Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kurzy Alfa jako postmoderní fenomén Vzestup postmoderní alternativy Počátkem devadesátých let se naší společností přehnala vlna postmoderního myšlení, která se vyznačovala alternativním pohledem na člověka, včetně aspektů kulturních, sociálních, náboženských, a také přírodovědeckých resp. medicínských. Mnozí křesťané nevěděli, co si o těchto „nových“ pohledech a posléze i postupech myslet. Tuto vlnu provázela masivní reklama v médiích, citovaly se pochvalné výroky vědeckých kapacit, mluvilo se o „neagresivních“ a „nejpřirozenějších“ metodách léčby, přičemž klasická medicína byla považována za „agresivní“ a „necitlivou“ k člověku. Začalo vycházet velké množství „odborných“ časopisů, kde byli citováni někteří profesoři, známí vědci a kandidáti Nobelových cen, kteří doporučovali „úspěšné“, „jedinečné“ a člověku „nejpřirozenější“ metody uzdravování. Typické bylo, že alternativní léčitelé se velmi bránili zkoumání svých tezí a postupů, a když už přišla řeč na samotnou podstatu léčby, nejraději se zaštitovali citacemi spokojených pacientů a v médiích vycházelo množství „svědectví“ uzdravených lidí.

Představitelé alternativy byli glorifikováni, těšili se široké přízni zejména mezi levicově laděnými intelektuály, a v popularitě si nezadali s hvězdami populární hudby. Když jsme s několika kolegy začali zkoumat „učení“ a podstatu alternativních metod, byli jsme překvapeni jejich bizarností. Většinou bylo cílem léčby navodit určitý pocit pacientů, příp. vyvolat vlivem léčby nějaký prožitek, který „uzdravení pacienti“ chápali jako léčebnou proceduru a posléze i jako výsledek léčby. Souhrnně lze konstatovat, že nešlo ani tak o to předložit fakta, ale spíše vyvolat očekávaný dojem. Zarážející bylo, že alternativní metody léčby byly prezentovány jako univerzální, „nesektářské“ a skrze nabízenou spolupráci se snažily infiltrovat klasickou medicínu. Později se ukázalo, že důležitější než samotná léčba je změna myšlení pacientů a v důsledku i části sympatizující veřejnosti. Někteří dokonce mluvili o novém paradigmatu. Když jsme však začali účinky alternativních metod zkoumat, shledali jsme, že prakticky neexistují jednoznačné, kvalitně provedené a odborně fundované studie, které by trvalý léčebný efekt potvrdily, a pokud takové studie přeci jenom existovaly, vyzněly zpravidla spíše negativně. Druhou charakteristickou věcí bylo, že protagonisté alternativních metod byli velmi agresivní ke kritikům a místo věcné diskuze podložené argumenty se pouštěli do útoků na osobní rovině. Jednoduše nechtěli připustit veřejnou polemiku o „doktrínách“ své léčby, zdála se jim „neetická“ a nejvíce jim vadilo, když byla vedena před zraky jejich potenciálních pacientů, resp. klientů. Zato zhusta a veřejně, právě před zraky veřejnosti, napadali své kritiky a obviňovali je, že zabraňují uzdravení a odrazují nemocné, kteří by za normálních okolností byli jejich metodami vyléčeni. Pokud nepomohlo ani to, obraceli se na nadřízené kritiků s žádostmi, aby jim v kritice bylo „úředně“ zabráněno. Byli jsme označeni za „inkvizitory“, „nesnášenlivé sektáře“ nebo „bohy nad životy lidí“ a dokonce o nás bylo napsáno, že se za svoji kritiku můžeme „smažit v pekle“. Bylo zřejmé, jak je pro protagonisty alternativy kritika nebezpečná a jak velkým ohrožením pro ně bylo už to, že někdo popsal principy jejich působení. Nemohly totiž obstát. Jedinou obranou proto bylo odvést pozornost od podstaty věci osobními argumenty typu: „a kolik lidí jste již vyléčili vy? A co ty stovky děkovných dopisů uzdravených pacientů? Není důležitá podstata, ale výsledky…, co stojí za vámi?