poslal dave
O (ne)jednotě prvotní církve
<Je nutné> abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy.
1 Timoteovi 3:15
Milí bratři a sestry, vážení přátelé,
setkal jsem se s tímto veršem v souvislosti s hledáním té „jediné pravé církve“. Ne akademického plkání v diskusních kroužcích, ale v souvislosti s onou „nouzí spasení“, jak o ní slyšíme v začátcích Jednoty bratrské. Je to postřeh člověka - shodou okolností faráře reformované církve - který se ptá: A která církev je opravdu církví živého Boha, církví, která je sloupem a oporou pravdy. A po mnoha peripetiích a zmatcích nakonec tento člověk i se svou ženou nachází klid v římskokatolické církvi.
Napsal o tom knihu, v mnohém poučnou, v mnohém po mém soudu hloupou, ale jako podnět k rozhovoru nad jiné užitečnou. Ta kniha pro mne nemá hodnotu jako soubor odpovědí, ale jako soubor otázek, na které si musím odpovědět sám. Otázek po mé vlastní církevní identitě, otázek po tom, nakolik moje církev odpovídá biblickým měřítkům. Otázek typu - kdyby teď mezi nás přišel svatý Augustin, Ambrož, Jeroným (jak se ptá jiný velký konvertita ke katolictví kardinál Newmann), ale také apoštolové a jejich žáci. Kdyby viděli rozdělené křesťanství - kam by šli. Do kterého z kostelů, která v tolika městech stojí vedle sebe a přitom by se všichni aktivní křesťané toho které města vešli do jednoho. Která církev je ta pravá, která církev je sloupem a oporou pravdy?
Asi každý z nás se s takovouto otázkou někdy setkal. Je ta moje církev opravdu ta nejlepší? A mnozí to známe ze svého nejbližšího okolí, z vlastních rodin a mezi přáteli a známými - ten je evangelík, ten je katolík, ten je u jehovistů a tamten u apoštolských, další je v Církvi bratrské a jiný zas v Jednotě bratrské (buď v nové či ve staré), v tolika sborech mladí odešli do Křesťanských společenství (do „ká-eska“). A co naši přátelé u metodistů, baptistů, čechoslováků...
Člověk hledající a tápající se pak utíká k těm posledním jistotám, které mu zůstaly - k modlitbě a čtení Písma. A ve Skutcích apoštolských a Pavlových listech hledá radu a pomoc. Hledá odpověď na otázku jak vypadala prvotní církev. Co dělali křesťané ještě před rozdělením na západní a východní církev a později na katolíky a evangelíky. A s trochou smutku po ztracených zlatých časech čte onu „magnu chartu“ prvotní církve z konce 2. kapitoly Skutků apoštolských: Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2:44-47)
Podívejme se tedy na tu prvotní církev trochu podrobněji, než jen skrze těch pár veršů, kterými ji charakterizuje evangelista Lukáš. Čtěme nejen v Bibli, ale i v těch desítkách dalších spisů, které vyprodukovalo křesťanstvích prvních desetiletí a staletí. Čtěme a hledejme. Vnášejme světlo do všech temných zákoutí, protože k tomu jsme byli povoláni - být světlem tomuto světu. A nemůžeme být světlem tomuto světu, pokud nebudeme mít jasno sami v sobě.
Ježíš v době svého veřejného působení v zásadě neopouštěl historické území Izraele. Jsou to jen řídké vyjímky, kdy se objevuje v Sýrii (Týrus, Sidon), v území tetrarchy Filipa (Césarea Filipova), či v Dekapoli - na druhém břehu Galilejského jezera, snad také na hoře Hermon na sever od Galileje, kterou někteří vykladači považují za horu proměnění.
