JAN HUS A JEHO TEORETICKÁ VÝCHODISKA Pouhých osm dní po druhém zajetí Václava IV., 14. Března 1402, se stal mistr Jan Hus kazatelem a správcem Betlémské kaple na Starém Městě pražském. Získal tak místo velmi významné a spojené se značnou odpovědností. Kaple, vystavěná v letech 1391- 1394, byla zasvěcena památce Neviňátek, tj. králem Herodesem pobitých novorozeňat, jejichž svátek připadal na 28. Prosinec. Staroměstský kramář Kříž, spoluzakladatel objektu, dokonce kapli věnoval údajný ostatek jednoho z Mladátek, což dokládá rozšířenou úctu k relikviím i v měšťanských kruzích. Založení proběhlo velmi rychle. Dne 22. Května 1391 potvrdil generální vikář pražského arcibiskupství Jan z Pomuku darování pozemku, který budoucí kapli poskytl právě kraář Kříž. Už o dva dny později, 24. Května, zřídil Jan ( Hanuš ) z Muhlheimu, významný dvořan a rádce Václava IV., nadání pro českého kazatele. Tento dokument je také považován za vlastní zakládací listinu Betlémské kaple. Přibližně o měsíc později konfirmoval založení kaple arcibiskup Jan z Jenštejna ( podle Husova tvrzení položil prý i její základní kámen ), zatímco Václav IV. Stvrdil Křížovo pořízení na svém oblíbeném Žebráku. HUSOVO MLÁDÍ A ZRÁNÍ      Význam Betlémske kaple umocnilo působení Jana Husa, který využil její kazatelny k veřejné prezentaci konceptu církevní a společenské reformy, prosazované českými univerzitními mistry, a získal pro něj četné stoupence. Fakt, že tři mistři českého univerzitního národa doporučili ve vypjaté politické chvíli Husa za správce Betléma, vypovídá o důvěře, již se statný třicátník ve vysokoškolských kruzích těšil. Už v zimním semestru 1401-1402 zastával funkci děkana artistické fakulty, což nepřímo svědčí o příkladné učitelské činnosti na univerzitě. A zřejmě ve stejném roce si získal kazatelský věhlas v staroměstském kostele sv. Michala. V této době měl mistr Jan za sebou přinejmenším dvanáctiletý, spíše však delší pobyt v Praze, kterou dokonale znal.

I když Husově osobnosti byly věnovány desítky odborných knih a množství vědeckých studií, stále se nepodařilo přesně zjistit, kdy a kde se narodil. Nejpravděpodobněji vyhlížejí údaje o jeho narození roku 1371 v Husici u Prachatic, byt tuto lokalitu zpochybnil svého času historik Josef Pekař, který se klonil ke vsi Husinci severně od Prahy. Ve prospěch jihočeské varianty však svědčí množství nepřímých indicií. Jan Hus se velmi úzce přátelil s mistrem Křištanem z Prachatic. Kdo byli Husovi rodiče, není jasné, víme však, že měl bratra a že byl strýcem jeho synů. Vlastním smyslem Husových studií bylo stát se knězem, aby , jak říkal, "měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen". Tí se nijak nelišil od mnoha svých generačních vrstevníků. Nebyla to jediná záležitost, kde se projevuje diference mezi poněkud lehkomyslným studentem a pozdějším rigidním kritikem všech nepravostí. Mladý Hus hrával šachy, pil s chutí víno a v pubertálním věku se zúčastňoval, zřejmě o svátku Mláďatek, rozpustilé koledy, při níž studentský biskup vjížděl, sedě na oslici, do kostela a jeho kolegové, s tvářemi ukrytými za škraboškami, rozjíveně bučeli. Hus sám s odstupem času trpce litoval, že "byl z té rubriky bláznivé" a neodolal nesmyslným kratochvílím. Bakalářskeho gradu dosáhl Hus na pražské artistické fakultě v září 1393 ( v porovnání s tehdejšími zvyklostmi relativně pozdě, až ve dvaadvaceti letech ), společně s Jakoubkem ze Stříbra, spolutvůrcem husitského programu. Podle pořadí promavaných je zřejmé, že na rozdíl od Jakoubka byl husinecký rodák studentem spíše průměrným. Již počátkem roku 1396 se Hus mohl pyšnit titulem mistra svobodných umění a poté zahájil studium na teologické fakultě, kde dosáhl hodnosti bakaláře bohosloví. Od roku 1398 vyučoval jako mistr na artistické fakultě filosofii a během roku 1400 byl vysvěcen na kněze, čímž splnil svůj původní cíl. To už měl za sebou vnitřní přerod. Z relativně konformního mladého muže se stal člověkem, který nalezl své poslání v opravdové službě Bohu i věřícím a v upřímné snaze o nápravu církve. Možná rozhodující podíl na zformování Husovy osobnosti připadl jeho oblíbenému učiteli mistru Stanislavovi ze Znojma, vynikajícímu znalci Wycliffových filosofických prací. Hus nebyl sám koho Stanislav na Wycliffa upozornil. Znojemský rodák ovšem nepřejímal myšlenky nekriticky, vůči některým pak přímo zaujal obezřetně, ba nesouhlasné stanovisko. Podobné okouzlení Wyclifem jako Hus sdíleli též další Stanislavovi  žáci, zvláště Štěpán Páleč. Jakoubek ze Stříbra i několik jiných mladších učenců z řad mistrů českého národa na pražském vysokém učení. Jako Wyclifův stoupenec se Hus prokazatelně představil již roku 1398, kdy vlastnoručně opsal několik filsofických traktátů anglického učence. HUSOVO POJETÍ PRAVDY, BOŽÍHO ZÁKONA A CÍRKVE       Pravda, existující už před stvořením veškerenstva a obsažená v Bohu, byla podle nich nejvyšší pravdou, identickou  s boží mocí, která je zároveň i mocí Kristovou. Nikdo jiný takovou mocí a pravdou nedisponuje. Věrnost pravdě rovná se tudíž věrnosti Kristu, neboť Kristus ukázal lidem cestu k Bohu a je i Bohem samotným. To je i Husův názor. Jedině v tomto smyslu lze interpretovat znám a z širšího kontextu často vytrhovaná Husova slova: " Proto, věrný křestane, hledej pravdu, naslouchej pravdě, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, opatruj pravdu, bran pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od dábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti…"  Stejný smysl má i známá Husova a husitská devíza Veritas omnia vincit!, překládaná do češtiny ne zcela přesně, nicméně úderně jako Pravda vítězí. I toto heslo bylo ovšem obsaženo v Bibli.     Pravda boží je tak v Husově pojetí totožná s božím zákonem, zákonem Kristovým, zprostředkovaným křesťanstvu v Písmu, zvláště v textu Nového zákona. V Husově učení zaujíma právě kategorie božího zákona ústřední postavení jako nejvyšší norma života individua i společnosti. Centrální pozice božího zákona v Husově myšlení zároveň objasňuje mimořádnou husitskou úctu k Bibli a snahy dobrat se jejího původního textu i jeho smyslu.  Wyclifa a Husa spojoval rovněž názor na poslání světské moci. Její priorita nad mocí duchovní tvořila jeden z opěrných pilířů Wyclifova reformního programu. Postihnout úlohu, kterou světské moci, především panovníkovi, šlechtě a světským úředníkům svěřoval, lze velmi lapidárně. Nenajde - li institucionalizovaná církev v sobě dostatek odvahy, aby se vrátila ke svému původnímu pastýřskemu poslání a následovala vzor církve prvotní, musí ji k tomu přinutit světská moc. Poněvadž kořen všech církevních nepravostí, jako jsou mnohoobročnictví ( držení několika církevních úřadů jednou osobou ), svatokupectví, záliba v přepychu i vnější okázalosti a touha po vládě, spočívá v pozemkovém bohatství, je nezbytné provést sekularizaci církevního majetku. Panovník a šlechta přitom musí postupovat podle božího zákona, v souladu s celospolečenskými zájmy, a především v součinnosti s duchovenstvem, věrným božím pravdám. Hus přejal tento recept téměř v úplnosti, takže zákonitě došel pozornosti nejen v šlechtických kruzích, ale i na dvoře Václava IV., který s církevní hierarchií sváděl těžké zápasy. V českých zemích Wyclifovy názory rezonovaly jako v žádném jiném evropském státě. Důvod, proč se jich čeští univerzitáni chopili a proč pojednání evangelického doktora opisovali ve svých bursách a kolejích, je zřejmý. Na přelomu 14. - 15. věku zakoušel český stát obdobnou krizi jako Anglie na rozhraní 70. - 80.let. Tehdy ostrovní mocnost, vyčerpaná sérií morových epidémií a náklady vleklé války s Francií, sužovaná finančními nároky papežské kure, tlupami válečných veteránů i faktickým bezvládím po smrti Eduarda III. , prožívala těžké chvíle. Vzpoura, nesená téměř výhradně požadavky hospodářsko - sociální povahy a omezená na selské vrstvy, byla záhy poražena. Bohatství církevních institucí, držících třetinu půdy, život žebravých mnichů i přepych chrámových a klášterních staveb v takových podmínkách provokovaly a kypřili půdu pro ozvučnost Wyclifových podnětů, z nichž ale revoluční plameny nakonec nevyšlehly. Poměry v českých zemích nevyhlížely kolem roku 1400 příliš odlišně, spíše v mnohých rysech vykazovaly četné shody. Nebylo proto divu, že pražská reformní skupina spatřovala ve Wyclifových dílech návod ke změně tíživě pociťovaného stavu. Personifikací touhy po nápravě se stal bezesporu Jan Hus, který ovšem Wyclifovy názory nepřejal vcelku, nýbrž postupně, ve směru stále silnější radikalizace. Na rozdíl od Anglie však úsilí o reformu nalezlo podporu ve všech vrstvách české společnosti a posléze přerostlo v revoluci. To samo o sobě naznačuje, že v českých zemích byla v dané době situace napjatější a společnost ve vztahu k obrodným myšlenkám připravenější, vnímavější i polarizovanější. POČÁTKY REFORMNÍHO ÚSILÍ SPOR O WYCLIFA      Obliba, kterú si získalo Wyclifovo dílo mezi učiteli českého univerzitního národa, poskytla mistrům ostatních tří národů vhodnou záminku k vystupňování sporů na pražské univerzitě. Ačkoliv se nepodařilo zcela přesně rekonstruovat, kdy který Wyclifův spis vstoupil v Praze ve známost, první skutečně vážná pře o názory anglického myslitele propukla na české půdě teprve roku 1403. Stalo se tak až poté, co čeští mistři měli zásluhou Jeronýma Pražského k dispozici práce Wyclifova pozdního období, v nichž zastával odvážné i provokativní teologické a eklesiologické teze. Učitelé "cizích" národů na pražském vysokém učení zřejmě vycítili