“ atd. Po počátečním oslnivém nástupu tehdy neradostně dopadla homeopatie. Díky masivní kampani se ji sice načas podařilo zaujmout místo v České lékařské společnosti, avšak brzy bylo po slávě. Homeopati byli z ČLS vyloučeni a prakticky každý dnes může vědět, že homeopatie není vědou, ale esoterickou naukou. Paradoxně nejvíce si však pod sebou podřezali větev sami homeopati tím, jak agresivně a iracionálně se svými oponenty jednali. Alternativní křesťanství
Když se dnes, s určitým odstupem času, podíváme na kurzy Alfa a jejich protagonisty, můžeme zde shledat mnohé společné prvky, a to jak v principech propagandy, tak v chování jejich protagonistů. 1. Reklama Alfa je nám představena jako „nejrozšířenější“a „nejúčelnější“ metoda zvěstování evangelia, kterou „Duch svatý přijal za vlastní“; uvádí se přes sto zemí, kde Alfa funguje a největším reklamním artiklem je její rozšířenost a používanost. V Anglii, zemi zrodu Alfy, byly pořízeny stovky billboardů, klipů se známými osobnostmi, tiskových zpráv a oznámení, a skrze tuto masivní propagaci je celá zem pozvána na večeři s Alfou. Nicky Gumbel rozdává autogramy na ulicích Londýna a fotografuje se se svými generickými stoupenci z jednotlivých zemí. Stejně jako u alternativní medicíny zde není důležitá doktrína, ale měřítkem správnosti jsou citace křesťanských celebrit, popisujících Alfu v krátkých a úsečných superlativech. Zbraní stoupenců Alfy jsou opakované citace spokojených účastníků, kteří mnohdy ani nesvědčí o svém obrácení, ale o prožitcích a pocitech, zejména na „víkendu s Duchem svatým“, příjemné atmosféře, pohodě, legraci a dobrém jídle. 2. Strategie Kurzy kladou velký důraz na jejich samotný průběh a více než polovina literatury tvoří jakési technologické „know how“ pořádání kurzů. Kdo se alespoň letmo setkal s principy moderního managementu a marketingu, neujde mu, že stejné principy se uplatňují i zde. Před nedávnem se jeden představitel církve v ČR vyjádřil o metodách „křesťanského marketingu“ následovně: „..Žijeme bezpochyby v převratné době. Jistě Bůh v poslední době vypůsobil hnutí charismatické obnovy, abychom byli hotovi ke službě a zvěstování evangelia k záchraně duší. Ještě v nedávné době nebylo křesťanství u nás v módě, církev se skrývala a byla pronásledována. Dnes se doba změnila, evangeliu není oficiálně bráněno a ke křesťanství se začínají veřejně hlásit mnozí. To se nepříteli, Satanu, zajisté nelíbí, a proto posílá falešné učitele jako „anděly nového světla“, muže příjemného charakteru a vystupování, obdarované zázračnými znameními a přesvědčivým vyučováním…Tyto tužby, které mají svůj původ nejspíše ve sféře ekonomické, si razí cestu zejména u mladých křesťanů a novodobých „rychlokřesťanů“, kteří nemají dostatek duchovních zkušeností a touží neustále slyšet něco nového, senzačního, vzrušujícího, co ladí jejich uším. A není divu, že na této vlně povstávají „noví apoštolé“, kteří do charismatických kruhů – většinou bez zlého úmyslu – uvádějí nová, namnoze falešná učení…“ (1) Mnozí jistě znají prodejní strategii některých firem, které pořádají „prodejní akce“, kdy potenciální zákazníci jsou odvezeni na nějaké „příjemné“ místo, kde absolvují promluvu o „jedinečnosti“ nabízeného zboží, poté proběhne diskuse s „praktickou zkouškou“ výrobku a následuje zdarma „chutná a bohatá večeře“. Návštěvníkům a budoucím zákazníkům jsou dokola ukazovány referenční listiny světoznámých firem, které si dané zboží již zakoupily a na videokazetách se jim promítají proslovy zakladatelů firem okořeněné „dobrými vtipy“. Vzpomeňme na videokazety firmy Herbalife, kde ke skupinkám budoucích zákazníků z videokazet promlouval zakladatel firmy a v krátkých šotech vystupovaly známé osobnosti s tvrzením, jak produkty firmy změnily jejich život. Při těchto prezentacích se vždy dbá na to, aby setkání byla naprosto neformální a zákazník z nich nabyl dojmu, že se pro dané zboží rozhodl sám a dobrovolně. Pro srovnání si přečtěme, co se praví v tiskovině, která vychází za účelem propagace kurzů Alfa. Jon Ronson zde popisuje rozhovor s protagonisty Alfy v Londýně a zatímco rozhovor s N. Gumbelem „často přerušovali fanoušci, kteří se na něj vrhali a žádali autogram“, Mark Elldson-Dew, Gumbelův tiskový mluvčí, vysvětlil principy Alfy takto: „Nicky rozpoznal pět velmi důležitých věcí“, říká Mark. „zaprvé neformálnost.“ „Lidé mají formálního chování plné zuby,“ říkám na to. „Ježíš měl taky formálního chování plné zuby“, souhlasí Mark. „Za druhé, kurz. Lidé se rádi účastní nějakých kurzů, ať už je to jóga, kurz vaření nebo křesťanství. Za třetí, lidé chtějí o věcech rozhodovat sami.“ „V marketingu se tomu říká seberealizace,“ poznamenávám. „Opravdu?“ říká Mark, „svoboda a pohoda. (…) Na pódiu v mezinárodním konferenčním centru se Nicky pohybuje jako skvělý řečník. Začne vtipem, pak vypráví druhý, potom třetí. Žena, která překládá do znakové řeči, se směje tak, že musí odejít z pódia… Nicky promítá krátký videoklip, ve kterém bývalý člen Blue Peter říká: „Dřív jsem si myslel, že křesťanství je pěkná nuda. Ale pak jsem absolvoval kurzy Alfa a teď jsem úplně zamilovaný do Boha.“ (2) V porovnání marketingových strategií s kurzy Alfa stojí za to povšimnout si tzv. víkendu s Duchem svatým. Uchazeč je vystaven promluvě zakladatele Alfy o „jedinečnosti křesťanství“, poté má možnost praktické „zkoušky s Duchem svatým“ a následuje pohoštění zdarma a návrat domů. Mnoho lidí se stane „klienty“ právě při této „praktické zkoušce“ se „zbožím“. Duch svatý je zde „otestován“ a „vyzkoušen“, křesťanství se jeví jako dobrá forma zábavy a učedník se záhy stává samotným protagonistou nabyté zkušenosti. 3. Multilevel marketing Většinou se tyto principy uplatňují v rámci tzv. multilevel marketingu (MLM), kdy se nový adept při dalším náboru potenciálních zákazníků sám stává spolupracovníkem. Vytvářejí se zde pyramidy, skupinky lidí o rozdílné velikosti, do kterých se zařazují další stoupenci a po vyškolení pak tito slouží jako školitelé, či se alespoň zapojují do pořadatelských týmů. Se stejnou praxí se setkáváme i na Alfa kurzech. Michal Vaněk k tomu říká: „Kurzy Alfa pořádáme v domácím prostředí a po jejich skončení dál pokračují jako domácí skupinky.“ (3) Společenství, které se tak do Alfy zapojují, mají tendenci přecházet na „skupinkové sbory“, neboť těžištěm Alfy je skupinková diskuse, ve které noví adepti pokračují i po své konverzi. Alfa mění i celá společenství včetně průběhu bohoslužeb, která se musí nově přizpůsobit, neboť obrácení na Alfě často nechápou současnou sborovou praxi: Alfa „proměňuje život sborů a společenství. Najednou jsou na shromáždění noví lidé. Musíme změnit způsob vyjadřování a možná i ráz bohoslužby, aby nám začali rozumět…“(4) Samotné zapojení do „skupinkové evangelizace“ je chápáno jako „nekonfrontační“ a „být svědkem Ježíše Krista“ tak často bývá redukováno na to „přivést někoho na Alfu.