poslal marek
Židovstvo předkřesťanské
Léta 400-200 AC - Pro církevní historiky jsou to ztracená léta. Nevíme takřka nic, zjevně klid. Proti Perské nadvládě není jediné povstání, naopak židé pomáhají potlačit Egyptskou revoltu. Židé mohou praktikovat své náboženství doma i kdekoliv jinde. Pro další dějiny je klíčové ustálení textu SZ - viz Neh. 8 - již nejde o proroka, ale o židovského perského úředníka, který položí důraz na Knihu a podle ní se obnovuje smlouva. Zde v podstatě vzniká Judaismus. Před rokem 400 není o Kánonu zmínky, po roce 200 existuje jako v zásadě uzavřený.
Snad každý Žid byl alespoň z části gramotný; židovstvo nevynikalo architekturou, malířstvím či řemesly, ale literatura - to byla až posedlost. Počet příběhů a kronik byl nesmírný - SZ je jen malinký zlomek. Důraz na vzdělávání - se vznikem kánonu na vzdělávání v SZ - však vede stále k většímu izolacionismu.
Roku 332 Alexandr Makedonský rozbíjí Perskou říši a nastává helenizace spojená s ekonomickým růstem. Židé mají dvě možnosti - uzavřít se do ghetta a nebo se pořečtit. Diaspora se téměř důsledně pořečťuje, děti bohatých židů navštěvují gymnasion - Filón Alexandrijský na tom nevidí nic špatného. Běžně používají dvě jména - hebrejské a řecké.
Pokus o mezistupeň tvoři jeremiášovská tradice - farizejové. Je užitečné, když vládu (demoralizující činnost!) provádí pohané. Jestli nás nechají v klidu, rádi jim budeme platit daně. To by se mohlo prosadit, kdyby se k vládě nedostali reformisté, kteří chtěli tempo helenizace urychlit, ať již z prospěchářství (ekonomický růst byl zjevný), nebo pragmaticky z toho, že vytušili, že tudy běží dějiny. Intelektuálové měli ještě jeden důvod - židovství nabízí geniální monoteistický koncept, jako šitý pro nově vzniklou „světovou kulturu“ Alexandra Makedonského - tedy snahy vytvořit těsné spojení řecké koncepce oikumené (nezávislé na rasách) a židovské koncepce univerzálního Boha. Snažili se tedy seškrtat tóru na etickou příručku - např. zrušit zákaz nahoty a tím se dostat na sportovní hry. Leč na řecké straně chyběla jasná dělicí čára člověk / Bůh, která je pro judaismus zásadní
175 AC nastupuje Antiochos Epifanes - seleukovec, který se snaží urychlit helenizaci (potřeboval zvýšit daňový výnos na válečné potřeby). Nahradil ortodoxního velekněze Onijáše III Iásonem (pořečtěné Jozue -> helenista!)
Iáson přejmenoval Jeruzalém na Antiochii a začal ho měnit v „polis“ - na úpatí chrámové hory vybudoval gymnasion a chrámoví kněží místo obětí chodili sportovat (a rádi!). Antiochos zvyšoval daně vybírané přes velekněze což vládě také na oblibě nepřidalo. A aby toho nebylo málo, tak 171 AC byl Iáson nahražen ještě řečtějším Menelaem
167 - nahrazuje Mojžíšův zákon profánním a mění Chrám na ekumenické bohoslužebné místo - umisťuje do něj Diovu sochu - leč přecenil množství svých stoupenců. Proti byli z různých důvodů bohatí i chudí - am ha-arec - lid země, ti, kteří nebyli deportováni - většinou byli negramotní, elita (bnej hagola) na ně pohlíželi s despektem - pro tyto chudáky by byla reforma zajímavá, ale odradily je vysoké daně. U vzdělaných boháčů zase neprošel argument, že oběti u pohanských oltářů jsou projevem víry v univerzálního boha - neprošel pro zřetelnou kritiku pohanských obětí v Písmu.
Následuje Makkabejské povstání 166-164 vyhnání všech Řeků z okolí Jeruzaléma - prosinec 164 znovuposvěcení chrámu; 142 Seleukovci uznali nezávislost Judeje a přestali vybírat daně (rok 1 za Šimona, velekněze, vojenského velitele Židů). Po 440 letech byl Izrael opět samostatný. Za rok byli z pevnosti Akra vypuzeni poslední prohelénští reformisté a nová vláda vytěžila z 34 let občanských válek podstatný judaistický rys - oddanost Zákonu. Reforma náboženství se pro budoucnost zakázala jako odpadlictví. Kritika Tóry či Chrámu byly v očích vzdělanců i lůzy něco strašlivého. V boji proti intelektuálnímu světu Řeků začali židé vytvářet vlastní systém vzdělávání - síť místních škol, kde s teoreticky všichni chlapci vzdělávali v Tóře -> vznik farizejství a vzestup rabínství t.j. poměrně racionálního přístupu k Písmu formovaného ústní tradicí. Proti nim Saducejové lpěli na písemném dědictví a o to více se vázali místo na školy na Chrám.
