poslal Karels Žalm 23 - Jacques Doukhan
Tento žalm je vhodný svým obsahem pro chvíle těžké v životě. Odpovídá možná i na otázky, které si klademe ve chvílích, když je nám těžko. Ten žalm hovoří o zápasech. On dokonce hovoří o smrti, která nám přichází velmi blízko, když ztrácíme někoho, koho jsme měli rádi. A ten žalm možná na první pohled působí jakýmsi smutným dojmem. Ten žalm vyvolává smutné pocity, nebo pocity smutku. A přesto ten žalm není smutný, je velice krásný, velice jemný. A my si ho nejdříve přečteme.
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
To je žalm tak krásný, tak vyjímečný, že byl nazván perlou žalmů. Hovoří o Bohu, který je nám velice blízko. Ten žalm nám zpívá o Bohu, který se nám stále více přibližuje. A já vás chci pozvat, abyste aspoň pro tuto chvíli, dnes dopoledne, prožili to dobrodružství setkání s Bohem, který je nám blízko. A možná vám to zachutná a zatoužíte jaksi ten pocit toho setkání s Bohem protáhnout, prodloužit dál. Možná, když prožijete obsah toho žalmu zatoužíte zakoušet stále tu zkušenost blízkosti Boha. Možná, že když prožijete, promyslíte tento žalm dnes dopoledne, že zakusíte ještě intenzívněji touhu být mu blízko, stále blíž.
Ta blízkost, ten důvěrný vztah Pána Boha k nám je v tom žalmu představen dvěma obrazy. Ten první obraz Pán Bůh jako pastýř a druhý obraz Pán Bůh jako hostitel, který nás přijímá u sebe doma. A ten obraz Pána Boha pastýře přechází přirozeně do toho druhého obrazu Pána Boha jako hostitele. A prosím vás poslouchejme dnes dopoledne tento žalm. A zkusme tam vnímat ten dech autora, dech toho kdo ten žalm napsal. Abychom s ním prožili tu zkušenost blízkosti Boha, setkání s Bohem.
Začíná to tím obrazem tak zvláštním možná až cizím - Pán Bůh jako pastýř. Obraz, který je tak cizí, tak vzdálený naší civilizaci asfaltu, měst, betonu. To je obraz, který je tak vzdálený, s kterým se tak málo můžeme setkat. Což samozřejmě nebyla pravda v té době, kdy tento žalm byl psán. Ve starém orientu byl tento obraz požíván velice často. Dokonce takto byli často označováni ti starověcí králové. A také v písmu je často Pán Bůh Hospodin označován tím přirovnáním pastýř. Ta myšlenka, ten obraz Pán Bůh jako pastýř je velice starý v biblické literatuře. Už se s tím setkáváme v případě Jákoba patriarchy. Pak se s ním setkáváme v době Mojžíše. Také Azafovské žalmy hovoří o Pánu Bohu jako o pastýři. A Nový zákon, ten je přímo naplněn tou myšlenkou Pán Bůh – pastýř. U Jana, v evangeliu Janově v desáté kapitole se Pán Ježíš představuje jako ten dobrý pastýř. Pán Ježíš se ztotožňuje s dobrým pastýřem. Ale pro autora tohoto Žalmu 23, který jsme teď četli, a máme mnoho závažných důvodů, abychom si mysleli, že to byl David, pro něho obraz pastýře to není něco co jaksi převzal z folklóru, z lidové tvořivosti. Pro Davida, obraz pastýře, má velice hluboký, osobní význam. Víte proč? Jednoduše, protože David sám byl pastýř. A David strašně dobře ví co to znamená být pastýřem. A právě protože David nebyl jen tak nějaký pastýř.