nebezpečí, jež Wyclifovy názory znamenají pro institucionální církev, především ale využili faktu, že řada myšlenek oxfordského filosofa byla kanonicky odsouzena. Útok na české mistry, hájící Wyclifovy filosofické postoje, tak dostal patřičnou razanci, neboť zpochybňoval jejich pravověrnost. Hlavní iniciátor ataku, Johann Hůbner ( jako Slezan člen polského univerzitního národa ), krok dokonale načasoval. Král Václav, který z pozice zeměpána mohl do univerzitních záležitostí zasahovat, dlel ve vídenské internaci. Jako školený teolog se Hůbner opřel o Wyclifovy články odsouzené svého času londýnskou synodou a k nim připojil další, takže celek nově čítal 45 heretických myšlenek. Oba seznamy, původní i nový, předložil k posouzení pražské kapitule. Ta se ale odpovědnosti vyhnula a svěřila celou záležitost univerzitě. Na ní ovšem měli příslušníci tzv. cizích národů většinu a navíc v rukou i úřad rektora, jímž byl právě Walter Harraser, člen bavorského národa. Na schůzi všech mistrů - regentů ( tj. aktivně pedagogicky působícich mistrů ) došlo 28. května 1403 ve velké síni Karlovy koleje k ostré názorové přestřelce mezi německými nominalisty a českými realisty, do níž provokativně vstoupil i Hus. Poněvadž realisté tvrdili, že většina Wyclifových článků byla vytržena z kontextu či citována nepřesně, požadoval betlémsky kazatel pro falšovatele knih smrt upálením, jež nedávno stihla nepoctivé obchodníky se šafránem. V hasovací mašinerii však Wyclifovi stoupenci podlehli členům "cizích" národů, kteří prosadili, aby žádný příslušník univerzity odsouzené Wyclifovy myšlenky nesdílel a nešířil ani prostřednictvím výuky, ani z kazatelen. První kolo zápasu o Wyclifa čeští realisté na pražském vysokém učení tedy jednoznačně prohráli a jejich neúspěch dovršil dovršil v lednu 1404 průběh kvodlibetu ( slavnostní výroční univerzitní disputace ), v níž Hůbner nazval Wyclifa hlavou všeho kacířstva. Zřejmě pod vlivem těchto udalostí působí český reformní kruh na univerzitě v letech 1404 - 1407 poněkud zakřiknutě. Hus se soustředil na mravní aspekty lidského konání. Tepal smrtelné hříchy, bránicí duši dojít spasení, a horlil pro nápravu církve, jejíž některé praktiky ( svatokupectví, pohoršlivý život ) napadal už dříve. Způsob svého vystupování si Hus mohl dovolit, poněvadž se hned od roku 1403 těšil podpoře pražského arcibiskupa. Zbynek Zajíc z Hazmburka trval na tom, aby kněží nenosili okázalá a nápadná roucha, aby nenavštěvovali krčmy, nehráli kostky… PROTIODPUSTKOVÉ  BOUŘE     Hus, Jesenic a další čeští reformní myslitelé kráčeli důsledně ve Wyclifových stopách a rozlišovali tři základní druhy práva: božské ( ius divinum ), kanonické neboli církevní ( ius canonicum seu ecclesiasticum ) a světské, resp. Občanské ( ius civile, politicum ). Božské právo, totožné s božím zákonem, přitom vnímali jako normu nadřazenou veškerému lidskému konání, tudíž i ostatním složkám práva. Jan Hus tuto zásadu definoval naprosto srozumitelně: "…spravedlivá a lidská práva jsou zahrnuta v právu božském, ano jsou přímo zákonem Kristovým potud, pokud božímu zákonu zákonu užitečně slouží. Proto právo kanonické i občanské jakožto sbírky lidských zákonů souhrnně vyjadřují pravdy toho druhu, o jakém mluví Apoštol…" tedy boží pravdy, resp. Krstův, tj. boží zákon. Z toho zcela jasně vyplývá, že "zákon navíc přidaný k zákonu Kristovu", je podle Husa "buď v něm zahrnut nebo k němu nenáleží nebo je s ním v rozporu". Wyclifsko - husovské pojetí vládce a státu tak kladlo na panovníka takřka absolutní měřítka. Král se nesměl ve svém konání rozcházet s božím zákonem jako nejvyšší normou, neboť "je nemožné sjednotit církev, spravovat království a kohokoli uspokojit, nestane - li se tak především skrze zákon Pana Ježíše Krista". Špatnému panovníkovi ( ale i špatnému knězi ), neřídícímu se božím zákonem, mohla být odepřena poslušnost stejně jako rodičům udílejícím nerozumné příkazy. Bylo proto jen otázkou času, kdy se toto chápaní božího zákona a Husovo učení o poslušnosti střetnou s každodenní politikou Václava IV. a jeho úřadů, nucených již podstatou své činnosti k pragmatickým postojům a k uzavíraní kompromisů. Roztržka mezi Husovou skupinou a panovníkem propukla až v létě 1412, tedy v době, kdy reformní názory zapouštěly pevné kořeny i mimo Prahu, ať již v některých královských městech či na venkově. Byla to jak zásluha Husových sympatizantů z řad kněží a kazatelů. Leckdy potulných, tak studentů a odchovanců pražské univerzity. Kazatelna a živé slovo prostě stále plnily úlohu nejúčinnějšího média. Právě díky tomu si nutnost nápravy církve a společnosti uvědomovaly stále širší vrstvy obyvatelstva a reformní hnutí od roku 1410 nabývalo masový ráz. Důvod k první vážnější konfrontaci mezi státní moci a