“ Tak se z reklamních stránek Alfy můžeme dočíst, že Alfa je zde právě pro ty, kteří se k evangelizaci nijak necítí, a jsou vybízeni, aby své přátele přivedli na kurz. Zde pak, jak uvádí Nicky Gumbel, „Duch a prostředí“ vykonají vše potřebné. Takové prostředí Alfy popisuje i svědectví z Plzně, používané tamním společenstvím k propagaci kurzů Alfa, kdy nový adept neměl ani ponětí, že jeho přítel je křesťan, ale když byl přiveden na skupinku Alfy, při nekonfrontačním evangeliu konvertoval (5). 4. Bizarní podstata Také protagonisté Alfy se až zoufale brání zkoumání učení resp. diskusím o jeho správnosti. Kritizovat doktríny, které kritizoval Hus nebo Luther, ale i kritizovat doktríny, které kritizuje kardinál Raitzinger je přísně zakázáno! Služebníci mají jasné instrukce o tom nemluvit. Alfa musí zůstat nadkonfesijní a univerzální. Dokonce ani tehdy, když se člověk na určité věci přímo zeptá, nemusí se dočkat odpovědi. Odpověď dostane pouze tehdy, je-li to již nevyhnutelné (6). Toto pojetí vede k tomu, že jasné učení a srozumitelné biblické základy víry jsou nahrazovány soustředěním na prožitky. V Alfě nezáleží tolik na tom, zda správně věříme, ale spíše na tom, zda správně prožíváme. Centrem a místem obrácení je zde obrácení se k Duchu svatému, nikoliv ke Kristu, většinou o víkendu s Duchem svatým. Místo pokání může k obrácení vést spíše prožitek a místo vyznání ústy jsou zde emoce. To je velmi závažné. Vždyť Duch svatý vede k vyznání Ježíše Krista přišlého v těle, kterého vyvyšuje a nikde v Písmu se nestal centrem obrácení Duch svatý sám. 5. Možné důsledky Když však přijde řeč na skutečné počty těch, kteří se na Alfě obrátili, protagonisté Alfy, ač neskrývají přesvědčení, že Alfa působí probuzení (7), někdy přiznávají, že se na Alfě mnoho lidí neobrací. Např. jedno společenství pořádající Alfu, když uvádí počet obrácených, čestně a upřímně přiznává, „že pořádané kurzy byly naprosto neúspěšné“(8). V čem je tedy Alfa tolik převratná? Alfa mění společenství křesťanů zevnitř a seznamuje denominace s moderním pojetím soudobého charismatického hnutí, jako je např. učení, že slovo poznání je dar, který se projevuje tím, že křesťan na svém těle pocítí příznaky nemoci, kterou trpí někdo z přítomných nebo vidí před očima nemocný orgán (9). Ačkoliv se s ničím podobným nelze ani náznakem setkat v Bibli, s podobným učením se však můžeme setkat ve světě esoteriky a léčitelství. Jestliže dle reklamních prospektů je Alfa určena k vyučení začínajících nebo neupevněných křesťanů nebo předmanželských párů, což přece není evangelizace, nebo se vydávají příručky jak vést mládež, pak nutně dochází k tomu, že necharismatické sbory přijímají charismatická učení a způsoby. Vždyť jak uvádí „Nový mezinárodní slovník Letničního a Charismatického hnutí“, kurzy Alfa jsou využívány ke sbližování tradičních a charismatických církví (10). Necharismatické církve, praktikující kurzy Alfa, navíc nemohou obsah vyučování jakkoliv pozměnit a v plném rozsahu jej musí aplikovat. Z technického pojetí kurzů je zřejmé, že na Alfě se mnohdy účastní prakticky celá společenství. Následkem toho se mění i struktura sborů a církví na skupinkové, a tyto sbory pak pracují k doktrinálně nepodmíněné jednotě, snu mnohých ekumenistů. Přečteme-li si jakékoliv manuály pro mutaci na skupinkové sbory, ať už od Yonggi Cho, Ralpha Neighbora nebo Suzane Kuttruff, na první pohled nás zaujme silný důraz na podřízení se neomezitelné, nevolitelné a prostými členy neodvolatelné autoritě jedince na vrcholu pyramidy a nabádání k růstu sborů do co největšího počtu členů, čemuž rádi naslouchají „novodobí apoštolé.