Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Vzhledem k tomu, že si někteří uživatelé GS (nejvýrazněji wollek) pletou pojmy neposkvrněné početí Panny Marie s početím Ježíše z Ducha svatého, posílám ke zveřejnění tento článek, který jim snad tuto problematiku ozřejmí. Uživatel wollek v něm nalezne i odpověď na své představy o předávání dědičného hříchu plozením. Předesílám, že nejsem katolík a nijak neobhajuji toto dogma. Případné námitky směřujte do katolických řad. Neposkvrněné početí Panny Marie (vznik a vývoj dogmatu) 8. prosince slaví celá západní církev slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu. Mnoho věřících se domnívá, že neposkvrněné početí se týká způsobu, jak Panna Maria počala Ježíše Krista - z Ducha svatého, bez zásahu muže. To je ovšem omyl - jedná se tu o způsob, jak sama Panna Maria byla počata. Proto se také Neposkvrněné početí slaví právě 9 měsíců před svátkem Narození Panny Marie, které si připomínáme 8. září. Učení církve o neposkvrněném početí je výsledkem mnoha staletí vývoje, během nichž stále rostlo chápání úlohy Panny Marie v dějinách spásy. Je ale také výsledkem velkých teologických sporů.

Už Otcové prvních staletí rozvíjejí teologii Marie jako nové Evy. Poprvé se tento motiv objevuje u sv. Justina (asi 165) a je dále rozpracován sv. Irenejem (asi 200). Zvláště na Irenejově učení je dobře patrné, že v celé teologii Marie jde vlastně ve skutečnosti o Krista, Kristus je zde předkládán jako nový Adam, po jehož boku stojí nová Eva - Maria (srov. Ef 1, 10) Zároveň s teologií nové Evy v církvi na Východě i na Západě stále více roste vědomí Mariiny svatosti. Otcové ji často nazývají ne- porušenou, přesvatou, neposkvrněnou, přečistou, celou krásnou. Asi nejkrásnějším příkladem je dílo sv. Efréma (373), syrského teologa a básníka, jehož hymny o Panně Marii hojně používá východní liturgie. Přibližně začátkem pátého století se začíná, zejména zásluhou sv. Augustina (430), přesněji formovat nauka o dědičném hříchu. Je to odpověď na blud Pelagia, který tvrdil, že člověk je schopen dosáhnout svatosti vlastním úsilím pomocí nauky Písma a dobrého příkladu, daného Ježíšem Kristem. Na to Augustin namítá, že lidská přirozenost je sama o sobě poznamenaná hříchem a pouze vnitřní dotek uzdravující milosti ji může přivést k Bohu. Dědičný hřích je pak podle Augustina právě to zranění naší přirozenosti, které volá po uzdravení Boží milostí. Každý člověk se rodí jako hříšný a teprve pak může být Kristem spasen. Samozřejmě si teologové hned potom začali klást otázku, jak tomu bylo s dědičným hříchem u Marie. Byla mu také podrobena? Zprvu většina teologů odpovídá na tuto otázku spíše kladně. Až do středověku byla totiž značně rozšířena domněnka, že dědičný hřích souvisí s pohlavním stykem a potomstvu se předává plozením. Tak by Maria od něj nemohla nikterak být uchráněna, protože byla počata jako každý jiný člověk. tohoto problému bylo vymezení dědičného hříchu jako ztráta posvěcující milosti, kterou Bůh původně pro člověka zamýšlel. Adam ztratil svým hříchem milost nejen pro sebe, ale i pro všechny své potomky. Milost se nedědí, lidé se rodí bez posvěcující milosti (to právě je dědičný hřích) a teprve pak mohou být Božím zásahem jednotlivě omilostněni. Dědičný hřích tedy nesouvisí přímo s pohlavním stykem a není žádný důvod, proč by Bůh nemohl nějakého člověka svým zvláštním zásahem omilostnit už v samotném okamžiku početí. (Tímto způsobem zdůvodňoval neposkvrněné početí Eadmer (y1124), žák sv. Anselma. Tvrdil, že to bylo pro Boha možné, bylo to vhodné a proto to Bůh učinil - potuit, decuit, fecit.) Vážnějším problémem, se kterým si nemohly poradit celé generace středověkých teologů včetně takových "kapacit", jako byl sv. Bernard, sv. Albert Veliký, sv. Bonaventura nebo sv. Tomáš Akvinský, byla slučitelnost skutečnosti neposkvrněného početí se všeobecnou potřebou spásy. Všichni teologové se totiž domnívali, že kdyby Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, t.j. v posvěcující milosti, nepotřebovala by už být Kristem vykoupena. Shodně tedy zastávali názor, že Maria byla sice počata s hříchem, ale ihned po početí byla Bohem očištěna a posvěcena. Teprve františkán bl. Jan Duns Scotus tento zdánlivě neřešitelný problém překonal svou myšlenkou anticipovaného vykoupení. Maria podle něj díky svému přirozenému původu podléhala zákonu hříchu jako každý jiný člověk. Také ona potřebovala vykoupení, stejně jako všechny ostatní Adamovy děti. Zvláštním Božím zásahem byla však uchráněna poskvrny hříchu, takže vstoupila do života už ve stavu milosti. I ona byla Kristem vykoupena, ale dokonalejším způsobem než ostatní lidé, protože ona byla od hříchu osvobozena už předem, zatímco ostatní jsou zbavováni zranění již existujícího. Tento způsob vykoupení je jedinečnou výsadou, kterou Bůh udělil jako nezasloužený dar pouze Marii, protože se měla stát matkou Vykupitele. Duns Scotus tedy dokázal překlenout zdánlivý spor mezi učením o všeobecné potřebě vykoupení a Mariiným osvobozením od dědičného hříchu. K závazné definici dogmatu o neposkvrněném početí však bylo ještě daleko. Následovalo více než pět staletí teologických sporů, při nichž často museli příliš horliví bojovníci za i proti učení o neposkvrněném početí být umírňováni papeži (na- př. Sixtus IV. (1471 - 1484) musel zakázat vzájemné censurování sporných stran). Teprve r. 1854 povýšil papež Pius IX. tuto nauku na dogma bulou Ineffabilis Deus. Říká se v ní: "...nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečnou milostí a výsadou všemohoucího Boha vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, spasitele lidského pokolení, uchována prosta vší poskvrny dědičné viny." Pro úplnost je třeba připomenout, že táž nauka je rozvedena i v dalších církevních dokumentech, zejména v dokumentech II. vatikánského koncilu (např. LG 53, LG 56, SC 103) a v encyklice Jana Pavla II. Redemptoris Mater. Je zajímavé, že zatímco se teologové po dlouhá staletí s myšlenkou neposkvrněného početí nemohli uspokojivě vyrovnat, prostí lidé neměli s vírou v ně žádné větší potíže, fakticky byla tato víra v církvi přítomna už od prvních dob křesťanství. Na Východě spadají nejstarší doklady o slavení svátku Mariina početí do 7. století, na Západě je prokazatelné jeho slavení v 11. století v Anglii a ve 12. století byl zaveden v Lyonu. Koncem 17. století už byl rozšířen po celé církvi a papež Klement IX. jej roku 1708 povýšil na zasvěcený. V pokoncilní liturgii jej slavíme jako slavnost. Až si tedy budeme letos na začátku adventu Mariino neposkvrněné početí připomínat, zkusme se zamyslet, má-li nějaký dopad také na náš vztah k Panně Marii a na její vztah k nám. Je snad Maria pro svou bezhříšnost od nás hříšníků nějak vzdálená, oddělená, úplně jiná než my? Tak by to bylo, kdyby klíčem k pochopení člověka byl hřích. Ale celá křesťanská nauka jasně ukazuje, že hřích vešel do stvořeného světa jako něco cizorodého, původně nezamýšleného. "Normálním" stavem člověka není hřích, ale svatost, a Maria je tedy v tomto smyslu "nejnormálnější", "nejlidštější" z lidí. Právě proto, že je bez hříchu, má tím větší porozumění pro nás hříšníky a pro naše slabosti. Literatura: Christopher O'Donnel: Slavíme s Marií, Karmelitánské nakl., 1996 Metoděj Minařík: Mariánská dogmata, Karmelitánské nakl., 1991 Dokumenty II. vatik. koncilu, Zvon, Praha 1995 Jacka Křižanovská OP Otázky a odpovědi Datum vložení: 13.6.2003
Otázka:
Dobrý den,

