Život víry: Charismatická hnutí
Vloženo Neděle, 21. říjen 2001 @ 17:58:03 CEST Vložil: Stepan |
Charismatická
hnutí
Dějiny
charismatického hnutí
První vlna (kořeny)
Typy letničního hnutí
Protestanští charismatici neboli novoletniční
Charismatické hnutí v katolické církvi
Učení charismatického hnutí
Protestantští charismatici
Katoličtí charismatici
Kritika charismatických hnutí
Jedním z
nejnaléhavějších a nejtěžších úkolů je pro současnou
církevní generaci bezesporu věcné teologické vyhodnocení
charismatických hnutí. Tento úkol je obzvláště naléhavý
proto, že se v různých částech světa v různých církvích
šíří charismatická hnutí stále víc a víc.
Nelze je už brát jen
jako "otázku sekt", nebo jako "chorobné
případy psychologie náboženství". Je nutno zodpovědět
otázku: Jde o jistý novodobý projev Ducha svatého, anebo o
odhalení sil a rozměrů hlubiny lidské pdychiky (dosud
neobjevené ani odborníky)? Přesněji řečeno: Jde v
charismatických hnutích o duchovní nebo psychické jevy?
Jde-li totiž o jev
duchovní, pak by to mohlo znamenat pronikavé přehodnocení
naší bohoslovecké i praktické církevní služby; tedy
kázání, pastýřské péče, výuky náboženství, misie i
bohoslužebného života a řádu. Jsou-li v charismatických
hnutích přítomna poznávací znamení pravé církve, pak je
naším nejnaléhavějším úkolem, abychom zpochybnili
současné uspořádání měšťácké lidové církve a znovu
promýšleli známou myšlenku, podle které se Duch svatý a
církevní právo vzájemně nejostřeji vylučují.
Naproti tomu stojíme-li
zde na půdě psychologie náboženství, i když ne vždy a
výlučně chorobného typu, je naše situace stejně těžká,
protože musíme hledat odpověď na další otázku: Jaký je
psychologický motiv tohoto jevu, jaké nedostatky chtějí
nahradit masy lidí, kteří se účastní charismatických
hnutí? A jak by je bylo možné i s jejich horlením, vírou a
ochotou k oběti zapojit do života sboru a pomoci jim, aby
dozráli z nadšeného a zaníceného křesťanství do
křesťanství odpovědného. S tímto vědomím chci tedy
pojednat o charismatických hnutích a to v těchto kapitolách:
dějiny, učení, kritika těchto hnutí.
zpět
Dějiny
charismatického hnutí
První
vlna (kořeny)
Kořeny
charismatických hnutí vyrůstaly z anglosaského hnutí za
posvěcení, z fundamentalismu a z americké černošské
křesťanské zbožnosti. Fundamentalismus jako křesťanský
směr zachvátil v posledních 20 letech velké i malé církve v
Americe a Evropě. Zastánci fundamentalismu razí své učení
velmi nekompromisně. Můžeme uvést tři základní znaky
fundamentalismu:
a) silný
důraz na neomylnost Písma, tzn. že v bibli nemůže být omyl,
tvrdí, že nebyli Duchem svatým inspirováni lidé ale
jednotlivá slova. Písmo v jejich pojetí se stává téměř
magickou knihou.
b) odmítavý
postoj k moderní teologii, vůči metodám a výsledkům
historicko-kritického bádání, archeologie, apod.
c)
přesvědčení, že ti, kteří nesdílí fundamentalistické
postoje, nejsou pravými křesťany.
Tolik na
osvětlení pojmu fundamentalismus.
Předchůdcem
charismatických hnutí, o nichž budeme mluvit a která vznikla
v padesátých letech, bylo letniční hnutí z roku 1906 v Los
Angeles, v jednom černošském sboru pod vlivem služby
tehdejšího kazatele W.J.Seymoura. Seymour byl učedníkem
světoznámého vedoucího topekajské biblické školy a
evangelisty s darem uzdravování a mluvení jazyky, Parhama
staršího.
