Grano Salis - TEOLOGIE JAKO HERMENEUTIKA VÍRY

Karels poslal:

TEOLOGIE JAKO HERMENEUTIKA VÍRY

Lenka Karfíková

Rozvrh teologie jako "hermeneutiky víry" předpokládá, že chceme víru promýšlet interpretací jejích výrazů (k obtížné dialektice víry a jejího výrazu se v dalším výkladu vrátím). "Hermeneutika" (jejíž název, odvozený ze slovesa herméneuó = vykládám, souvisí se jménem boha Herma, tlumočníka mezi bohy a lidmi) obvykle znamená buď praktické umění interpretace, nebo nauku o interpretaci. V tomto případě by tedy šlo jednak o interpretaci posvátných křesťanských textů i jiných důležitých, příp. závazných výrazů víry v dějinách i v současnosti, jednak o zamyšlení nad pravidly takové interpretace.

V tomto malém článku se pokusím uvažovat o druhém z těchto témat, totiž o specifické povaze teologické interpretace. Rozvinout "praktickou hermeneutiku" a přinést sérii dílčích interpretací ke zvolenému teologickému tématu by si žádalo prostor celé knihy. Každá z těchto jednotlivých interpretací by přitom zůstala nutně jen fragmentárním a snad jednostranným pohledem na víru, tak jako je i každý jednotlivý výraz víry nutně jen částečný. Teprve v síti doplňujících se výrazů, a tedy v sérii interpretací, by mohla být jednostrannost a částečnost vyvážena a stát se jednou z komponent celku. Nezbytná fragmentárnost jednotlivých interpretací je vědomou daní za to, že teologie jako hermeneutika chce křesťanskou víru představit diachronně, v její tradici, nikoli v ucelenosti synchronního systému.

Vykládá-li teologie jako hermeneutika křesťanskou víru na základě jejích výrazů, dává tím implicite najevo, že vyjádření víry nepokládá za cosi druhotného, co by dříve existující víru jen dodatečně (a možná neúplně) artikulovalo. Víra jistě není beze zbytku totožná se svým výrazem. Zároveň však nelze výrazy víry v jejich nezbytné rozmanitosti pokládat za zcela druhotné. Víra se děje právě ve svém vyjádření, ať už ve slově a vyznání, symbolu, gestu a uměleckém díle nebo - a to snad zejména - v jednání a ve způsobu života jednotlivců i křesťanských společenství. Taková vyjádření tedy k víře neodmyslitelně patří, víra se právě v nich děje, artikuluje a nachází, zároveň je však svými výrazy ovlivňována a formována.

V teologii jako hermeneutice tedy půjde o interpretaci těchto výrazů: nejen věroučných formulací a teologických textů, ale také křesťanských symbolů, liturgických gest, uměleckých děl, života a jednání křesťanských obcí atd., a to prostřednictvím výkladu, tj. médiem řeči. Teologická interpretace je tedy interpretace slovní, jakkoli jistě existují i jiné typy interpretace: "interpretuje" také hudebník, který přehrává hudební kus, apod. Snad by proto bylo v jistém smyslu možné chápat i liturgické jednání, život věřícího společenství nebo umělecké dílo jako interpretace křesťanského poselství, jež jsou samy vystaveny dalšímu interpretování. Teologická interpretace by tak byla jen jedním vláknem ve tkanině interpretativního dějství, jímž je křesťanská víra ve svém dějinném sebeporozumění.

* * *
V každé interpretaci jde o prostředkování mezi vykládaným textem či jiným dílem a adresátem výkladu (ať jsme to jen my sami nebo naši posluchači a čtenáři). Text či dílo chápeme jako celek utkaný (textum = spředeno) za spolupůsobení mnoha komponent, ale na žádnou z nich ani na jejich souhrn cele nepřevoditelný. Tak se např. nezbytně ptáme na autora textu či díla, na jeho kulturní, historickou, sociální podmíněnost, na jeho záměr, ale i na možné neuvědomělé či skrývané motivace jeho díla atd. Přesto je text či dílo zároveň vždy více než pouhý výplod těchto okolností, stojí před námi jako na svém autorovi relativně nezávislý celek, nakolik totiž vyjadřuje (přivádí ke slovu a tím uskutečňuje) něco, co se netýká jen jeho autora.

