poslal pam Ateismus je absurdní
Tato stránka chce být věnována absurdnosti ateismu. Zatímco se najde spousta ateistů, co prohlašují křesťanství za absurdní, málokdo z křesťanů se zabývá absurdností ateismu. Vůbec nemám chuť házet nazpátky nakydanou špínu. Beztak je jí tolik, že by se v ní všichni ateisté utopili - a škoda lidských životů. Namístě je spíš pečlivé vysvětlování. Proto o tématu začínám psát jen trochu. A protože jsem si stanovil limit, že definitivní texty dám nejprve do tisku, a pak teprve na internetovou stránku, půjde jako jindy o předběžné náčrty: pro úvahu a pro diskusi.
Ateismus má mnoho podob, takže je nutno se ujednotit, co to vlastně znamená. Motivován je ale tolika způsoby, že zatím ještě vynechám jejich líčení a jen uvedu některé základní podoby ateismu:
Prozatímní poznámky k typologii ateismu
Ateismus ideologický
Ateismus ideolický v Česku zůstává spíš doménou jednotlivců. Ti nechť se poohlédnou po faktu, že komunistické kněžstvo ateismu zkrachovalo.
Ateismus věřících
Ateismus věřících znamená popírání vázanosti k Bohu myšlením, cítěním a jednáním. Křesťan má k zápasu s tímto ateismem nástroje k dispozici, stačí je používat.
Ateismus z nerozumění
Kdo něco ztratil, ví, co ztratil, ale kdo neví, co hledat, ani neví, co nenašel. Stává se také, že někdo pustí věc z rukou, protože ji pořádně nedržel, a pořádně ji nedržel, protože něvěděl, co se mu do rukou dostalo.
Předběžné bilancování
Podoma sčítám klady a zápory, ale protože nejde o matematiku, nýbrž o teologii, bude to ještě chvíli trvat, než dostanu zveřejnitelný výsledek. Část z tohoto sčítání je ale patrná na stránkách New Wave protestantismu, ale hlavně, co mi vychází zas a znovu za výsledek... Už třeba na základě toho, z čeho se snažím žít: čím víc se s tím identifikuji, tím absurdnější se jeví to, co tomu odporuje. Nutno dávat pozor, aby člověk nehledal nepřítele tam, kde není, ale přímý útok bývá obvykle jako útok čitelný.
Ateismus je absurdní, i když vysvětlitelný. Žádné vysvětlení ale nevystihne celou skutečnost a rozum je na absurdity obvykle krátký, i když jeho vlastník či vlastnice má krátké vlasy. Bůh je Bohem celého světa - a kdyby ateisté chtěli z jeho panství utéci, museli by být chytřejší než on, aby přelstili život i smrt. Ani smrtí před ním neuniknou. Kdo utíká do sebe, má chatrnou skrýš, kdo utíká na světě, zůstává ve světě, kdo utíká ze života, utíká do naprosté vydanosti božímu rozhodnutí. Ostatně: utíkat není proč, když je krásné zůstávat.
Když ateista kritizuje křesťany, jací jsou (ponechávám stranou, zda po právu či falešně), má příležitost dopustit se jedné skvělé věci: být lepším křesťanem než jací jsou ti, které kritizuje.
Když církve vidí, kolik je ateistů (i když si ateisté tolik výskat nemusejí), měly by se jim omluvit, alespoň po vzoru papeže s jeho MEA CULPA!, že zůstávají ateisty, protože samy mají na tom nemalý díl viny.
K jedné iluzi ateismu
Ateismus je v dnešní době spíš honbou na duchy. Na jedné straně se opakují stará známá klišé o církvi, resp. o římsko-katolické církvi, takže ateismus má spíše povahu antichristianismu či ateistického antikatolicismu. Na druhé straně jsou obnovné proudy v křesťanství a příliv nových náboženských hnutí, což ateismu ubírá výhled na vítězství ateismu.
K jedné slabině ateismu
Ateismus má dále svou zásadní slabinu v tom, že je negací. Chce vzít člověku náboženství a mnoho mu za to nenabízí. Efektem ateismu jistě je pocit svobody, kde člověk náboženství vnímá jako zátěž. Ale komunistický režim jakožto režim ateistický, který měl volné pole pro prosazování ateismu a nový řád, zkrachoval. Právě na tom, že nadělal mnoho škody, místo aby namísto náboženství byl s to najít něco lepšího.
Ateismus vzhledem ke křesťanství
Bůh je ten, co existující dělá existujícím. Žádná vědecká teorie ani filosofická koncepce to nevyloží, nýbrž může jen existující sledovat.
Protože člověk existujícímu rozumí, dostává příležitost v existujícím nacházet význam a skrze význam smysl.
I když je člověk integrální součástí světa a přírody, jeho schopnost rozumění, která náleží jeho duchu, dokládá zvláštní význam a smysl lidství. I ten člověk nachází: netvoří jej. Když tvoří něco, co je nositelem významu, je toto dodání významu odvozeninou (byť kreativní - přičemž ovšem kreativita je jedním z významů lidství).
Bůh je pak označení pro původ významu a smyslu, který člověk nachází kolem sebe i na sobě.