Mezi tím končí Makkabejská dynastie. Šimeon, poslední z makkabejských bratrů - nesobecký a čestný voják - je zavražděn i s dvěma syny Ptolemaiem. Nastupuje jeho syn Jochanan Hyrkanos - 134-104 a zvláště vnuk Alexandr Jannaj (103-76) obnovují království se všemi jeho potížemi - především konfliktem světského panování a povahy židovského náboženství.
Oba se biblicky orientovali na knihách Jozue a Soudců - nutnost obsadit celou zaslíbenou zemi a zmasakrovat všechny, kteří se zcela nepoddají. Jochanan: Na řadě bylo nejprve Samaří - srovnal se zemí chrám v Samaří, pak zlikvidoval samotné město nechal v něm vykopat příkopy a zavedl do něj vodu a nechal odstranit všechny stopy po tom, že tam kdy bylo město. Stejným způsobem zlikvidoval řecké město Skytopolis. Běžné byly masakry řecky mluvícího civilního obyvatelstva. Obsadil Edóm (Idimeu) a nechal povraždit všechny, kdo odmítli obřízku.
Alexandr Jannaj: obsadil Dekapolis (řecká liga deseti měst okolo Jordánu, Galileu a Sýrii. Jochanan byl snad ještě slušný chlap, ale Alexandr byl klasický orientální despota. Když odmítl obětovat po židovském způsobu a obětoval podle řeckého (vodu vylil vedle oltáře a ne na něj), házeli po něm lidé pomeranče - a on jich nechal 6000 popravit. Začala další občanská válka - 6 let, 50 000 obětí. Zakončeno hromadnou popravou 800 židovských válečných zajatců, před jejichž očima byly podřezány jejich ženy a děti.
Tehdy poprvé se objevují farizejové jakožto organizovaná skupina. Zavrhli spojení „trůnu a oltáře“ (král=velekněz -> saducejský systém) a proto byli oblíbení mezi chudými vrstvami.
Jsme v období rozpadu moci Řecka a před začátkem moci Říma - ten zatím vyčkával, až se Židé pomlátí mezi sebou. Alexandrova vdova Salome se pokoušela (z velké části úspěšně) usmířit rozhádanou zemi (přivedla farizeje do Sanhedrinu), ale po její smrti se její synové rozhádali.
Jeden z nich Hyrkanos II. si jako rádce volí Idumejce Antipatera - položida, pro kterého je mír a ekonomická prosperita přednější než náboženské otázky. 63AC uzavírá s římským generálem Pompeiem dohodu a Judea se stává římským zákaznickým státem. Jeho syn Herodes pakl zařadí Judeu do administrativního systému římské říše.
Herodes: výtečný politik, v jistém smyslu moudrý a prozíravý státník, štědrý, vynalézavý a vysoce výkonný. Jistě je srovnatelný s úspěšným materialistou Šalamounem, leč žel také s tragickou postavou Saula. Za otcova života jako místodržící Galileje nechal bez soudu popravit předáky Hezekjášova povstání - tím se ovšem dopustil zločinu podle židovského práva. Jen přítomnost jeho stráží zastrašila soudce od odsouzení. o 4 roky později (43AC) nechal opět bez soudu popravit vraha svého otce.
Do vládnoucí rodiny se přiženil (Mariammé). Tak tak uprchl při palácovém převratu Hyrkanova synovce Antigona - v Římě byl vyslyšen Senátem a jmenován vládcem. S 30 000 pěšáky a 6 000 jezdci dobyl Jeruzalém a vládl podle třech principů
1. nekritická podpora toho, kdo zrovna vládne v Římě - ten neměl v Orientu lepšího spojence, než Heroda a byl proto náležitě vděčný. Herodes účinně bojoval proti pirátům a banditům a podporoval Řím ve všech jeho sporech.
2. ze všech sil vyvražďoval Hasmoneovce - včetně své tchýně, ženy a dětí, které měl s ní
3. oddělit stát a náboženství - zapojil do hry reformní židy v diaspoře. Sám nebyl veleknězem a jmenoval hlavně Židy z babylónské a egyptské diaspory.
Stal se židovským prototypem majetnického filantropa. Nejen hromadil majetek, ale také utrácel. (Patřily mu obchodní trasy - vybíral na nich daně; od Augusta si pronajal kyperské měděné doly, pronajímal půdu zemědělcům, konfiskace majetku Hasmoneovců.)
-> růst prosperity, kvete obchod (mír v oblasti!). Počet Židů rodem i konverzí rostl. Herodes nedůvěřoval Jeruzalémským fundamentalistům a proto podporoval diasporní židy - ti za to Heroda milovali. Pro Herodovo přátelství s generálem Agrippou byli pod zřetelnou ochranou římských vojenských posádek. Herodes podporoval jejich synagogy, lázně, knihovny, spolky. Za Herodovy vlády se židé proslavili propracovaným sociálním systémem v Alexandrii, Římě, Antiochii, Babylóně i jinde - péče o vdovy, sirotky, návštěvy vězněných, pohřby.
