poslal tk Lze věřit v Boha po Osvětimi?
Když jsem čekala dítě a měla trochu víc času než obvykle, trávila jsem ho přepisováním filmového dokumentu o Osvětimi. Chvílemi jsem z pudu sebezáchovy musela přivírat oči. Scházela jsem se tehdy s Otou Krausem, spoluautorem legendární Továrny na smrt, a sbírala jeho vzpomínky. Rukoudáním jsem musela slíbit, že s ním pojedu do Auschwitzu. On se tam od války vrátil více než stokrát.
Pak přišlo dítě a s ním obyčejné lidské starosti a taky pocit štěstí. Na Osvětim jsem tak trochu zapomněla. Představuju si, že asi tak nějak se podařilo najít smysl života těm, kterým se podařilo ze všech těch Treblinek a Sobiborů vrátit.
Nejpozději od vydání slavné knihy Hanny Arendtové o Eichmannovi v Jeruzalémě víme, jak je zlo banální. Knihy popisující dopadení nacistického vraha se čtou téměř jako detektivní příběh. Člověk by málem zapomněl, že čte příběh konstruování největší masové vraždy pro peníze v dějinách lidstva, která se týká také nás osobně.
Lety u Písku a Kunštát u Hodonína, lágry, které sloužily převážně k vyhubení romského obyvatelstva, měl také své zřizovatele, provozovatele a viníky. Řada lidí dodnes žije v ukradených židovských domovech; někteří dokonce stále používají jejich nádobí. A je smutným paradoxem, že lidé, kteří byli vězněni v koncentrácích, často trpěli také v komunistických žalářích. A leckdy se museli dívat na to, jak je s nacisty a kolaboranty zacházeno lépe. Kdo ví, jak se jmenují jejich soudci a vrazi?
ElieWiesel se jednou zeptal slavného rabiho z Lubaviče Menachema Mendela Schneersohna: „Jak je možné věřit v Boha po Osvětimi?“
„Jak je po Osvětimi možno v Boha nevěřit?“ opáčil rabín.
Psát o šoa, na to jsou všechna slova krátká. Člověk si jen může přát mít tolik odvahy a síly jako onen židovský muž, který poté, co všichni jeho příbuzní zmizeli v plynu, věnoval svůj život péči o opuštěné německé děti. Na něj a na miliony těch, kteří neměli to štěstí se vrátit, by se nemělo zapomenout.
Autor: MONIKA ELŠÍKOVÁ
Autorka je režisérka a spisovatelka