reformním kruhem zavdala odpustková aféra. Václav IV. v rozporu s obecným očekávaním, nehodlal prodeji odpustků, jehož výtěžek měl posloužit papežovi Janu XXIII. K financování války proti neapolskému králi Ladislavovi, bránit. Odpustky, jejichž zakoupením křestané mimosvátostnou cestou nahrazovali účinné pokání a unikali církevním trestům za spáchané hříchy, pokládala ovšem reformní skupina za naprosto nepřípustnou záležitost a zjevný důkaz soudobého úpadku. Odpustky neměly oporu v Písmu a vycházely pouze z jurisdikční moci institucionální církve. Člověku může odpustit jedině Bůh. Insitucionální církev však nemůže zjistit boží záměr jinak než prostřednictvím zvláštního zjevení, tedy v nejlepším případě dodatečně. Opírajíc se o tyto zásadní argumenty rozpoutala Husova skupina ostrou protiodpustkovou kampaň. Její součástí byla i veřejná disputace na téma, zda je podle božího zákona dovoleno pro boží čest, spásu lidu a prospěch Českého království schvalovat a podporovat křižácké tažení proti neapolskému králi Ladislavovi z Anjou. Snad v souvislosti s ní uspořádali Jeroným Pražský a Voksa z Valdštejna studentskou demonstraci, která ve formě alegorického průvodu prošla Malou Stranou, Starým Městem a dočkala se zakončení na Dobytčím trhu Nového Města pražského, kde rozkurážení jinoši odebrali svému kolegovi, převlečenému za nevěstku a sedícímu na voze, napodobeniny papežských bul o prodeji odpustků a za velkého gaudia přihlížejícich je spálili. Vážně pojímaná náprava křesťanstva neztrácela díky studentům a nekonformním intelektuálům osvobodivý rozměr uvolnění, legrace a smíchu, často otřásajíci zavedenými pořádky více než seriózně pojímaná vystoupení. Pokud si Voksa a Jeroným mysleli, že krále jejich šprýmy jako již tolikrát pobaví, zle se přepočítali. Z pražské maškarády nevyvodil sice Václav žádné důsledky, ale současně nekompromisně naznačil svou podporu kupčení s odpustky. Snad ke králově reakci přispělo, že se pokračování Husova procesu u kurie nevyvíjelo příznivě a že mezinárodní veřejné mínění stále neodvolatelněji vnímalo české reformní jako kacířství. Pokud Václav IV. opravdu ještě hodlal získat císařskou korunu, případně vylepšit v očích kurie a mezinárodního mínění své postavení, jen stěží mohl donekonečna otevřeně podporovat Jana Husa a jeho přátele. Věděl také, že sympatie Husovu zápasu vyjádřil lord John Oldcastle z Cobhamu., vůdce pronásledovaných anglických lolardů, který zanedlouho zemřel na popravišti. Navíc česká protireformní strana, k níž se po smutných osobních zkušenostech s kurií přidali též zastrašení učenci Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč, využívala každé příležitosti, aby na wyclifské kacířství v zemi upozorňovala. Český král, po znepokojivých zprávách o neklidu v Praze vyměnil staroměstské konšely a přikázal potrestat každého, kdo by proti odpustkům agitoval. Někteří badatelé spatřují za panovníkovým nečekaným rozhodnutím vliv Jana mladšího z Hradce, čerstvého nejvyššího purkrabího a ostře protireformně zaměřeného muže. Nově jmenovaná staroměstská rada, v níž sice nadále drželi většinu míst etničtí Češi, leč Husovi sympatizanti se tu ocitli v menšině, vyšla panovníkovi vstříc. Dne 11. Července 1412 dala v rozporu s předchozími sliby popravit na Staroměstském náměstí tři zajaté mladíky, Jana, Staška a Martina, snad řemeselnické tovaryše, veřejně odsuzujíci prodej odpustků. Veřejným prohlášením zákazu hájit a šířit 45 Wyclifových tezí a nově i několika tezí Husových a Jakoubkových se králův hněv ztišil. ZOSTŘENÍ KLATBY      To však neznamenalo, že pro reformní skupinu nastaly lehčí časy. Naopak. S královou otevřenou pomocí již nemohla napevno kalkulovat a postup kurie i panovníka povzbudil katolickou stranu i pražské Němce. Vodou na mlýn jejich zájmů bylo vyhlášení zostřené klatby nad Husem, o níž se u kurie rozhodlo v létě 1412. Snaha Husova právníka Jesenice zprostit betlémského kazatele povinnosti dostavit se k soudu kardinála Colonny byla marná. Poněvadž Hus k soudu nepřišel, zakazovala bula nového soudce, kardinála Pietra degli Stephaneschi, pod hrozbou vyobcování neposlušných osob jakýkoliv styk s Husem a vyhlašovala interdikt ( zákaz bohoslužeb ) v místech jeho pobytu, pokud se betlémsky kazatel nepodvolí předchozím rozhodnutím. Dne 18. října klatbu oficiálně zveřejnila pražská synoda. Morální rovina  Husova nebyla slučitelná s rovinou práva. Kanonické právo hovořilo jednoznačně ( svaté římské církvi přísluší vše soudit a nikdo nesmí soudit o jejím soudu ) a nebralo ohled na Husa, jenž svůj protest pokládal za morálně i teologicky zdůvodněný. Ostrá ofenziva proti betlémskému kazateli, vydání klatby i vyhlášení interdiktu, tj. zákazu bohoslužeb v místě Husova pobytu, vlivy energii do žil pražským Němcům. Dusná atmosféra v pražském souměstí, násobená propukajícími potyčkami a oiciálními požadavky německé části staroměstské obce na zboření Betlémské kaple, přiměla Jana Husa ještě na podzim 1412 k opuštění hl. města.  