poslal Nepřihlášený Jistě je třeba brát na vědomí nadšení davu na Svatopetrském náměstí, který nám Česká televize několikrát denně ukazuje. Jistě je třeba respektovat názor církevních komentátorů, kteří chválí osobu nového papeže, ať již v modu "skvělý pokračovatel Jana Pavla II., neohrožený bojovník proti zlému modernímu světu", nebo v distingovanějším modu "vždyť Ratzinger není tak zlý, jak se povídá, vždyť je vzdělaný a kultivovaný a dejte mu šanci".
Je však dobré si také uvědomit, že ten typ lidí, který se schází na Svatopetrském náměstí, miluje papežství jako takové, papežství jako instituci opředenou leskem a tajemností, a že by tito lidé jásali asi stejně, i kdyby jim kardinálové jako nového papeže představili třeba kolegu Ivana Štampacha. A lze si jistě představit i to, jak by se církevní mluvčí jali chválit a obhajovat papeže Ivana Štampacha... Když už papež je, tedy se mu v církvi tleská.
A přece je třeba brát vážně i jiné, nejásající hlasy. Nejsou to hlasy jen několika kverulantských intelektuálů, jak s oblibou tvrdí ti, kdo se zaklínají "zdravým církevním lidem". Jsou to hlasy úplně obyčejných lidí, katolíků z Evropy i Ameriky, pro které byl kardinál Ratzinger po mnoho let absolutně negativní postavou, symbolem vatikánské rigidnosti a centralismu - a pro které je jeho volba papežem fackou do tváře.
Právě v Ratzingerově rodném Německu je averze vůči němu a vůči církevnímu stylu s ním - právem či neprávem - spojovanému mimořádná. Dokončivši stížnost na arogantní chování místního biskupa, dosazeného k nevůli věřících jistého starobylého města, pravila jedna žena: "Co si ti lidé o sobě myslí? Oni jsou tu přece pro nás, ne my pro ně." Když se pontifikát Jana Pavla II. počítal na poslední dny, pravil jistý muž: "Jestli bude Ratzinger papežem, vystoupím z církve." Jiný opáčil: "Vždyť už dávno papežem je!" Když se Ratzinger stal papežem doopravdy, zhodnotili to bavorští přátelé: "Nic horšího už se stát nemohlo." "Nic od nich nechtít" Otázkou tedy je, co se stane teď: Co si počnou lidé, kteří jsou vůči novému papeži tak negativně naladěni - a co si počne papež s nimi?
Věta "vystoupím z církve" může být jen řečnickou nadsázkou. Ale také nemusí: V Německu a jinde v Evropě totiž lidé skutečně vystupují z církve, protože nejsou spokojeni s její podobou a protože vidí, že na její chod nemají sebemenší vliv - avšak žádá se od nich, aby tento chod platili. V Německu být katolíkem (stejně jako členem jiné církve) znamená platit nemalou církevní daň. Formální vystoupení z církve je tedy smutnou formou protestu: Tato organizace pohrdá míněním svých členů, mnoho od nich požaduje a málo jim skýtá -nebudu tedy přispívat na platy jejích funkcionářů. V Německu stal se tedy běžným případem katolík, který není formálně členem církve.
Jiní katolíci se doposud snažili angažovat v různých akcích uvnitř církve, jimiž dávali najevo své mínění: protestní petice, z nichž nejúspěšnější byla před několika lety "My jsme církev!" s několika miliony podpisů v Německu a Rakousku; demonstrace, jako zablokování východu z kostela vlastními těly, když měl z kostela vyjít právě instalovaný nechtěný biskup; nálepky na autech "Vatikánu patří kostel, ale ne postel"; nošení šál v podobě kněžských štól na šatech žen, které tím při bohoslužbách vyjadřovaly svoji touhu po kněžství atd.
Různé tyto akce lze pokládat za více či méně vkusné, ale jejich smysl je zřetelný: Dospělí křesťané, žijící v občanské a pluralitní společnosti, se nehodlají vracet do role nesvéprávných dětí vždy v okamžiku, když má jít o náboženství. Tady se ostatně vysvětluje, proč je autoritativní styl řízení církve dosud tak pozitivně přijímán v Africe, v Latinské Americe a v bývalé východní Evropě: Je to všude tam, kde byla či dosud je autoritativně řízena celá společnost. Čím více člověk okusí demokracie, tím nepřijatelnější pro něj je autoritářství v jakékoli oblasti života.
Konečně, je tu ještě třetí a zřejmě nejpravděpodobnější možná reakce těch, kdo od papeže Ratzingera neočekávají nic dobrého: Stažení se z církevního prostoru do víry soukromé. Stále více lidí říká "nic od nich nečekat, nic od nich nechtít". "Jimi" se míní ti demokraticky nekontrolovatelní a neodvolatelní muži tvořící církevní strukturu. Nechtějí-li vést dialog, tedy se o něj pokoušet nebudeme, budeme se snažit žít křesťanskou víru podle svého nejlepšího svědomí - a "oni" ať si vydávají své encykliky a pastýřské listy po libosti.
A co že si počne nový papež s miliony takto rezistujících katolíků? Kdyby chtěl poněkud napravit špatnou pověst, která ho předchází, neměl by na ně rezignovat. Neměl by se spokojit s holdováním těch, kteří přijdou na Svatopetrské náměstí. Měl by svá slova o dialogu s lidmi jiných vyznání rozšířit na slova o dialogu uvnitř katolické církve samé. Měl by... Ale to je už na jeho svědomí.
Martin C. Putna
Zdroj: deník Lidové noviny - 25.4.2005
