poslal ted Z HISTORIE RITUÁLNÍ OBŘÍZKY
Znamení na vašem těle
"Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. Neobřezanec … bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu" (Gn 17,12-14). Takto stručně a poněkud drsně uvádí první kniha bible do dějin rituál, který nás nepřestává udivovat a mnohdy také dráždit. Vnímáme jej jako znamení odlišnosti, a to odlišnosti takového druhu, na kterou by její nositel měl být hrdý. A na něco takového je naše liberální a demokratická kultura citlivá.
Nejčastěji si rituál obřezání, jak naznačuje úvodní citace, spojujeme s židovstvím. Obřízka je jeden z nejvýznamnějších náboženských úkonů tradičního judaismu. Jde vlastně o chirurgické odstranění předkožky na mužském pohlavním orgánu, kterou ovšem musí provést autorizovaná osoba (mohel) za přítomnosti nejméně deseti dospělých židů, dítě při tom drží na kolenou jeho "kmotr", sandak. Obřezání, které podstupují obvykle osmidenní novorozenci (ale i dospělí konvertité), symbolizuje smlouvu s Hospodinem, kterou kdysi uzavřel praotec Abraham. (Gn 17,9-14). Obřezání dítěte je náboženská povinnost, i když tradice umožňovala (či spíše přikazovala) upustit od obřízky u lidí s vrozenou krvácivostí. Při obřadu chlapec dostává jméno.
Velká část lidí si obřízku představuje jako drastický zákrok. V případě osmidenního dítěte se nejedná o zvláštní utrpení. Nemluvně brzy po zákroku usne a jeho rána se zahojí během několika dnů. Kromě toho se používá speciální náčiní včetně ochranného štítku, takže nehrozí ani náhodné poranění. Někteří rodiče dnes raději svěřují svého potomka chirurgům, ale pro to není - alespoň v zemích s velkými židovskými komunitami - žádný důvod. Kvalifikovaný mohel je schopen obřízku provést lépe než lékař, protože má v tomto konkrétním úkonu praxi. Navíc mohel zastupuje při tomto aktu otce, a není tedy vůbec libovolné, kdo tento úkon provede.
Tak budeš činit
Obřízku však skoro určitě nevynalezli Židé. Patří pravděpodobně k vůbec nejstarším lidským obřadům. Praktikovali ji Amonité a Moabité známí z bible, také Egypťané, Arabové, Habešané, Kafrové a jiné africké národy. Objevuje se i v daleké Austrálii a Oceánii, a dá se tedy považovat za takřka univerzální jev. Většinou šlo o typický přechodový rituál, který uváděl dospívající chlapce do společenství bojovníků, případně mezi dospělé muže s nárokem na pohlavní život. Muslimové dosud obřezávají své chlapce mezi sedmým až devatenáctým rokem, nejčastěji však kolem třináctého roku, tedy ve věku, kdy chlapec dospívá v muže. Asi ne náhodou jde zároveň o věk Izmaela, Abrahamova staršího syna, který je považován za praotce Arabů, případně i v symbolickém slova smyslu všech muslimů. Místní odchylky ve věku obřezání jsou však značné.
U některých národů obřízka představovala ochranu před neplodností. Podobný náznak obsahuje i biblická tradice. Za neobřezané se považují mladé stromky, jejichž ovoce není považováno v prvních třech letech za rituálně čisté. Antropologové uvádějí ještě jeden význam obřízky, a to symbolické očištění obřezaného, kterého má být dosaženo potlačením sexuality zásahem na místě, které je zdrojem slasti. Je to tedy také určitá oběť pozemského potěšení ve prospěch posmrtného blaha.
