poslal blahos Nová Perspektiva a katolicko – protestantská debata
Milost je všeobecnou vlastností Božích vykupitelských činů v historii v tom smyslu, že vše co nám Bůh poskytuje (ať už lásku, nebo milost) je důsledkem jeho vlastní iniciativy a není nám dáno jako zásluha za naše skutky. Podobné definice milosti je uznávaná snad všemi Křesťany všech tradicí a není v kompetenci teologického uvažování tak doceněná, jak navrhuje nová perspektiva (http://www.granosalis.cz/article.php?sid=3405).
Pod mikroskopem je spíše otázka, co je míněno frázemi jako “ospravedlnění z víry” a “spravedlnost Boží”. Nová perspektiva poukazuje na to, že protestanté i katolíci těchto termínů neužívali posledních 500 let správně v tom smyslu, že jejich význam byl porušen užíváním v kontextu, který je cizí tomu, ve kterém psal původně Pavel.
Když psal Pavel epištoly Římanům, Korintským, Galatským, nezamýšlel svá slova jako termíny pro “ordo salutis”. Vždy pracoval spíše v exkluzivistickém kontextu (t.zn. Odpovídal na problém Judaizátorů ohledně definování hranic “společenství smlouvy), než v soteriologickém (t.zn. aby nám řekl “jak být spasen”). Protestanté i katolíci mají tendenci používat slov “ospravedlnění” a “spasení” jako by byla totožná, nebo maximálně jako by první bylo předchozím stadiem druhého. To ale není to, o čem by Pavel mluvil a nutit ho do toho užívámím textů o ospravedlnění a spasení vede nutně k porušení významu v kontextu.
Ospravedlnění (tak jak mu rozumí NP) je podstatně společenský a eschatologický koncept, který dává smysl pouze ve smluvním chápání Izraelské identity. Židé vesměs nedoufali, že Mesiáš přijde se soudem, aby jim řekl že byli v jádru dobří, slušní lidé, kteří si zalouží své místo ve stavu posmrtné blaženosti. Spíše očekávali, že jejich věrnost smlouvě, kterou Bůh ustanovil s jejich otci, bude odměněna jejich ospravedlněním (vindication – též obhájením) před národy, které je utlačovaly. Ospravedlnění bude dosaženo společně pro celý Izrael při eschatonu, ve kterém vyvrcholí jejich smluvní historie a ukáže se, že nebyli věrní nadarmo.
Pavel zamýšlí reinterpretovat některé prvky toho, jak toto ospravedlnění může být rozpoznáno jednotlivcem – jak můžeme poznat, kdo je členem smluvního společenství – ale jeho záměrem není podat zcela jinou definici. Ospravedlnění bude vždy společné, bude vázáno na identitu Izraele (ve smyslu rozlišení toho, kdo jsou děti Abrahamovi), a stále zůstane jako odlišným konceptem od individuálního osobního statutu před Bohem. Jedinou změnou tedy je, že nebude rozlišováno na základě určitého vnějšího zachovávání Tóry, nebo Abrahamovské známky obřízky. Bude rozpoznáváno zcela na bázi víry.
Ti kteří mají víru (Římský centurion, Syrofeničanka, Samařanka), jsou členy smluvní komunity bez ohledu na jejich etnikum a praxi. Ti, kteří tuto víru postrádají (pokrytečtí zákoníci, farizeové) byli vně, bez ohledu na jejich úzkostlivé dodržování kultických ustanovení. Stejně tak, jako ti, kteří mají víru a jsou vně židovských kulturních kruhů, nejsou povinni přijmout jejich rity aby byli přijati do společenství. Jíž byli uvnitř a ti, kteří dokazovali , že nejsou chybovali právě ve svém chápání ospravedlnění.