Vůdce
probuzení Seymour nebyl veliký řečník. Nejčastěji se
modlil za kazatelnou - kterou tvořily dvě na sebe položené
bedny - s hlavou skloněnou do dlaní. Přesto působením
jakési zvláštní přitažlivé síly vzniklo společenství,
jehož počet se dnes odhadujen na desítky milionů. Do Los
Angeles se hrnuli zájemci z celého světa. Anglikánský
kazatel Alexander Bodoly napsal: "Bylo to něco úplně
zvláštního, když bílí kazatelé z východních států
přišli do Los Angeles k černochům, aby s nimi budovali
obecenství a aby skrze modlitbu a přímluvu získali podobné
požehnání jako oni".Frank Bartleman, přímý svědek
onoho prvního probuzení, jásal nad tím, jak v Los Angeles
přemohla Ježíšova krev rasismus.
Během
dalších let se letničnímu hnutí podařilo získat prostor v
Africe, Latinské Americe a v Indonésii a stalo se tak doslova
církví chudých. Od počátku vystupovalo jako ekumenické
probuzenecké hnutí uvnitř církve. V počátcích letniční
neuvažovali o vytvoření nové církve. Naopak, měli za to,
že lidské náboženské organizace jsou v protikladu k
podstatě sborů živého Boha, jak to řekl jeden jejich
významný představitel, E.S.Williams: "Bůh nás vytrhl ze
staré, mrtvé církevnosti, učinil nás lidem svobodným;
nenavracujme se zpět do Babylonu", tj. do organizované
mocenské uspořádanosti církve.
V souladu s
tímto názorem považují stoupenci klasického letničního
hnutí dobu před jeho vznikem za "babylonské zajetí
církve". Podle nich chce bůh pužít letniční hnutí k
utišení rozporů uvnitř křesťanství. Dogmatické omezení
se nemá a nemůže překonávat nějakou "minimální
dogmatikou", nýbrž všeobecným odmítáním veškeré
dogmatiky (dogma = věroučná definice).
Pojítkem mezi
věřícími, sbory a denominacemi je přítomnost živého Boha,
realita Ducha svatého, kterou je možno zakoušet v obrácení,
uzdravování, ve křtu Duchem a v duchovních darech. V
očekávání blízkého příchodu Ježíše Krista se
věřící odvracejí od teologického bádání a nezajímají
se o politické a sociální problémy. Říkají: "Nejsme
povoláni zvěstovat problémy, nýbrž evangelium spásy".
Z toho důvodu vidí před sebou jen jeden cíl: posvěcení a
jednotu božích dětí a také evangelizaci v jedné generaci.
Protože však
tento cíl zmeškali, docházelo ke změšťáčtění
letničního hnutí. Jen nepatrná část zůstala věrna
tradici, většina se však začala organizovat. Především
americké letniční denominace přijaly silné organizační
formy a vyhlásily hlavní myšlenky svých vyznání. Čímž se
ovšem uvnitř těchto hnutí vytvořila nová "odbojná
hnutí". Organizace "Společenství v Bohu"
vyloučila možnost, aby laici zastávali vyšší církevní
úřady a to vedlo k vytvoření laické organizace
"Obchodníci plného evangelia".
Organizovaný
církevní život požadoval ovšem specialisty - kazatele ap. A
tak myšlenku všeobecného kněžství sice teoreticky
uznávali, ale přesto se v mnohých letničních
společenstvích za pravé bohoslužby považovaly jen ty, které
řídil kazatel se svým štábem.
zpět
Typy
letničního hnutí
Existuje
několik druhů letničního hnutí:
a) Hnutí
dvoustupňového spasení: spasení má dva stupně
- obrácení
nebo znovuzrození
- křest Duchem
Většina
organizací patří do této skupiny. Reprezentují je různá
vlaná shromáždění (Assemblies)
b)
Hnutí třístupňového spasení:
- obrácení
nebo znovuzrození
- posvěcení
- křest Duchem
Reprezentanty
tohoto typu jsou clevelandská "církev Boží", v
Německu "boží sbory", dále tzv. Pentekostální
svatá církev a mnoho dalších.
c) Skupiny
"jedině Ježíš" (Die "Jesus only"
Gruppen): uznávají jedinou formuli křtu:"Na
jméno Ježíš". Ostatní stoupenci je považují za
unitáře (vyznavače pouze Ježíše), ačkoli se jejich učení
ve skutečnosti shoduje s učením solidních trinitářů
(vyznavačů Boží trojice). Nejdůležitějšími
představiteli tohoto směru jsou Spojená pentekostální
církev a mnoho amerických letničních církví a téměř
celé indonéské letniční hnutí.
d) Hnutí
typu reformovaného a luterského:klasické letniční
hnutí vyznává podle učení motodistického nebo luterského.