I v období mezi vzkříšením a nanebevstoupením se učedníci s Ježíšem setkávají v této oblasti. Setkání „za zavřenými dveřmi“ ukazují na Jeruzalém, setkání s rybáři pak na Galilejské jezero. Je to důležitý poznatek! Mezi Jeruzalémem a Galileou je sto kilometrů, tedy tři dny cesty. Pravda, u Matouše čteme, že 11 apoštolů se po vzkříšení odebralo do Galileje. Jenže u Lukáše čteme, že zůstali v Jeruzalémě a Ježíš je vyvedl do Betanie, odkud byl vzat na nebe a oni se vrátili do Jeruzaléma. Je opravdu nutné předpokládat, že apoštolové jezdili tam a zpět, tam a zpět a pokaždé se setkali s Ježíšem? Není mnohem pravděpodobnější představa, že se jich část odebrala tam a část zůstala v Jeruzalémě, právě tak, jako se dva z nich vydali do Emaus? Vždyť tím směrem by ukazovalo i podání evangelisty Jana - část zůstává v Jeruzalémě a část - Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků (J 21,2) - se vrací domů do Galileje ke své rybářské práci. Můžeme se jen dohadovat, kolik z nich se pak ještě na Letnice vrátilo do Jeruzaléma a kolik jich zůstalo doma, aby jejich rodiny nezůstaly bez živitele. A další oblast, ve které jsme odkázáni na dohady a přesto je odpověď jednoznačná - myslíte si, že Petr, Tomáš, Natanael či bratři Zebedeovci po návratu z Jeruzaléma drželi jazyk za zuby? Že nikomu o Ježíši neřekli ani slovo, zvláště poté, co se s ním setkali při rybolovu?!
Máme tu dvě ohniska prvotního křesťanství. Dvě ohniska, jejichž vznik od sebe dělí maximálně pár dní, rozhodně ne déle, než týden dva. Ohniska, v jejichž jádru stojí apoštolové a okolo nich se postupně seskupují lidé, kteří něco s Ježíšem prožili. V Galileji jsou to lidé, kteří Ježíše znali osobně mnoho let, možná od jeho narození, lidé, kteří s ním prožili velice mnoho. V Jeruzalémě jsou to lidé, kteří se s Ježíšem setkali párkrát, možná právě jen o těch posledních Velikonocích roku třiatřicet. A ještě jeden postřeh by bylo dobré zopakovat a zhodnotit - Matouš nezmiňuje žádné zjevení v Jeruzalémě a Lukáš žádné v Galileji. Jakoby o sobě vůbec nevěděli, nebo se o sebe přinejmenším nezajímali.
Dvě ohniska prvotního křesťanství a obě jsou určována na základě dvou vlivů:
a) ti lidé se setkali s Ježíšem a něco konkrétního s ním prožili
b) ti lidé mají nějaké vlastní zázemí - kulturní, intelektuální, náboženské, zeměpisné i sociální.
Křesťanství má dvě jádra, každé v něčem odlišné. A co víc, ani tato jádra nezůstávají jednotná, ale dále se dělí, může to připomínat jakýsi keř, kde hned ze země vyrůstá z jednoho kořene několik hlavních kmenů a ty se dále větví, některé větve se k sobě po čase opět přiblíží, jiné naopak rostou úplně mimo. Některé rostou rychle a mohutní, jiné záhy usychají. Není to obraz úplně přesný, mnohé proudy uvnitř křesťanství se navzájem ovlivňovaly a velice často zcela splynuly, což u keře není pochopitelně možné, ale pro názornost ho uvádím. Podívejme se teď trochu podrobněji na ty větve, které jsme schopni v Bibli a v nejstarší křesťanské literatuře vystopovat.
Začněme v Galileji. Zde Ježíš začínal jako putující kazatel, v těchto stopách jdou i tito křesťané - putující kazatelé se základním důrazem na království Boží, pro které se vzdali všeho. Ne jen tak, pro nic za nic, protože je nebavilo vláčet se s předměty (tak kyničtí putující učitelé filosofie), ale ze skutečnosti království, které je již teď a tady a oni na něm mají účast - proto nemají hlad a mají kde spát. Království Boží je mezi námi - důraz na tato Ježíšova slova nese jejich činnost. Linie začíná Petrem a dalšími apoštoly, kteří se po Velikonocích vrátili z Jeruzaléma vrátil do Galileje. Nevytváří žádnou organizaci či strukturu, žádnou církev, a proto se záhy rozplývá v jiných strukturách. Lidé se vrací k „normálnímu životu“ a hnutí zůstává jen v povědomí jako ideální zakladatelé. A opravdu - i ten Petr se později usazuje v Jeruzalémě, pak v Antiochii, dost možná v Římě. Je velmi nejisté, zda poté ještě cestoval (1Pt1,1 - seznam adresátů jakožto výsledků Petrovy misie?). Jen pro zopakování uvádím, že o tomto proudu křesťanství Lukáš neví a proto se s ním ve Skutcích apoštolských vůbec nesetkáme.
