poslal Nepřihlášený Mediální obraz nového papeže Benedikta XVI. je právě tak provokativní a dráždivý jako nepřesný a zavádějící.
Na Petrův stolec podle některých kritiků usedl německý ovčák víry, boží rotvajler, panzerkardinál a kdoví co ještě. To vše podbarveno mladistvou příslušností k Hitlerjugend budí dojem, že říše ŘÍMSKÁ národa NĚMECKÉHO zase jednou ukázala svou sílu a Velký inkvizitor brzy začne přinejmenším pálit závadné knihy.
Marné je přitom upozorňovat, že v celé Ratzingerovic zbožné katolické rodině je k nedohledání byť zrnko sympatií k nacionálnímu socialismu. Marné je říkat, že bdění nad čistotou víry je striktně teologická disciplína, která s likvidací nepohodlných názorů nemá mnoho společného. Pravda, jeden může přijít o profesuru - jako se to stalo reformnímu teologu a někdejšímu Ratzingerovu kolegovi Hansi Küngovi. Že by ale byl umlčen, o tom nemůže být řeč. Küng dál píše, přednáší - a kritizuje bývalého kolegu dosytosti.
S údajnou „pancéřovostí“ kontrastuje také fakt, že v osobním kontaktu je Benedikt XVI. spíše plachý muž, noblesní diplomat, upřímně se zajímající o to, co mu kdo říká. Ač znamenitý diskutér, mluvívá potichu, chvílemi pisklavě a nikdy nekřičí. Nesnáší agresivitu. Když prý k němu někdo přistoupí, má zvyk couvnout o krůček zpátky.
Ovšem ne že by jeho názory nebyly radikální. Není ale ultrakonzervativec rodem, nýbrž pragmatickou volbou. V mládí dokázal dokonce označit existenci Svatého oficia (bývalé Inkvizice) za skandál. Jinak ale jeho postoje utvářela především zkušenost církve z 30. let v Německu. Příliš dobře si pamatuje, jak snaha zachránit církevní instituce ustupováním nacismu skončila katastrofou. I to, jak si konzervativní společenství nejen podržela identitu, ale nalezla cestu přímo do odboje.
Díky této jednoduché matematice je stoupencem „zeštíhlení církve“, která má být „vždy menšinová“, redukovaná až na „tvořivou hrstku“. Na rozdíl od britského levicového deníku The Guardian nemá obavy o zánik evropské křesťanské civilizace, jen pokud si „ostatek svatých“ podrží věroučnou a mravní integritu. Stačí se podívat, jak anglikáni opouštějí svou církev žehnající homosexuálům a přidávají se ke katolictví, aby si mohl myslet, že jsou na správné stopě.
Právě v tomto kalkulu je ale zároveň pontifikova velká slabost. Když se kácí les, odlétne mnoho třísek - a o ty nový papež zatím valný zájem nejevil. Nemá otcovského ducha. Není oním pastýřem ovcí - je to „mozek“, který všem zaběhlým zkrátka chladně vzkáže, že žijí v sebeklamu, pokud se vůbec za křesťany považují. Jedno, zda jde o gaye, evangelíky či ženy těhotné po znásilnění.
Druhou významnou slabostí nového papeže je chabost fyzická. To není odolný muž zocelený sportem z mladších let, jako byl „horal“ Jan Pavel II. Unavený osmasedmdesátník Ratzinger, který se naopak i v mládí sportu vždy vyhýbal, už dávno hovořil o touze jít na odpočinek. A i když nyní načerpal sílu povzbuzen vlnou nečekané přízně a popularity, je zřejmé, že tato euforie nebude mít dlouhého trvání.
Jediným překvapením volby Benedikta XVI. tak vlastně je, že o žádné překvapení nešlo. Církev, která nemá v oblibě spěch a ukvapená rozhodnutí, už dlouho dopředu hovořila o potřebě přechodného, nepříliš dlouhého a výrazného pontifikátu, který jí umožní přeskupení sil a nalezení nové orientace.
Lze tušit, že tento drsný mocenský kalkul stárnoucí „Andropov římské kurie“ chtě nechtě splní. Zda ve vyměřené lhůtě stihne aspoň začít nějakou svou soukromou perestrojku „obránce víry“ na „pastýře duší“, není ale vůbec jisté.
Rostislav Matulík
Zdroj: deník PRÁVO - 22.4.2005
