poslal eva_angella
Jak se postit
Mk 6,16-18
„Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí? (Iz 58,3) Tak se ptají Izraelci v zajetí babylónském. Vyjadřují tak svoji autentickou zkušenost: Chtějí se postit a postí se. Chtějí se dostat ze zajetí, chtějí pomoci sobě i svým blízkým, také potomkům. Proto se postí. A zajetí pokračuje, trvá. Proč se tedy postíme, když to Hospodin nebere na vědomí?
Víme proč, odpovídá na to prorok Izajáš. Půstem jsme chtěli sloužit sobě. Půst jako rituální prostředek měl posloužit jeho autorovi. To byl půst špatně motivovaný, říkali jsme před 14 dny, protože to říkal prorok Izajáš již o 15 kapitol dříve. Chtěli půstem přinutit Hospodina k službě svým vlastním směrem, aniž by se ptali po směru a záměru Hospodina. Nedali prostor Bohu, neboli zůstali soustředěni a zakřiveni do sebe samých. Prorok se neostýchá říci jim to dnes hodně názorně: „Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině.“ (Iz 58,4) My si tak můžeme představit zbožnou aristokracii, jak úzkostlivě a okatě dodržuje Zákon z náboženského snobismu; nepracují, ruce sepnuté na postně aranžovaném zaprášeném oděvu; jenže někdo pracovat musí, někomu není dopřáno tolik zbožných možností k duchovnímu růstu. To nám dnes však snad nehrozí.
Co tedy znamená dát Hospodinu prostor, zeptá se dnešní člověk, chtěje Písmu porozumět? Co znamená „umožnit Bohu, aby uskutečnil svou vůli“? Na toto odpovídá prorok Izajáš tak, že to muselo jeho současníky hodně provokovat: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?“ (Iz 58,6-7) Najednou je zbožný Izraelec sražen na zem. Ne, to sama zbožnost je ponížena, sama duchovní úroveň, vyšší duchovní stupeň, o němž mluví duchovní elita, je poražena na hlavu. Zdalipak půst, ten pravý, plný zbožnosti půst není toto: zapomenout na vyjemnělou duchovní aristokracii, došlápnout trochu na sebe a jít něco dělat? Něco pro druhého, něco, co pomůže, co poslouží!
Asi tím prorok své bratry a sousedy příliš nepotěšil. Ani ne pro jejich sobectví, že by nebyli ochotní pro druhého hnout prstem. Prorok je zarmoutil proto, že jim sáhl na půst. Na jejich duchovní chloubu, na to, co oni drželi jako vysoce mravní a náboženské. Prorok skoro vypadá jako moderní skeptik, který se duchovním věcem jen vysmívá.
A prorok znovu, jako před 14 dny, zachytí tuhle námitku a odpovídá. Je totiž potřebí, aby posluchač věděl, že jeho kritika postu není odmítání veškerých „duchovních záležitostí“. Prorok jen touží, aby jeho spolubratři a spoluobčané neprožívali tyhle duchovní záležitosti odtrženě od ostatního, aby si z nich neudělali ohraničenou izolovanou krajinu, do níž se chodí koupat při občasných zastávkách. A potom, jestliže totiž půst poznamená i vnější chování kajícníka, oznamuje mu Izajáš: „Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána. Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: Tu jsem!“ (Iz 58,8-9) Nic víc si nemůže kajícník přát, tehdy, právě tehdy přinesla jeho „duchovní složka“ ovoce. Kajícník ale nebyl povznesen nad špínu světa, ani nad své nízké a neduchovní sousedy, nýbrž jeho světlo všichni uvidí (především ti, pro které něco dobrého udělal), Hospodinova sláva mu půjde v patách a Hospodinův hlas se ozve jako na zavolání: „tu jsem“! Opravdu, co víc by si přál zbožný muž nebo zbožná žena?