Na jiný aspekt tohoto rituálu poukazuje historicky zřejmě nejstarší (byť ne v pořadí první) biblická zmínka o obřízce. Jde o poněkud nejasnou pasáž z knihy Exodus, v níž Hospodin vystupuje v podobě jakéhosi rozezleného nočního démona, který se náhle objeví v poušti a ohrožuje na životě Mojžíše - anebo snad jeho synka. Situaci zachránila Mojžíšova žena Cipora, která dítě na místě obřezala, a tak zažehnala boží zlobu. V textu je jasně řečeno, že obřízku provedla kamenným nožem, tedy pazourkem, což naznačuje značné stáří textu. Cipora při obřezání pronesla formuli: "jsi ženich, je to zpečetěno krví" (Ex 4,26), která v tomto kontextu postrádá smysl. Mohlo by však jít o svatební formuli prehistorických dob, kdy jako protějšek krvácení panenských nevěst musel část své krve a bolesti obětovat i ženich. Něco podobného naznačuje i arabský výraz pro obřízku, jenž souvisí se slovem "ženich".
Obřízka se na starověkém Předním východě stala významným odlišujícím znakem mezi Izraelity a jejich nepřáteli, zejména Pelištejci (Filištíny). Bible například zaznamenává, jak se chtěl král Saul zbavit mladého Davida, nepříjemného pretendenta na trůn, tím, že jej poslal získat sto pelištejských předkožek (1 S 18,25). Obřízka hraje hlavní roli také v příběhu Díny a Šekema. Šekem byl Chivejec (tedy Neizraelita), který znásilnil Jákobovu dceru Dínu. Byl však ochoten čin napravit a Jákoba požádal o její ruku. Dínini bratři si však před usmiřujícím sňatkem kladli podmínku, aby se Chivejci nechali obřezat. Obřízka zde tedy vystupuje v roli znaku, který vymezoval okruh, v němž bylo povoleno se ženit a vdávat. Pro úplnost dodejme, že i tento biblický příběh je zprávou o lidské proradnosti. Chivejci s obřezáním dospělých mužů souhlasili a operaci se podrobili. Ale "třetího dne, když byli v bolestech, vtrhli bezpečně do města dva Jákobovi synové, Šimeon a Lévi, a všechny lidi mužského pohlaví povraždili" (Gn 34,25).
Odlišovací funkce obřízky je antropologickou stránkou věci, v judaismu má však obřízka svůj konkrétní duchovní či bohoslužebný smysl. Jde o symbol, nebo spíše neoddiskutovatelný doklad o smlouvě s Hospodinem. První, kdo tuto smlouvu uzavřel, byl Abraham (Gn 17,9-14), kterému v té době bylo devadesát devět let (a synu Izmaelovi třináct). Další syn, Izák, praotec Židů, byl už obřezán jako osmidenní nemluvně a po něm všichni židovští chlapci až do dnešních dnů. Osmidenní lhůta je zárukou, že dítě prožije před obřízkou alespoň jeden sobotní svátek. Obřízka bývala židovskými učenci považována v souladu s mnohem pozdějšími moderními výklady za symbolické podřízení tělesnosti morálce.
Kromě doslovného významu se v bibli opakovaně mluví o obřízce v metaforickém smyslu, nejtypičtěji u Jeremjáše. Ten například hovoří o národech, jejichž "uši nejsou obřezány", nebo vyzývá lidi, aby "obřezali svá srdce". Na tuto představu o několik staletí později navázal svatý Pavel, který rovněž používal metaforu obřezání srdce, nebo tvrdil, že víra v Ježíše Krista je vlastně obřízka, která "není udělána lidskou rukou".
O určitých teologických aspektech obřezávání však mezi Židy panovaly spory. Například, proč se neobřezávají všichni lidé? Proč nebyl obřezán už Adam, když dílo dokonalého Hospodina musí samo být dokonalé? Jak se liší Abrahamovo lidství od lidství Adamova? V jednom starověkém židovském pojednání se na to "filosof" (tedy postava zastupující konkurenční řeckou kulturu) zeptal židovského učence. Rabín odpověděl, že vše, co bylo v prvních šesti dnech stvořeno, potřebuje ještě jeden úkon k dosažení dokonalosti: "hořčici je třeba osladit, obilí je nutné umlít a také člověk potřebuje zdokonalit".
