poslal vema
Jak mluví francouzský Bůh?
Položíte-li podle publicisty Keitha Spicera tuhle otázku bezbožnému Francouzovi, odpoví, že jestli Bůh mluví, pak rozhodně spíš arabsky. Jde o nadsázku, samozřejmě. Ale když si uvědomíme, že v šedesátimiliónové Francii žije více než pět miliónů muslimů a porodnost muslimských žen je průměrně třikrát vyšší než porodnost Francouzek , není ona nadsázka zas tak daleko pravdě. Jinak řečeno, je jí stále blíž.
Přestože francouzská muslimská komunita je v Evropě zdaleka tou největší, jsou počty muslimů v ostatních zemích přinejmenším srovnatelné. S více než dvěma miliony muslimů v Británii, třemi v Německu, milionem v Nizozemí a dalšími osmi miliony v ostatních zemích se islám stal druhým největším evropským náboženstvím. Způsob jak se přicházející muslimové začleňují do evropské společnosti a způsob, jak na ně reaguje majoritní společnost může být zajímavý i pro nás. Češi se s přítomností "jiného" náboženství zatím vyrovnávají dost neblaze. Stačí připomenout petice proti stavbě mešit v Brně a nedávno i v Teplicích. Jejich signatáři jsou přesvědčeni, slovy jedné z žen, že "to je jejich náboženství, to tady nemá co dělat".
FRANCOUZSKÁ PERIFERIE
Když mi nedávno spolužačka líčila zážitky ze stáže v pařížské čtvrti Saint-Denis, skoro jsem jí nevěřil. I když se pařížské předměstí dá jenom ztěží srovnat se slumy megapolis v Africe, fakt že tekoucí voda je v oněch místech luxusem a pouliční násilí je každodenním jevem, poněkud změnil moji představu o elegantní Paříži. Policie se v cités, jak se těmto čtvrtím přezdívá skoro neukazuje, takže vycházet v noci ven je neradmo. Když si spolužačka se svým přítelem, přes nabádání známých, přece jen vyšli, vrátil se on s modrým cink pod okem.
Podobné čtvrti jsou i v Lyonu, Marseille a dalších městech a podle statistik je v nich jen u mladistvých více než čtyřicetiprocentní nezaměstnanost. Vedlejším efektem neutěšených podmínek je i kriminalita, šířící se i za hranice cités. Není nutno připomínat, že takové poměry jsou živnou půdou extremismu. Jen od počátku roku dvatisícejedna Francie vyhostila dvacetsedm islámských duchovních, včetně posledního Abdelkadera Bouziena, který krom jiného hlásal, že podvádí-li žena svého muže, může jí manžel bít tak dlouho, "dokud jí nezasáhne do nosu, očí nebo uší". Nutno dodat, že extrémistické projevy jsou vzhledem k celkovému počtu muslimů jevem menšinovým. Násilí se šíří i opačným směrem. V knize Islám a západ zmiňuje Luboš Kropáček článek komentátora Saudsko-arabského deníku, v kterém autor jen za půl roku napočítal v zemích EU přes osmset útoků na muslimy "a to včetně vražd, zasílání obálek s výbušninami islámským kazatelům a žhářských atentátů na mešity". Kriminalita, nezaměstnanost a společenská izolace jsou projevy bídy a sociálního statutu, jenže v případě muslimských komunit je celá situace ještě složitější.
Nenávistné projevy britské muslimské mládeže z počátku dubna nebyly jen projevem bídy. Mladíci pálící před mešitou britskou vlajku jsou už druhou generací britských muslimů a pochází z rodin, jejichž finanční situace je relativně dobrá. Podle časopisu Guardian se policie při hledání potenciálních sebevražedných útočníků zaměřuje právě na nejmladší generaci. Odpovědi na otázku po motivaci mladých muslimů mohou nabídnout práce islamologů. Olivier Roy na nedávné přednášce ve Francouzském institutu nabídl následující schéma: v prvních imigrantských vlnách do evropských zemí se muži přicházející sem za prací identifikovali buď národnostně, tedy jako Turci, Alžířané, Pákistánci, aj. nebo sociálně, tedy z devadesáti procent jako dělníci. Po ropně krizi z roku 1973 Francie změnila svou imigrační politiku a na kontinent začali za svými muži přicházet jejich rodiny. Ve městech se objevila specializovaná muslimská řeznictví (bez vepřového), restaurace s rituálně čistým jídlem(halal) a prodejny se zubním kartáčkem siwak, z větviček stromu araak, který na několika místech zmiňuje Korán. V této době dochází podle Oliviera k postupné proměně identity, v níž se dřívější gastarbeitři začínají identifikovat jako muslimové. Přestože tato znovunalezená identita teprve hledá svůj nejpřiměřenější výraz, mluví už odborníci o dvojím typu islámu. A to islámu en France a de France, tedy jako o islámu ve Francii a islámu francouzském.