Je nemožné, aby nižší bylo původem vyššího. Kámen nevytvoří dům a člověk nevytvoří nadčlověka. To říká už nejmenovaný izraelský král ve slovech: Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život...? (2 Kr 5,6) Aby se z nižšího stalo něco vyššího, musí tu být to vše přesahující původ - nebo řekněme původce, abychom poukázali na to, že z původu vychází pohyb, děj, proces, dějiny.
Když se podíváme opačným směrem - dopředu, nemůžeme se dívat tak, jako dozadu, protože nemůžeme ze známého minulého prodlužovat linku rozumění k neznámému odvoditelnému minulému a až k původu všech začátků. Konec světa a nové stvoření jsou jen analogické pojmy. Konec světa nebo alespoň Země nastane tak, jako nastal začátek. Nové stvoření je výrazem pro převýšení stávajícího stvoření, které je ovšem z něho neodvoditelné coby vyšší vývojový stupeň. Je něčím, co vůbec nemusí být, co však může být, je-li počátek počátků a je-li tento počátek počátků také koncem konců. Těžko však myslet prvé bez druhého, říci A a nedoříci B, jak to udělal deismus. Navíc: bez toho, co konec světa a nové stvoření znamenají - nebo přesněji řečeno: budou znamenat, ovšem nezbývá než dívat se do úplného prázdna anebo sklápět zrak jen k dohlednému úseku očekávané cesty. Tedy: dívat se bez-nadějně.
Oba aspekty božství jsou vyjádřeny ve slovech představujících biblický facit: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. (Zj 22,13)
Počátek všech počátků a konec všech konců vymezuje vše existující. Existující má své hranice, před pohledem své kontury, před rozuměním svou vyhraněnost, která existující činí kognitivním. »Počátek všech počátků a konec všech konců« není tedy pouhé spekulativní abstraktum, je to vyjádření významu božství pro svět a člověka, významu, který implikuje význam a smysl světa a člověka.
Neusvědčuje ale množství absurdního ve světě tvrzení o původci významu a smyslu z absurdity? Bylo by tomu tak, kdybychom absurdní ve světě popírali, kdybychom tvrdili, že vše je (byť za každou cenu) vysvětlitelné. Teologie je však reprezentantem »vědoucího nevědění«.
Absurdita je plod konfliktu mezi bohatstvím rozumění a jeho možností a mezi jeho mezemi. Jak snést to, že člověk nalézá tolik významu a uprostřed toho absurdní? Vysvětlením ubere z absurdního jen dílek tíže.
Náboženství není primárně utilitaristické a funkcionální. Pouze sekta je prostředím, kde na každou otázku je známa odpověď. Avšak vědomí transcendence usvědčuje člověka z nemožnosti dovysvětlit - to je na náboženství iritující v moderní době, která na vše chce znát či říci odpověď.
Nejen náboženství, ale ani ateismus absurditu nevysvětlí. Křesťanství si takovéto ambice ale činit nemusí. Je cestou smiřování nesmířeného - a to proto, že je zacíleno k úplnému uskutečnění smíření.
Křesťanství nedovysvětlí ani lidské zlo: shrnuje je ale pod pojem hříchu, jehož tíži i jehož absurditu Bůh smiřuje, ač se s ní nesmiřuje. Proto je absurdní popírat Boha důkazy o všech krutých vinách křesťanů. Nelze popírat to, s čím se křesťan svým jednáním dostává do rozporu, právě křesťanovým rozporným jednáním. To je dokladem lidského rozporu, ne rozpornosti transcendence.
Tyto vysvětlující úvahy jsou jen naznačením cesty člověka k Bohu. Rozum umožňuje duši rozeběh - a to je jeho duchovní úkol coby »funkce« lidského ducha. Do duchovního života musí být ponořen celý člověk. A ve své celosti ukazuje alespoň implicitně absurditu ateismu.
Co přát ateistům
Ateisté si berou na mušku kritické jevy, které se na křesťanské půdě kdy objevili. V nemalé míře oprávněně, nezřídka také bez porozumění a bez kontextu. Člověk přece také nepřestane jíst jen proto, že existují zdravotně závadná jídla. Ale buď se závadným jídlům vyhýbá anebo se o závadnost jídla nestará. Jistě je lepší první varianta, ale vždy platí něco z toho dvojího.
Proto si přeji, aby ateistům bylo dáno více porozumění pro náboženství, konkrétně pro křesťanství, do něhož se pouštějí se zvláštní zálibou.
Umí-li ateista vyjmenovat křesťany, kteří něco spáchali, křesťan může vyjmenovat křesťany, kteří byli či jsou vzorem křesťanskosti. A také křesťany, kteří za nenávist nekřesťanů zaplatili životem (a kolikrát pod násilím ateistů). Vyjmenovat je ale vlastně umět nebude, jak jich bylo mnoho.
Slušelo by se alespoň alespoň ukázkově nastínit polemiku s konkrétními ateistickými mýlkami, klam y, sebeklamy a výmysly, ale to ponechávám zatím neuzavřeno, mj. proto, že apologii nepokládám za to nejdůležitější. Ale možná se dříve či později k tomuto bodu vrátím