Právě tato relativní samostatnost textu či díla umožňuje jeho sdělnost, jeho schopnost oslovit, a to nejen autorovy současníky a příslušníky téže kultury, ale i čtenáře (posluchače, diváky) žijící v jiném dobovém a kulturním kontextu. Tato oslovitelnost přes hranice časů a kultur je možná jen za (nesamozřejmého) předpokladu, že všechny potenciální adresáty spojuje jakási zkušenost či způsob vidění skutečnosti, které jsou do díla uloženy či lépe jím reprezentovány, a to jakýmsi "heuristickým" způsobem: Dílo ukazuje skutečnost v novém světle, otevírá nový obzor, vytváří cosi nového. Tuto trvalou oslovivost díla, umožněnou jeho heuristickým vztahem ke skutečnosti, nazýváme také jeho "pravdou".

Relativní nezávislost textu či díla na autorovi ovšem neznamená, že by bylo možné daný text či dílo chápat zcela izolovaně od jejich kontextu. Právě naopak. Skutečná velikost textu či díla je v tom, že výstižně a nově artikuluje svůj kontext, a tím jej zároveň spolupozměňuje. Tato odkázanost textu či díla na kontext (na život dané kultury v dané době a situaci) neubírá textu či dílu jeho "nadčasovost", nýbrž naopak ukazuje jednu ze stálých komponent každé lidské situace, totiž zasazení člověka do jeho (dobového, kulturního, jazykového, sociálního) kontextu, tj. jeho dějinnost. Slovy D. Tracyho:

Ve skutečnosti neopouštím dějiny, když interpretuji nějakou tradici. Spíše do těchto dějin vstupuji a jsem si toho dobře vědom. Chci na sebe vzít riziko, že hlavní myšlenka tohoto partikulárního textu artikuluje otázku hodnou ptaní a odpověď hodnou uvážení. Pokud jde o klasický text, uznávám zároveň, že jeho ‚přebytek významu' vyžaduje stálou interpretaci a má jakousi nadčasovost - totiž nadčasovost klasického výrazu, podstatně zakořeněného v jeho vlastním dějinném čase a obracejícího se k mé vlastní dějinnosti.

Odkázanost textu či díla na kontext ovšem není jednostranná, tak jako není ani lidské zasazení do konkrétní dějinné situace jen jednosměrnou závislostí. Text či dílo svůj kontext zároveň pozměňují a spoluutvářejí (podobně jako je každý člověk spolutvůrcem svých dějin a své situace).

Vzájemná souvislost textu či díla a jeho kontextu ukládá interpretovi ještě další ohled: Musí nejen přihlížet k tomu, jaký kontext se v díle artikuluje, ale současně jaký kontext je dílem spoluutvářen. Nejen, co bylo "záměrem" či přáním autora, ale co vyjádřil, aniž by to zvláště zamýšlel, a jaký vliv jeho dílo mělo na daný kontext, aniž by si to snad byl výslovně přál. I tyto komponenty jistě patří k riziku každé tvorby a k životu díla i životu kultury. I ony proto musejí být v interpretaci brány v potaz.

Máme-li nyní v interpretaci prostředkovat mezi adresátem interpretace a textem či dílem v tomto jeho podvojném pohybu, jímž artikuluje i spoluutváří svůj kontext, musíme struktury rozumění, jak jsou přítomny v díle či textu, maximálně přiblížit strukturám rozumění adresáta. Teprve pak může text či dílo promluvit ve své plné heuristické síle, oslovit adresáta, pozměnit jeho vidění skutečnosti a spoluovlivnit tak i jeho kontext. "Horizont" autora a "horizont" adresáta se přitom patrně nemohou nikdy zcela krýt. Proto je snad přesnější mluvit o analogických strukturách rozumění (resp. rozvrhování) v textu a strukturách rozumění (resp. rozvrhování) adresáta, než o přiblížení nebo dokonce překrytí jejich horizontů (jak se o to pokoušela starší hermeneutika).