Místa svého pobytu na venkově Hus přísně tajil i ve svých listech. Situace v Praze se zatím stabilizovala, i když za cenu ostrých nesvárů. V dubnu 1413 skončilo na faře u staroměstského kostela sv. Michala jednání mezi představiteli reformní skupiny. Rozzlobený král, který rozhovory inicioval a přál si jejich smírné vyústění, označil za viníky nedohody členy teologické fakulty a potrestal je vyhnáním z království. Teologická fakulta se tím fakticky rozpadla a předjela proces rychlého rozkladu pražského vysokého učení. Husův návrat do Prahy však s ohledem na pokračujíci církevní sankce nepřicházel v úvahu. Na venkově se zatvrdil a neváhal prohlásit, že se postaví svým odpůrcům, i kdyby měl jako kacíř skončit na planoucí hranici. Ostatně poklid v Praze pořád nevládl a reformní hnutí prodělávalo jednu zatěžkávací zkoušku za druhou. V září 1413 jmenoval Václav IV. naprosto nečekaně staroměstskou radu, v níž získali jednoznačnou převahu protihusovsky orientovaní etničtí Němci. O dalším dění prameny mlčí a zmiňují až výsledek. Převaha Němců v staroměstské radě definitivně skončila. Král do ní jmenoval nové konšely, převážně Čechy a stoupence reformy. Tato rada zůstala, byť s dílčími obměnami u moci až do jara 1420, zajistila relativní stabilitu poměrů a svým vlivem napomohla šíření nápravných myšlenek i v dalších královských městech. Přesto Hus do Prahy nespěchal. K opuštění oblasti Sezimova Ústí jej zřejmě přiměla až morová epidemie, která tam propukla a jež byla součástí širší vlny, opětovně sužující především střední Evropu. V červenci 1414 přijal proto pohostinství na hradě Krakovci u dalšího významného šlechtice a oblíbence Václava IV., pana Jindřicha Lefla z Lažan. To již byly v plném proudu úvahy, zda se mistr Jan zúčastní církevního koncilu svolaného k 1. listopadu 1414 do říšského města Kostnice, ležícího na břehu Bodamského jezera. SVOLÁNÍ KOSTNICKÉHO KONCILU      Myšlenka uspořádat velký koncil, který by řešil nápravu krizového stavu církevního organismu, vyrůstala v podstatě ze stejných kořenů jako úsilí Husovy skupiny, tj. z vnitřní snahy církve reformovat sebe samotnou. Proto také představitelé českého opravného hnutí vkládali do této ideje značné naděje a doufali, že obecný koncil západního křesťanstva odstraní nesváry. Rozhodování o Husově účasti v Kostnici nebylo tedy jednoduché, byť Zikmund Lucemburský v pozici světské záštity koncilu naléhal na jeho přítomnost, nepochybně již s výhledem svého nástupnictví v Českém království. Ať už by se koncil v záležitosti víry, kam Husova pře spadala, vyslovil jakkoliv, římsky král by se mohl odvolat na závazné církevní stanovisko. S tím kalkuloval též Václav IV., jemuž záleželo na očištění Českého království z příhany kacířství. Proto Husa k cestě přemlouval, zvláště když Zikmund sliboval českému reformátorovi bezpečnostní záruky. Výstražné hlasy Jana Jesenice, pana Mikuláše Divůčka z Jemniště i některých Husových posluchačů vážily nakonec méně než kazatelovo osobní a svobodné rozhodnutí koncilu navštívit, zdůvodnit na plenárním zasedání vlastní reformní program a přesvědčit účastníky shromáždění o jeho schůdnosti, platnosti a pokud možno i přijetí. Eventualitu, že by koncil vůči Husovi vedl církevní proces, připouštěla česká reformní skupina pouze tehdy, kdyby její představil ve veřejném slyšení neuspěl. Snad právě z této nejednoznačné analýzy situace vyplynula jistá improvizace a zmatenost, provázející Husovu výpravu do Kostnice i jeho tamější vystupování. Dne 11. října 1414 se Jan Hus v relativně početném doprovodu vydal do Kostnice. V mysli betlémského kazatele se svářily dva protichůdné a utkvělé pocity. Oba vyvěraly z mesiášského pojetí vlastního polání, inspirovaného Kristovým příkladem. Optimistickou vyhlídku, že účastníky koncilu přesvědčí o univerzální závaznosti svého chápání reformy, střídala chmurná vize inkvizičního procesu zakončeného planoucí hranicí. Ve chvílích obav s ní Hus počítal jako s realitou, o čemž svědčí i závěť, adresovaná mistru Martinovi z Volyně a provázená charakteristickou douškou: " Prosím Tě, abys tento list neotvíral, nebudeš - li jist tím, že jsem mrtev." Ještě lépe vypovídá o Husově vnitřním rozpoložení jeho list všem přívržencům a posluchačům: " Již snad více v Praze mě před smrtí neuzříte. Pakli mocný Bůh mě Vám ráčiti vráti, tím veseleji se uzříme. A ovšem, když v radosti nebeské spolu se shledáme." Hus si byl dobře vědom, že se vydal " mezi mnohé nepřátelé, mezi nimiž nejhorší jsou domácí nepřátelé," ale spoléhal na milosrdného Vykupitele, jehož