poslal Eve
Běh času
„ Jsi silný a zdravý, ohebný jak prut,
ale schopnostmi těla se nechvástej.
Nemoc může udeřit kdykoli
a běh času tvé tělo přemůže.
Těš se ze síly a zdraví, dokud je máš,
Ale nestav je nade vše ostatní.
Své štěstí oslavuj umírněně,
Aby běh času tvou duši nepokořil.“
Starý irský text nás takto s pokorou učí hodnotit vše, co prožíváme
v čase. „Jak ten čas letí“ je jedním z nejčastějších povzdechnutí. Ano,
čas letí. Už zase nastupujeme na dovolené, za chvíli budou mít školáci v rukou vysvědčení a nastanou jim prázdniny.
Už několikrát jsem se v
Rozhlasovém Dobrém jitru zastavila nad pojmem čas, poněvadž je to
něco tak těžko pochopitelného! Činím tak i v tomto zamyšlení.
„ Dokud se mne nikdo neptá, vím, chci-li však vysvětlit tázajícím,
nevím.“ Nejste v podobné situaci jako starověký křesťanský spi-
sovatel a filozof Augustin, když se vás někdo zeptá, co je to čas?
Vykonejme letní exkurz do našeho způsobu užívání slova čas a
jeho různých významů.
Máme s časem různé zkušenosti: je pro nás nezachytitelný, nená-
vratný. Tak se čas vleče a jindy utíká, nebo dokonce letí, někoho
tlačí a na nikoho nečeká. V tomto ohledu ho německé přísloví
přirovnává k přílivu a odlivu.
Čas „dělá“ podivuhodné věci: něco přináší a všechno odnáší,
někomu hojí rány a pro někoho pracuje. Když je něco na spadnutí,
říkáme, že je to otázka času. Časem se věci ukazují, jak doopravdy
jsou, a všechno chce nějaký čas. Němci a Holanďané soudí, že čas
je tím nejlepším lékem, kdežto Norové mu přisuzují silné zuby –
ostatně i v jiných jazycích známe „zub času“. Pro Rusy mívá čas
ostrou sekeru, podle latinského úsloví vládne všem věcem a všechno
požírá.
Čas může být dlouhý nebo krátký, člověk ho má a ještě častěji
nemá. Čas je tu jako to jediné, co je zadarmo, a přece je drahý. Čas
mohu ztrácet, mařit a zabíjet, musím si ho užívat nebo krátit. Někdo
má na všechno dost času a u jiných se ptáme, kde na to berou čas?
Někdo neví, co s časem, ale Benjamin Franklin komusi v dopise
napsal staré anglické přísloví, že čas jsou peníze, a od té doby to
kdekdo opakuje.
To či ono děláme jen na čas, postaru „do času“ čili dočasně, jiné
věci zas občas, od času do času.
Čas ve významu počasí – možná historicky nejstarším – se v češtině
zachoval jen v písních a v záporu „nečas“. Dodnes říkáme, že se vy-
časilo nebo že se blýská na časy.
Starší a někdy snad i moudřejší srovnávají přítomnost s dobami,
které prožili kdysi – a to zpravidla se zdrcujícími výsledky. Tak už
starořímský básník Horatius volá: „ O tempora, o mores! – Ty časy,
ty mravy! - “ Tak vzniká zvláštní jev časů: „ Tempora mutantur, nos
et mutamur in illis – časy se mění a my se měníme v nich.“ – říká
slavné středověké přísloví. I když Lessing proti tomu namítal, že
žádné „časy“ se měnit nemohou, měnit se můžeme jen my, přesto
se v běžné řeči různé „zlaté časy“ a jiné časy houževnatě udržují.
Optimista čeká na lepší časy, pesimista si dělá zásoby na horší časy
a starší lidé si nikdy neodpustí škodolibé: „ Tenkrát, to byly časy!“
Od Aristotela můžeme sledovat snahu trvání něčeho nějak měřit.
A tak rozeznáváme různé časové soustavy podle toho, jakým
způsobem je tato souřadnice zavedena: čas sluneční, hvězdný,
občanský, střední, světový a letní. Časový údaj může být označení
události či okamžiku, datum a letopočet, ale může udávat také trvání:
např. nejlepší čas roku v běhu na 100 metrů.
Pravý čas a pravá chvíle ukazují dramatickou stránku času: teď,
anebo nikdy. Všichni víme, jak je těžké přijít včas – a jaké důsledky
může mít, když to nestihneme. Nemá-li vlak zpoždění, říkáme, že
jede na čas. Něco ještě počká, má čas, a dost času, kdežto jindy už je
nejvyšší čas.
Podle biblické knihy Kazatel všechno má určenou chvíli a veškeré
dění pod nebem svůj čas:
„Je čas rození a čas umírání,
čas sázet i čas trhat,
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit a čas budovat,
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat,
je čas kameny rozhazovat
i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat,
je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat,
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit,
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.
Čas nám motá hlavu i v gramatice. V indoevropských jazycích je
kategorie slovesného času neobyčejně rozvinuta – a v minulosti byla
ještě víc, neboť v moderních jazycích se slovesné časy silně zjedno-
dušily. Ale od Jungmanna my Češi slovesa „časujeme“. A náš slo-
vesný čas vyjadřuje zpravidla vztah mluvčího k ději, který může být
přítomný, minulý – a to ještě ukončený nebo neukončený – anebo
budoucí. Právě v tomto poředí si slovesné časy osvojují i malé děti,
když se učí mluvit.
Jen velmi stručný přehled obrazu času v jazyku ukazuje, jak široce
chápeme čas v běžné řeči, a přesto nám to nepůsobí žádné potíže.
Většina příkladů zde uvedených se dá bez nesnází přeložit z jednoho
evropského jazyka do druhého, často úplně doslova. Zkušenost času
v indoevropských jazycích je téměř schodná. Putovali jsme časem
a v čase. Každý den – přiznejme si to – bychom si při dobré vůli našli
vhodný čas k takovému zastavení v čase. Je to důležitá hodnota,
kterou máme zadarmo, a přece je tak drahá. A proto si času važme a
využijme ho, jak nás k tomu vybízí starý irský text:
Udělej si čas…
Udělej si čas ne práci,
to je cena úspěchu.
Udělej si čas na myšlení, to je zdroj síly.
Udělej si čas ne hraní,
to je tajemství mládí.
Udělej si čas na četbu,
to je setba moudrosti.
Udělej si čas na to,
abys projevil přátelství,
to přináší radost.
Udělej si čas na snění,
to tě povznese ke hvězdám.
Udělej si čas na lásku,
to je radost ze života.
Udělej si čas na spokojenost,
to je hudba duše.
Prokop Petr Siostrzonek
od Eve :)