Nezanedbatelnou položkou v interpretaci je ovšem také interpret. I on je veden určitým zájmem, sleduje určitý cíl, který jeho interpretaci spoluovlivňuje (na tuto okolnost upozorňují zejména hermeneutiky teologie osvobození: proti hermeneutice mocných a vítězů stavějí hermeneutiku z hlediska utlačovaných a obětí nebo hermeneutiku z hlediska žen, jejichž role byla převládajícími hermeneutikami často upozaděna, atd.). Těžko si představit interpretaci, která by nebyla vedena vůbec žádným zájmem. Pochopitelně ani zde nemusí jít vždy o zájem vědomý či plně reflektovaný, každopádně však jde o zájem, v němž se zároveň zrcadlí kontext samého interpreta a v němž je (byť nepřímo) spolupřítomna i určitá tradice výkladu daného díla. Způsob, jak text či dílo k adresátovi interpretace promluví, je tak více či méně zároveň spolupoznamenán zájmem a kontextem interpreta. Ani to však nezbavuje text či dílo jeho relativní samostatnosti a oslovivosti (pokud nejde o naprostou desinterpretaci textu či díla).

Snad každá kulturní tradice má svá "klasická díla" či "klasické texty", jejichž stále nová interpretace spoluutváří celou tuto tradici, tj. celou danou sérii kontextů v jejich časové posloupnosti a geografické i kulturní rozmanitosti. V těchto textech či dílech daná tradice či kultura nachází vždy nově vyjádřenu svou zkušenost a svou identitu, jimi však zároveň nechává svou zkušenost korigovat a formovat.

* * *
Pro křesťanství je nepochybně takovýmto "klasickým" textem Písmo Starého i Nového zákona jako božsky inspirovaný výraz víry Izraele a víry rané církve, tj. jako písemné zachycení toho, jak se Bůh těmto společenstvím v jejich dějinách zjevil. Písmo tak svědčí o Bohu, který jedná v dějinách svého národa, resp. v příběhu Ježíše z Nazareta jako Mesiáše. Toto Boží jednání může být jako takové pochopeno jen ve víře. Víra se tedy zdá být určitým interpretativním uchopením izraelských dějin, resp. Ježíšova příběhu, které ovlivňuje a utváří sebeporozumění a život věřícího společenství.

V křesťanském "zakládajícím příběhu", jak jej vyprávějí a promýšlejí posvátné texty Písma, pak křesťanská společenství v celých svých dějinách nacházejí zachyceno své vlastní porozumění Ježíšově příběhu a tyto texty jsou zároveň pro sebeporozumění těchto společenství normativní. V tomto podvojném pohybu texty Písma "žijí" ve věřícím společenství, jsou "interpretovány" jeho porozuměním a životem: Porozumění víry, jak je Písma zachycují, se stává aktuální porozuměním, které se zase vyjadřuje v životě, slovech i kultuře věřícího společenství.

Jak jsme již řekli, teologie je v tomto ustavičném interpretačním ději jen jednou z forem interpretace: pokouší se řečovou formou výkladu prostředkovat mezi porozuměním "zakládajícímu příběhu", jak je zachyceno v Písmech, a adresátem v jeho konkrétním kontextu. Pokud se interpret hlásí nejen k formujícímu novozákonnímu porozumění "zakládajícímu příběhu", ale též k celému pokračujícímu interpretačnímu dějství, jak bylo tímto porozuměním spoluformulováno, pak jeho interpretující prostředkování zároveň přihlíží k celé tradici interpretace (srov. "princip korelace", jak o něm v navázání na schleiermacherovskou "teologii zprostředkování" hovoří P. Tillich či E. Schillebeeckx). Tato tradice totiž tvoří "život textů", tj. kontext jimi ovlivněný, a zároveň spoluutváří i kontext adresáta, pokud se k této tradici hlásí či v jejím akčním rádiu žije.

