poslal 53 Vážení přátelé,
mám povědět několik slov o Husovi. O Husovi už toho bylo tolik napovídáno, tolik toho o něm bylo napsáno, máme o něm řadu knih, knížeček a brožurek, kde ho jedni chválí, vyzdvihují, anebo jiní haní - podle toho, jak se komu postava Husova vidí. Byla mu postavena řada pomníků. Jedni tvrdí, že je postavili k jeho poctě a jiní zase tvrdí, že jde o pomníky triviální, trapné oproti např. líbezným státuím Jana Nepomuckého na mostech a návsích, jak říká např. katolický pisatel Ivan Slavík. O Husovi existuje i řada písní od oné prastaré “O svolání konstantské, jež se nazýváš svaté....” až třeba k té vlastenecké “Hranice vzplála, tam břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn”. Písně o Husovi jsou dnes takřka zapomenuté, včetně té vlastenecké, ale jedno bych z ní chtěl připomenout. Ono se tam zpívá dále “ a vy se ptáte, kdo v těch plamenech, toť mistr Jan, toť nejslavnější Čech”.
Jak jsem řekl, není dnes doba nakloněná k připomínání podobných písní, ale v jednom má ta píseň pravdu. Hus je stále nejslavnější Čech. Ne proto, že my bychom si to přáli nebo že my si to myslíme. Mně zkušenost potvrdila, že tomu tak je! Setkal jsem se s řadou lidí z celého světa, mnozí nevěděli o Čechách vůbec nic - a sami asi víte z vlastní zkušenosti, stejně jako já, že hlubší vědomosti o České republice, o naší historii, o našich (podle nás) slavných rodácích, končí nepříliš daleko za našimi hranicemi. Můžeme si sice myslet cosi o nevzdělanosti a malém přehledu jiných národů, ale to na faktu nic nemění. Moje zkušenost je taková, že Hus je vlastně jedinou známou českou osobností, kterou vede svět v patrnosti, současné naše politiky nevyjímaje. Setkal jsem se s lidmi, kteří neznají nic o České republice, nevědí nic o Václavu Havlovi, ale o Husovi vědí. I v dnešní době. I v dnešní době zůstává Hus nejslavnějším Čechem.
Před rokem jsem slyšel podrobně o Husovi mluvit v Londýně, před měsícem jsem byl v Koreji, otevřel jsem tam knihu církevních dějin - a Hus tam byl, jediný z Čechů. Je nám asi líto, že cizinci nevědí většinou nic o Komenském, Chelčickém, Masarykovi a jiných - vědí většinou jen o Husovi. Za celých 580 let se nenarodil v této zemi člověk, který by Husovu světovou proslulost překonal.
Zabývá-li se církev římsko-katolická v posledních letech příznivě postavou Husovou a řekl-li její představitel, že je třeba, aby odborníci Husovu postavu studovali a aby určili Husovi odpovídající místo v církevních dějinách, pak je to jen a jenom vnitřní věc církve římsko-katolické jak se s osobou Husovou vyrovná. Pro všechny ostatní křesťany je zcela jasné, kam Hus v dějinách patří, kde je jeho místo v řadě svědků Kristových a reformátorů církve.
Mistr Jan Hus zemřel 6. července 1415 na hranici jako mučedník. Samozřejmě, vedle Husa zemřelo v historii nesčíslné množství jiných lidí násilnou smrtí. Proč si právě Husa připomínáme? V čem se třeba liší od jiných dvou postav našich dějin, které také zahynuly násilně, a jejichž jména jsou v poslední době často slyšet.
Prvním je Jan Nepomucký. Připustíme-li, že se vloudila chybička při jeho svatořečení a uznáme-li že Nepomucký je skutečně onen Johánek Velflínův z Pomuku, pak to byl Husův současník. Co se mu přihodilo? Zamotal se do mocenského boje arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavovi IV. Oni byli kdysi přátelé, ale pak se neshodli na tom kam až sahá moc církve a kde má rozhodovat moc světská. A stali se úhlavními nepřáteli. Johánek byl věrný arcibiskupovi. Byl mu věrný a stálo ho to život.
Druhou postavou - o 200 let pozdější - je Jan Sarkandr. Zamotal se do mocenského boje moravských katolíků proti evangelíkům. Dělal co mohl, aby katolíci zvítězili a Moravu ovládli. Byl věrný kardinálu Dietrichsteinovi a Ladislavu Popelovi z Lobkovic. Byl jim věrný, až ho jeho věrnost při podezření z vlastizrady, stála život.
Komu byl věrný Hus? V Husově případě nenacházíme nikoho, ani krále ani kněze ani biskupa ani žádnou skupinu lidí o nichž bychom mohli říci, že pro svou věrnost jim, Hus ztratil život. Ba ani Vicklefovi nebyl Hus věrný ani český národ nebyl tím proč zemřel, ač se to někdy říkalo. Ale Hus sám řekl: “Více miluji dobrého Němce nežli špatného Čecha.”