činy jej posilovaly. " On taky trpěl, i proč bychom my netrpěli? Však naše utrpení v milosti jest naše vyčištění od hříchů a od věčných muk zbavení, a smrt jest naše vítězství." Ať už by Hus koncil přesvědčil a se svým konceptem nápravy křesťanstva uspěl nebo by byl odsouzen na smrt jako zatvrzelý kacíř, vždy by zůstal morálním vítězem. Podmínkou bylo dostát za každých okolností poznanému výkladu boží pravdy a nepodlehnout Antikristovým svodům. Téměř příznačně si Hus do Kostnice kromě jiných svých prací vezl dílko s výmluvným názvem O postačitelnosti Kristova zákona. CESTA NA HRANICI     Do Kostnice dorazil Hus v sobotu 3. listopadu, tedy s mírným předstihem. Jednání koncilu začalo až o dva dny později. Zatím měl dostatek času ubytovat se v domě vdovy Fídy, stojícím v tehdejší ulici sv. Pavla. Objekt však nebyl totožný s nynějším Husovým domem, který byl chybně označen za místo pobytu českého reformátora v důsledku novodobého omylu. V té době ještě neměl ani Zikmundův ochranný list, zaručující mu bezpečnou cestu do Kostnice i zpět. Byla to první z trestuhodných nedbalostí, která se mohla vymstít, i když vše proběhlo v klidu a kýženou písemnost Hus obdržel až 6. listopadu. Pro atmosféru ve městě bylo charakteristické, že přítomnost pražského kazatele více než kohokoliv jiného rozčilovala jeho české protivníky, zvláště Michala de Causis, bývalého faráře u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském, a Štěpána Pálče, který se neváhal veřejně postavit proti někdejšímu druhovi a spolu s Michalem rozviřovat protihusovskou kampaň mezi zatím nepříliš početnými účastníky koncilu. Ani příjezd do Kostnice nebyl načasován nejlépe, ačkoliv lze pochopit Husovu nedočkavost stihnout začátek koncilu. Ve středověku se však žilo pozvolným tempem a počátky významných sněmů se zpravidla o několik dní zpozdily. Kostnický koncil zahájil své jednání v pondělí 5. listopadu, tedy s pětidenním posunem v porovnání s původní propozicí, leč bez účasti mnoha významných osob, na něž se čekalo. Příjezd některých zbrzdila obava z morového onemocnění, jež se opětovně šířilo v středoevropském prostoru a proti němuž hledali lidé stále častěji přímluvu u sv. Rocha. Obětí černé smrti se podle zprávy Petra z Mladoňovic stal ještě v Čechách mistr Stanislav ze Znojma, který se k Bodamskému jezeru rovněž chystal. Zikmund do místa koncilu nepospíchal. V první řadě ho zajímala korunovace v Cáchách. Husův odhad, že se Zikmund objeví v Kostnici kolem 25. prosince, byl tedy velice přesný. Pro Husa samotného však panovníkova absence nevěštila nic dobrého, poněvadž vydavatel ochranného listu dlel daleko a výpady vůči pražskému mistrovi neustávaly. Husovi šlechtičtí průvodci Jan z Chlumu, řečený Kepka, Václav z Dubé a Jindřich Lacembork z Chlumu vystupovali sice jako garanti Zikmundova slova, nicméně zatčení betlémskeho kazatele nezabránili. Od 28. listopadu 1414 byl Hus ve vazbě, o níž, především na základě stížností Husových českých protivníků, rozhodl sám papež Jan XXIII. a kardinálské kolegium. Betlémsky kazatel zprvu provizorně pobýval pod dohledem stráže v domě ředitele kůru, ale po jmenování vyšetřovací komise se 6. prosince ocitl v přísně hlídané a nepříjemně vlhké kobce dominikánského kláštera u Bodamského jezera. Koncil tím dával zřetelný signál, že Husa pokládá za kacíře. Heretikům byl totiž určen tvrdý žalář, který sloužil více k jejich potrestání než k ostraze. Marně Jan z Chlumu v listech vylepovaných na vrata kostelů upozorňoval na porušení Zikmundova glejtu. Proces s nebezpečným českým heretikem alespoň některé účastníky koncilu zaměstnal. Až do Zikmundova slavnostního příjezdu 25. prosince se na vrcholném církevním synodu nic podstatního nedělo. Zikmund sice v Husově záležitosti okamžitě protestoval a naléhal na kazatelovo propuštění. Část kardinálů však králův krok pokládala za neoprávněný zásah světské moci do sféry věrouky a církevního práva, načež Zikmund raději ustoupil. Hus alespoň dostal vzdušnější celu a obdržel pero, inkoust i papír, takže si čas ve vězení krátil psaním listů i traktátů a občas mohl přivítat své průvodce. Z nich zejména Jan z Chlumu i bakalář Petr z Mladoňovic, mistrův žák, který si o dění vedl podrobné zápisy, mu byli významnou oporou. Římský král věděl, co dělá a proč Husa ponechává v rukou koncilu, ačkoliv takový postup hrozil komplikací ve vztazích s Českým královstvím. Zdar koncilu stál v jeho politických zájech na prvním místě a Hus byl z tohoto pohledu pouze jednou z mnoha šachových figurek v složitě se vyvíjející partii, již král hodlal přivést k úspěšnému výsledku. Napětí v kardinálskému sboru i mezi dalšími účastníky kostnického sněmování se totiž den ode dne stupňovalo. Vzrušené události kolem Jana XXIII. a nebezpečí rozpadu koncilu