poslal Benjamin Proč synodní senior ČCE změnil názor na financování církve státem?
Změna postoje je spíše výrazová než vnitřní. Neměním nic na tom, co si stále myslím. Totiž, že nejlépe je církvi, když není závislá. Tak dospělá a zralá však ČCE není. Zralost církve v tomto smyslu vidím dvojím způsobem – jednak jde o zralost víry k obětavosti předně kvůli šíření zvěsti spásy v Kristu a za druhé zralá církev se projevuje i tak, že odolává touhám spojovat finanční dary s nároky; například „když hodně platím, má se kázat to, co mi vyhovuje“. To není ironie, o tom mi se smutkem vypravovala jedna kolegyně ze Švýcarska.
Nesmím zamlčet, že ani jako farář ani jako funkcionář jsem nepoznal za posledních skoro patnáct let ze strany státu nárok, skrytou či otevřenou formu nátlaku, ani pokusy jeho úředníků, jakýmkoliv způsobem ovlivňovat život církve a obsah její zvěsti. Lze říci, že jistý stupeň nezávislosti církve na státu už existuje a že platí už nyní to, že dnes má církev tolik svobody, jako snad nikdy předtím. Není to ovšem díky radosti státu z přítomnosti a působení církví, ale proto, že církevní problematiku se nedaří (navzdory snažení mnoha komisí) vést k dobrému cíli. Dotace, které dostáváme, tak jsou více než sdělením společnosti o podpoře církví, výpovědí o nezbytí, které stát nutí financovat, protože to je závazek (nebo břemeno) minulosti. Když však tolik let přijímáme peníze od státu na nejvlastnější činnost církve (nesení zvěsti evangelia české společnosti), pak nedokážu dotaci brát a říkat, že se mi to vlastně nelíbí. Takže jsem neudělal nijak výraznou změnu, než že vyjadřuji jistou vděčnost společnosti za její podporu a k tomu dodávám, že víc než model stávajícího financování mi vadí naše dlouholetá nemohoucnost (nechuť) postavit se na vlastní nohy. To je celé, co lze říci k tomu, co se může jevit jako změna stanoviska. Ovšem je pravda, že se na tomto současném přístupu podepisuje jak vývoj posledních let tak i další zkušenosti, které jsem mohl udělat a které jsem před deseti a více lety jednoduše neměl a nemohl mít.
Další je otázka: co dál?
a. Současné přitakání tomuto modelu financování v žádném případě neznamená, že budeme o zachování takového způsobu žebrat anebo přestaneme dbát na zajištění života církve v případě možných změn politického kurzu.
b. Stávající dotace ze strany státu jsou dary, které smíme přijímat, avšak nesmíme zapomínat na výchovu k obětavosti vlastní, a to ne pouze proto, že stále nevíme, kdy dotování ze státního rozpočtu skončí, jakože o vztahu státu k církvím i po letech jednání víme vlastně hodně málo. Růst vlastní obětavosti je nepřímo též výrazem osobního vztahu k Bohu, vědomí místa víry v životě a jejího vlivu na životní styl, na osobní a rodinné hospodaření.
c. Rozhodnutí synodu z r.1993 o činění kroků směřujících k odluce tím není nijak rušeno, ani obcházeno – finanční samostatnost je jen jedním z kroků, další mají následovat – čeká nás předně „zefektivnění“ života církve (tj. účelnější pokrytí území ČR reformovanou evangelickou zvěstí z menšího počtu sborů a středisek).
d. Personální fond proto není třeba rušit, spíše znovu promyslet zásady jeho existence a dalšího plnění, tehdy, kdy bude dosaženo rezervy na pokrytí jednoroční potřeby.
e. Je vhodné zbavit se úvah o tom, že jinými cestami se k takovým dotacím rovněž dostaneme. Ani při případném výnosném hospodaření s vráceným majetkem. Majetek rozděluje, podaří se mu to i tehdy, kdy se bude o majetek starat třeba i správní rada nějakého ekumenického fondu. Záměr financovat z takového fondu současné potřeby církví je sice záměr ušlechtilý, leč prý nemožný – existuje odhad, se kterým pracují poslanci sněmovny, že v současné době veškerý majetek by ve svém stávajícím stavu vynesl ročně cca 90 mil.Kč (církve čerpají ze státního rozpočtu desetkrát více); podobně je vhodné nepočítat s tím, že v současné chvíli např. asignace výrazně pomohou. O asignace mají zájem mnohé neziskové organizace, proto sotva budou výhradním zdrojem podpory pouze pro církve, čímž pochopitelně výrazně klesne jejich výnos, který by ani při exkluzivním určení pro církve nevynášel žádoucí a významnou sumu.
f. Stojí za to rovněž zmínit, že současný styl hospodaření státu, kdy se mnoho peněz (formou různých a nemalých daní) vybírá od jednotlivců i organizací, aby pak byly záhadně rozdělovány a posílány zpět, je styl těžkopádný a drahý; styl, který podvazuje jakoukoliv sponzorskou aktivitu občanů i organizací. I tato skutečnost se nepřímo podepisuje na tom, že třetinu nákladů života církve musíme hradit penězi zvenčí.
Joel Ruml
Zdroj: Evangelický časopis Český bratr 5/2004
zdroj: http://notabene.granosalis.cz
