poslal tec
Pozor „na Klause“ – vede k přemýšlení
Karel Havlíček Borovský byl společensky nebezpečným, ať se vyjadřoval k čemukoliv. Katolicizmus, panslavizmus, národovectví a hlavně vídeňská vrchnost bývaly předmětem jeho „nebezpečného myšlénkování“, které jak napsal, nasál již v německobrodském gymnáziu.
Také nám dovedl přímo, nezištně a dobře poradit: „chceš-li v strachu, nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít. Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba“. Není nutno dodávat, že je hlavně popisován vztah k vrchnosti a čím vyšší, tím lépe. Naše vrcholné orgány jsou v Bruselu. Pokud tomu dosud není, tak si je postupně budujeme. Vše by mělo mít hladký konsensuální průběh a ten je bez diskuse.
Evropská unie je dnes již geografický pojem s dobrou šancí pro další rozšíření. Pracuje v rámci jistých norem, které proběhly dnes již historickým procesem stabilizace. Přiznejme, že nebylo nesnadné vysledovat společné prvky, které jednotlivé přistupující státy většinou bez problémů akceptovaly. Stávající rámec této integrace zcela vyhovuje. Kritické připomínky nejsou však od věci. Je možno čelit tzv. deficitu demokracie a prohloubit vztah členská země – bruselská byrokracie i vyváženost exekutivního charakteru obou. Musí to být postupný proces. Ne kampaňovitá akce v nesrozumitelném podání až protichůdných konstrukcí „základní smlouvy“. Ta velmi obtížně podléhá vlastní postupné úpravě, aby mohla reagovat na stav a vývoj společnosti.
Předkládaný dokument byl Klausem podroben kritice. Pokud jsme s podklady byli seznámeni, nelze v žádném případě uvést, že se jedná o „lži“ jak naši konvenující se novináři či politici, kteří často „bývají hloupými, když je toho třeba“ uvádějí. Posunuli jsme se tím ale do nebezpečné oblasti diskuse.
Trochu jsme demobilizovaní. Náš základní vztah k EU byl veskrze kladný. Jak je možno se domnívat na základě skutečného stavu i předpokládaného vývoje ale, i snah po integračním zakotvení. Byl to postoj oprávněný.
Obrana stoupenců „Ústavy“ je však v problémech, neboť se musí uchylovat k důvodům bez jakékoliv relevance k projednávané věci. Jejich hlavní argument - vyhrůžka o „odsunu“ na periferii Evropy - hraničící téměř s vyloučením, nikde v dokumentu nenajdete. Jedná se „jenom“ o vyhrožování. Chudák Klaus dokonce by měl proto přijít i o prezidentské křeslo, jak navádí vedoucí činitelé EU. V tomto ohledu se nejedná o fundovanou argumentaci proti (třeba soukromému) názoru českého prezidenta, ale právě obejití jakéhokoliv věcného důvodu, který je nahrazován exekutivní vyhrůžkou a demonstrací tendence, která by měla určovat absolutistické jednání formující se bruselské administrativy. Je zajímavé, že tento postoj nijak nealarmuje naše média a to dokonce, pokud vím, i internetové (Britské listy).
Politické přístupy nebývají jednoznačné a nejsou proto ani protismyslné. Rád podepíší řadu „mínusů“ Klause tak jak je registroval Přemysl Janýr v Britských listech (25.4.05), ale uvedl bych i jiná fakta z oblasti zahraniční politiky – návštěvu v Bělehradě, nesouhlas s útokem na Bagdád již v roce 1998 ( to když americká Madlénka chtěla zahájit „svoji“ válku proti Iráku a na její podporu získala jen souhlas (svévolný) českého ministra úřednické pravicové vlády J. Šedivého : “we will go with you“). Dalších příkladů prezidenta Klause v zahraničně politické oblasti je celá řada, která stojí za pozornost a podporu. V podstatě hledal co nejširší konsensus a tendenci po dorozumění. To byly faktory, které bývalému prezidentu, či raději jeho poradcům, chyběly a dosud hledají prostředky jak „kalit vodu“. Zde hraje Klaus zásadní a unikátní roli, která mu není přiznávána a naopak je zaháněn do ústavních omezení jen aby jeho tendence po porozumění a bezkonfliktní dohodě v mezinárodně politické oblasti neměla svoji váhu.
Nebylo by od věci, kdybychom se právě pod tímto pohledem podívali i na jeho kritický postoj k ústavní smlouvě. Nakonec na své kůži vyzkoušel co to je bruselské byrokratické mistrování. Jen pro tuto ukázku je celá záležitost velmi poučná a navádí k podnětnému myšlení.
Myšlení však bolí a proto je možno v souvislosti s naším vztahem k EU upozornit na dosud neujasněnou epizodu kolem referenda o přístupu k EU. Již výše jsem se zmínil, že přístup nebyl naším problémem. Všechny strany se postavily za vstup do EU a dokonce i KSČM se nevyslovila negativně, ba naopak její dva čelní představitelé podpořili ANO. V této souvislosti je však zajímavá jiná věc. Proč MZV vyčlenilo 200 miliónů Kč na agitaci k referendu, tj. o věci, která byla předem jasná a rozhodnutá. Navíc tyto velké peníze rozdělilo jen stoupencům „ANO“ a soukromým organizacím. Byly to vyhozené peníze. Kamarádům? Nebo se jednalo již o organizovanou korupci vládním orgánem či převádění státní správy na soukromé instituce. Nekvalifikovanost výběru se projevila i v tom, že jako hlavní pozitivní heslo pro vstup bylo vybráno vzorové Irsko, které sice vstoupilo do EU v roce 1973 ale více než 20 let jeho hospodářství mělo sestupnou tendenci a teprve po restrukturalizaci zaměření výroby a napojení trhu na USA se začalo zvedat. Je překvapivé, že nikdo neprošetřoval komu a kam šlo těch 200 milionů korun na zbytečnou kampaň. Ještě ale nic není promlčeno.
Je třeba se vyrovnat a snažit se pochopit podporu ústavy „euroskeptika“ a hlavně hluboce přemýšlivého člověka jakým je V. Bělohradský se kterým se jinak těžko nachází nesouhlasné stanovisko. Říká: (Právo 16.4.05) „ Podporuji přijetí evropské ústavy právě proto, že jsem euroskeptik. Vyjmenovává naše práva – obsahuje listinu práv – a tím oslabuje svrchovanost moci a menší svrchovanost moci znamená, že my občané budeme svobodnější, protože proti papalášům a různým privatizátorům se budeme mít kam odvolat.“
Nevím. Ústava není od Boha spravedlivého ani od atheistických světců. Je vždy jen, a jen opravdu, výsledkem politického uskupení moci. Je proto ústava a ústava či řád a neřád. Úzká svázanost zákonem chrání předně zákonodárce a jeho systém ( v našem případě třeba i stovek odborných komisí EU pod tlakem „nepřehledných sítí lobujících skupin“ (Bělohradský) a plným měšcem - dodal bych já. Chtělo by se mi, ale nedovoluji si napsat, že naivita je sympatická, ale u filozofa trestuhodná, protože se nepojí s hloubkou jeho základní myšlenkové konstrukce.
Miroslav Polreich