“ Sbor se tak mění na pyramidální strukturu s velmi problematickým pojetím autority. Toto uplatňování vedoucí autority není omezeno nějakými jasnými, předem danými pravidly a moc vůdců není možné kontrolovat řadovými členy. Místo osobní odpovědnosti křesťanů, zkoumání učení a ovoce lidí a poslušnosti Písmu je zdůrazňována poslušnost vedoucím. Takováto praxe autority je velmi blízká katolickému pojetí, které bylo jasně odmítnuto reformátory jako odporující biblickému učení. O tom, že Alfa je zaměřena spíše „dostředivě“ než „odstředivě“, resp. do církví než do světa, svědčí i to, že různí koordinátoři mají za úkol nikoliv koordinovat misijní aktivity, ale koordinovat školení křesťanů z různých církví, které se v důsledku toho proměňují. Za povšimnutí stojí i skutečnost, že prvním, od koho se budoucí národní koordinátor dozvěděl o Alfě byl Dan Drápal, který je považován za apoštola, a který apoštolskou službu chápe naddenominačně (11) a vidí ji jako podmínku instituční jednoty církve poslední doby. Tímto národním koordinátorem se stal šéfredaktor časopisu KMS, charismatické organizace, která se svého času, ústy svého předsedy, netajila tím, že touží zprostředkovat instituční a organizační jednotu českých církví (12). 6. Jednání s kritiky Přestože v Anglii a v USA vzniklo mnoho kritických článků a knih s věcnou a argumenty podloženou kritikou kurzů Alfa, Nicky Gumbel se kritikou příliš nezabývá, avšak uvádí, že mu slouží k požehnání (13). Alexander Millar zmiňuje, že má Alfa „velmi mnoho příznivců“ a zmiňuje kritiku liberálů a „extrémních konzervativců“ s kterými je však „přímo nemožné se domluvit“ (14). Jak je vidět, tolerance a relativizace kritiky se v Anglii vyplácí a zdá se, že se zde kritiku daří ignorovat. Ačkoliv v České republice byly napsány pouze dva kritické články ve čtvrtletníku Zápas o duši, považovali představitelé české Alfy jeden článek za natolik nebezpečný, že kvůli němu KMS zřídila zvláštní internetovou stránku (15) a Dan Drápal rozesílal svoji osobní obhajobu kurzů Alfa, kde autorovo počínání označil jako „otravování křesťanské veřejnosti“, implikoval v něm potřebu autorova „pokání“ a dále uvedl, že autor buď není k psaní článku „kompetentní“ nebo je „vědomým lhářem“(16). Intenzivnější osobní kritiky autora zmíněného článku se chopil pražský koordinátor kurzů Alfa, Tomáš Janda, jehož fotografie se slavným Nicky Gumbelem jsou českým křesťanům známy z oběžníků Česká Alfa. Ve své kritice byl velmi plodný a svými dopisy a komentáři zaplnil ekumenický portál „Granosalis“, kde jeden článek s osobní kritikou autora publikoval nejméně sedmkrát, a jiné pak rozesílal připojeným uživatelům. Některé z nich dával na vědomí autorovi, Radě a biskupovi jeho denominace, kde si na autora stěžoval. Ke svým komentářům zveřejňoval i úvahu charismatického proroka Ricka Joynera „o náboženském duchu“. Joyner sám se nijak netají tím, že svou inspiraci získává od duchů zemřelých, mezi nimi od apoštola Pavla. Tomáš Janda pak ve svých komentářích píše (17), že „článek rozdmýchává zlobu vůči specifické části církve - charismatikům“, je „destruktivní“, nazývá jej „žalováním“ a „napadáním“. Jeho autor podle Tomáše Jandy „většinu svého času věnuje pořádáním literárních honů na své bratry“, je „předpojat“, je „tendenčním“, snaží se charismatikům „dokázat nečisté motivy a praktiky“, „staví se do role soudce“ a zdá se, že se při tom „chová jako sám Pán Bůh“. Dále „bere na sebe odpovědnost za desítky, možná stovky hledajících, kteří odmítnou mít na základě jeho kritiky už cokoliv s církví a Ježíšem společného“. Ostatní kritické studie autora pak Tomáš Janda nazývá „kvasem“ a poté autorovi zcela účelově podsouvá, že kritizovaní autoři jsou pro něho „nepřáteli“ a „opovrhovaní učitelé“. Nejvíce mu vadí, že kritika je veřejná a neustále se dovolává autorit, které by zřejmě měly zakročit a kritiku zakázat: „Proto jsem psal, že by mě zajímalo, jak se k Francovým studiím staví třeba jeho vlastní, Apoštolská církev?