Ne všichni lidé, kteří se setkali s Ježíšem však s ním také snášeli dobré i zlé. Byly tu tu tisíce prostých obyvatel Galileje a jejího okolí, kteří se setkali s Ježíšem na svatbě v Káně, či při desítkách jiných příležitostí. Jsou tu lidé z Nazareta, ale i s mnoha jiných synagog, kde Ježíš kázal, lidé, kterým Ježíš uzdravil nějakého příbuzného. Setkali se s Ježíšem a toto setkání nějak změnilo jejich život - ale zdaleka ne tak radikálně, jako u putujících kazatelů. Mnohem větší vliv, než setkání s Ježíšem, na ně mělo jejich domácí prostředí. Tito lidé neopustili své domovy a v Ježíši viděli jednoho z mnoha rabínů, mudrců a učitelů té doby. Abychom jim nekřivdili - dozajista nejlepšího z rabínů, mudrců a učitelů té doby. Jeho slova přijali ne jako slova Mesiáše, ale v duchu mudroslovné tradice jako slova moudrosti. Jim vděčíme za písemnou fixaci logií, protože tak, jako zapisovali jakékoliv jiné výroky, tak zapsali i výroky Ježíše z Nazareta a tento spisek koloval po Palestině dost možná ještě za Ježíšova života (Q). Tito Ježíšovi žáci žijí zcela odděleně od ostatní církve. Témata klíčová pro většinové křesťanství (apoštolský koncil - funkce Zákona, oprávněnost misie mezi pohany) zde nehrají roli. Ježíš patří do mudroslovné tradice v přirozené linii vycházející ze Starého Zákona. Tento proud, pokud zůstal v Palestině, zanikl za židovské války.
Ne všichni však zůstali v Palestině - velké množství lidí uteklo před Římskými legiemi do zahraničí a kam jinam z Galileje, než na sever, přes Golany do Sýrie. A tady kvete tradice okolo Tomáše a Tomášova evangelia. Je to stále tradice mudroslovných výroků. Otázky po konci světa a posledním soudu se neřeší. Základ je poznání - ona slavná „gnóze“ - poznání, které je nutné skrývat, aby ho neslyšely nepovolané uši, poznání pro vyvolené a zasvěcené. Cesta ke spáse není kolektivní ale ryze individuální, skrze tajné poznání, které prý podle přímých Ježíšových slov zapsal „Didimos Juda Tomáš“. A tato větev se později dále větví a běží na jedné straně dál na východ do Persie, ale na druhou stranu třeba až do Egypta.
Ne všichni, kdo v Ježíši rozpoznali největšího mudrce všech dob však přeslechli jeho slova o posledním soudu, zvláště proto, že Ježíš nebyl jediný, kdo o něm mluvil. 7. kapitola Daniele, ale také etiopský Henoch a 4. kniha Ezdrášova - to je hojně čtená literatura již před Ježíšem. Do těchto představ je pak Ježíš zařazen právě jako danielovský Syn člověka, který v posledních časech přichází soudit. Tato apokalyptická tradice zažívá svůj vrchol za židovské války. Jako jediná tradice v křesťanství i židovství ji chápe jinak, než jako holé politikum. Po židovské válce mizí, ale zanechává za sebou hojné literární dědictví, které bude ovlivňovat ještě velice dlouho
Formou podobný Tomášovu Evangeliu a obsahem Matouši, Marku a Lukášovi je evangelista Jan - tzv. „syrský okruh milovaného učedníka“, který nakonec zakotvil v Efezu. Tato tradice uznává Petrovu autoritu, ale s výhradou, že „milovaný učedník“ je garantem vlastní (lepší, vyšší) zjevovatelské tradice. Přímý žák apoštola Jana Papias z Hierapole (2-3. křesťanská generace) - preferuje ústní tradici a cituje mnoho neznámých Ježíšových výroků.
Dalším, v pořadí již čtvrtým výhonkem galilejské mudroslovné tradice, pravda ne úplně nesporně doloženým ve spisech jako Pistis Sophia, Rozhovor Vykupitele a především v Mariinu evangeliu, je samostatná linie okolo Marie Magdalské - ta s Judou a Matoušem patří (dle Rozhovoru vykupitele) k malé skupince zasvěcené do zvláštního učení.
Opakuji již po několikáté - evangelista Lukáš nezná galilejský proud, proto ve Skutcích apoštolských narážíme na nesrovnalosti - nelze prodávat majetek a zároveň se scházet po domech, nejasná je identifikace vedoucích - „12“? apoštolové? sbor starších? Jakub a bratří? Lukáš znal dobře Jeruzalémské křesťanství a podle jeho podoby popisoval celou církev. Jak to tedy vypadalo v Jeruzalémě.
