poslal pastýř
Úvod
Tato práce se snaží v krátkosti popsat úlohu lidských citů v rovině lidského intelektu z pohledu moderních poznatků sekulární psychologie a poukázat na emoční rovinu komunikace člověka se subjekty jeho okolí i z hlediska jeho samého. Dále pak, na podkladě evangelikální teologie, vycházející z Písma jakožto základního atributu pro formulaci křesťanské věrouky, nastiňuje biblický přístup k pochopení lidských citů na příkladu Krista v jeho aspektu lidství. V poslední části pak ukazuje na duchovní zdroj lidských citů pro život Kristova následovníka.
Krátké vymezení pojmu "city" z pohledu psychologie
Z hlediska sekulární psychologie bývají city řazeny do kategorie emocí. Z hlediska funkce citů bývá všeobecně konstatováno, že city jsou interakčním projevem reflektujícím skutečnost, zda "nás nějaký podnět přitahuje nebo odpuzuje, jestli je příjemný nebo ne", přičemž se připouští, že city jsou "maximálně individualizované". City jsou tedy "prožíváním vztahu k tomu, co poznáme, tedy i k sobě samému".
Z hlediska kategorie se rozlišují tzv.
1) nižší city, kam patří city: somatické, jako je únava nebo bolest; afekty, které jsou obrannou, či útočnou reakcí na zevní vlivy, jako je zlost, pláč, strach, leknutí; nálady, které reflektují naše reakce ke skutečnosti, např. radost, rozmrzelost a konečně citové vztahy, ve kterých se odráží náš dlouhodobý vztah k osobám, či předmětům. Sem patří např. sympatie, mateřská láska, náklonnost atd.
2) vyšší city, kam patří city: intelektuální, které nám dovolují prožít radost z poznání; estetické, prostřednictvím nichž prožíváme krásno a etické, které jsou reflexí na porušování, či dodržování mravních norem.
Pokud se na problematiku citů podíváme z antropologického resp. fyziologického pohledu, můžeme si povšimnout, že city patří do oblasti psychosomatické. Dá se do jisté míry zjistit, že city jsou podmíněny biochemismy. Např. somatická bolest je projevem účinku specifických neuro-mediátorů, např. bradykininu a radost bývá spojena s uvolněním katecholaminů. Těchto poznatků se využívá ve farmakoterapii při léčbě bolesti nebo depresí. Nicméně spouštěcím mechanismem bývá zpravidla až smyslový počitek. City z části podléhají autonomnímu nervovému systému resp. sympatiku, který je spojen s útočnými a obrannými reakcemi –při katabolismu- a parasympatiku, který je spojen se stavy klidu -při anabolismu. Nedá se však říci, že by city nebylo možné podřídit volní složce. Obvykle se nedá vůlí zamezit vzniku citů resp. pocitů, avšak je možné se city naučit regulovat vůlí.
Američtí psychologové Peter Salovey a John Mayer zveřejnili zajímavou sérii prací, kde definovali staletími prověřenou zkušenost, že city se významně projevují ve vyjádření intelektu člověka. Tyto poznatky byly systematizovány do oboru, který byl nazván "emoční inteligence". Úpěch podle nich nespočívá jen v hlavě, ale především v srdci. Vyznat se ve vlastních citech, porozumět pocitům souseda a ovládat svá hnutí mysli za určitým cílem, je důležitější, než "umět zpaměti násobit trojmístná čísla".
Vztahem mezi emocemi a inteligencí se v 60. letech zabýval i Jean Piaget, když uvedl: “Ani v čisté matematice nemůžeme usuzovat, aniž bychom prožívali nějaké city, a obráceně, neexistují city, v nichž by se nevyskytovalo alespoň minimum pochopení nebo rozlišení.” Piaget vycházel v podstatě z gestaltismu, který zdůrazňoval, že člověk si nevšímá pouze izolovaných objektů, ale reflektuje i složitý a mnohdy specificky hierarchizovaný systém vazeb a vztahů, které se s danými objekty, se kterými subjekt vchází do interakce, váží.
Damasio si dokonce povšiml, že správné prožívání citů vede k adekvátnějším reakcím u vysoce inteligentních lidí, zatímco citový deficit, či citové aberace, u lidí se stejně rozvinutou inteligencí, adekvátnost reakce zhoršuje.