“ nebo „A zajímá ho, co si o jeho díle myslí jeho kazatel, biskup nebo jiní, zcela "obyčejní" bratři v jeho církvi - nebo ho to vůbec nezajímá? Má mu to být jedno?“ Jako argument, že se oponent mýlí, je pro Tomáše Jandu především důležité, že kurzy jsou masové a těší se podpoře ekumenicky zaměřených a selektivně zvolených známých křesťanů: „probíhají na 26 000 místech ve 137 zemích světa…ve Velké Británii asi v 95% věznic, byly přeloženy do 47 jazyků a celosvětově jde o nejúčinnější a nejrozšířenější způsob zvěstování evangelia v dnešní době, široce přijímaný drtivou většinou církví“. Jako zdroj svého tvrzení uvádí svědectví zveřejněná na internetových stránkách kurzů Alfa. Pro Tomáše Jandu je tedy nejdůležitějším kriteriem kvantita a plošné, mnohdy jednověté superlativy, a jako nejobjektivnější zdroj informací vidí propagační materiály z „vlastní dílny“. Píše: „nebyly by tak široce přijímány, kdyby byly škodlivé, jak to vyvozuje pan Franc“ a argumentuje ve stejném duchu: „stovky dobrozdání od církevních představitelů světového formátu (předsedů církevních aliancí a profesorů na církevních univerzitách…), jsou pro mě přesvědčivější, než veškerá snaha AF o diskreditaci.“ Dále pak pokračuje ve svých kasuistikách: „tisíce poctivě znovuzrozených lidí“, „detailní svědectví…“ a nakonec tradičně přechází na osobní rovinu: „Kolik myslíte, že za posledních pět let zůstalo poctivě obrácených za službou Aleše France a kolik za kurzy Alfa?“ a varuje i čtenáře autorových článků: „A kolik zůstalo za vaší službou?“ V závěru své kritiky se obrátil i na portál, kde on sám své četné články a osobně laděné komentáře publikoval, aby jej nazval „žumpou vzájemných urážek.“ Ještě poněkud ostřejší tón zvolila uživatelka stejného portálu, Danica, která se představila jako pořadatelka kurzů Alfa, která se přistěhovala ze Slovenska (18). Autor článku byl podle ní k literární činnosti obdarován „ke zlému“, a ve svém komentáři udílí návod, podle kterého autor napsal svoji kritiku: „všetko dôkladne vytrháme z kontextu…, umyjeme od akéhokoľvek spojenia s realitou a konkrétnymi udalosťami, ktoré sú v pasážach a citáciách opisované, posekáme to a znovu pospájame do tých najbizarneších tvarov, aké nás napadnú...“. A jde dále: „Som zvedavá, kedy p. Franc uplatní svoj talent a vytvorí si vlastnú sektu. Schopnosti na to má… Pán Franc majstrovsky narába s faktami, ale to, čo vyjde z jeho kompozície je nakoniec – lož.“ Zveřejňovat kritické a varující argumenty a veřejně rozsuzovat učení znamená podle autorky „oslavovať skutky diabla“, o autorovi kritiky kurzů Alfa uvádí, že si „osobuje právo rozlišovať, kto je špatný a kto nie“ a že je ten „ktorý svojimi prácami prináša odsudzovanie a nenávisť medzi kresťanov a občas nejakú tú lož“. Po množství podobných komentářů však nakonec uznává, že kritikou není třeba se zabývat: „psi (nielen v Toronte) štekajú a karavána ide ďalej“ neboť jde o "lži zo štvrtej ruky“, a kritizovaní učitelé patří pro autora mezi jeho "najväčších nepriateľov“ se kterými se prý "ani osobne nestretol“. Autorka dává nahlédnout, že z jejího pohledu je věrouka dnešnímu ekumenismu jen na přítěž. Je proto ochotna překousnout Mariánskou úctu „napriek tomu, že sa (jej) pri tom niekedy potia zuby“ a ve svém chápání ekumenismu dokazuje, že na učení prakticky nezáleží, pokud „všetci tí adventisti, ktorých (pozná), veria v to, čo vyhlasujú katolíci aj protestanti ako svoje krédo.