Většina těchto skupin vytvořila apoštolský a prorocký
úřad. V praxi ztratila mnoho z oné spontánnosti, kterou
letniční hnutí teoreticky zaručovalo.
e) Nezávislé
letniční církve v Africe: zatímco jihoafrické
sionistické církve děkují za svůj vznik letničním
misionářům, západoafrické církve ALADURA SERAFIM a CHERUBIM
se v minulosti stýkaly s britskými letničními církvemi.
Naproti tomu jiné církve (např. banguistů v Kongu) do
letničního hnutí vůbec nepatří.
zpět
Protestanští
charismatici neboli novoletniční
Charismatická
hnutí, o něž se zajímáme, vznikla na protestantské půdě
koncem padesátých a začátkem šedesátých let v
kalifornském městě Nuys, kde na shromáždění jedné aliance
prožil jeden manželský pár křest Duchem a začal mluvit
jazyky. Aby vystřízlivěli seznámil je jejich kazatel (ze
strachu, aby se z nich nestali fanatici) s jiným manželským
párem. Ten však také prožil křest Duchem. Překvapený
kazatel ohlásil celou věc vedoucímu duchovnímu, otci
Bennettovi, který se ovšem právě začal modlit za to, aby
křest Duchem prožil i on. Zanedlouho prošlo křtem Ducha
sedmset členů sboru, mezi nimu i jeden doktor filosofie a
psychiatr, jakož i paní Jean Stone, manželka ředitele; ta,
dokud nebyla takto naplněna Duchem, považovala život za
prázdný a zbytečný. Potom však proměnila svůj dům na
místo, kde se shromažďovali všichni kazatelé a laici,
kteří zatoužili získat křest Duchem (o němž jim sama
přednášela). Ve stručnosti říkala: "Výsledek křtu
Duchem je hlubší pochopení Boží lásky, touha po čtení
bible. Ten, kdo předtím nevěřil zcela v dokonalost a
neomylnost bible, se stane zpravidla "anglikánským
fundamentalistou", získá hlubší poznání hříchu,
zmocnění ke svědectví a k modlitbě s nemocnými".
Mezitím však mluvení jazyky vyvolalo ve sboru takové
napětí, že vedoucí duchovní Denis Bennett považoval za
nejlepší se odtamtud ztratit.
Tato skutčnost
však hnutí nezastavila. Šířilo se po celé Americe, ba
přešlo také do Evropy. Kazatel A. Bittlinger a mnoho dalších
pozorovatelů, popisují krásu charismatických bohoslužeb
uvnitř církve. Proti očekávání neslyšeli žádné
tleskání, vzdechy ani pokřikování. Na charismatické hnutí
se začal vytvářet nový názor. I u nás dobře známý dr.
John Alexander Mackay, bývalý ředitel teologického semináře
v Princetonu, prohlásil: "Kdybychom si byli mohli vybrat
mezi zbožností letničních a estetickou smrtí tradičních
církví, byli bychom si vybrali to první." Avšak
charismatická hnutí, která vznikla uvnitř anglikánských,
luterských a reformovaných církví učinila toto vybírání
zbytečným.
K popularitě
hnutí hodně přispělo televizní vysílání o Oralu
Robertsonovi, uzdravovací kampaň T.L.Osborna a W. Branhama,
rychlý vzrůst letničních sborů, úspěch evangelizace mezi
lidmi, kteří užívají drogy a v neposlední řadě o Svaz
obchodníků plného evangelia. Ten se postaral, aby se kazatelé
mohli setkávat na banketech, jež obchodníci pořádali s
letničními partnery podle jejich společenské hodnosti a
vzdělání. Výsledkem těchto setkání bylo, že se mnoho
kazatelů nekriticky dostalo pod vliv letniční ideologie a
zkušenosti. Svaz obchodníků plného evangelia poskytl
významnou materiální podporu letniční universitě Orala
Robertsona v Tulsanu. Na konferencích, které tam probíhaly,
diskutovali Oral Robertson, reformovaní a luterští kazatelé,
římskokatoličtí kněží, Wiliam Branham, Billy Graham,
adventisté, metodisté, baptisté.