Již ve Starém zákoně tedy zazněl naprosto zřetelně sociální a etický rozměr půstu. A Ježíš v Kázání na hoře domyslí a rozšíří nejen etickou a sociální rovinu, nýbrž i rovinu pravdě vyznavačskou a duchovní překvapivým způsobem. V intencích proroků, pravda, ale způsobem ještě radikálnějším. Hle, jak křesťanské evangelium - ještě než podlehlo zvykům, lidové tvořivosti a mocenským hrám - bylo opravdu převratné, jak překračovalo samo náboženství!
„Když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci“, a my opět vidíme duchovní aristokraty, ony „lepší“ a „zbožnější“, přesvědčenější. Ani toto se nás však příliš netýká. Ale: Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt.“ (Mt 6,17-18)
Ještě něco jiného se tu ozývá. Ano postit se máme, s postem se počítá jaksi samozřejmě, ale ještě není řečeno, jak se postit. Že budeme jíst méně nebo vůbec? Komu a čemu a čím tak pomůžeme? Když se Izraelci postí za splnění svých přání, bylo to špatně! A jak je to správně? Opravdu si jen odepírat jídlo a podobné rozkoše? Není to trochu málo? Představíme-li si kajícníka podle Ježíšova kázání, který se pěkně umyje, oblékne a potře svou hlavu olejem, tedy se přikrášlí, přímo ozdobí, nastrojí, tak nevypadá člověk při postu!
Nazdobený, přikrášlený člověk, postící se tak, aby to neviděli lidé, aby to viděl jen skrytý Otec - tato představa nám obsah postu tvaruje do ještě jiné, nové podoby, než jen omezení se v jídle: do podoby člověka, který omezí nejen jídlo. To je kajícník, který omezí především potřebu své dokonalosti, podrží na uzdě touhu vysloužit si třebas postem nějakou nebeskou ostruhu nebo zásluhu, který omezí svou touhu být lépe a více zbožný než včera a než ostatní lidé a stane - opravdu a doslova duchovně nahý - před svým Otcem, který vidí, co je skryto. Tato duchovní nahota, vysvlečená ze všech pozlátek - byť těch nejzbožnějších, to je pravý půst. Omezit jídlo je pro člověka, který rád jí, těžké. Ale omezit svou potřebu být „někdo“ před Bohem, je ještě těžší.
Učedníci Janovi se postili, učedníci Ježíšovi nikoli. Byli za to kritizováni. Ale Ježíš jim odpovídá: půst jako znamení smutku se nehodí k těm, kdo přijali Krista, který odpouští naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A přece půst tu je a zůstává: půst radostný, umytý, přikrášlený, šťastný půst: půst od jakékoli vlastní zásluhy před Bohem.
Tento půst ovšem může být doprovozen postem jídla, pití nebo jiných požitků. Bude zajisté vážný, převážný - ale nebude utrápený, smutný, zanedbaný. Pravděpodobně povede rychle k obětavosti a k milosrdenství, jak o nich mluví Izajáš. Ale nebude to půst, o němž Izajáš na místě Hospodinově ironicky říká: „Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?“ (Iz 58,5)
Půst Ježíšův má ovšem velmi nadějný konec. Opět jako by vycházel vstříc těm našim přízemním otázkám: „co z toho budu mít, když ani tu duchovní exkluzivitu ne? Mohl jsem být alespoň označován za „duchovního člověka“, když už Pána Boha nemohu nějak zapracovat do svých cílů!“
Tak Ježíš odpovídá: „tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,18) Kralický překlad má dokonce „odplatí tobě zjevně“. Směr velmi podobný Izajášovi a jeho: tehdy vyrazí před tebou tvé světlo a sláva Hospodinova půjde za tebou, tehdy zavoláš a Hospodin ti odpoví.
Člověk, zbavený všech slupek, postící se sám od sebe, slyší mluvit samotného Hospodina. Člověk, zmlknuvší postně před Bohem, uvidí a uslyší Hospodinovu slávu. A bude spravedlivější a bude vědět, co má dělat. Amen.
Pavel Klinecký
