poslal PH Recenze knihy Dana Drápala "Emancipace žen v církvi?" (Praha : Návrat domů, 2003, s. 117).
Kniha D. Drápala je příspěvkem k diskusi, která probíhá v řadě církví již po několik desetiletí. Mohou být ženy řádně ustaveny ke kázání slova Božího? Mohou učit? Jaký náhled na ženu nacházíme v Bibli? Na tyto a mnohé další otázky se Drápalova kniha snaží odpovědět.
Očividným středem zájmu je v celé práci biblický výklad, který nezůstává na povrchu – autor se naopak snaží čtenáře poměrně čtivým způsobem přivést k soustředěnému zkoumání obtížných biblických úseků – právě těch, jež mnohdy při rozhovorech o roli žen v církvi působí doslova jako rozbuška. Biblické interpretace zde dozajista patří, i když s nimi každý pravděpodobně nebude vždy souhlasit, k nejpropracovanějším částem studie. Drápal na základě analýzy dospívá k velmi přejnému stanovisku ohledně církevní služby žen. Podle jeho soudu zde nemá být žádného rozdílu. Odlišnosti mezi mužem a ženou, které autor v žádném případě nepopírá, slouží k vzájemnému obohacení a prohloubení křesťanské zvěsti.
V několika pasážích se setkáváme i s Drápalovou kritickou revizí jeho dřívějších názorů, které byly k ženám o mnoho příkřejší. Rovnocennost žen v církevní službě není ovšem přes tuto revizi zachována v manželství. Zde má být muž (v případech, které toho vyžadují) nadále autoritou. Domnívám se, že taková teze může působit v určitém kontextu nebezpečně a stát se odrazovým můstkem určitého typu patriarchalismu. Kdo má rozhodnout o tom, kdy nastává čas, aby muž zasáhl a žena poslechla? Jsem přesvědčen, že demokratický model je i v manželství pozitivnější. Samozřejmě se také setkáváme s manželstvími, kde je jeden z páru více submisivní, druhý autoritativnější. V tomto případě mohou vznikat formy jisté „nadvlády“ – tu ovšem může vykonávat stejně dobře žena a soužití přitom není nějak „defektní“, naopak často je neseno vzájemnou láskou a úctou.
Asi největší výhrady k Drápalově knize ve mně vzbudily výroky o vhodném zřízení církve. Autor tvrdí: „Bylo mi jasné, že demokratický model se nehodí pro dynamicky rostoucí církev, a rozpoznal jsem že církev má být vedena nikoli na základě voleb, ale na základě zjevení.“ A dále „[…] S odstupem času si myslím, že KS Praha bylo podvázáno ve svém růstu tím, že jsem nevstoupil směleji do role, kterou mi Pán připravil, a trval jsem na kolektivním vedení.“ Bojím se, že zde vystupují rysy, které nepříjemně připomínají sektářské teze. Drápalův názor, že církev založená na „apoštolsko-prorockém základě“ bude kopírovat některé procesy v sekulárním prostoru (decentralizaci nadnárodních společností), vnímám jako naprosto mylný. Demokracii – přes řadu nedostatků – považuji s mnohými za systém, který je přijatelný, alespoň v západním prostředí, pro většinu lidí a který je s to zajistit svobodu slova a přesvědčení. Výsledkem ostatních systémů bylo vždy potlačování lidských práv a zbytnění moci. I církev je hříšná a pokud v ní nebudou zachovány určité mechanismy, které zabraňují právě kumulaci moci v rukou faráře či jiných osob, znamená to dříve či později štěpení a destrukci.
Druhou výhradou, kterou bych autorovi knihy adresoval, je tendence ke stálému dělení evangelikální kontra liberální. Ačkoliv Drápal otevřeně přiznává, že oba přístupy pracují s určitým předporozuměním, čtenáři je brzy jasné, že tím špatným předporozuměním je právě ono liberální. Toto velmi vágní (takřka nicneříkající) slovo („liberální“) bohužel v některých kruzích slouží k ocejchování nepřátelského tábora. O tom, že řada teologů z tohoto „tábora“ se snažila upřímně přinést zvěst současnému člověku, se pravidelně čtenář nedovídá nic.
Závěr knihy tvoří zajímavý doslov P. Černého, který je samostatným myšlenkovým zhodnocením Drápalovy studie. Autor doslovu vesměs souhlasí s Drápalovou exegetickou analýzou. Zarážející je ovšem jeho teze: „Z Nového zákona ale přece jen vidím za šťastnější, když takové služebnice budou plnohodnotnými partnerkami v pracovním týmu a budou zaštítěny osobou představeného či správce sboru – muže.“ V kontextu Černého souhlasu lze toto přesvědčení považovat za nesystémový krok.
Přes uvedené výtky chápu celou studii za důležitou četbu pro všechny, kteří se zabývají rolí ženy v církvi. Vzbudí-li tato kniha nové otázky a otevře-li novou diskusi právě o zastoupení žen v službě, splní alespoň částečně svůj účel. Cíle pak kniha dosáhne tehdy, až se církevní brány skutečně ženám plně otevřou.
Jan Zámečník
Vyšlo původně v Evangelickém týdeníku - Kostnické jiskry. Zveřejněno se souhlasem autora.