To co bylo v Husově případě nejdůležitější, byla pravda. Amedeo Molnár napsal: “Zalistujeme-li v kterékoli z vědeckých monografií o životě a díle mistra Jana Husa, je nám na první pohled jasné: v Husově myšlení a rozhodování má pravda místo neodmyslitelné, ústřední. Hus pravdu kázal, o ní psal, k jejímu hledání vybízel, v jejím jménu útočil, pravdy každému přál, pro pravdu zemřel, v její vítězství věřil. Sám Hus to vyjádřil slovy: “ Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe, věda, že to co víme je zcela malým malým zlomkem toho, co nevíme.” Anebo jinde “Paleč přítel, pravda přítel, když jsou oba přátelé, tu jest svatou povinností dáti pravdě přednost.”
Zápas o poznání pravdy prostupuje Husův život ve všech jeho dramaticky se stupňujících obdobích. Prostupuje ho přinejmenším od chvíle, kdy se zřekl konvenční honby za kariérou a přestal stát o dobré “bydlo a rúcho” a o to, aby byl lidem vzácen, od chvíle, která znamenala zásadní obrat v jeho životě A toto chvíli Hus charakterizoval výrazem: ”Když jsem Písmu srozuměl.” Když Písmu srozuměl, když byl Božím slovem osloven, když pochopil autoritu Boží, která k němu osobně z Písma promlouvá. Tehdy začal být Hus věrný pravdě.
Svět se dnes postmodernisticky vrací zpět k Pilátovi Pontskému a k jeho rezignujícímu konstatování: “Co je to pravda?” Čemu byl tedy věrný Hus, byl-li věrný pravdě? V roce 1412 napsal ta slavná slova: Protož věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdy, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, což jest odloučení věčné od milosti Boží. Zde už je to zřetelné. Pravda o níž Hus mluví, je vysvobozující pravda Boží. Ta Boží pravda, která je ve svém vysvoboditelském aspektu totožná s osobou a s dílem Ježíše Krista. Komu byl věrný Hus? Hus byl věrný Kristu!
Hus věděl, že Kristus své věrné ujišťuje:”Já jsem cesta, pravda a život” a že říká:”Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.” Bůh je pro Husa původcem pravdy, on ji říká a jeho slovo, jednou vyřčené a od té chvíle stále znovu nás oslovující je s Kristem totožné. Komu byl věrný Hus? Hus nebyl věrný žádné instituci, žádné lidské autoritě, Hus byl věrný Kristu!
Jan Karafiát i T.G.Masaryk se shodují v tom, že Hus jinak než jednal, jednat nemohl a nesměl. Protože poznal autoritu Boží. Karafiát píše: “Hus proti tomu, proti čemu vystupoval, vystupovati musil, protože ho k tomu donucovalo Písmo svaté!” Proto nejprve vystoupil proti pověrám, když slyšel, že se kdesi klanějí třem čerstvým kapkám krve Kristovy, tak Hus varoval lid. Potom varoval kněžstvo, když žilo i učilo jinak než Písmo žádalo. Proto varuje před hříchem svatokupectví, proto varuje před tím, aby se člověk stavěl na místo Kristovo, aby uzurpoval Kristovu autoritu. Když na něj žalovali, že kázal že můžeme zcela dobře býti i bez papeže spaseni - řekl k tomu Hus. “Ano, tak to jest.”
Hus byl věrný Kristu, protože poznal, že Ježíš Kristus má jediný právo na autoritu, která je pravdě vlastní a podle níž se má člověk v životě řídit.
Proto také mistr Jan Hus na koncilu kostnickém upřímně říkal: “Já nechci být moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mě lepšími a hodnověrnějšími Písmy poučil a jsem ochoten ihned odvolati!” Hus netrval tvdošíjně na svém, Hus přestával na Kristu a jeho slovu a ke Kristu, jako k autoritě nejvyšší zval i své soudce. V tom je mimořádnost Husova.
Závěr bych chtěl opět přenechat Janu Karafiátovi, který napsal: “Husovo vyjímečné dílo nespočívá v ničem jiném, než že divným řízením Božím odhalil nálezky lidskými zasypaný pramen života - Písmo svaté, a že je celému světu odkázal za pravidlo víry s nápisem: Pojďte, okuste, vizte. A proto se Hus s žádným z pozdějších reformátorů nijak nedá porovnávat, jakože i kořen neb kmen nemůže být porovnán s ratolestí.
Jest to víra a jest to Písmo svaté, ty dva pojmy, jež se nerozlučitelně táhnou co barevné nitky celým naším Husem: Ten živý Hospodin nechal jej pocítit přímo a přímo svou moc a pravdu svého slova. Odstraňte toto dvé od Husa a nikdy mu neporozumíte. Kdo zná víru řekne: Ano, tak tomu jest. A kdo ji nezná musí uznat - něco tu jest, čemuž posud nerozumím! Zkus pak jen krapet té víry a moci slova Božího!” K tomu vyzývá nejen Karafiát, tam ukazuje i Hus, nejslavnější Čech.