Obřízce samotné se však přičítaly i jiné pozitivní vlastnosti. Podle názorů některých náboženských učenců je to právě obřízka, která může lidi zachránit před peklem. U vstupu do Gehenny stojí anděl, případně Abraham, a pomáhá těm, kteří jsou obřezaní.
Civilizace a stud
Vytrvalost Židů v uchovávání jejich nepochopitelných zvyklostí už ve starověku vyvolávala nedůvěru, nebo dokonce nenávist. Židé však lpěli na svých náboženských pravidlech o to usilovněji, oč většímu tlaku byli vystaveni. Dokonce i v babylonském otroctví, v němž ztratili jazyk (přijali aramejštinu), vlast i Chrám s jeho rituály, trvali na obřízce.
Prvním velkým nebezpečím pro obřízku jako znak židovské výlučnosti byl příchod řecké kultury v posledních stoletích před naším letopočtem. Tehdejší vládcové z rodu Seleukovců se pokoušeli oblast východního středomoří násilně helenizovat a tak kulturně sjednotit. Rozvinutá řecká kultura mnohé Židy lákala, a to nejen ty, kteří se shlédli v různých módních filosofiích tehdejší doby, které zdůrazňovaly skepsi a individualismus, a nedůvěřivě shlížely na jakýkoli náboženský zápal. Autoři (nekanonické) biblické knihy Makabejské popisují, jak v Jeruzalémě vyrostl stadion, na který chodili Židé cvičit - podle řeckého zvyku nazí - a začali se za obřízku stydět. Mezi archeologickými nálezy z té doby je možné najít i speciální závaží, nazývaná pondus Judaeus. Jejich funkce byla jednoduchá: zavěšením na zbytek kůže penisu měla pomoci prodloužit předkožku tak, aby dotyčný Žid vypadal jako Řek. Smutnou ozvěnu této snahy znají diváci válečného filmu Agnieszky Hollandové Evropa, Evropa, natočeného podle skutečného příběhu mladého Žida, který se podobným způsobem snažil zahladit stopy po svém rasovém původu.
Seleukovci se však nespoléhali jen na přirozené šíření helénistické kultury. Antiochos IV. začal pod přísnými tresty zakazovat mezi jiným právě obřízku. Podle První knihy Makabejské byla novorozeňata zabíjena i s matkami, pokud královi agenti zjistili, že dítě je obřezané. Napětí způsobené kulturním útlakem vyvrcholilo úspěšným povstáním rodu Makabejských. Právě v této době se zrodilo hnutí farizeů, elity usilující o uchování identity a víry i za cenu ohrožení života. Je paradoxní, že vzpomínka na farizeje je dnes poněkud zastřena jejich karikaturou v Novém zákoně.
Symbolickou tečku za érou studu za obřízku udělali kolem roku 140 př. n. l. židovští učenci. Ti rozhodli, že napříště se při obřízce nebude odstraňovat jen část předkožky jako dosud, ale bude se zasahovat mnohem radikálněji, aby žádný žid už nikdy nebyl v pokušení zbavovat se znamení smlouvy.
Obřezaný Bůh
Obřízka se stala předmětem sporů také v rané křesťanské církvi v prvních desetiletích po Ježíšově smrti. Šlo vlastně o to, zda je křesťanství novým náboženstvím, anebo (jediným autentickým) pokračováním židovství.
Mnozí pokřtění Židé se i nadále cítili být vázáni židovskými zákony a vyžadovali, aby se obřezávali i pokřtění pohané. Tvrdili dokonce, že kdo je neobřezaný, nemůže být spasen. Odpůrci obřízky, ať už židovští nebo nežidovští, vycházeli z představy, že Ježíš dal pokyn k úplné rozluce s judaismem. Ježíš například vyzýval k nedodržování předpisů o rituální čistotě stravy. Také roztržení chrámové opony po Ježíšově smrti na kříži mělo podle některých názorů symbolizovat konec tradice.
