaké době od jeho pohřbu jsem obdržel úřední obsílku,
abych se dostavil na místní oddělení VB a tam podal svědeckou výpověď týkající
se majetkové pozůstalosti po tomto bratru. Nic netušíc jsem se vydal na příslušnou
brněnskou adresu na tzv. „Lenince „.
Tam se mně ujala dvojice mužů. Pozvali mne do jedné z kanceláří
a abych se posadil. Pak se mne zeptali, jestli vím, proč jsem tady. Odpověděl
jsem, že proto, abych doložil, zda jsem inkriminovanou věc -šlo o cennou
bibli - viděl v bytě našeho přítele. To se jim zjevně zalíbilo
a vybídli mne, abych tuto verzi dál také tak na veřejnosti prezentoval.
Potom se ujali slova oni. Dobré dvě hodiny mne seznamovali
s tím, co všechno vědí o mé osobě , o mé rodině, o mém tenkrát začínajícím
vztahu i o mém dědečkovi, letničním kazateli.
Pak se mne zeptali jestli vím něco o Chartě 77. Já, nechtěl
jsem vypadat jako hlupák a ignorant , jsem prohlásil, že přece ano, vím (i
když jsem o ní nevěděl ani co by se za nehet vlezlo, snad jen, že se o ní
tu a tam na škole špitalo). Bylo jim hned jasné, že nevím pro ně nic skutečně
zajímavého. Nicméně mně začali zpravovat o situaci na Komenského
evangelické fakultě , kde studují synkové farářů, známých disidentů a
nepřátel režimu a jsou tam všichni nějak napojeni na lidi okolo Charty 77.
A že by od mne chtěli, abych jim o takových lidech, studentech, případně
chystaných protistátních akcích podával informace. A že to nemusí být u
nich na oddělení, ale někde v příjemnějším prostředí, třeba v restauraci.
V tu chvíli jsem se začal cítit jako v pasti. Hledal
jsem ve svých osmnácti letech vhodná slova, jak na takovou situaci správně
reagovat. Bylo mi jasné o co jde. Chtějí po mně spolupráci, abych jim
podepsal, že budu donášet na studenty, profesory, faráře a jistě i na jiné
objekty jejich zájmu.
Odpověděl jsem jim , že to dělat nebudu. Atmosféra v místnosti
okamžitě přituhla, ač venku vládlo pravé letní počasí a mohlo být asi
tak 30 stupňů ve stínu. Bylo mi řečeno, ať si to rozmyslím, a že mně
také mohou předvolávat do Brna každý týden a já budu muset tato setkání
s nimi tak jako tak absolvovat ...Znovu jsem to odmítnul. A oni že tedy
mne budou předvolávat.
Potom mi přinesli k podpisu nějaký protokol. Snažil
jsem se v tom svém rozrušení a zmatku přečíst co na něm bylo napsáno,
ale moc se mi to nedařilo. Písmenka se mi míhala před očima. Po chvíli
jsem však na něm neshledal nic , co by mne, tak se mi to jevilo tenkrát, nějak
poškozovalo. Šlo o to, že o tomto rozhovoru se Státní bezpečností nebudu
s nikým mluvit. Slib mlčenlivosti. Zeptal jsem se jich, jestli o tom mohu
mluvit alespoň doma s rodinou. Řekli, že ani to nesmím. Zeptal jsem se
jich dvakrát , jestli to skutečně musím podepsat. Vychrlili na mne spoustu
paragrafů, kterým jsem ani za mák stejně nerozuměl, že podle toho a toho zákona
musím a tento slib nesmím porušit, jinak za to budu trestně stíhán.
Tak jsem tento protokol podepsal a vyšel z místnosti
ven. Před budovou policie na mně čekal známý, který nechápal, co mi tam
tak dlouho trvalo. Ještě překvapenější však byl jeho výraz, když jsem
na něho začal sípat a šeptem drmolit: pojď honem pryč, na nic se mně
neptej ... (kdo znáte film Báječná léta pod psa, víte o čem mluvím) Po
každých třech metrech jsem se ohlížel , jestli za námi nikdo nejde. Koho
na tak důležitou osobu jako jsem já „tajní“ nasadili. Přítel nevěřícně
kroutil hlavou ...
Sedli jsme si do restaurace, kterou jsem si nejprve pečlivě
prohlédl... Zdálo se být všechno v pořádku. Tam jsem mu všechno
vyklopil. Ještě ten den jsem to pověděl také doma a velmi brzy také předsedovi
brněnského staršovstva.. Ten mně uklidňoval: Neboj, zatím jen strašili.
Zkoušeli, co to s tebou udělá. Kdyby to pokračovalo, přijď okamžitě
za námi. Ač s milým bratrem máme v současnosti na řadu teologických
otázek rozdílný pohled, za tato jeho slova jsme mu dodnes velice vděčný. Tím
také zájem o moji osobu ze strany Státní bezpečnosti skončil. Alespoň
pokud já vím.
Co říci závěrem
Jeden z evangelických farářů , který se touto
problematikou v církvi zabýval, mi v našem rozhovoru nabídl jistý,
poměrně jednoduchý, rozlišovací návod:
Pokud jsme tenkrát nebyli a ani dnes stále nejsme schopni
mezi sebou mluvit o těchto věcech otevřeně, znamená to, že nám pracovníci
Státní bezpečnosti vzali to, co je na vztazích křesťanů jedno z nejcennějších,
a že se jim to tehdy skutečně podvedlo – totiž vzájemnou důvěru.
Jsou nám , jak je vidět, stále ještě bližší než ti,
s nimž žijeme ve společenství jedné duchovní rodiny. Jsme s estébákama
nadále v důvěrnějším vztahu a rozhovoru než s našimi skutečnými
duchovními sourozenci, kterým ve sboru říkáme bratře a sestro...
P.S. To léto jsem odjel do Vysokých Tater navštívit svého
kamaráda, který pracoval na lanovce na Solisku. Také tam na tuto návštěvu
u Státní bezpečnosti přišla řeč. Na konec našeho hovoru jsme tenkrát
složili takovou krátkou dadaistickou říkanku:
Oni: My jsme z STB, už jsi jdeme pro tebe.
My: My jsme z BJB, pojďte s námi do nebe.
Vím, zní to dnes hloupě a směšně. Ale mně se tam tehdy
tak nějak ulevilo.