Jako zřetelnou a samostatnou jednotkou v rámci Jeruzalémské církve vidíme skupinu okolo Jakuba. První otázka, kterou si musíme položit - kde se vzal Jakub bratr Páně v čele Jeruzalémského sboru, když Jakub vůbec nepatřil k apoštolům, vztah Ježíšovy rodiny k Ježíšovy je dostatečně známý - měli ho za blázna - a najednou Pavel jmenuje Jakuba jako sloup církve na prvním místě před Petrem a Janem! (Ga 1,19). Jiná odpověď, než že se tam Jakub protlačil jako příbuzný Ježíšův mne nenapadá. A křesťanství, tak, jak ho tento proud reprezentuje, by tomu odpovídalo. Jakub byla zůstal Židem. V duchu Mt 10,5b-6 (Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte;jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.) - obrodný proud v rámci židovství; misie mezi pohany je chybný výklad par excellence
V Tomášově evangeliu čteme, že po Ježíšově smrti mají učedníci jít k „Jakubovi Spravedlivému“ - přídomek ukazuje na důraz na skutky Zákona. Pohanokřesťané se musí buď obřezat, nebo jsou židokřesťané vázáni povinností oddělit se. Dále se vážou na chrám (přinášíš-li svůj dar na oltář... - Mt 5,23) - jediná misie, kterou provozují, je evangelizace, která má zabránit ztrátě židovské identity křesťanství. Jakub se zřetelně připojuje až po velikonočních zjeveních vzkříšeného. Jakubův list - helenisticko- židokřesťanská moralita. Jakub jako jediný zmíněn v mimokřesťanském pramenu (Flavius) a to jako vážený u Židů! Všechny proudy s důrazem na dobré skutky - Kalvín, Jednota bratrská - se budou dovolávat tohoto proudu tak výrazně reprezentovaného Matoušovým evangeliem a listem Jakubovým. A tak málo si těchto spisů budou vážit reformátoři vyzdvihující nezaslouženou milost.
Po smrti Jakuba a Pavla s Petrem má Jeruzalém jen symbolický význam; linie po Jakubovi pokračuje v Ježíšových dalších příbuzných a stopy se ztrácí někdy za Domiciana a Trajana
V Jeruzalémě ale nesedí jen Jakub a lidé okolo něj. Herodes veliký, geniální propagandista, se postaral, aby se na Velikonoce do Jeruzaléma sešli Židé z celého světa a v časech, kterými se zaobíráme, nebyl milión lidí na velikonoční Jeruzalém žádná vyjímka. Jsou tu tedy židovští poutníci, kteří se s Ježíšem setkali až v posledním týdnu, slyšeli pár disputací a zažili Velikonoční události.
Říkejme jim pro lepší orientaci helénisté, protože v drtivé většině mají helénistické kulturní zázemí a mluví řecky. Tito křesťané zažívají první pronásledování od Židů a proto tolik kritizují chrám. Jsou to oni, kdo po smrti prvomučeníka Štěpána zajišťují první misii v Samaří a pak i dál (Damašek!). Je to jednoduché - vždyť oni se prostě vrací domů nabyti informacemi z toho Velikonočního týdne, který v Jeruzalémě prožili. Váží si Jeruzaléma - podpoří finanční sbírku na Jeruzalém, ale lpění na doslovném znění Zákona je jim cizí. Zákon měl sloužit pro život vezdejší i pro život věčný - tedy jinak řečeno - pro etiku i pro spásu. Jeho spásný význam však na sebe vzal Ježíš a tak zůstal jen jeho etický rozměr. Zachovávání předpisů je správné, ale na naši spásu vliv nemá, protože tu dostáváme od Krista.
Jejich misijní práce mění sociální charakter křesťanství na hnutí městské helénské-římské. Jde ovšem zásadně o židokřesťany - rituály, které jim byly vlastní (strava, oddělenost od pohanů) zachovávají. Misie je namířená především do synagog, teprve po neúspěchu i na pohany. Rychlost misie je výsledkem kombinace mobility misionářů a husté sítě synagog. Slaví Večeři Páně jakožto vyjádření pochopení, že Ježíšova smrt je událost spásy. Slova ustanovení jsou doložená jen v helénských tradicích a nepřeložitelná do semitského jazyka. Zůstávají rabínskými „písmáky“ - vykladači Zákona, ale v křesťanském duchu - hledají Krista v proroctvích a obrazech a nacházejí ho tam.