Novozákonní Skutky apoštolů (kap. 15) dokonce referují o koncilu věnovanému právě problému obřízky. Ten rozhodl o tom, že pohanští konvertité nemusejí být obřezáni, ale i na ně se budou vztahovat některá židovská pravidla, kupříkladu zákaz pojídání krvavého masa nebo smilnění. Definitivně spor ukončil apoštol Pavel, sám obřezaný Žid a bývalý farizej. Nechal sice z pragmatických důvodů obřezat dospělého konvertitu Timotea (Sk 16,1-3), aby mu mohl pomáhat při misii mezi Židy, ale nakonec debatu uzavřel prohlášením: "V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne. Rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou" (Ga 5,6). A byl to také Pavel, kdo dal antisemitům následujících dvou tisíciletí do ruky strašnou zbraň, když pokřtěné pohany varoval před "obřezanými". Jak je obecně známo, obřízka své pokřtění nepřežila.
Pro středověké křesťany zůstala obřízka jakýmsi děsivým znamením, kterým byli poznamenáni Kristovi vrazi. Teologové se nicméně museli vyrovnat s faktem, že jak Ježíš, tak další přední postavy počátků křesťanství byli Židé a museli tedy nutně být obřezáni (o Ježíšově obřízce se zmiňuje např. Lukášovo evangelium). Zatímco staří židovští mudrcové považovali obřízku za dotažení božího díla, svatý Jeroným napsal: "Pokud z něčeho (celého) ubereme část, nemůžeme to už nazývat dokonalým." Jak potom mohl být Ježíš obřezaný a přece Bůh? "Syn boží se snížil pod úroveň andělů, když přijal lidskou podobu," napsal svatý Bernard, "ale ještě tisíckrát hlouběji klesl, když přijal lék na naši zkaženost (tj. obřízku)." Tím, že Ježíš "dobrovolně přijal" obřízku, stvrdil podle sv. Bernarda své lidství a umožnil tak, aby se on, Syn boží, mohl stát prostředníkem mezi lidmi a Bohem. Také svatý Tomáš Akvinský soudil, že obřízka člověka očišťuje, staví zábrany chlípnosti a vlastně odstraňuje prvotní hřích. Právě proto se provádí na reprodukčním orgánu.
Z kázání, která se zachovala z dob pozdního středověku, je zřejmé, že paradoxu obřezaného Boha si tehdejší kazatelé hodně všímali. Využívali je k vysvětlení jiného paradoxu, paradoxu Boha, který se stal člověkem. Některé texty Ježíšovo obřezání popisují až překvapivě detailně. Autoři byli fascinováni zejména Ježíšovým krvácením, které stavěli proti krvácení na opačném konci jeho života, na kříži.
Představa utrpení, které si lidé s obřízkou spojovali, se odrazila i ve středověkých zvěstech o násilném obřezávání křesťanských chlapců zavilými Židy, jež bylo jakýmsi protějškem údajných rituálních vražd křesťanských panen. V Anglii se například konal soud s jistým Jacobem z Norwiche, který prý se svými komplici unesl pětiletého chlapce, aby jej mohl obřezat. Při projednávání bohužel nebylo možno předvést hmotný důkaz násilí, protože chlapcova předkožka se "zázračným způsobem" obnovila.
Zraněné duše
Psychiatři a neurologové se dodnes nemohou shodnout, jak a v jakém smyslu může bolest pociťovaná několikadenním kojencem ovlivnit jeho pozdější život. Podle některých názorů může mít zákrok vliv například na pozdější sexuální život. Podle jiných názorů tak malé dítě bolest vůbec necítí, nebo neví, v jakých místech ji vlastně pociťuje.