Daná kulturní diference je však zatím spíše jen v hlavách intelektuálů. Devadesátdevět islámských duchovních je školeno ve svých domovských zemích (a to především v Saudské Arábii) a do Evropy vysíláno, aniž by byli seznámeni s prostředím země svého působení. Francouzštinu tak např. ovládá méně než polovina francouzských islámských duchovních. Mnozí z nich jsou navíc vůči západu vyložené nepřátelští a izolaci věřících podporují. V Marseillské čtvrti La Bricarde tak všechny televizní antény směřují přes Středozemní moře a mladí britští muslimové hltají satelitní kanály blízkovýchodních televizí mísící zhusta fakta s propagandou. Na palčivou situaci reagoval francouzský ministr vnitra de Villepin projevem, v němž zdůraznil potřebu vzdělání umírněných duchovních, kteří by dali vzniknout skutečnému "francouzskému islámu." V poněkud rozšířené podobě vyjádřilo svůj požadavek podle agentury ICM i jeden a půl milionu muslimů v Británii. Ti všichni si pro své děti přejí muslimské školy. Je zřejmé, že v tomto požadavku se skrývá nebezpečí další izolace. Jeho uskutečnění je ale bezesporu lepší než stávající situace, kdy mladí muslimové zůstávají pod vlivem nepřátelsky naladěných duchovních.
EUROISLÁM
Proti importovanému islámu, ovlivněnému tradicí země jeho původu, razí švýcarský profesor Tariq Ramadan, zařazený časopisem Time mezi sto nejinspirativnějších osobností pro jednadvacáté století, koncepci islámu evropského. Evropské vzdělání v něm má být pro muslimy samozřejmostí. K základním hodnotám evropské tradice nachází Ramadan přímé paralely v Koránu. Demokracii tak odpovídá princip "šúra" neboli porad a náboženské toleranci koránský verš "nebudiž žádného donucování v náboženství"(K 2:257).
Koncepce evropského islámu, stavěnému do protikladu k tvz. ghetto-islámu, má i svou politickou rovinu. Podle B. Tibiho je však politický islám podmíněn přijetím hodnot pluralismu a principu oddělení státních a náboženských institucí. Takovýto politicky relevantní islám by mohl překlenout i dnešní neúnosnou situaci, kdy desetiprocentní muslimská menšina nemá ve francouzském parlamentu jediného zástupce.
INTEGRACE
Separatistické tendence muslimských komunit na západě jsou posilovány zevnitř i zvenčí. Majoritní společnost vyjadřuje nepřátelské postoje formou rasismu, xenofobie, islamofobie a potřebou konzervace "staré Evropy" - tedy neochotou ke změně v měnícím se světě. Tyto sklony navíc k získání hlasů využívají extrémistická politická uskupení jako Le Penova Národní fronta, Hagenova Strana pokroku nebo rakouská FPÖ, a další.
Uvnitř muslimské komunity se nepřátelství halí náboženskou rétorikou. Je spojeno jednak s fundamentalismem, tedy přesvědčením o výlučném vlastnictví pravdy, jednak s islamismem, tedy islámem prosazovaným násilím. Izolaci mohou podporovat i náboženská sdružení bdící nad vnějškovým dodržováním islámských zásad. Misionáři z hnutí Tablíq např, po dvou obcházejí domy věřících a kladou jim všetečné dotazy typu: "A jestlipak nosíte hijab?(muslimský šátek) A nepapal tu o ramadánu někdo?" . Svým konáním mohou podporovat vnějškovou konformitu, ale jejich úsilí je bezesporu také upřímnou snahou a v nejhorším případě spíš vyvolává úsměv.
Za stávající situace považuji znalost poměrů v muslimských komunitách jak za podmínku bezkonfliktního soužití tak i zachování míru. V podstatě není důležité, zda Bůh mluví arabsky, latinsky nebo hindi, důležité je, že mluví řečí, která vede ke smíru a ke společné budoucnosti.
Tomáš Urban
Neviditelný pes