“ Prohlašuje, že nechce „mať nič spoločné s duchom toho, ktorý žaluje na svätých kresťanov“ a že „možno aj o (Ježíši Kristu) napíše pán Franc niečo odsudzujúceho.“ 7. Závěr Jak je vidět, filosofie kurzů Alfa nese mnohé podstatné rysy postmoderního myšlení a „alternativních“ metod práce. Měřítkem objektivity zde není hledání pravdy v její neměnnosti nebo objektivních a ověřitelných vzorcích, ale vyvolání dojmu a množství stoupenců. Kritické a varující argumenty jsou chápány jako bytostné ohrožení samotné podstaty věci a je snaha okamžitě převést pozornost od zkoumání principů a faktů na osobní rovinu. Nediskutuje se o faktech, ale zpochybní se osoba kritika a veřejně se napadnou jeho motivy. Z předkládaných údajů je nežádoucí vyvozovat vlastní závěry, jelikož pouze názory vlivných stoupenců jsou brány jako relevantní. Nakonec i hlásaná kvantita, podrobí-li se kritické analýze, se několikařádově smrskne a vychází najevo úplně jiný cíl, než ten, který je veřejně vytýčen. Dovolíme si zde poznamenat, že počátkem devadesátých let zvláště dvě denominace a obzvláště dvě silné osobnosti stojící v jejich čele, velmi propagovaly důležitost instituční jednoty v pojetí církve. Mluvilo se o vzájemné vykazatelnosti, chození ve světle, respektu a úctě. Dnes, s odstupem času, lze spolehlivě vidět, kam tato doktrína vedla a jak se tato jednota naplnila v praxi. Lze předpokládat, že pokud by se tato idea skutečně jednou uskutečnila ve velkém tak, jak byla chápána jejími protagonisty, byla by škoda dalekosáhle větší. Na oficiálních webových stránkách obou těchto církví se můžeme dočíst, jak se jejich představitelé o sobě dnes, přes své dřívější proklamace, před zraky veřejnosti vyjadřují a jak se vzájemně napadají a očerňují. Je proto na místě opatrnost, mluví-li se příliš okázale o jednotě, toleranci a lásce, zvláště tehdy, je-li zde otevřená agresivita a osobní útoky vůči těm, kteří vyjádří svůj kritický názor a podloží ho konkrétními argumenty. Vladimír Bíba & Aleš Franc Citace:
1. Nee W., Osvobození ducha, Křesťanský život, Albrechtice, 1994, str. 4-5
2. Ronson J. Spasitel křesťanství, Česká Alfa, duben 2001
3. Vaněk M. Alfa a živý sbor, Česká Alfa, duben 2001
4. Dittrich T., Kurzy Alfa jako příležitost, Česká Alfa, duben 2001
5. http://sweb.cz/skm-cr/Eskymak/I03/I03.html#6
6. uživatelka Danica, diskuse na stránkách http://www.granosalis.cz
7. Janda T., Česká Alfa, listopad, 2000
8. Limr J., Alfa dává možnost vidět Boha jinýma očima, http://www.kshk.cz
9. Gumbel N., Jak to říci ostatním, KMS, Praha, 2000, str. 120
10. Hocken P. D. in: New Internationl Dictionary of Pentecostal and Charismatic Movements, Burgess M. and Mass E., Zondervan, Michigan, 2002
11. Drápal D., Proniknout dál, ZV 10/93, str. 291
12. Rucký E., Úvaha o poslání a budoucnosti KMS, ZV 6-7/94, str. 200
13. Jsou mimo církev samí špatní lidé?, rozhovor s N. Gumbelem, ZV 7/8, 2001, str. 10-11
14. Neměli jsme v plánu ovlivnit celý svět, rozhovor s A. Millarem, ZV 10, 2003, str. 5-8
15. http://kmspraha.cz/alfa/co_je.htm
16. Drápal D., Útok na Alfu, ZoD, leden 2004, str. 39-41
17. Tyto kometáře je možné dohledat na křesťanském elektronickém magazínu pod jménem uživatele „Tom“, http://www.granosalis.cz
18. Tyto kometáře je možné dohledat na křesťanském elektronickém magazínu pod jménem uživatele „Danica“, http://www.granosalis.cz