poslal xvejvodam
Úskalí současného charismatického hnutí IV.
Úskalí současného charismatického hnutí
Nejnebezpečnější lží není průhledná lež, neboť takovou můžeme snadno zjistit a odmítnout. Daleko více škody napáchá směs pravdy a lži. Stačí odchýlit střelku kompasu o jediný stupeň a výsledkem bude úplně jiný směr. „Málo kvasu celé těsto prokvasí.“ (Ga 5,9)
Autority v církvi
Autorita je pověřením, netkví v člověku samém. Člověk, který si buduje svou autoritu, je osobou nejméně vhodnou k vykonávání autority. Míru autority totiž určuje míra služby. (Watchmann Nee, upraveno)
Autorita je slovo, které mnozí z nás nemají rádi. Do podvědomí českého národa se téměř vžil odpor a skrytá rebelie proti všem, kdo stojí v čele. Je to nade vší pochybnost způsobeno útlakem, kterým jsme si ve svých dějinách museli projít. Přesto se však na to nelze vymlouvat. Skutečně dospělý člověk (a o křesťanech by to mělo platit dvojnásob) chápe, že lidé s pověřením vést, jsou prostě zapotřebí. Ani církev nemůže být místem, kde si každý dělá, co chce, nebo jinak řečeno „co právě prožívá“. Stejně tak se však nesmí stát z křesťanského sboru ghetto, kde jsou lidé odděleni od zbytku světa, musí vykonávat vůli někoho jiného, nesmí přinést jakýkoli vlastní návrh, nebo otevřeně říci, co si myslí. Oba dva extrémy jsou nebezpečné. (Ten druhý snad ještě více.)
Lidé s darem vedení jsou jedním ze základních kamenů sboru a je jich velmi zapotřebí. Mají ukazovat směr, povzbuzovat, přimlouvat se za svěřené ovečky a také vykonávat kázeň a starat se o čistotu sboru. Ač jsou to stále naši bratři a sestry, přece jen se od zbytku sboru něčím liší. Je to specifické duchovní obdarování, schopnost přijímat Boží impulsy a realizovat Jeho plány. Hlavně ale mají ve svém životě zjevovat Kristův charakter. To je jejich prvotní služba a zároveň velká zodpovědnost. Místem, kde se rozhoduje, jak bude tato služba doopravdy vypadat, je však lidské srdce. Svou významnou roli zde mohou hrát takové vlivy, jako je jistota nebo nejistota konkrétního člověka, jeho více či méně skryté ambice, touhy a plány s kterými do tohoto díla přišel, ale také vliv manželky, či způsob, jak je zvyklý reagovat na neúspěch, nesouhlas či kritiku lidí okolo sebe. V zásadě existují dva základní pohledy jak používat propůjčenou autoritu: světský (s křesťanskou fasádou) a Ježíšův.
Světský model říká, že ten, kdo je v čele, má právo na prokazovanou čest a úctu. Být na vrcholku pyramidy je důkazem úspěšnosti, což musí všichni vzít na vědomí (ať už se to stane dobrovolně nebo jinak…) V křesťanském pojetí to může vypadat například tak, že vedoucí si nárokuje právo na naprostou poslušnost, protože věří, že s pověřením ke službě dostal od Boha moudrost mluvit ostatním lidem prakticky do všeho. Své názory považuje za konečnou neměnnou pravdu, kterou je zapotřebí uposlechnout. Ve sboru bývá nejvíce vidět a slyšet, a to i v případech, kdy to vůbec není nutné. Neustále zdůrazňuje práva vedoucího a vztah lidí k Bohu posuzuje právě podle toho, zda s ním souhlasí. Chce o všem vědět, vše kontrolovat a po druhých vyžaduje, aby měli svůj život stále k nahlédnutí. U lidí, kteří se to zdráhají učinit, nebo váhají uposlechnout příkazu bez rozmyslu, je většinou okamžitě diagnostikována vzpoura proti Bohu, neposlušnost, nezávislost …atd. Paradoxní je, že stejný člověk většinou nebývá ochotný přijmout jakoukoli (byť i konstruktivní) kritiku a nemá ani zájem vydávat ze své služby před sborem počet. Zpravidla přikládá svému postavení velkou důležitost, a proto se od ostatních členů církve odděluje důmyslně propracovanými bariérami.
Ježíšovo pojetí služby nemá s tímto jednáním téměř nic společného. Jeho autorita se nezískává ani tak postavením v církevní hierarchii, jako spíše službou a láskou. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. “ (Markovo evangelium 9:35). Jistě cítíte, že je to naprostý protiklad výše popsaného.
