Když vyšel spisek “Charismatická církev sjednocení”, který upozorňoval na nebezpečí vytváření jednoty křesťanů ze strany KMS namísto jejího zachovávání, představitelé KMS byli velmi dotčeni. Na společném prohlášení mezi představiteli CB a KMS ze dne 9. 6. 1999 pak společně prohlásili: “Dále se obě strany shodly na tom, že nás Nový zákon nikde nevybízí k tomu, aby křesťané vytvořili jednotu Božího lidu, ale aby ji zachovali. “Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech” (Ef 4,3-6).

Jedná se o jednotu Ducha nebo jinak pověděno o duchovní jednotu. Duchovní jednota věřících se projevuje ochotou vzájemně se uznávat a milovat jako bratři a sestry v Kristu. Čím blíže budeme Kristu, tím blíže si budeme navzájem. V Kristu a jeho pravdě je naše jednota.” (I) Od té doby uplynulo bezmála 5 let a šéfredaktor tiskového orgánu KMS, Tomáš Dittrich, se nechal opět slyšet: “Z různých stran jsem ale slyšel, a to opravdu často, že za jednotu se modlit nemáme, neboť už je dána a je jí třeba jenom zachovat... Je-li jednota dána jen tím, co Kristus vykonal na kříži, proč se vlastně před svým umučením za jednotu modlil (J 17,20-24)?... Aby pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje, píše Pavel křesťanům v Efezu (Ef 4,3). Toto slovo má obecnou platnost v tom, že Ježíš udělal všechno, co je potřeba k tomu, aby jednota byla možná. Zároveň je to však slovo pro konkrétní sbor v konkrétní době... O zachování jednoty Pavel nepíše do Korintu.” (II) Jinými slovy: v Efezu bylo vše v pořádku, a proto měl sbor jednotu pouze zachovat a verš se týká pouze "minulé Boží účasti" na jednotě. Do Korintu proto –dle autora- Pavel podobná slova nepsal. Proto tam, kde jednota z pohledu KMS není, tam je třeba přiložit ruku k dílu. Ke slovu se zde dostává klasické charismatické učení: “až se viditelně sjednotíme, přijde probuzení”. Ačkoliv autor úvodníku v závěru připouští možnost zachovat si “barvu” a “příchuť”, uvádí: “Jednota, o kterou běží, musí být vidět. Skutečnost, že bude zřetelně patrná, způsobí, že svět uvěří tomu, že Ježíše poslal Bůh... Tato jednota u nás zatím není, ale slyšíme o ní z různých světadílů.” (III) Co říci závěrem? Jednota, o které mluví Ef 4,3, a jejiž univerzální platnost na celou církev musela v roce 1999 uznat i KMS, je opět v úvodníku jejich tiskového orgánu, zdá se, zrelativizována. Tato jednota v ČR prý zatím není a je proto třeba ji zřejmě vytvořit. Kdo by se měl této úlohy ujmout není v článku přímo řečeno. Když se však podíváme o měsíc dále, pak opět v úvodníku se můžeme dočíst: “Hlavní přínos KMS není v jednotlivých akcích, ale ve vizi, která ji dala vzniknout a která znamená, že to, co dělá, může udávat významný směr. Ne každý má vždy jako prioritu prohloubení vztahů mezi různými křesťany a spolupráci na probuzení.” (III) “Proto pokládáme vizi jednoty, kterou nese Život víry a KMS, za nesmírně důležitou. Tato vize nemusí mít plošnou podporu, ale až probuzení přijde, bude pro něj připravena půda.” (II) Jednota má v tomto pojetí patrně svátostnou, “sakramentální” podstatu. Z tohoto pohledu se vykládají i Kristova slova tak, že až svět uvidí viditelně sjednocenou církev, uvěří. V pozadí je skryta i doktrína prakticky biblicky neospravedlnitelné vize “celosvětového probuzení poslední doby”, které zřejmě již přišlo do Argentiny, Toronta a Pensacoly, jen nám se stále –díky naší nejednotě- vyhýbá. Pracovat pro “tuto” jednotu tedy znamená pracovat pro probuzení. Pokud charismatici nevystoupí z tohoto bludného kruhu, lze se důvodně obávat i opakování podobných situací, jako v roce 1998 v Jednotě bratrské. Pastýř

1. http://www.cb.cz/vydavat-odbor/doc/rcbkms2.doc
2. Dittrich T., úvodník, Život víry, 11/2004, str. 3
3. Dittrich T., úvodník, Život víry, 12/2004, str. 3