K zásadám katolické teologické hermeneutiky patří, že za relevantní a pro následující interpretaci směrodatný výraz porozumění "zakládajícímu příběhu" nepokládá jen texty pochopené jako posvátné texty Písma, ale též život prvotních křesťanských obcí, zachycený v "tradicích církve". Tridentinum upřesňuje, že jde o nepsané tradice přijaté od apoštolů, které rovněž směrodatně zachycují zkušenost prvokřesťanských společenství: "... tato pravda a tyto zásady (disciplina) jsou obsaženy v psaných knihách a nepsaných tradicích (sine scripto traditionibus), které apoštolové přijali z úst samého Krista, nebo z vnuknutí Ducha svatého a jakoby z ruky do ruky je předali dále, až se dostaly k nám" (DH 1501). Tato formulace ponechává otevřeno, zda jde o ryze slovní věroučné tradice či tradice symbolů, liturgických dějů, chování atd. Obtížnou otázku, nakolik tyto tradice lze chápat jako nezbytný "formální" nástroj interpretace Písma a nakolik Písmo vskutku "materiálně" doplňují, ponechme otevřenou. První vatikánský koncil každopádně formuluje opatrněji: "je třeba věřit všemu tomu, co je obsaženo v psaném nebo tradovaném Božím slově" (credenda sunt, quae in verbo Dei scripto vel tradito continentur, DH 3011); Druhý vatikánský koncil odmítl schéma obsahující teorii "dvou pramenů" (Písma a tradice) a ponechal otázku otevřenou dalšímu uvažování (Dei Verbum 7-12).7 Avšak nejen novozákonní či apoštolská, ale i pokračující tradice křesťanského společenství má pro stále nový výklad "zakládajícího příběhu" svou relevanci; patří, jak bylo řečeno, ke kontextu spoluutvořenému textem (a nepsanými tradicemi), příp. i ke kontextu adresáta.

Poněvadž je však tato tradice mnohovrstevná, je i její relevance nestejná. Božsky inspirovanou interpretací Písma a nepsaných apoštolských tradic (tj. normativním porozuměním "zakládajícímu příběhu") je především život věřící obce, nakolik je nesen přítomností božského Ducha v jejím středu. Život věřící obce má však různé formy: sám život jednotlivých křesťanů, společenství, které vytvářejí, kultura, k níž přispívají, ritus, který slaví, symboly a symbolická gesta, umělecká díla, slovní formulace... a ovšem také reflexe víry v teologii, příp. závazná formulace nauky. Celá tato tradice (implicite či explicite) náleží k našemu výkladu posvátných pramenů křesťanství.

K zásadám teologické hermeneutiky, jak se postupně prosadila, ovšem patří, že si všímáme "teologické kvalifikace" těchto výrazů, tj. jejich relevance pro interpretaci víry: jednak jejich blízkosti k "zakládajícímu příběhu" a jeho smyslu, jednak jejich "všeobecnosti" (zda jde kupř. o zvyk rozšířený v celé církvi, nebo jen v některé skupině; zda jde o mínění většiny teologů, nebo jen ojedinělý hlas; zda jde o přesvědčení současné církve, nebo církve v celých dějinách; zda jde o formulaci ekumenického koncilu, nebo jen regionální synody, atd.). Nemohu se zde podrobněji zabývat ošidným kritériem "všeobecnosti", připomenu jen, jak malou menšinu tvořili kupř. "pronicejští" teologové v době mezi prvním a druhým "ekumenickým" koncilem (325-381); přesto se právě jejich teologická pozice díky souhře dějinných okolností prosadila jako závazná a posléze se i stala "všeobecnou".

Klíčovou a velmi obtížnou otázku teologické hermeneutiky, totiž jak lze určit závaznou interpretaci "zakládajícího příběhu", která vyjadřuje "všeobecné" a genuinní křesťanské porozumění, řeší jednotlivé křesťanské tradice odlišně: Pravoslavné církve pokládají za závazné ekumenické koncily nerozdělené církve ("nerozdělenost" církve je ovšem kritériem relativním, neboť roztržky všeho druhu provázejí křesťanské společenství od okamžiku jeho vzniku). Katolická církev se postupně dopracovala k představě "učitelského úřadu" v církvi (který ovšem byl vykonáván v různých dobách velmi různě, existoval-li vůbec). Protestanté doplňují hermeneuticky obtížnou zásadu o "pouhém Písmu" motivem "vnitřního svědectví Ducha svatého" (což je ovšem instance natolik nepostižitelná, že v praxi rozhoduje převáživší mínění vedoucích představitelů jednotlivých církví a sborů, resp. teologických fakult). S určitým zjednodušením lze říci, že všem těmto hermeneutikám je společné povědomí o tom, že posvátné texty, resp. dokumenty a fenomény potřebují kompetentní výklad, který je odpovědný křesťanskému společenství v jeho celku.