odsunuly Husův problém do pozadí, nikoliv však zcela stranou pozornosti. Utěšoval - li se český vězeň 24. března nadějí, že mu Jan z Chlumu vyprosí u Zikmunda propuštění, krutě se mýlil. Římský král v tuto chvíli opravdu mohl otevřít dveře Husova žaláře, ale neučinil tak. Zřejmě nechtěl zasévat ještě větší svár do řad účastníků koncilu a na dobrozdání teologů také ponechával rozhodnutí, zda je Hus opravdu kacířem, či nikoliv. Sám v tomto směru choval pochybnosti, avšak nikdy se necítil natolik kompetentním, aby zasahoval do čistě věroučných sporů. Teprve na základě výroku uznávaných kapacit se odvažoval v Husově případě vyvodit náležité politické kroky. Hus dlel od 25. března ve vězení na hrádku Gottlieben, náležejícím kostnickému biskupovi Ottovi a stojícím pouze několik set metrů za městem. Zde ho v průběhu května navštívil Pierre d'Ailly s dalšími členy komise. Betlémsky kazatel tak fakticky stanul tváří v tvář inkvizičnímu šetření, z něhož byl dříve jakožto univerzitní učitel vyňat. Z právního hlediska totiž proces s heretiky začínal ve chvíli prvního výslechu v žaláři. Členové komise si odnesli dojem, že mluvili se zatvrzelým kacířem, nicméně doporučili s ohledem na přání krále Zikmunda i petici Husových přívrženců veřejné slyšení pražského mistra. Už to byl ze strany koncilu neobyčejný ústupek, neboť jeho přední osobnosti se rozhodly ztrácet čas s jedním heretickým kazatelem, místo aby se zabývaly závažnými celoevropskými problémy. Proto usilovaly vyřešit případ co nejrychleji. Na počátku června byl Hus převezen do kostnického kláštera sv. Františka, zatímco v Gottlieben jej vystřídal Baldassare de Cossa, bývalý to papež Jan XXIII. Ve dnech 5., 7. a 8. Června 1415 se Hus v refektáři františkánského kláštera dočkal slyšení před koncilem. Bylo jiné, než si vysnil při cestě do Kostnice a v nekonečných hodinách věznění. Pražský kazatel, vyčerpaný nemocemi a sužovaný bolestí zubů, nedostal příležitost k souvislejšímu zdůvodnění a vysvětlení svých názorů, o jejichž správnosti si svého času troufal koncil přesvědčit. Nyní se před soudním tribunálem měl vlastně jen vyjádřit k článkům, které vyšetřovací komise vybrala z jeho spisů jako bludné. Zaskočený Hus, na něhož co chvíli slovně útočili ideoví protivníci, se nedokázal vymanit z defenzivy a jeho obhajoba, pokoušející se dostát vlastnímu svědomí před lidmi i před Bohem a zároveň prokázat pravověrnost, nevyzněla přesvědčivě. Husovi oponenti rychle postřehli mistrovu taktiku a požadovali po něm, aby se vyjádřil jednoznačně, zda konkrétní článek hájí, či nikoliv. Závěr slyšení nebyl pro Husa příznivý. Mohl si vybrat ze dvou možností. Buď odvolá všechny články, jež koncil prohlásil za bludné, nebo bude prohlášen za kacíře se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Ani protestní list moravských šlechticů, datovaný 8. Května a signovaný Lacke z Kravař, Bočkem z Kunštátu i dalšími pány, ani obdobný protest 250 příslušníků české a moravské nobility, vydaný 12. května, přečtený v Kostnici o měsíc později a argumentující zájmy českého jazyka (tj. národa), stanovisko koncilu nezměnily. Vzhledem k české veřejnosti, králům Zikmundovi a Václavovi a ostatně i k zájmům koncilu samotného by účastníci vrcholného církevního shromáždění úvítali Husovo odvolání. Ani v takovém případě by se ale mistr Jan nedostal na svobodu a nespatřil vlast. Nedávno nalezené prameny prozrazují, že by jej čekala nejspíš tuhá internace v klášteře na jednom z ostrovů v Baltském moři. Komproisu mezi Husem a koncilem nebylo možné dosáhnout. Husova věrnost nejvyšší poznané pravdě, která má především morální rozměr, se nutně musela střetnout se striktně právním nazíráním koncilu, vycházejícím z názoru, že lidé jsou si rovní před Bohem, avšak podstata církve je hierarchická. Husův přístup k církevní reformě zakládal podle teologů přítomných v Kostnici nebezpečí subjektivního posuzování, hrozícího destrukcí institucionální církve, která jediná je oprávněná uskutečnit svou nápravu v hlavě i v údech. Hus však byl pro koncil kacířem nikoliv pouze kvůli svým názorům, nýbrž také pro neústupnost, s jakou je hájil. Podle sv. Augustina i sv. Tomáše Akvinského spočívá podstata kacířství ani ne tak v mínění samém jako v nepoučitelnosti. Pražský mistr, neustále opakující, že chce být přesvědčen lepšími důvody, se v refektáři františkánského kláštera jevil výkvětu evropských teologů jako mimořádně zatvrzelý heretik, jehož učení je navíc společensky výbušné. Betlémský kazatel proti sobě kostnické fórum bezděčně popudil i svým vystupováním. Jeho neustálé volání, aby byl poučen lepšími důvody, bezděčně působilo jako ironický políček uštědřený obecnému koncilu. Kdokoliv z přítomných si totiž mohl Husův požadavek vykládat tak, že v celém shromáždění