Nikdo však nepochybuje, že obřízka má, a zejména v minulosti měla psychologické a sociální důsledky v prostředí, kde vedle sebe žili obřezaní židé a neobřezaní křesťané. Tomuto tématu se věnoval maďarský sociolog Imre Herman v souvislosti s analýzou kořenů antisemitismu. Fakt, že jeden muž je obřezaný a druhý nikoli, vyvolávalo napětí na obou stranách. "Na jedné straně ji obřezaný vnímá jako záruku své vyvolenosti, zároveň ... však v něm vyvolává úsilí o kompenzaci pocitu méněcennosti," napsal Herman. Jde o zvláštní spojení pocitu trestu s vyznamenáním. To jakoby odpovídá zjištěním etnologů. U některých domorodých kmenů podstupuje obřízku jen vybraná část společenství, například pouze bojovníci; ve starém Egyptě šlo zas jen o kněžskou kastu. To odpovídá biblické představě, že Židé jsou vyvolená, oddělená skupina.
Obřízka je však v očích psychologa i jakýmsi symbolickým zmrzačením. Podle Sigmunda Freuda může obřízka u svého nositele vyvolávat podvědomý strach z kastrace, a vnáší do jeho života pocit stálého ohrožení. Americký psycholog Ron Goldman hovoří o "pocitech zloby, hanby, lítosti, nedostatečnosti a zranění". Podle Imre Hermana si muži spojují s obřízkou pocit zženštění, znehodnocení.
Také u nežida vyvolává podle Hermana neobřezanost pocity nedostatečnosti, je mu totiž připomínkou, že s obřezaným Židem nepatří do stejné skupiny, a cítí, že i obřezaný si je toho vědom. Proto se tak často objevovaly urážky odkazující přímo nebo nepřímo na chybějící předkožku, nebo naznačování, že židovská sexualita je jiná, zvířecká apod. Představy o odlišné sexualitě Židů, které přežily až do nacistické ideologie, patřily vedle obviňování z vydřidušství a ničení domácí kultury k nejběžnější výbavě antisemitů. V té době ovšem nebylo možné explicitně upozorňovat prudérní společnost na to, co obřezanému Židovi konkrétně chybí. Každý však věděl, o co jde, hovořili-li antisemité o "zmrzačeném lidském duchu".
Křesťanská obřízka
Obřízka zažila v 19. století paradoxní renesanci. Nikoli u Židů, kteří se pomocí různých modernizací judaismu snažili vyvléci z tradičních rituálních povinností, ale v protestantských společnostech na obou stranách Atlantiku, tedy v Británii a ve Spojených státech.
Nejsilnější zastánce našla obřízka u moralistů druhé půle 19. století. Podle jejich soudu mohl takový zákrok zabránit neodpustitelnému hříchu masturbace, jehož následkem měly být tak rozmanité choroby jako tuberkulóza, paralýza nebo křeče. Chirurgický zásah "na místě činu" pak měl nejen zeslabit příjemné pocity, ale také způsobit bolest a tak hříšníka ztrestat.
Dalším významným podnětem k šíření obřízky se mezi americkými protestanty stal rostoucí kult osobní čistoty. Tělesná čistota se později transformovala i do jakési konstrukce "společenského a kulturního očištění" a obřízka se stala mezi bělochy střední třídy nepsanou normou. Díky ní se mohli odlišit od nedávných imigrantů, černochů, nižších vrstev a vůbec všech, kteří nepatřili k lepší společnosti.
Ve prospěch obřízky se však vyslovovali i lékaři, případně ti, kteří se za ně považovali. Lékařské argumenty pro obřízku mají původ v přesvědčení, že obřízka přispívá k lepší hygieně pohlavního ústrojí, což později podepřely objevy Kocha a Pasteura o mikrobiálním původu některých chorob.