Zajímalo by mne, proč tvrdíte, že pouze Ježíš byl počat neposkvrněně. Znamená to tedy, že Bůh jedinou přirozenou možnost (pohlavní styk), jak počít dítě, současně kvalifikoval jako hřích? Jak tedy je možné počít dítě tak, aby to nebylo hříchem, a tudíž to bylo neposvrněné? Opravdu je každé přirozené početí dítěte hříchem?   Odpověď:
Pravděpodobně špatně chápete pojem Neposkvrněné početí. Nikdo totiž netvrdí, že "pouze Ježíš byl počat neposkvrněně"; alespoň ne v katolické církvi. Termín Neposkvrněné početí se vztahuje na Pannu Marii a jedná se o počátek její existence, nikoli Ježíšovy, tedy že byla Panna Maria počata bez poskvrny dědičného hříchu; stalo se tak ovšem přirozenou cestou. Neposkvrněné početí (Panny Marie!) není v žádném případě označením skutečnosti, že byl Ježíš počat v lůně Panny Marie přímým Božím zásahem.

Co se hříchu týče, každý člověk je počatý s poskvrnou dědičné viny, kterou smývá křest. To ovšem nesouvisí se způsobem početí (pohlavním stykem) a ani to není součástí původního Božího plánu s člověkem, nýbrž je to následek prvotního hříchu. Ježíš Kristus přišel na svět právě proto, aby nás z dědičného hříchu vysvobodil.
"Jak tedy je možné počít dítě tak, aby to nebylo hříchem, a tudíž to bylo neposkvrněné?" Početí dítěte není hříchem, ani manželský intimní život není hříchem. Ale všichni lidé (tedy děti) se rodí vzdáleni od Boha - lidem se nerodí svaté děti, až Bůh je posvěcuje. Ovšem samotný akt početí dítěte není ničím, co by ono dítě poskvrnilo.
Na otázku odpověděl: Marek Slatinský
www.katolik.cz