Pomineme-li nižší city, resp. jejich somaticky podmíněnou část jako je například bolest, kterou můžeme sice mírnit, ale která je důležitým signálem o stavu našeho těla, vidíme, že je nanejvýš prospěšné učit se se svými city zacházet. Daniel Goleman proto nabízí pět oblastí, jejichž pochopení nám k tomu může pomoci. Je to: 1. schopnost vyznat se ve vlastních citech, 2. schopnost je ovládat, 3. umění automotivace, 4. schopnost rozeznávat city jiných lidí a 5. empatie resp. schopnost vžít se do postavení druhého.
Tyto schopnosti se podle Damasia dají naučit a jejich zvládnutí je proto nezbytné k úspěšné komunikaci a adekvátní reakci při procesech rozhodování.
City z pohledu Bible
Z pohledu evangelikálního křesťanství, které vyznává, že Bible, Boží Slovo, je vdechnuté Bohem a je určené k životu v celé jeho šíři, je proto nezbytné z jeho úhlu prozkoumat i oblast emocí resp. citů, kterým sekulární psychologie, jak bylo doloženo, přikládá stále větší význam.
Jedním ze základních dogmat, která jsou společná všem směrům křesťanství, je pád člověka do hříchu a odcizení se Bohu. Apoštol Pavel z této skutečnosti vyvozuje, že toto odcizení se týká celého lidstva a celé lidstvo bez Boží posvěcující přítomnosti je zotročeno v těle hříchu (řecky "sarx" na rozdíl od fyziologického těla "sóma"). Porušenost člověka, resp. Adamovské dědictví, systematicky zpracované Augustinem, se pak projevuje ve všech oblastech, včetně
emocí, neboť "skutky těla"I, kam sekulární psychologie řadí i nižší city, jsou explicitně jmenovány jako zlé, což souvisí i s Kristovými slovy adresovanými všem učedníkům, poukazujícími na převrácenou přirozenost padlého člověka.
Chceme-li tedy zkoumat z křesťanského pohledu lidskou psychiku resp. emoce a city, je třeba zaměřit se na dokonalý obraz lidství, který Pavel vztahuje na míru Kristovy plnosti. Kristus je totiž "druhým Adamem", který nám demonstruje ideál lidství z polohy Božího stvořitelského díla. Z tohoto aspektu můžeme prozkoumat i city u Syna člověka, Krista.
Při pohledu do evangelií vidíme u Krista i city nižší: bolest, únava, pláč, strach, ale i radost, hněv, sympatii a především lásku. Ještě výrazněji Písmo u Krista popisuje vyšší city, jako mravnost, etika i lidský intelekt, projevující se v detailní znalosti náboženských, ale i sekulárních principů. Jeho city však, řečeno slovy Kanta, byly poddány mravnímu imperativu –byť jím nebyly determinovány - jehož cílem bylo naplnit Boží vůli, vyúsťující v lásku, obětující se za záchranu člověka.
Kristus byl tedy bytostně podřízen jedinému cíli, to jest záchraně člověka pro Boží království, což rozeznával jako Boží vůli pro svůj život a za tímto účelem uměl ovládat, resp. používal své emoce ve všech oblastech. Řečeno slovy Golemana, dokázal rozeznat a pochopit vlastní city, ovládat je, byl motivován ze svého rozhodnutí, dokázal rozeznávat city druhých a uměl se lépe než kdokoliv jiný vcítit do jiných lidí. Z jeho příkazu je proto každý křesťan volán k následnictví jeho příkladu.
City v životě věřícího člověka
Jak již bylo řečeno, Bible s city člověka počítá. Bůh sám, k jehož obrazu je člověk učiněn, projevuje své emoce a city, což se dokonale zjevilo v Kristu, v němž sám Bůh, dle vyjádření apoštola Pavla, tělesně přebýval. Bibli není vlastní pojem askeze, citového a tělesného umrtvování, a Kristus svým učedníkům zaslibuje lásku, radost a pokoj, což jsou neoddiskutovatelně citové kategorie, dokonce v hojnosti.