Obchodníci
plného evangelia mají nyní i své evropské centrum s
evropskou větví v Curychu, IVCC a dokonce i vlastní časopis
"Akce - obchodníci a Kristus". Tato organizace
vydatně pomáhá šíření letničního hnutí po celém
světě, současně však letniční denominace silně kritizuje
pro jejich úzkoprsost a klerikalismus kazatelů (úsilí o
politickou moc). Kazatelé jí zase vyčítají, že se formou
propagandy přizpůsobuje světskému kupčení a ne vedení
Ducha. Pravdou je, že americký optimismus těchto obchodníků
je pro evropské čtenáře prostě nepochopitelný, např. když
učí, že kdo je naplněn Duchem svatým, má větší úspěch
v obchodech, vyrábí lepší auta než konkurence, bydlí v
nádhernější vile; je-li k tomu ještě i fitbalista, pak
jistě vstřelí více gólů než neobrácení nebo nenaplnění
Duchem svatým. Taková je situace v Americe.
Pozorování v
Brazílii svědčí o podobných pozoruhodných charismatických
zjevech. Hlavní organizace brazilských protestantských
charismatických hnutí Igreje Avangélica Pentecostal
"Brasil Para Crosto" je vedena známým organizátorem
Manuelem de Melo. Počet členů se odhaduje přibližně na
milion. Podle jednoho pozorovatele je hnutí řízené touto
organizací jedním z nejpozoruhodnějších jevů brazilského
církevního života. Při některých stanových evangelizacích
se shromáždí až 100 000 lidí; častým zjevem je i
uzdravování. Štáb tvoří několik hudebníků, kteří svým
zpěvem vzbudí pozornost. Jejich technický aparát tvoří
systém přenosných zesilovačů a mikrofonů. Pozorovatel
popsal i dvohodinové bohoslužby v jednom kostele v Sao Paulu.
Na začátku zazněl výrazně rytmický zpěv, doprovázený
tleskáním a podbarvený houslemi, flétnami, klarinety a
trubkami. Rychle za sebou následovaly spontánní modlitby,
stupňující se místy až do výkřiků, ale na pokyn kazatele
veškerý zmatek hlasů utichl. Napomínající a silně citové
kázání o pěti rozumných a pěti pošetilých družičkách
vykládalo jasně, konkrétně a názorně biblický text. Sbor
až do konce napjatě naslouchal a často během kázání
zvolal:"Haleluja!" Hnutí Manuela de Melo je v
brazílii velice populární mezi chudými lidmi. Účastní se
ho také katolíci.
Podívejme se
nyní na charismatické hnutí v Německu. Znaky nového
charismatického probuzení se v německých zemských a
svobodných církvích objevují od poloviny šedesátých let.
Probuzení má tři znaky:
a) objev
laického prvku a zdůraznění jeho církevního významu
b) ekumeničnost
c) zaměření na poslední věci
Celá věc
začala pozváním do Ameriky, které dostal vedoucí Úřadu
lidové misie Falcké církve, kazatel Arnold Bittlinger od
světového luterského svazu. Během své studijní cesty
navštívil několik luterských a anglikánských sborů, které
ovlivnilo charismatické probuzení a přesvědčil se o tom, že
toto hnutí nemá nadšenecký charakter ani neusiluje o stavy
extáze. Zjistil, že charismatické hnutí se od letničního
liší tím, že zatímco letniční zdůrazňují jen
zvláštní dary (uzdravování, proroctví, mluvení jazyky
apod.), charismatické hnutí považuje např. manželství za
právě takové charisma, jako zručnost při sečení trávy,
nebo mluvení jazyky. Uvědomil si také to, že v lidové
církvi obyčejná charismata dostávají mnohem větší roli,
než charismata výjimečná. A že charismat člověk obyčejně
zneužívá. Při návratu do Německa měl Bittlinger množství
přednášek Pozval si i svého amerického hostitele Larry
Christensona. Výsledkem těchto styků bylo, že již v roce
1963 vznikla v NSR i NDR společenství, která organizovala
pravidelná modlitební bohoslužby, praktikovala mluvení jazyky
a uzdravování modlitbou. Účastníci těchto setkání ovšem
zůstali uvnitř rámce své církve. Projevovali velký zájem o
novozákonní teologii a biblické výklady.
Pozorování
světových protestantských charismatických hnutí nemůžeme
ukončit, aniž bychom se podívali na Afriku. Je-li duchovní
podnebí v Americe a Evropě charismatickým hnutím příznivé,
pak Afrika se může považovat přímo za úrodnou půdu. Pro
nedostatek potřebných informací se nemůžeme pokusit ani o
pouhe načrtnutí mozaiky afrických charismatických hnutí.
Můžeme zde nabídnout jen skromnou "vůni" jejich
života.