Herodes však podporoval i pohany - byl nadšený sportovec - hazardérský lovec a jezdec na koni, lučištník, oštěpař. Před zánikem zachránil olympijské hry a byl jmenován jejich doživotním prezidentem. Po celém blízkém východě a středomoří stavěl stadiony, divadla, chrámy, gymnasia, vodovody, kašny, lázně. V Antiochii (největší město na blízkém východě) nechal vydláždit 4 km dlouhou třídu, na ní nechal postavit kolonádu jako úkryt před deštěm a to z leštěného mramoru - co to všechno znamenalo nárůst popularity pro helenizované židy, kteří netrpěli náboženskými zábranami a spokojeně se vyhřívali na výsluní slávy svého souvěrce.
Herodes to zkusil i v Palestině - a to i pro kacířské proudy. Obnovil Samaří - postavil chrám, hradby, věže a ulici s kolonádou - Vybudoval nový přístav (Cesarea) tak, že do vody nechal spouštět na dno kamenné bloky 15x3x2,7 metru a tak vytvořil základy gigantických hrází o tloušťce 61 metrů. Ve městě na ploše 80 hektarů nechal postavit divadlo, tržiště, amfiteátr a gigantickou sochu Ceasara, která - podle Josefa Flavia - nebyla horší než jeden ze sedmi divů světa. Celá Palestina byla poseta Herodovými paláci a pevnostmi - v neposlední řadě jeho osobní útočiště - hrad zasazený do Masadské skály s nádherným výhledem do divokých končin.
Jeruzalém. Herodovi dalo dost práce přesvědčit Římany, aby ho nesrovnali se zemí již v roce 37AC. Herodes se rozhodl město internacionalizovat za pomoci diasporních židů - jmenoval je do nejvýznamnějších funkcí ve městě. Teoreticky měli všichni Židé přijít do Jeruzaléma na Pesach, svátek týdnů a svátky stanů - a Herodes se přičinil o to, aby také přišli. Herodes nebyl jen filantrop, ale také geniální propagandista a producent dramatických efektů.
Začal se stavbou pevnosti a vojenských věží, aby si zajistil pevná záda pro případ vzpoury, divadlo a amfiteátr nechal uvážlivě postavit mimo chrámový areál. A pak se pustil do svého životního projektu - přebudování chrámu. 22AC. Po dva roky probíhalo školení 10 000 dělníků a 1000 kněžských dohlížitelů, aby stavba proběhla rituálně korektně. Vytvoření Chrámu jakožto fungujícího obětního místa trvalo pouze 18 měsíců, během niž složitý systém závěsů zakrýval svatyni před profánními zraky. Celá stavba byla budována 46 let a nedlouho po jejím dokončení ji Římané srovnali se zemí (70PC).
Nejprve Herodes nechal pomocí podpůrných hradeb vysypaných sutí zdvojnásobit plochu chrámové hory. Herodes do vnitřního prostoru vstupovat nesměl - proto ho nechal obložit zlatem, ale jinak zůstal prázdný. Na exteriérech však nešetřil. Náměstí mělo 14 hektarů a po obvodu měřilo 1550 metrů. Zde byli „penězoměnci a prodavači holubů“, které Ježíš vyhnal. Uvnitř nádvoří byla předsíň žen a zvláštní kouty pro Nazirejce a malomocné. Zde již byly nápisy varující, že trestem smrti bude potrestán každý Nežid. Z Předsíně žen se vcházelo do Předsíně Izraelitů (vyhrazené mužům), pak následovala Předsíň kněží uvnitř které byla svatyně. Mezi jednotlivými prostory byla schodiště, takže člověk neustále stoupal.
Platforma byla dutá a obsahovala 34 gigantických cisteren - největší („Velké moře“) měla obsah 8 miliónů litrů, a veškerá krev byla okamžitě odplavována obrovskými zásobami nashromážděné dešťové vody nebo vody ze Šíloašské nádrže na jihu.
Chrám byl úžasně bohatý, protože ho podporoval Herodes, Židé z celé diaspory i pohané a patřila mu i daň půl šekelu od každého židovského muže staršího 20 let. Je dlužno také dodat, že celou stavbu platil Herodes ze svého.
Leč Herodovi synové z prvního manželství a dle závěti zákonní dědici nestáli za nic. Archelaos (Judea) byl sesazen Římany v roce 6 PC. Vnuk starého krále Herodes Agrippa byl schopný a v r. 37 mu Římané předali Judeu, ale v r.44 zemřel a Řím se vrátil k přímé vládě. S Herodem Velikým tedy fakticky končí poslední fáze stabilní židovské vlády v Palestině před vznikem státu Izrael v r. 1948
V. Martínek
