poslal Benjamin
Čeští ekonomičtí migranti koncem 19.století na Volyni
Jak je všeobecně známo, v 2. polovině 19. století se na dnešní západní Ukrajině - na Volyni, setkávají 2 skupiny českých migrantů. Jedni přicházejí z Čech, druzí z Polska - ze Zelova a dalších míst. Ti první jsou katolíci, ti druzí potomci českých pobělohorských exulantů, reformovaní nebo baptisté.
Všichni jsou Češi, všichni přicházejí na Ukrajinu z ekonomických, ne náboženských důvodů. Mají své tradice. Podobně jako do Polska, i na Ukrajinu se stěhují také Němci, mezi nimiž jsou baptistické skupiny. Domácí Ukrajinci jsou převážně pravoslavní. Jsou zde i Poláci - katolíci. Své místo mají i židé. Z řady českých katolíků se stávají pravoslavní. Tak nějak lze velmi stručně a zjednodušeně představit náboženské poměry na Volyni, které se přímo dotýkaly českého obyvatelstva na konci 19. a začátkem 20. století až do 2. světové války. Nemáme dostatečně zpracovanou historii vztahů mezi těmito náboženskými skupinami. Dovolte jen několik postřehů - a snad i námětů pro další zkoumání a zpracování.
Potomci českých pobělohorských exulantů, patřící k reformované církvi a hlásící se k tradici Českých bratří, tvořili poměrně uzavřené společenství. I po přesídlení na Volyň poměrně těžce nesli, že vedle nich jsou ještě baptisté, kteří vyšli z jejich středu. Vnímali to jako tříštění jednoty a odkazu otců, který žel, nejednou zůstal jen prázdnou tradicí. Ti, kteří se stali baptisty, to však vnímali jinak. Nalezli v Ježíši Kristu svého Spasitele, který jim odpustil hříchy. Dal jim naději věčného života, ale i sílu žít novým životem již na zemi. Byl to určitý návrat k víře otců a zejména k tak vzácné Bibli kralické v každodenní životní praxi. Ježíš Kristus je skrze jejich víru vysvobodil z otroctví alkoholu a jiných hříchů. Na vyznání své víry byli pokřtěni a připojili se k baptistům. Když jich bylo více, vytvářeli samostatná společenství - sbory a stanice. Tak to začalo mezi Čechy v Zelově a okolí a pokračovalo i na Volyni. Vznikaly při tom české, ukrajinské, ruské a další baptistické sbory, často národnostně smíšené a otevřené pro všechny obyvatele. Ti, kteří viděli, že jejich život je zotročen hříchem a toužili, aby došlo v jejich životě ke změně, se otevřeli zvěsti evangelia Ježíše Krista, na kterou dávali důraz misijně činní baptisté. A tak se nejen zajímali, kdo to jsou baptisté, ale zalíbilo se jim mezi nimi, byli osloveni evangeliem a uvěřili v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Tak na Volyni vznikají baptistické sbory nejen z potomků českých pobělohorských exulantů, ale jsou tvořeny i dalšími, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele, obrátili se. V dalších generacích dochází k promísení se těchto rodin, nejednou i napříč národnostmi, protože víra je nad národními i náboženskými tradicemi. Ani baptistické sbory však nebyly a nejsou dokonalé, bez hříchů a závažných pádů. Snad je zajímavé i to, že i v baptistických českých rodinách přetrvalo vlastenecké cítění a povědomí nutnosti zachovat víru předků, pro kterou předkové opustili vlast. Tohle silné povědomí příslušnosti k exulantům se přeneslo kvůli víře i na ty, z nichž jen jeden z rodičů měl český exulantský původ a zůstává živé dodnes.
Dovolte teď několik, velmi zkrácených příkladů:
Rodiče Augusta Meereise se přistěhovali na Volyň z Čech z hospodářských důvodů. Otec byl luterán, matka katolička. August se jim narodil v listopadu 1847 v Dubně. Chodil do luteránské školy ve Slavutě, kde se vyučovalo německy a rusky. V deseti letech August osiřel a dostal se do rodiny otcova přítele Karla Ondry a s Ondrovými se přestěhoval do osady Kapeltuczizizna. Tam se přistěhovalo také několik, zřejmě německých, baptistů. August s mladým Karlem navštívili baptistické shromáždění. Líbilo se jim tam. August uvěřil, že Kristus i jeho hříchy vnesl na kříž. Uvěřil i o 7 let starší Karel. Dne 28. září 1863 byli společně s třemi dalšími pokřtěni. August Meereis uvádí, že to byl první baptistický křest na Volyni. Pak vykonával povinnou vojenskou službu v Mladé Boleslavi. Potom pracoval jako kolportér biblické společnosti, později jako kazatel ve Vídni, na několika dalších místech a v letech 1902 až 1906 i v Zelově.