Problém nastává tehdy, když člověk shledává, že jeho city a emoce nedokáže ovládat, přerůstají ho, upadá do citové hořkosti, nevyváženosti a stává se jejich otrokem. Písmo, když charakterizuje duševní stav padlého člověka, říká jednoznačně, že jeho touhy, projevující se i v citech, jsou zlé. Takový člověk může, slovy apoštola Pavla, nadmíru toužit po spravedlnosti, souhlasí, že má milovat, odpouštět, být plný pokoje, vyrovnanosti, přejícnosti, ale každý pokus o takové jednání je předem odsouzen k nezdaru.
Pro takového člověk je přímo hrozbou, když si uvědomí, že city, které nedokáže ovládat, jsou mu dokonce nařízeny Zákonem. Je mu přikázáno milovat, radovat se, má zachovat pokoj, ale každý pokus dosáhnout těchto věcí vlastní silou je zakončen novým zklamáním.
Apoštol Pavel výslovně uvádí, že touhy lidského těla směřují proti Duchu Božímu a že těmto tělesným touhám, které jsou vždy doprovázeny city a emocemi, se člověk podřizuje proti své vůli. Dává však jednoznačné východisko: Člověk má zemřít svému tělu a skrze Krista ukřižovat své touhy, city, představy. Člověk náležející Kristu již není svým pánem, o jeho plánech, budoucnosti a skutcích rozhoduje Kristus, pokud žije z moci Kristova Ducha.
Dle Písma tedy život vydaný Kristu a žitý z moci jeho Ducha může být naplněn plnohodnotnými city, které nejsou závislé na okolnostech, nebo na úsudku lidí v okolí člověka. Následovník Kristův, jehož cílem je líbit se svému Pánu, nehledá užitek pro sebe, ale pro svého Boha, má nadpřirozený pokoj skrze Krista a lásku z moci Ducha svatého. Je “novým stvořením” pro které platí, že náhle jsou všechny věci nové a staré pominuly. Je smířen s Bohem, jeho viny, hříchy a selhání jsou mu odpuštěny a může vrůstat do citů, které jako dokonalý obraz Boží nám v Písmu zjevil Kristus.
City pro takového člověka již nejsou věcí nácviku, askeze nebo mravního ideálu. Jsou prostou součástí života z moci Ducha svatého. Člověk tím dal věcem jiný smysl, už nemusí rozlišovat lidi na příjemné a méně příjemné, ale může k nim mít úctu jako k Božímu stvoření a mít soucit s těmi, kteří hynou bez poznání Krista, odsouzeni k věčné záhubě. Takový člověk se dokonce raduje z utrpení, které -je-li pro Krista- se mu stává výsadou.
Ačkoliv Kristův Duch člověka uschopňuje k plnohodnotnému citovému životu, ten pak musí mít stále na zřeteli, že je poddán "bídám tohoto věku", a že i přes působení Božího Ducha je stále hříšníkem se sklonem hřešit. Jeho stav je však diametrálně odlišným od stavu padlého člověka. Neplatí pro něho ani tak, že "nesmí hřešit", ale spíše, že již "nemusí hřešit", a tato svoboda od hříchu osvobozuje i jeho city k radosti, lásce a pokoji.
Závěr
V závěru je dobré uvést, že city jsou nedílnou, ba nutnou součástí života člověka. Člověk, který neprožívá své city, není si jich dostatečně vědom, či citově strádá, strádá komplexně jako lidská bytost. Bible se popisu citů věnuje v široké škále, nicméně ukazuje, že city padlého člověka mají odlišný zdroj od zdroje citů člověka obnoveného Božím Duchem. City tudíž, dle Písma, vycházejí z tělesné přirozenosti a ta, není-li vykoupena, vede člověka až k citovému otroctví. Křesťanství proto člověku, skrze Krista nabízí, krom odpuštění hříchů a věčného života, i citovou stabilitu, projevující se v lásce, radosti a pokoji, které nejsou závislé na vnějších okolnostech, ale jsou “ovocem Ducha svatého”, které vychází z obnovené mysli člověka smířeného s Bohem.
Literatura
BIBLE, Ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha, 1985
Damasio, A. R.: Descartesův omyl, emoce, rozum a lidský mozek, Mladá fronta, Praha, 2000
Goleman, D., Citová inteligence: proč to vadí více než IQ, knihy Liliputky, 1995
Mayer, J. D., Salovey, P. The Intelligence of Emotional Intelligence. Intelligence, 17 (4), 1993, str. 433-442.
PIAGET, J., Psychologie inteligence, Academia, Praha, 1970