Vy víte, že kdesi v Samuelových knihách je popsáno, a David to sám vypráví, co to znamenalo pro něj, když on byl pastýřem. On vypráví těsně před tím zápasem s Goliášem, králi Saulovi, co to pro něj znamenalo být pastýřem. V 1 Samuelově v sedmnácté kapitole najdete ten popis práce pastýře tak jak ho podává David. Třicátý čtvrtý a třicátý pátý verš té kapitoly vám vysvětlí tu práci pastýře. Přečtěme si ty texty, protože tam aspoň porozumíme tomu co David rozuměl tím, když hovoří o pastýři. David řekl Saulovi: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého stáda, když přišel lev, anebo medvěd aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu jí z tlamy. Když se proti mně postavil chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho až jsem ho usmrtil.“ Takového pastýře si David představuje, když skládá ten Žalm 23. A když říká Hospodin je můj pastýř, pak tohle všechno do toho vkládá. Pak vidí Boha, který je schopen ho vysvobodit, zachránit. Vidí Boha, který je schopen tak jako on byl schopen zachránit ovečku, Pána Boha který je schopen zachránit člověka. Boha, kterému to není jedno, Pána Boha, který běží za tou ovcí v nebezpečí, Pána Boha, který ztrácí čas, mrhá časem kvůli jediné ovečce. Pána Boha pastýře, který riskuje svůj život, kterému jde o to. Boha, který nemá klidné svědomí bezdůvodně. Boha, který není moralizátor, který jenom neříká co se má dělat. Pána Boha pastýře, který neříká ovci, která spadla do nějaké propasti: „Vidíš to máš za to, kdybys mě byla poslouchala tak se ti to nestalo.“ Pastýře, který neříká ovci: „Vidíš to máš za to, že neposloucháš, že se chováš tak jak se chováš.“ Pastýře, který si řekne: „No a na konec jedna ovce sem, jedna tam.“ Pastýře, který neváhá opustit celé stádo, aby zachránil jedinou ovečku. Boha, který nepočítá. Boha, který podle našich měřítek je zbavený smyslů. Pastýře, který je zamilován do té ovce bez rozumu. Tak do ní zamilovaný, že už vidí jenom tu jednu ovečku. My už jsme tolik slyšeli o Boží lásce. Prosím vás tady ta láska pastýře ta se neprojevuje tím, že pastýř si pěkně hladí nějakého malého beránka, nějaké jehňátko. To není láska, která se projevuje sladkými slovíčky k jehňátkům, který prostě dělá jakési malé projevy něžnosti. To je pravá láska. Láska, která se může zdát hrubá, která se může zdát násilná. Láska, která je skutečná. Láska, která jedná, která neskončí u sladkých slovíček. Láska, která jedná, která jedná i v tichu, i když to nikdo neslyší. I když tam není nikdo kdo by mu zatleskal, i když to nikdo nepoužije v misijní zprávě. To je to co je obsaženo ve slově Hospodin je můj pastýř.
A mít takového Boha pastýře to něco znamená, to něco říká. Mít takového Boha, takového pastýře, to má své důsledky. Ten první důsledek, který z toho David vyvodí je velice prostý. To není něco vzdáleně duchovního, něco filozofického, hlubokého, složitého. To je velice prostinké, ale životaschopné. Nic mi neschází. Já nikdy nebudu ponechán v nedostatku. Možná vám to připadá až banální. A přesto to nese velice důležitou pravdu. Ukazuje nám to, že Náš Pán Bůh je Bůh, který se o nás zajímá, kterému záleží i na těch nejdrobnějších, nejobyčejnějších věcech. Pro ovečku to znamená to, že bude vždycky přivedena k zeleným pastvám, že bude mít vždycky vodu čistou, kterou bude moci pít. A že dokonce bude mít příležitost, aby si v klidu mohla odpočinout. Jednoduše to co potřebuje k životu. Něco co obvykle považujeme za samozřejmost, ale to je to co nám nabídne, dává, zajišťuje pastýř. Ale nezůstává se jen u těch základních životních potřeb, Pán Bůh je pastýřem také, který dává něco navíc. Ta bohatá zelená pastva. Tam se hovoří o kalichu, který přetéká, o věcech, které jsou víc než životní minimum. Nejenom jakýsi paprsek sluníčka, ale slunce, kterého je skutečně nadbytek. A tohle všechno tu ovečku vede k tomu, aby se cítila dobře. Když čtete ten žalm, musíte tam cítit takovou tu tóninu, tu melodii štěstí, blaha.
Aby byla zvýrazněna tato myšlenka, aby byla zvýrazněna ta myšlenka Pána Boha, který nás přímo zaplavuje štěstím a aby nedošlo k nedorozumění. Když čteme dál, ten text nám říká, že ten Bůh pastýř. Je to Pán Bůh, jak žalm říká, který nás vede po stezkách spravedlnosti. To neznamená jen cesta spravedlnosti v jakémsi teologickém slova smyslu, ten hebrejský termín tam použitý prostě znamená, rovnou cestu. To je ten pastýř, který nás vede těmi rovnými, správnými cestami. Kde nejsou úskalí, kde nelze padnout do pasti. Kde nejsou kameny o které bychom zakopávali. A tady zjišťujeme hned, že ten obraz pastýře, nebo ten pastýř, to není pastýř, kterému dělá potěšení aby nás zkoušel, on nás nevede po jakýchsi složitých krkolomných stezkách, aby si s námi pohrál, aby trošku viděl co v nás je. Trošku je vemu do hor na nějaké jiné stezky, aby ty moje ovečky si trošku vypěstovaly svaly. Boží cesty to jsou stezky spravedlnosti. Ale ten text říká: „Ale i kdybych takovou cestou musel jít, i kdybych musel jít stezkou údolím stínů smrti, kdyby se to stalo, kdyby náhodou, On bude se mnou“. On mě tam nevedl. Ale i když mě tam nezavedl, On stejně půjde se mnou. To ne pastýř zavedl tu ovečku do rokle šeré smrti, ta ovečka se do té rokle dostala, ovečka se dostala do nebezpečné situace, dostala se tam nehodou, protože zbloudila, možná že chvíli neposlouchala hlas pastýře. Pastýř ji tam nezavedl, to nebyl jeho záměr. Možná se tam dostala skutečně souhrou náhod, protože žijeme v prostředí zla. Pastýř ji tam nedovedl, a přesto On tam jde s ní. Text říká: On je i tam se mnou.
