poslal dixi Je
katolická církev dobrým prostředníkem? Máme jít do Canossy?
Přátelé, obdivovatelé a pomocníci nejodpornějšího válečného zločince
Adolfa Hitlera, pokrytí hanbou prohrané zločinecké války, sněmovali v
Norimberku. Požadovali, aby byli uznáni za spravedlivější než ti, které
pomohli uvrhnout do neštěstí v roce 1938 a kteří je za to v kontextu válečných
hrůz potrestali. Zastal se jich velmi vehementně šéf strany, která ve svém
jménu nese Kristovo jméno. Proto má, dalo by se říci, ve svém popisu práce
snahu o smíření znepřátelených stran. Můžeme tedy od něho jako od křesťana
očekávat prosazování Ježíšova přikázání milovat nepřátele. V tom je
jistě nadějná budoucnost našich vztahů se sudetoněmeckým landmanšaftem.
Nebo ne?
Do vzrušeného dění se namontoval olomoucký arcibiskup Jan Graubner
se svou „usmiřovací“ mší. To vedlo pana Jaroslava Šonku k tomu,
že svůj článek pro LN nazval Katolíci mají náskok před politiky (LN,
20. 5. 02, str. 1 a 11). Říká v něm, že katolíci si nejdřív odpustí a
potom problém, o který jde analyzují.
Na to reagoval turnovský občan Jaroslav Cihlář: „To by bylo
možné přijmout, kdybychom zapomněli na historii. Ta nás poučuje, jak to
katolící s odpuštěním praktikovali. Nektolíkům neodpouštěli zásadně.
O tom, jak si vzájemně odpouštěli pravověrní, známe z dějin mnoho vzorů.
Když například německý císař Jindřich IV., katolík, rozhněval papeže
Řehoře VII., musel uprosit Matyldu Toskánskou, aby se za něj přimluvila.
Potom jako kajícník stál v zimě bos několik dní na nádvoří zámku v
Canosse, než mu bylo spolu s ponižujícími podmínkami odpuštěno. Patrně s
představou tohoto „kajícníka“ pan Edmund Stoiber nás Čechy, v
Norimberku vyzval, abychom šli do Canossy. Věřím, že by se mu to líbilo.
Jenomže nežijeme v 11. století a církev nemá tu moc, jakou mívala, když dávala
do kladby krále a císaře, a hlavně kdy rozhodovala o tom co je a co není
pravda (o návrat starých časů dnes znova usiluje).
Pan arcibiskup Graubner si získal spoluviníky na hrůzách druhé světové
války, když při mši, kterou v Norimberku sloužil, hovořil o dialogu, který
by měl začít odpuštěním. To je jistě moudré a je třeba poctivě přiznat,
že odpuštění a pokání, které mu musí předcházet, by mělo být
oboustranné. Ale i když nebudeme brát v potaz míru viny, přece jen by bavorští
katolíci a jejich chráněnci měli vycházet z toho, že na počátku všeho,
o čem se dnes diskutuje, byl Hitler a ti, kteří s ním nadšeně souhlasili,
a to, jak všichni vědí, jsme nebyli my Češi. Má li tedy někdo žádat o
odpuštění jako první, určitě to nejsme my, leda snad, kdyby dějiny měli
začínat rokem 1945.“
Rozhořčení pana Cihláře má své opodstatnění. Ve spojitosti s počínáním
pana arcibiskupa Graubnera totiž vyvstává otázka, do jaké míry je vhodné,
aby katolický hodnostář zasahoval do problémů, které mají kořeny v
nacistické minulosti Německa, v níž církev sehrála přinejmenším
podivnou roli. Myslel to možná dobře, ale, jak lidové přísloví praví,
mluvil v domě oběšencově o provaze. Zapomněl na neblahé působení papežského
nuncia kardinála Eugenia Pacelliho ve dvacátých a třicátých letech v Německu,
když tento bez kritických námitek sledoval surový nástup nacismu a s
Hitlerovou třetí říší posléze uzavřel konkordát. V roce 1939 se stal
papežem Piem XII. Ač byl německými přáteli dobře informován o koncentrácích
a probíhajícím holokaustu, nepronesl proti tomu veřejně ani slovo. Mluvíme
li o vinících války, musíme mezi ně započítat i tehdejší hlavu katolické
církve. Poselství pana Graubnera v tomto světle dostává poněkud temnější
odstín.
Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz)