nezasedá jediný vzdělanec, který by se Husovi intelektuálně a mravně vyrovnal. V každém případě se osud husineckého rodáka naplnil. Již zcela prodchnout přesvědčením o smrti v poznané pravdě i vědomím spasitelského poslání, umocněným pobytem v žaláři, vstupoval Hus 6. Července 1415 do kostnické katedrály. Dva dny předtím dosáhl koncil skvělého diplomatického úspěchu, když přiměl k rezignaci devadesátiletého římského papeže Řehoře XII., jehož zároveň uznal legitimitu kostnického shromáždění. Dostalo se mu za to odměny v podobě členství v kardinálském kolegiu. Jana Husa však po poslední výzvě k odvolání čekala, před zraky přihlížejícího krále Zikmunda, ponižující procedura odsvěcení a poté cesta ke kacířské hranici, zbudované před hradbami města na mrchovišti koní. V doprovodu ozbrojenců a na hlavě s potupnou papírovou čepicí, na níž se skvěli namalovaní ďáblové a nápis Tento jet kacíř,kráčel mistr Jan k popravnímu místu. Připoután ke kůlu a obložen slámou i svazky dříví až po bradu prohlásil, že chce vesele umříti v "pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů…" Jeho popel vhodili biřici do Rýna. Kromě názorů, že upálení zabrání Husovu zmrtvýchvstání, sdíleli jeho soudci asi i naivní představu, že ničí všechny podstatné stopy po "jednom českém kacíři". Aby nebylo pochyby o správnosti výroku vrcholného církevního shromáždění, přijal koncil 23. září 1415 důležitý dekret. V něm stanovil, že žádný glejt, vydaný světskými vládci kacířům nebo osobám obviněným z kacířství, nesmí být na úkor katolické víře a nemůže zabránit trestním sankcím ve věroučných záležitostech. Domněnka o brzkém uctívaní Jana Husa jeho přívrženci se ukázala správnou. Záznam posledních hodin mistrova života z pera očitého svědka Petra z Mladoňovic se zařadil do pašijového žánru a stal se frekventovanou četbou. O mistrově vystupování před koncilem pak vyprávěli nejen členové jeho doprovodu, ale také student pražské univerzity Oldřich ze Znojma, budoucí účastník basilejského synodu a sirotčí kněz, který navštívil Kostnici, aby ještě jednou spatřil milovaného učitele. A brzy poté, co do Prahy dorazila neuvěřitelná zvěst o Husově smrti, uspořádali jeho stoupenci v Betlémské kapli smuteční tryznu. Ve vědomí svých posluchačů se Hus měnil v mučedníka boží pravdy… Později běžně rozšířené označení Husových přívrženců a následovníků slovem husité je jistě výmluvné, avšak pochází z prostředí jejich ideových protivníků. Stejně jako substantivum wyclefista či viklefita, resp. Adamita bylo původně pejorativem, hanlivým označením, které Husovi stoupenci v období revolučního husitství nikdy nepoužívali. Sami sebe nazývali jinak, nejčastěji souslovím věrní křesťané, věrní Čechové apod. Jako první z husitské strany se k tomuto pojmenování provokativně přihlásil až Prokop Holý v diskusi s legáty besilejského koncilu 30. Června 1433. Teprve v dalším vývoji získalo podstatné jméno husita citově neutrální obsah a změnilo se v terminus technicus, ilustrující příklon k názorům betlémského kazatele a programu čtyř artikulů, resp. kompaktát. Odhlédneme - li od Husova nesporného historického významu, který se v průběhu staletí mnohokrát aktualizoval, nevyrovnala se s jeho případem plně ani současná katolická církev. Pokusy o mistrovu rehabilitaci narážejí na jednu zásadní okolnost. Spisy jeho kostnického procesu se nezachovaly, k dispozici jsou pouhá torza materiálu, čímž je zpětné posouzení případu nemožné. Detailní analýza sice i ze zlomků pramenů může upozornit na některá procesuální pochybení, avšak ani Husovi stoupenci nepostupovali vždy v souladu s platným právem. I nesmlouvaví katolíci dnes ovšem uznávají, že Hus žil ve shodě s křesťanskými ideály a jeho podněty k nápravě vyrůstaly z ušlechtilých a ideálních pohnutek. Nedávno ještě živý spor mezi katolíky a nekatolíky i mezi významnými historiky, zda totiž betlémský kazatel náležel více středověku, či byl již průkopníkem novověku, pozvolna ztrácí na dynamice. Stále hlubší vědecké bádání ukazuje, že Husovy názory sice ve značné míře kotvily v atmosféře středověké učenosti i zbožnosti, nicméně některé body jeho učení ( pojetí církve jako společenství vyvolených, akcent na autoritu Bible, hledání opory pro reformní dílo ve světské moci, protiodpustkové vystoupení ) opravdu předjímaly nástup velkých evropských reformací 16. Století. Jako každý skutečně veliký dějinný zjev tak i Hus tvoří pojítko mezi dvěma epochami. SÝKOROVÁ ROMANA
student 1. ročníku
dálkového studia
Mezinárodní Pražská Univerzita LITERATURA:

1. J. Macek , Jan Hus
2. F. Palacký, Z dějin národa českého
3. Kolektiv autorů-Paseka, Dějiny zemí Koruny České

1. František Palacký, Z DĚJIN NÁRODU ČESKÉHO
2. Kolektiv autorů- Paseka, DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