Tato misie se snaží oslovit tzv. „fobúmenoi“ - bojící se Boha. Jakýsi židovský „fanklub“, lidi, kterým učaroval židovský monotheismus, ale jsou jim cizí předpisy Mojžíšova zákona. Bojí se obřízky a chutná jim vepřové. Z pohledu pravověrného židovství jsou to pohané - ale je jich veliké množství a tak je na ně potřeba brát ohled.
Oni lépe než kdo jiný vědí, jak nevěřící pohoršují židovské rituální předpisy o obětech, obřízce či nečistých potravinách. A najednou poznali svobodu v Kristu. To, k čemu vedl Zákon tak pracně a neschůdně, to nabízí Kristus zdarma.
A právě tento živel čase „převálcuje“ helénistické křesťanství, které se ocitá mezi dvěma ohni - na jedné straně Jeruzalém, který je osočuje, že zrazují židovské kořeny a na straně druhé lidé z pavlovské misie, kteří je osočují, že se zastavili na půl cesty. A tak helénistický židokřesťanský proud časem slábne - již Řím 14,1-15.13 označuje křesťany z pohanů za „silné“. Původně „liberální proud“ se ve srovnání s pavlovskou misií ocitá v konzervativní pozici.
Zmíněn byl poslední proud, o kterém bude dnes řeč - misie apoštola Pavla. Není žádným „misijním průlomem“. Vedle ní existuje srovnatelná (rozsahem, počtem lidí, množstvím obcí apod.) misie helénistických židokřesťanů. Pavlovo specifikum je především v důsledné orientaci na pohany. Jeho misie nemá vztah k synagoze, naopak bere vážně pohanské předporozumění, které nezná Mojžíšův zákon. Důsledkem je nevyhnutelná konfrontace s Jeruzalémem a teprve poté Pavel řeší vztah k Zákonu či židovské tradici - onen známý apoštolský koncil. Ten připustil obě možnosti - zachovat židovské zvyky i nezachovat. To přineslo nutný konflikt v Antiochii - smíšený židokřesťanský a pohanokřesťanský sbor.
Ostatní helénistické misionáře nevnímá jako konkurenci (Korint!) - jen chce být přijímán na stejné úrovni uznání jako oni. Ne tak Jakubův okruh z Jeruzaléma, proti jejich vlivu se důrazně ohrazuje v listě Galatským a jaksi preventivně i v listě Filipenským.
Pavel bere vážně myšlenkový svět svých posluchačů a tak se pavlovské sbory se nevyvíjejí jednotně a vzniká zde bohatá pluralita modelů jak teologických (Kol - Pavlovo učení => moudrost konkurující helénské filosofii i židovským zaslíbením; Ef => nadčasová gnóze; pastorál. => nespekulativní východisko pro dobré skutky), tak organizačních. (Ef - apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři učitelé; pastorální - biskupové, jáhni, starší, vdovy). Když se podíváme na pozdější vývoj směrem k představě Ignatia Antiochijského o jednom biskupu, jakožto zástupci Kristově, biskupu který sám řídí celý sbor, pak u Pavla není nijak doložena představa jednoho biskupa jakožto faktického vládce sboru, ale také nic co by vzniku této představy zásadně bránilo. Pavel je apoštolem svobodného přístupu
Sumář:
Křesťanství připomíná vesmír po Velkém třesku - první desetiletí jsou znamení rychlého rozpínání a vzniku velkého množství nejrůznějších proudů a tradic. Prvotní církev je bezobsažný pojem. Nikdy nic takového neexistovalo. Již za Ježíšova života existovali jednotlivci (a dost možná to byly celé skupiny lidí) a tito lidé se sice k Ježíši hlásili, ale nechodili s ním (Mk 9,38). Po vzkříšení tyto tendence nezanikly, právě naopak. Hledáme-li v Písmu a prvních staletích vzor pro církevní život, nenacházíme jeden model, ale celou škálu modelů, které velice dlouho vydržely existovat vedle sebe. Současné rozdělení křesťanstva není tedy a priori špatné, špatná je neschopnost soužití jednotlivých církví, jejich vzájemné osočování a poštívání. Teprve to má za následek pohoršení v očích nevěřících
Hledání jednoty církve by tedy nemělo být hledáním jednoho společného mustru, kterému se všichni podřídí, ale mnohem spíše hledáním společného základu, ze kterého všichni vyrůstáme a ke kterému se vztahujeme. Cíl, který vidím kdesi v dálce, je rozpoznání, že křesťanská svoboda v tom, jak organizovat křesťanský život, jde velice daleko. Mnohem dál, než jsme v současné době ochotni přiznat nejen sobě, ale především druhým.
Děkuji
V. Martínek
