poslal tk
Velikonoce 2004 tak hezky česky
V březnu brzy po Popeleční středě, která v naší tradici startuje velikonoční období, v parku před Brankou v krajské metropoli mladý statný muž s hlučným megafonem v ruce masíroval sluch všech kolem jdoucích radostnou zprávou o Ježíši Kristu. V Praze obrázek častý, ze bodří měšťané zrychlovali, ba prchali, a jednotlivci z povzdálí opatrně i zvědavě okouněli. Neviděl jsem, že by někdo navazoval přímý kontakt s agitátorem. Americký styl přesvědčování se v Česku zatím ne a ne uchytit.
Náboženství i víra jsou zde považovány za soukromou, ba intimní záležitost. Že by to také bylo dědictví z nedávné minulosti?
V masopustu jako v postu zde stačí vejít do některého supermarketu zavaleného už týdny zlatými zajíci a čokoládovými vejci všech velikostí, abychom pochopili, že ani letošní svátky nebudou výzvou k tělesné zdrženlivosti, újmě v jídle, ani k duševnímu rozjímání o vlastních selháních. Jsou spíše záminkou k pokoušení a vydražďování všech našich smyslů... a invazi do našich peněženek.
Už před víc jak čtyřmi sty léty starobylá literární památka od Vavřince Leandra Rvačovského na naši náklonnost ke hříchu svými texty i na dřevořezbami satiricky poukazovala. Názorně zobrazila deset našich pekelnických manažerů, jimiž se tak rádi necháme svést: Tam se jmenují Samolib ze Soběhrd, Lakomec z Parazitova, Okázalec z Nádherova, Vožralec z Ožralova, Vzteklík na Vzteklici, Pochlebník z Řiťolez, Závistník a Klevetník z Měšťáčkova, Všetyčka z Čmuchálkovic a Lenoch z Peciválova. My si stejně nejraději s plným žaludkem a z dálky, z pohodlí lenošek a postelí, sledujeme v přímém přenosu i ty krvavé střílečky a zabíječky, např. s kusy lidských těl rozhozených v kolejišti kdysi nejvěrnější katolické země, a fandíme si, že nás se to zas tak dalece netýká.
Málokdo z nás je ochoten i jen povylézt z ulity svého bytu a jít do ulic si zademonstrovat třeba proti terorismu.
Loni byla pro malou Báru při školní olympiádě nejtěžší otázka „Proč se lidé vraždí?“ Její spolužák Sebastián se „na to díval i do počítače“, když si marně lámal hlavu dva dny, co je to spravedlnost. Řešením mu byl další příklad nespravedlnosti. Že by strach a úzkost už svírala srdce i našich vnímavějších dětí a vnuků?
Jedna letošní elitní seminární sešlost posluchačů ze všech fakult university si nad Gibsonovými Pašijemi, zobrazujícími naturalisticky věrně posledních 12 hodin Kristova utrpení před jeho smrtí na kříží, také zatím láme hlavu.
Je těžké řešit úkoly, když málokdo ví, co symbolika kříže v euro-americké civilizaci znamená a proč ji zde a i za našimi humny bagatelizují nebo nesnášejí nejen jinověrci, ale i naši ateističtí rozumbradové.
Politicko-ekonomicky se globalizující svět o nalezení správných duchovních odpovědí neusiluje, tu podivínskou aktivitu delegoval na profesionály: Papeže stojícího na rozhraní všech rozhraní a na pár idealistických páterů dost často neslaně nemastně to vše komentujících.
Také na nadšence, kteří dokázali repasovat do letošní koledy i kacířský obraz utrpení Krista od dávno záhadně zamřelého marxisty a nevěrce Paolo Passoliniho. ( Prý jej v Itálii uvedou s dílem Mel Gibsonovým.)
Čtu na „netu“, že v Brazílii už boduje „další film zrozený z víry a modlitby -Maria, Matka Božího Syna - Padre Marcela“.
Z tohoto pohledu se ovšem ani zde ani jinde u nás neděje nic tak zásadního, jako v tzv. globální civilizaci!
Ani filmy o velikonočním dramatu přede dvěma tisíci lety jako umění iluze většině vadit nebudou, bude se to brát i jako kuriózní druh povyražení.
Zapřádat vážnější rozhovory o smyslu božích tajemství je v našich současných poměrech zatím podobným druhem bláznovství, jako se zdálo kdysi být bláznovstvím sebeobětování Bohočlověka.
K účinnému pokání tu máme daleko. Rvačovského zlí našeptavači - padlí andělé - na to stále pilně dohlížejí.
Stačí vejít do zdejších chrámů a uvidíme kolik lidí se účastní kajících bohoslužeb se zpytováním svědomí. A uvidět politika, co dělá pokání veřejně?
Tak to je už opravdu zázrak!
Cynismus démonů zla prý začíná nebezpečně ovládat celý náš svět i našeho vnitřního člověka, tvrdil v dominikánském konventu ve své letošní veřejné postní přednášce nejvýznamnější český fundamentální teolog. Věří, že ale nakonec zvítězí stejně síly dobra. Bude to jako vždycky zase jen tak-tak?
Post-modernímu „obyčejnému člověku“, omámenému skutečnými i virtuálními požitky, hlavní slogan apoštola Marka „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ zní i letos jako agitace Ufonů nebo hlas volajícího na poušti. K jakému názoru asi došel mladík v předjarních městských sadech jsem si nezjistil.
Uvidíme, co to s námi udělá, až hladina kolektivních úzkostí povystoupí.
Před léty pan Jan Neruda v jednom svém pašijovém fejetonu napsal: Bůh sám ví, kde až leží to nebe lásky, v němž národ se svorně bude procházet vedle národa, jeden stejně velký, šťastný, volný a spravedlivý jako druhý!
Těsně před vstupem do EU by neškodilo o tom zapřemýšlet.
Ivo Fencl
Britské listy