Jiný příklad: rodina Valáškova. Václav Valášek (nar. 1853 v Jezbinách) a jeho manželka Veronika ( roz. Klapková nar.1855 v Opatovicích n.L.) se odstěhovali na Volyň. Narodili se jim děti, mezi nimi syn Václav (nar. 1880 v Plosce). V roce 1900 se tento Václav oženil s Annou, rozenou Markovou (nar. 1880 na Puchavě), jejíž rodiče pocházeli ze Zelova. Oba již byli v té době baptisté. Asi v letech 1910 až 1912 bydleli ve Zdolbunově, kde u nich začalo rodinné baptistické shromáždění. Nejdříve se shromažďovaly dvě rodiny a jedna žena Ruska. Brzy se však k Valáškům nevešli a shromáždění muselo být přemístěno do pronajatých prostor v domě pana Hofmana, českého majitele zdolbunovské cementárny. Pak se Valáškovi přestěhovali zpět do Mirotína, kde bydleli již předtím. V roce 1925 se přistěhovali do vlasti předků, do Vikýřovic u Šumperka a se svými dospělými dětmi patřili mezi zakladatele vikýřovického baptistického sboru. Osobně jsem je všechny znal.
Další příklad: Poslední mirotínský a první žatecký kazatel Vladislav Mareš se narodil v roce 1908 v českém Mstěšíně na Volyni. Jeho otec se narodil v Bakově, okr. Slaný a matka ve Vysokém Mýtě. Na Volyň se dostali jako děti se svými rodiči, aby se mohli lépe uživit. Rodiče Vl. Mareše patřili do římskokatolické církve. Jeho matka byla velmi zbožná a také tak vychovávala svého syna. Jako mladý hoch pak leccos vyváděl, ale současně se probouzelo jeho svědomí. Různé děti rády přicházely k Zajíčkům, kteří byli baptisty a naslouchaly vyprávění babičky Chlebounové. To napomáhalo formovat duchovní vývoj i mladého Vladislava Mareše. Volyň každoročně navštěvoval katolický kněz Střítež. Ten přišel do školy, kde kázal. Z vyprávění br. kaz. Mareše je zaznamenáno: „Tehdy jsem volal k Bohu: Buď milostiv mě hříšnému! A něco se se mnou stalo. Najednou lidé kolem mne začali měnit na mne svůj názor, protože se měnil můj život. Kdysi jsem byl dáván za odstrašující příklad a nyní za příklad hodný následování. A to jen díky nezasloužené Boží milosti.“ V roce 1930 byl Vladislav Mareš pokřtěn kazatelem Emilem Volanským v Lucku, po prezenční vojenské službě vystoupil asi v roce 1932 z římskokatolické církve a v roce 1933 se oženil s Annou Valáškovou, neteří Václava Valáška. Nastěhovali se do Českého Háje k rodičům manželky. V letech 1936-39 studoval na baptistickém teologickém semináři v Lodži a pak se stal kazatelem českého baptistického sboru v Mirotíně, kde byl kazatelem do reemigrace v roce 1947. V ČSR se stal prvním kazatelem žateckého baptistického sboru, jehož počátky spadají do roku 1945, kdy se v Žiželicích kolem Bible shromažďovali vojáci Svobodovy armády. Za nimi se pak přistěhovaly jejich rodiny.
V žateckém baptistickém sboru se sešli jak potomci českých pobělohorských exulantů, tak ti, kteří uvěřili a stali se baptisty z volyňských pravoslavných Čechů či katolíků. Tak např. pravoslavní Holcovi ze Straklova u Dubna se setkali s baptisty ruského baptistického sboru, tam uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele, byli pokřtěni a stali se baptisty. Pak se přistěhovali do českého Mirotína. Jejich syn a dcera jsou žijícími členy žateckého sboru. Pravoslavné kořeny měla také rozvětvená rodina Novotných, Ledvinovi, Dědkovi, zřejmě i další. Řada jiných však má exulantské kořeny v Zelově.
Mirotínský baptistický sbor se stal křesťanským centrem Mirotína i okolí. Do nedělní školy chodily děti nejen z rodin baptistických, ale i evangelických nebo pravoslavných. Zvláště o Vánocích a Velikonocích býval mirotínský kostel přeplněný dospělými i dětmi. Na jedné z fotografií - asi z roku 1924, je asi 100 dětí.
Po přestěhování se do vlasti, kde mnozí zažili trpká zklamání - bez ohledu na to, zda to byli baptisté, evangelíci, pravoslavní, katolíci či jiní, byli volyňští Češi rozstrkáni po několika do jednotlivých vesniček severních a západních Čech a severní Moravy. Postupně se snažili navázat zpřetrhané kontakty sborové i krajanské. Do této situace zasáhla násilná kolektivizace zemědělství, protináboženská propaganda, omezování studií věřících a politicky neorganizovaných i věznění kazatelů, farářů a dalších církevních pracovníků. Víra některých byla zocelena, jiní neobstáli. Ale to již je jiná kapitola. Pán Bůh se však nezměnil. Zůstal věrný. Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Jemu buď sláva!
Prameny: Valáškovi: vyprávění A. Rejchrtové a životopis. data jejich rodiny; Příspěvek k historii sboru BJB v Žatci; Životopis Vl. Mareše, jím podepsaný; A. Meereis: 60 let apoštolem (BJB, 1922); vyprávění Jos. Holce, Nad. Novotné (roz. Dědkové), Mir. Pospíšilové (roz. Ledvinové) atd.
V Žatci 8.10.2004 - Dobroslav Stehlík
Zdroj: Notabene