Člověka, který ve službě spoléhá na Boha, také nepřehlédnete. Z jeho služby je však cítit opravdový zájem a Boží láska (i když někdy přísná). Je schopen přijímat druhé a slouží Bohu i lidem s pokorným srdcem. Ví, že si nesmí pomáhat manipulativními praktikami a cestu k srdcím lidí si musí budovat. A to něco stojí. Je to škola komunikace, umění přesvědčit druhé vlastním životem, modlit (někdy dlouho) a hlavně trpělivě čekat na první výsledky. Přesto jenom tato cesta vede skutečně k cíli. Dobrému pastýři nejde o to, udělat lidi závislými na sobě a svých vizích. Miluje svěřené ovečky a proto je vychovává a stará se, ale nikdy je nenutí jít po cestě, o které věří, že je správná. Ze zkušenosti ví, že i ovečka roste z malého jehňátka a tudíž nepředpokládá, že se Boží plán v jejím životě naplní během chvíle. Je mu jasné, že je to v první řadě Bůh, kdo lidi vede, a proto povzbuzuje k osobnímu vztahu s Duchem svatým. Základem jednoty je pro něj právě osobní vedení Bohem, nikoli vnějšně vynucená poslušnost či souhlas s učením církve. Pastýři a otcové v Kristu nepřeceňují ani nevyvyšují svou službu, drží se v Božím stínu a nevyhýbají se své odpovědnosti. Nepotřebují se zviditelňovat a budovat slávu svému jménu, protože opravdově žijí pro slávu svého Spasitele.
Vedoucí, kteří toto nepochopili, jsou ve velkém pokušení zkrátit si cestu k získání autority tím, že pastýřskou péči částečně nebo úplně nahradí řády, strukturami a vynucenou poslušností. Sbor, který je veden tímto způsobem, také na první pohled působí dojmem, že je zde vše v naprostém pořádku. Všichni pracují, pořád se něco děje. Z větší perspektivy se však přece jen dají poznat určité varovné signály, jakými jsou například nepřirozenost v jednání lidí (dvojí tvář ve sboru a mimo něj), strach, servilnost vůči vedoucím, zákonictví, atd. Je to pochopitelné, protože lidské manipulační techniky, nebo dokonce duchovní násilí, nikdy nemohou vypůsobit to samé, co Duch svatý -- tedy opravdovost, lásku k Bohu i k lidem, pokoj a vědomí vlastní ceny. Pro sbor je více než klíčové to, jaká je v něm atmosféra a jak se zde lidé cítí. Nevěřící to pozná možná stejně rychle jako věřící. Pokušení budovat církev jako světskou organizaci je však pro některé služebníky až příliš velké, zvláště pokud se někde doma nebo v zahraničí setkali s tím, že tam podobný model alespoň na první pohled „funguje“. Cesty takovýchto sborů poté lemují řady zlomených, znechucených a hluboce zraněných křesťanů, z nichž někteří úplně odpadnou, a ostatní mívají ještě dlouhou dobu problémy s přijetím Boží lásky a autority.
Jsou tu tedy dva směry a dva základní postoje srdce služebníka. Chceš sloužit, protože chceš mít rychlé výsledky, moc a obdiv druhých lidí? Pak jdeš první cestou. Nebo sloužíš proto, aby byl vyvýšen Ježíš a stala se Jeho vůle? Pak jdeš cestou našeho Pána.
Pro vedoucího by měla platit stejná pravidla, jako pro ostatní členy sboru. Tedy že by měl mít někoho, komu vydává počet ze svého konání, kdo ho velmi dobře zná a může mu poradit, nebo ho i zastavit, pokud by nevědomě chyboval. Důvodem, proč nevěřím vedoucím, kteří touží po nezávislosti svých společenství a uzavírají se ostatním, je právě toto. Není nic jednoduššího, než se shlédnout sám v sobě, přestat naslouchat druhým lidem a obklopit se jen těmi, kteří vám z loajality nebo ze strachu vše odkývou. V tomto bodě však takový vedoucí ve většině případů již vstoupil na cestu, která není správná. V lepším případě to může skončit pouze sektářskými praktikami, v horším případě pak sklouznutím mimo rámec církve – na úroveň sekty, která ubližuje svým členům i okolí. Není náhodou, že se v takovýchto společenstvích často setkáte s kultem osobnosti. S tím ovšem nemá Písmo vůbec nic společného Ani služebníci takové autority, jakou byl Mojžíš (přítel Boží) nebo David (muž podle Božího srdce), se neprosazovali, nezviditelňovali, ani nevytvářeli mlhavý pocit své vlastní neomylnosti. Zůstávali pokorně před svým Bohem a čekali na Jeho zásah. Pravá moudrost a autorita nemusí být všude nutně nejvíce slyšet.
Je varovné, že se v posledních několika letech stalo charismatické a letniční hnutí až příliš závislé na silných vůdcích. Problém není ani tak v tom, že ve sboru existuje skutečně silná osobnost, kterou není možné přehlédnout, jako spíše v tom, že někteří z těchto lidí podlehnou pokušení zvyknout si na svůj post a začnou si jej systematicky chránit. Tomu se někde dokonce říká budování Božího království. Mnoho sekt, o kterých občas slýcháme ve zprávách, také začínalo jako křesťanské církve, jen s trochu „jiným učením“.