Zcela samostatnou kapitolu v příběhu lékařsky blahodárné obřízky otevřel v roce 1870 Lewis A. Sayre. Tehdejší přední americký ortoped dospěl k závěru, že obřízka vyléčila některé nevysvětlitelné případy paralýzy nohou u chlapců. Po čase Sayre svou důvěru v terapeutickou obřízku ještě rozšířil na další neduhy, jako byla nespavost a neklid dětí, které podle něj nezpůsobovali červi (jak znělo dobové přesvědčení), ale podráždění nervů v předkožce. Jeho názor sehrál velmi významnou roli při obecném rozšíření nerituální křesťanské obřízky, odpovídal totiž mimo jiné tehdy oblíbené teorii o roli nervových spojení jinak nesouvisejících částí těla.
Obřízka se dnes v severoamerických porodnicích provádí zcela rutinně. Každoročně je zde obřezáno přes milion chlapců, i když dnes už jde jen o zhruba 60 procent mužských novorozeňat oproti 85 procentům v 60. letech 20. století. Zdravotní důsledky obřízky jsou však i nadále předmětem diskusí odborníků. Americká pediatrická akademie v této věci během uplynulých třiceti let třikrát změnila své stanovisko, podle toho nejnovějšího "nejsou pro dětskou obřízku žádné lékařské důvody". Na druhou stranu jiná pracoviště stále trvají na svých vědecky podložených zjištěních, například o sníženém riziku rakoviny pohlavního orgánu u obřezaných mužů a nižší četnosti infekcí močových cest.
Speciálním případem jsou pak studie o pohlavních chorobách. Podle výzkumů prováděných v Seattlu mají obřezaní muži čtyřikrát menší šanci, že dostanou při nechráněném styku syfilidu, a je téměř dvakrát menší pravděpodobnost, že se nakazí kapavkou. Čísla jsou přesvědčivá také v případě HIV. Podle New England Journal of Medicine je ochranný efekt obřízky prokazatelný, zatímco jiný časopis odhadl, že riziko se snižuje 2,2 krát. Jako hlavní příčina se obvykle uvádí silnější kůže v místech, které by jinak byly zakryty předkožkou. Tyto studie ovšem obvykle neberou v úvahu, že obřezaní muži mohou mít jiné hygienické návyky, jiné sexuální chování a dokonce i jinou stravu než muži neobřezaní.
Židovské pochyby
Ve středověkých židovských komunitách patřila obřízka k přirozené součásti života. S nástupem liberálnější a otevřenější moderní společnosti ovšem padly mnohé dosavadní překážky, které komunitu obřezaných izolovaly. Židé začali dostávat šance uspět ve většinové společnosti a obřízka se znovu, podobně jako v dobách helénismu, stala přítěží společenského vzestupu. Upouštěli od ní zejména v rodinách, které chtěly splynout s nežidovským okolím. Významnější ale byly pokusy modernizovat náboženskou nauku tak, aby bylo možné od obřízky upustit a přesto zůstat židem. Zlom přinesl rok 1843, kdy se příslušníci reformního hnutí v německém Frankfurtu dohodli, že obřízka není nutnou podmínkou židovské víry.
Část radikálnějších odpůrců obřízky hovořila o obřízce jako o "barbarském zvyku", ale v zásadě šlo o pokus odstranit z judaismu nános tradicionalismu a ritualismu, který by ponechal jen čisté jádro mojžíšské nauky. Část reformistů proto například požadovala, aby se obřízka prováděla jen u dospělých mužů, kteří se sami rozhodnou, podstoupí-li operaci nebo ne - přesně po vzoru křtu u některých protestantských skupin.
Nejžhavější byl tento problém v USA, kde žije velká židovská komunita, z velké části asimilovaná a ovlivněná reformistickými proudy, ale také módou feminismu, dekonstruktivismu a psychoanalýzy. Tyto proudy se k tradici staví značně kriticky.