Teologická hermeneutika pokládá totiž za své důležité pravidlo interpretovat posvátné prameny na půdě víry a obracet se na víru adresáta, jíž chce pomoci ke zrodu, reflexi a artikulaci. K teologické hermeneutice proto náleží povědomí služby křesťanskému společenství v jeho víře. Teologický výklad se nespokojí s filologickým, historickým, uměnovědným, psychologickým či sociologickým rozborem (jakkoli se všemi těmito přístupy bude vážně pracovat), ale pokusí se hledat relevanci daného textu, dokumentu či fenoménu pro víru křesťanských společenství. Interpretace, která není vedena vírou, může být zcela legitimní a skutečně heuristická, nebude to nicméně interpretace "teologická", jak tomuto výrazu zde rozumíme.

V každé teologické interpretaci je podle zásady o závaznosti tradice implicite či explicite přítomen celý tradiční proud s velmi pestrou škálou svých kontextů a jimi podmíněných výrazů (byť např. tak, že se tato interpretace proti tradici v nějakém ohledu vymezuje). V měnících se kontextech jsou ovšem různé tradicí zprostředkované výrazy a formulace víry sdělnější než jiné, některé (jejichž kontext se velmi lišil od našeho) vyžadují zvláštní interpretační práci, abychom jim vůbec porozuměli. Jistě ne každý, kdo se hlásí ke křesťanské církvi, musí explicite znát celou její tradici. Přesto by však ztráta paměti věřícího společenství jako celku - jakkoli snad na krátký čas osvobodivá - byla nejen velmi ochuzující, ale i nebezpečná. Paměť není jen břemenem, ale též potenciálem obnovy. Na druhé straně je síla zapomnění např. v katolické či pravoslavné hermeneutice prozatím nejúčinnější platnou formou distance od té části tradice, kterou již křesťanské společenství nechce rozvíjet (připomeňme např. původní, dnes však opuštěnou distanci katolické církve od ekumenismu, biblické vědy atd., nebo pohlédneme-li hlouběji do historie, dnes opuštěnou představu o vztahu mezi církevní a světskou mocí). Lítost katolických křesťanů nad některými aspekty jejich tradičního sebeporozumění, jak ji nedávno vyslovil římský biskup, by však mohla slibovat pro celou teologickou hermeneutiku dosud netušené možnosti, kdyby byl tento motiv adekvátním způsobem domyšlen.

* * *
Závěrem ještě poznámku o vlastním ději tradování víry. Pokusila jsem se naznačit, že výraz "tradice" může být jen obtížně zúžen na některé nauky či výrazy, přítomné v životě apoštolské, resp. poapoštolské křesťanské komunity. "Tradice" znamená v prvním smyslu proud mnohotvárných interpretací, v nichž počáteční porozumění Ježíšovu příběhu dále žije v křesťanských společenstvích. V tomto proudu lze a je záhodno diferencovat (podle kritérií, jež jsou ovšem opět vydána tradovaným porozuměním). Z této představy o tradici mj. vyplývá, že být skutečnými tradenty, nositeli tradice, neznamená nikdy předávat cosi hotového a uzavřeného, nýbrž hledat v měnících se kontextech nové formy výrazu a nově interpretovat záznamy původního porozumění. Přitom je nutné na jedné straně uchovat kontinuitu s tradicí interpretace, na druhé straně však usilovat o skutečně autentické výrazy víry v jejím aktuálním kontextu, tj. o výrazy, v nichž by se víra daného křesťanského společenství děla způsobem věrohodným jemu samému, a proto i člověku jeho doby a jeho kulturního kontextu. Obětovat přitom tradici autenticitě je stejně nebezpečné jako obětovat autenticitu tradici. Věřím nicméně, že znalost tradice věřícímu společenství spíše napomáhá v hledání autenticity, než že by je ochromovala, a naopak že se věrnost křesťanské tradici a zdařilý proces tradování neobejdou bez ryzího úsilí o autenticitu tradujícího společenství.

Lenka Karfíková, vedoucí katedry filozofie a patrologie na CMTF UP v Olomouci a vedoucí Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při UP v Olomouci, MU v Brně a ÚKS AV ČR v Praze.

	Hledej
	Je a svátek má Oto. Vytvoření registrace