Znamená to tedy, že je to rozpor mezi vírou a ritem ? Jak by Pavel řekl - naprosto ne. Ritus zůstává jako živý výraz aktivního duchovního života společenství a Pavel pokračuje v zachovávání Tóry se stejnou horlivostí jako dříve. Ale rozhodně by popřel, že by plně realizovaná milost v nové oikonomii Kristově byla závislá na plnění těchto ritů. Pohané zůstali etnicky pohany, židé zůstali etnicky židé a nemohli nutit pohany, aby přejali jejich praxi. Bůh nakonec všechny, kdo jsou v Kristu, vyhlásí jako součást smluvního společenství na základě jejich víry. A tak nic, než víra nemůže být známkou sounáležitosti ke společenství. Obřezaný i neobřezaný je dědicem Abrahama.
Poznamenávám, že nic z předchozího nemělo nikdy přímý vliv na dlouhotrvající debatu mezi katolíky a protestanty o posloupnosti a složení “ordo salutis” a o tom, jak se váže ke “skutkům”. NP odstraňuje široké spektrum odkazů z “průkazných textů” této oblasti tím, že poukazuje na jiný kontext, do kterého patří a napomáhá tomu, aby se debata o tom, “jak se člověk stává křesťanem” přesunula k textům Evangelií a Skutků, kde se slovo ospravedlnění objevuje jen zřídka. Zatímco katolíci mohou být z takového přechodu nadšeni, protestanté budou zděšeni. Fakt, že nejsilnější opozice vůči NP pochází z protestantského křídla svědčí pro to, že toto zvážení podivností na poli soteriologie je chápáno jako zvážení podivností s nákloností k Římu. Jako protestant vidím tento závěr jako ukvapený, ale jako protestant se sklony k arminiasnismu mám méně co ztratit.
Na druhou stranu je NP výzvou i pro katolíky. Protestanté mají rozhodně víru (o těchto věcech se dnes již obecně nepochybuje) a tato víra je ustavuje jako děti Abrahama. Myslím, že Sanders, Dunn a Wright by silně nesouhlasili s politikou “uzavřeného stolu Páně” a s “kanonickým” standartizováním hranic církve a tvrdili by, že právě to je chování, které Pavel tvrdě kritizuje. Od protestantů by ovšem čekali totéž.
Souhrnem příspěvku NP ke katolicko-protestantské debatě : Jestli je ospravedlění definováno podle Pavla, pak je protestantské “sola fidei” zcela v pořádku. Jsme ujištěni o svém budoucím ospravedlnění jakožto účastníci společenství smlouvy na základě víry, nikoliv na základě praktikování určité rituální formy. Jestliže je – na druhou stranu - ospravedlění definováno (nevhodně) tak, jak tomu je v používání většiny protestantů a katolíků dnes, pak mohou mít katolíci zcela pravdu. Ordo salutis je možná opravdu širší, než pouze “počáteční akt” a po-křtní stadia mohou obsahovat podstatnou roli skutků neodlučitelných od právé víry. Katolíci, pokud chtějí, mohou neustále tvrdit, že pravá víra musí být dosvědčena skutky a protestanté, pokud chtějí monou neustále protestovat.
Ještě stručněji: ospravedlnění je z víry, spasení (možná, nebo spíš pravděpodobně) není. Ospravedlnění není spasení samo, ale spíše doktrína ohledně jedné části židovské eschatologie. Reformovaní protestanté mají určitě dobrý jazyk – ale ze špatných důvodů a se špatnou interpretací. Katolíci mohou mít dobrý obsah, ale po mnoho století vedou špatnou bitvu, ve které došlo k neporozumění mnoha textům stejně jako na straně protestantů. To může být základem k pokoře a usmíření pro obě strany.
Článek The New Perspective and Catholic-Protestant Debate (http://www.thepaulpage.com/Debate.html) od Edwarda L. Hamiltona.
Pokus o překlad, omluvte peřkleyp a stylisticko –gramaticko - syntaktické zhýralosti :)