Když se podíváme po důvodech, proč někteří vedoucí tíhnou k autoritářskému jednání, možná ke svému překvapení zjistíme, že to souvisí s obyčejným světským populismem, který také rád nabízí zkratky a instantní řešení problémů, které kolem sebe vidíme. Těmto lidem připadá jednodušší nabídnout ostatním své řešení, než je přivádět k Bohu, aby je vedl sám. Jenže zjednodušená řešení bývají málokdy dlouhodobě účinná. Naopak, často bývají velmi škodlivá. Problém se časem může vrátit, někdy dokonce s větší intenzitou, než na počátku. Lidé, kterým podobná „pastýřská péče“ nepomohla, se těmto vedoucím do jejich stádečka celkem logicky nehodí a snaží se jich proto co nejrychleji zbavit. To má na víru zasažených lidí ještě zhoubnější vliv. Je celkem jednoduché naučit někoho, aby spoléhal jedině na vás, aby vám otevřel svůj život a všechno řešil jedině s vámi. Je ale možné, aby takový člověk vůbec dospěl? Podle mne je pomýlené myslet si, že vedoucí je tady od toho, aby všechno kontroloval, všechno věděl a všemu velel. Použití nelegitimních prostředků je pro takového služebníka velice špatná vizitka. Stejným prohřeškem je však nechat se sebou manipulovat. Naší zodpovědností je číst Bibli a být v kontaktu s Bohem. Pak nám nehrozí, že bychom se dali svést učením, které nepochází z Božího slova.
Obliba autoritářského jednání u členů sboru může být způsobena jednak touhou zjednodušit si život bezmyšlenkovitým posloucháním někoho jiného, čímž vlastně přenáší zodpovědnost za svůj život na tohoto člověka, jednak za tím může být skryta touha dostat se na sborovém žebříčku mezi privilegované. Podobně asi smýšleli také apoštolové Jan a Jakub Zebedeovi, kteří byli také velice horliví, až je posléze napadlo, že by mohli dostat místa „poradců“ po Ježíšově levici a pravici. Pro takové lidi bude asi zklamáním, když slyší slova Pána Ježíše Krista, jak říká učedníkům, že v církvi tomu bude jinak. „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi. Ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Markovo evangelium 10:42—44) Světská touha po kariéře prostě nemá v srdci křesťana co dělat.
Vedoucí by měl jít sboru vždy příkladem. Pokud však není ochotný žít před ostatními upřímný (a do určité míry také otevřený) život, který se dá poměřovat Písmem, neměl by ve sboru sloužit nejen slovem, ale ani v žádné jiné duchovní službě. Pokud navíc zneužívá svou autoritu jako štít proti oprávněným výtkám, je to důkaz, že pro svou službu ještě není zralý. Každý, kdo tvrdí, že zná Boha, musí toto poznání prokázat svou láskou k Bohu i k lidem. (viz. 1.Janův dopis 4:20—21)
Byl bych velmi nerad, kdyby jste z tohoto článku nabyli dojmu, že lidé s darem vést jsou automaticky podezřelí. Člověk, který je v čele, prožívá tlaky, o kterých se nám ostatním ani nesní. Proto potřebuje naše vroucí modlitby, náš zájem o jejich službu, třeba i praktickou pomoc – a hlavně povzbuzení. Co naopak nepotřebuje, je naše servilnost, naše pokrytectví, náš strach. Takto si budují svou autoritu lidé ve světě. U Ježíše se však takovým věcem nikdo z vedoucích neučil. Ježíš – nejvyšší autorita – si pozornost nevynucoval a trpělivě sloužil. Evangelia o tom hovoří více než jasně.
Na úplný závěr bych chtěl ještě zdůraznit: Každý z nás je osobně zodpovědný za to, zda věnoval čas Božímu slovu a byl schopen rozpoznat bludné učení od pravdy a špatné rady od dobrých. Nikdo z lidí nemá patent na pravdu. Zvláště ne ti, kteří se sami staví do role „neomylných“. Jednou se nebudeme moci před Bohem vymluvit na to, že jsme „nevěděli“. Máme Bibli a Ducha svatého. Boží slovo jasně říká, abychom vše zkoumali a dobrého se drželi. Je to tedy naše zodpovědnost, kterou nemůžeme na nikoho přenést. Máme tak ovšem činit bez pýchy, v pokoře a v úctě ke druhým lidem, zvláště k těm, kteří věrně nesou tíhu pastýřské služby a kázání Božího slova.
Mirek Tengler
(zpracováno s pomocí knihy Floyda McClunga: Boží otcovské srdce, LOGOS 1991)
I. Bohatství jako znak úspěšného křesťanského života
II. Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
III. Doktrína uzdravení --- neléčená bolest současné církve
IV. Autority v církvi
V. Cestou k dospělosti
