Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Veselé pozdravy z Říma??? Milí přátelé, vážené přítelkyně! Při pohledu na dnešní formy ekumenismu nejsem příliš optimistický. Jedna věc je dialog teologů, třeba i vedením církví podporovaný, druhá věc pak reálný dopad takového dialogu. Vezměme si například katolicko-luterský dialog: tolik práce, prohlášení, knih a setkání. Ano, katoličtí teologové a historikové berou teď Luthera velice vážně, v jednom římském prohlášení dokonce zaznělo, že byl „reformátorem církve“. Myslíte však, že to znamená, že by snad Řím uznal platnost ordinace luterských presbyterů? (No jo, možná ve Skandinávii, tam můžou luteráni alespoň prokázat „pravou“ apoštolskou sukcesi, to je něco jiného, že ano!). Myslíte, že luterská Večeře Páně bude římským magisteriem někdy uznána za něco více než památku? (O pojetí v reformovaných aj. církvích ani nemluvě!) Z římského pohledu je tato svátost něčím, co působí samo o sobě, tajemně, jde o nekrvavé opakování (!!!) golgotské oběti, které je pramenem milostí pro křesťany. Různé vstřícné interpretace katolických teologů nepomohou: magisterium, držitel a jediný vykladač Božského zjevení a tradice v „katolické“ církvi, má jasno.

         Pokud se teď odhodlám jmenovat několik dalších problémových okruhů, pak to bude poněkud připomínat reformační katalog ze 16. století a povedeme diskusi, která již byla absolvována mnohokrát. Stejné otázky a problémy, stejné odpovědi. Ovšem, zkusme to: myslíte, že je normální, že římský biskup je zároveň suverénem státu Vatikán, který má mezinárodněprávní subjektivitu? Že tento stát má své velvyslance po celém světě? Že uzavírá mezinárodněprávní smlouvy s jinými státy, které zajišťují římské církvi svým způsobem „zvláštní“ postavení? A co říkáte oné zřetelné teologicko-státní kontaminaci v existenčních strukturách tohoto státu? Také budete jako někteří katolíci, kteří to bagatelizují jako pouhou tradici? Nebo budete argumentovat, že Řím tak může svou politickou aktivitou přispívat k ochraně pronásledovaných křesťanů? Nepřišlo a nepřijde Vám krajně neekumenické, když se jednalo a jedná o postavení církví v naší republice a římská církev prosazuje model „mezistátní smlouva Vatikán/ČR“, zatímco „nekatolíci“ by měli být řešeni „pouze“ interním republikovým zákonem? V čem a jak, prosím, se má projevovat petrovská služba? V občasné pěkné rétorické figuře vůči křesťanům z jiných církví? Římský biskup-papež má absolutní moc tzv. božského původu, jmenuje biskupy, tj. představené místních církví po celém světě. A poněvadž to není v silách jednoho člověka, ona „božská“ moc kecat do toho, kde bude kdo biskupem, je de facto vykonávána kuriálními úředníky. Papežský úředník pak má často větší moc, než biskup, svěcený v tzv. apoštolské posloupnosti, která je přece důležitou mantrou římských vyprávěnek pro zbytek křesťanů. A co říkáte obecně rozšířenému papežskému kultu, který gradoval za nedávno zemřelého Jana Pavla II.? Možná řeknete: vše je to pouze otázka praxe, ta se může změnit, základ římské církve je dobrý, plně křesťanský. Fajn. A co otázka služby v církvi? Římská církev oficiálně trvá na fakticitě tzv. apoštolské sukcese: jen takto svěcený biskup a kněz je tím pravým „čarodějem“, který dokáže pro lid vykouzlit Pravé Tělo Kristovo. A jak tak Ti římští kouzelníci už nějaké to století kouzlí a mají pak Krista zavřeného do zásoby ve svatostánku, už ani nečekají, že přijde. Stačí se mu – reálně přítomnému – klanět. A tato „lidová“ interpretace hraje v římské církvi stále významnou roli. Učení o tzv. apoštolské sukcesi a jeho nemístná sakralizace vedly ke vzniku učení o tzv. přepodstatnění, které takřka zničilo poslední eschatologické prvky v této církvi (Pokud nebudeme mít na mysli pochybné eschatologické apely pochybných mariánských zjevení, např. Fatima a její „tajemství“).      Falešným tónem ekumenismu je, že se církevní establishmenty shodnou (a shodují), že církve budou navzájem tolerovat své církevní lidské tradice, které již po staletí tvoří základ různých církevních identit. Reformační církve tak postupně v rámci ekumenického smíření opouštějí svůj prorocký apel, který hlásá, že církev se vlastně nalézá v permanentní reformě. V ekumenickém guláši, jak jej pěstují oficiální představitelé církví, se pěkně shodneme na nějaké formě tolerance a nic nás pak nebude nutit ke konverzi.     Takže zkráceně: Řím jakožto centrum katolické církve se svou politicko-náboženskou konstrukcí Státu Vatikán se dle mého nejhlubšího přesvědčení zcela míjí s petrovskou službou, jak ji – snad – zamýšlel Kristus. Služba jednotě je něco víc, než jen pouhé vyzývání ke konformitě s nějakým úřadem prý božského původu, ač z něj v posledních desetiletích zaznívá již poněkud méně triumfální tón. Římský biskup je dle tradičního učení stále nazírán jako nejvyšší a všeobecný biskup, který je neomylný v otázkách víry a mravů. Toto jeho poslání je – ano je to tak oficiálně tvrzeno – prý božského původu. S tím se nemohu ztotožnit, neboť zde vidím nekřesťanský či spíše protikřesťanský osten. Pravou petrovskou službu vykonává v církvi každý, kdo pracuje pro jednotu a svornost křesťanského společenství. A nemusí bydlet v Římě a nechat si říkat „servus servorum Dei“. Mějte se pěkně. S pozdravem Váš Capito