A v tomhle kontextu se poprvé hovoří o fyzickém doteku pastýře a ovečky – On se mně dotýká. A tady ten vztah důvěrný, intimní mezi ovečkou a pastýřem ještě se prohloubil. Ten důvěrný vztah mezi Bohem a žalmistou se prohloubil. Tam došlo k doteku fyzickému, velice důvěrnému vztahu. Doposud žalmista hovořil o pastýři ve třetí osobě jednotného čísla. On - pastýř. A najednou mění předmět a říká: „Ty Bože.“ Doposud hovořil o Bohu jako o někom a najednou ho oslovuje: „ty“ , „dotýká se mne, je se mnou a tím mne potěšuje“ říká náš text. Všímáte si, tam není napsáno, že tu ovečku okamžitě z té rokle vyvede pryč, protože jsou situace, kdy pastýř nemůže tu ovečku dostat z té rokle okamžitě. Ale on je tam s ní, i když ji odtud nemůže vyvést, on se jí dotýká a potěšuje jí.
A pak pátý a šestý verš hovoří o tom nejúčinnějším potěšení. Ten důvěrný vztah Pána Boha a člověka vede nás k ještě dalšímu obrazu, ještě důvěrnějšímu, k důvěrnému vztahu, k blízkosti ještě skutečnější, ještě opravdovější. Najednou ten obraz Boha jako pastýře se rozplývá v jiném obrazu, v obraze Boha hostitele. A ta důvěrnost vztahu je tady popsána společným jídlem. My víme ve světle starých textů, které známe, nejen z určitých pasáží Bible, ale z textů také mimobiblických, když kdykoliv básník hovořil o jakési slavnosti, o společném jídle s Bohem, tím vždycky vyjadřuje myšlenku naděje, že jednou bude opravdu s Pánem Bohem těsně u něj, vedle něj. A samozřejmě, jistě si vzpomenete, že stejný obraz je použit v knize Zjevení. V knize Zjevení ve třetí kapitole se hovoří o té touze Pána Boha přijít s námi večeřet. To společné jídlo, jak je tady popisováno v Žalmu 23, je viděno ještě ze zcela zvláštního úhlu. Postoj toho hostitele je velice zvláštní. On skutečně pečuje o to, aby byl co nejpozornějším hostitelem. Dává všechno co má k dispozici. Ten hostitel samotný připravuje stůl. A tento čin je o to cennější, vzácnější, a čtěte pozorně tento žalm a zjistíte, jak je to tam napsáno, co se tím chce naznačit. Ten čin toho hostitele je o to cennější, o to vzácnější, že to dělá před zraky nepřátel svého hosta. I ti moji nepřátelé vidí to moje jídlo, tu moji návštěvu u Pána Boha. A tato skutečnost dává tomu společnému jídlu zvláštní mimořádnou příchuť.
Byla nalezena tabulka babylónská s textem, která pochází, nebo byla datována do čtrnáctého století před naším letopočtem. Ten text té tabulky je velice blízký textu tohoto žalmu. Je to jakási diplomatická mluva. Kdy hovoří o tom, a dá dar nám svým služebníkům před zraky našich nepřátel. Je to dopis jakéhosi vazalského krále svému nadřízenému a vyjadřuje prosbu: „No dej nám určité dary, tak aby to viděli naši nepřátelé.“ A tím se ještě víc znásobí radost z toho daru, který dostává. Tím se ještě znásobí, zvýrazní hodnota toho daru. Nejen, že dostanu dar, ale všichni moji nepřátelé to ještě uvidí, co dostávám.