Například jeden z dnešních židovských kritiků obřízky, David Gollagher, tvrdí, že obřezávání dětí vyvolává nenávist synů vůči matkám. Dospělí muži údajně svým matkám nemohou odpustit, že nezabránily jejich zmrzačení. Podle Gollaghera je právě tento pocit příčinou stále častějších sňatků židovských mužů s ženami mimo komunitu. Ještě radikálnější je odborník na židovskou liturgii Lawrence A. Hoffman. Ten tvrdí, že rituál obřezávání symbolizuje panství mužů nad ženami a že židovská tradice je sexistická a misogynní. Hospodin podle bible uzavřel smlouvu s Abrahamem a nikoli Sárou, což podle Hoffmana znamená, že být mužem je důležitější a lepší než být ženou, protože pravým Židem mohl být vlastně jen židovský muž. Podle Hoffmanových kritiků je třeba přihlížet k dobovým významům a kontextu. Kupříkladu si jak Abraham, tak Sára (původně Abram a Sáraj) změnili na znamení smlouvy jméno, a oba tedy vstoupili do nového života. Správnější pro výklad smyslu obřízky je prý příklad Díny a Šekema z První knihy Mojžíšovy ve výše zmíněném smyslu, tedy jako znak příslušníků společenství, uvnitř kterého jsou povoleny sňatky.
Americké hnutí proti rutinnímu obřezávání Židů i Nežidů v posledních letech značně zesílilo. Vychází časopis Foreskin Quarterly a desítky publikací s názvy jako Obřízka: skryté trauma a podobně. Vedle klinik na obnovu předkožky vznikají také organizace s názvy jako BUFF (Spojené bratrstvo za budoucí předkožky), NOHARMM (Národní organizace pro zastavení poškozování a mrzačení mužů) nebo RECAP (Obnovte penis). Tyto instituce se pokoušejí přesvědčit veřejnost o absurdnosti situace, kdy se zvyklost jedné utlačované menšiny stala praxí většinové společnosti. Usilují dokonce o kriminalizaci obřízky, kterou srovnávají s tzv. "ženskou obřízkou", známou zejména z Afriky. Ke slovu přicházejí i již zmíněné medicínské argumenty, podle nichž neexistuje žádný lékařsky podepřený důvod obřízku provádět.
To se může vztahovat na nežidovskou část americké společnosti, ale v judaismu hygienické důvody nejsou a ani nikdy nebyly rozhodující, podstatný je bohoslužebný význam. Reformní úsilí v rámci moderního judaismu většinou vychází z osvícensko-romantické představy přirozeně dobrého člověka, kterého není dobré přetěžovat tvrdými příkazy. Moderní lidé touží vyvarovat se bolesti a námahy a kromě toho věří, že o běhu svého života a své roli mohou a mají rozhodovat sami. Tradiční židovství ovšem nedává svým vyznavačům na vybranou, co chtějí dodržovat a co ne - je to náboženství příkazů a zákazů. Podobně jako si nevybíráme mateřský jazyk a místo, kde se narodíme, je ortodoxní žid odmalička postaven před povinnost dodržovat posvátné příkazy, jejichž smysl mu není vždy zcela jasný. Tato disciplína ovšem láká čím dál méně lidí.
K úpadku role obřízky u Židů přispívá koneckonců i to, že vzhledem k obecně rozšířené chirurgickému odstraňování předkožky upadá role obřezání jako odlišujícího znaku, který odděluje lid boží od "pohanů". Dnes je podle Katolické encyklopedie ve světě asi dvě stě milionů obřezaných mužů. Pokud se od rutinních "hygienických" obřízek upustí, pak je možné, že Židé si znovu uvědomí jejich význam, nebo - z obav, že přetrvají jako symbol ghetta - od nich upustí zcela, až na ty nejortodoxnější.
Pak se teprve ukáže, zda měl pravdu Baruch Spinoza, Žid vyobcovaný ze své vlastní komunity, když prohlásil, že "je možné, že je to pouhá obřízka sama, jež by mohla židovský národ zachovat navěky".
Jan Fingerland
Jan Fingerland vystudoval politologii na FSV UK v Praze a na University of York ve Velké Británii. V současné době působí v redakci zahraničního zpravodajství ČT.
Teologie&Společnost