Představte si, že jednoho dne byste byli pozváni k prezidentu Václavu Klausovi. Pozval by vás ke stolu, on by prostřel, všechno by nanosil na stůl, pak by vás pozval abyste jedli s ním, on by vám sloužil s velkým úsměvem, objal by vás. To by jistě pro každého z vás byla veliká pocta. A možná že i někteří z vás, kteří jste velice duchovně založení, byste takové pozvání akceptovali. Představte si, že by vás pozval a že byste tohle prožili. Jistě by se vám to líbilo. Ale prosím vás jak by se vám líbilo, kdyby nejen že se to stane, ale příští den by fotka něčeho takového se objevila ve všech novinách, na první stránce. Na první stránce nejčtenějšího deníku. První stránka… Představte si, že by to přenášela televize. Celá rodina, všichni vaši známí by to viděli. Ale také vaši spolupracovníci, vaši spolužáci by to viděli. Ti, kteří vás možná neberou příliš vážně. Možná zvláště tam ten jeden, nebo ta ona, která se mi posmívá. „No, teď se dívej!“ To jídlo by skutečně bylo úžasné. To by chutnalo, to by mělo ten „šmak“. Vy byste ani možná nevěděli co jíte, ale určitě by to bylo nádherné. To je to co nám tento biblický text chce říct. Je to jedinečný prožitek, jedinečná chvíle. Ale to je jenom začátek, začátek po němž přijdou další prožitky. Něco co nastolí novou éru, novou etapu. A tím se dostáváme k šestému verši, kterým ten žalm končí.
Ten text říká, tak to budu prožívat stále. A v hebrejštině je tam použit určitý výraz, který vyjadřuje výkřik vycházející skutečně z hloubi duše. Je to výkřik, který není přeložen do žádného jazyka, protože výkřiky jsou nepřeložitelné. Výkřik velice hluboký – ach. Až jsem se dověděl, že vy křičíte obdobně česky. To je něco velice hlubokého co vychází skutečně z nitra člověka. Ale je to výkřik, který vyjadřuje radostný prožitek. Štěstí, pocit štěstí, který nelze vyjádřit slovy. A najednou to štěstí a milost jsou zosobňovány. A když si budete všímat toho paralelismu, té konstrukce jazykové toho žalmu, zjistíte, že štěstí a milost jsou tady ztotožněny jako synonyma se samotným Bohem. Štěstí a milost to je Bůh sám, který je blízko, přítomnost Boha. Žalmistovi už na ničem jiném nezáleží, „já už budu pořád v Božím domě, u Boha. Vždycky mu budu takhle blízko“. A tím ten žalm končí.
V tom žalmu je určitý postup, určitý nárůst, který bych si přál, abyste pochopili. Protože ten myšlenkový sled nám vlastně podává naučení, které jsem vám chtěl dnes dopoledne předat.
Nejdříve, na začátku toho žalmu vidíme Boha, který nás vede, který jde před námi a kterého my následujeme. Potom dál ten žalm říká, že Bůh jde vedle nás už jde s námi. Potom je nám představen Pán Bůh, který s námi jí u stolu. A pak je nám představen Bůh, který žije s námi. Vnímáte ten pohyb, to napětí, ten určitý postup? Na začátku Pán Bůh byl před námi a my jsme šli za ním, a pak se nám přibližuje, přibližuje a už jdeme vedle sebe, on jde se mnou. A pak jdeme dál a najednou jsem u něho doma na návštěvě. A jíme stejné jídlo, ze stejného stolu. A pak najednou zjišťuji, že bydlím s ním pod jednou střechou, že jsem vždycky s ním.
Vnímáte to určité napětí, které je tam vyjádřeno, ten pohyb? Tady není jenom jakýsi literární záměr, aby to bylo krásné. Ten žalm obsahuje úžasně hluboké a důležité naučení. My nemůžeme přeskočit do té poslední etapy z ničeho nic. Nejdříve musíme žít s Bohem jako s pastýřem, abychom se naučili toužit žít s ním jako jeho hosté. A jak se takové netrpělivé očekávání může stát mým očekáváním? Nejdříve musíme žít s Bohem jako s pastýřem. Tady nelze používat jakési zkratky. Nikdy nemůžete být u Boha, prožívat přítomnost Boha jako hostitele, pokud jste s ním nešli v životě jako se svým pastýřem. Nejdřív se musíte naučit každý den chodit s ním. Nejdřív se musíte s ním seznámit. Musíte se naučit s ním být stále v důvěrnějším, osobnějším vztahu. A když budete žít s Bohem tak jak s ním žil žalmista. Tím ve vás bude stále víc narůstat to netrpělivé očekávání. A pak teprve ten obraz Boha jako hostitele vám bude něco říkat velice osobního a bude to něco po čem budete toužit. To protože žalmista žil s Bohem, coby s pastýřem. Proto tolik, celou duší touží a vychutnává pak ten okamžik, kdy se Pán Bůh pro něho stane hostitelem. Protože s ním chodil, proto tak z nitra své duše touží po tom aby už s ním mohl být. On s ním bude bydlet.