V Kongu
probíhá od r. 1956 spojování různých menších i větších
hnutí. Jméno spojujícího článku je Église de Jésus Christ
sur la Terre par le Prophéte Simon Kimbugu (EJCSK) (Církev
Ježíše Krista na zemi proroka Simona Kimbugu). Její obřady
se opírají hlavně o přednes, pro něž je charakteristická
sváteční a ponurá tónina. V obřadech se klade důraz na
veřejnou zpověď a uzdravování nemocných. Rituální
ponoření do místní řeky považují za pramen a podmínku
osvobození od nemoci.
V Jižní
Africe vyvolávají charismatické jevy sionistické církve.
Církevní funkce vrcholí ve zvláštním uzdravujícím
obřadu. Kazatel vyzve lid, aby k němu přinesl nemocné. Nato k
němu přivádějí ženy, muže, děti. Bere každého
jednotlivce do rukou, silně jím zatřese a drmolí formule pro
vyhánění démonů. Děti zvedá do výšky a kolébá je.
Poté se nemocní postaví pod ruce vymítačů démonů, kteří
vzkládáním rukou opkaují prorokovy skutky a slova, pokropí
nemocné vodou a posypou popelem, zatímco ostatní věřící
zpívají hymny. Celou situaci charakterizuje vyjádření
jednoho kazatele: "Jejich kaple je spíše nemocnicí než
kostelem". Podle pozorování se domorodci přidržují
sionistů; říkají: "Necítil jsem se dobře, modlili se
za mě a nyní je mi už líp."
V
západoafrické Nigérii a v Dahoma je podobně oblíbená
církev "cherubů a serafů". V posledních 40 letech
přebrala křesťanským misionářům, islámu a starým
pohanským náboženstvím půl milionu věřících. Její
nejdůležitější činnost je modlitba, které se přisuzuje
zvláštní vliv. Modlitbou uzdravuje nemocné, získává práci
pro nezaměstnané, napomáhá úrodnosti. Zakladatelem tohoto
společenství je Mose Orimolade Tunalase, který v dětství
následkem nemoci ochrnul. Za své uzdravení se modlil plných
10 let. Poté byla jeho modlitbavyslyšena a znovu se mohl
postavit na nohy. Začal putovat ze země do země, kázal a
modlil se. Od té doby považuje jeho hnutí modlitbu za hlavní
životní funkci, poněvadž přináší spasení a ze spasení
zase pocházejí charismatické prožitky. Kterýkoli věřící
se může intenzívním modlitebním životem snažit o
získání charismatických darů. Uznávají Boží Trojici,
provádějí křest ponořením a přijímání, zpovídají se.
Zpívají v jazyce joruba.
Také z
jihozápadní Nigérie a Guineje pochází dost populární
"spiritualistické" letniční hnutí. Duch svatý
(Ediszána Odudu) je schopen uzdravovat různé nemoci a
poranění, zaručuje dlouhý život a bohatství, přemáhá
nepřátelské síly. Také stoupenci tohoto hnutí upadají
často do stavu extáze a "posedlosti". Křečovitě
sebou trhají, válejí se po zemi, běhají po ulicích osady
jako blázni, mluví jazyky a šplhají po střechách domů a
vrcholcích stromů. Základní prvky křesťanství se v jejich
vědomí víry slučují s náboženskými tradicemi starého
pohanství.
zpět
Charismatické
hnutí v katolické církvi
- pochází
z druhé vlny protestantského charismatického hnutí, tzv.
novopentakostalismu. Na podzim 1966 konstatovalo smutně několik
členů pittsburské university Duquene, mezi nimi i tři
profesoři teologie, že přestože jsou praktičtí katolíci a
zavázali se také konat sociální práci, není duchovní
život a obecenství s Bohem dostatečně živé. Dohodli se, že
se za sebe budou každý den vzájemně modlit slovy hymnu Veni
Sancte (Přijď Duchu). Mezitím se jim dostali do rukou dvě
pentekostální knihy. Navázali kontakt s letničními, prožili
křest Duchem a jejich život tak byl obnoven. Od nich
přeskočila jiskra i na jiné university. Na jejich první
setkání r. 1969 přišlo kolem 500 účastníků, roku 1970 už
1 400, 1973 již asi 20 000, mezi nimi i 600 kněží, 8 biskupů
a jako host kardinál Suenens. Hlavní roli zde hrála universita
Notre Dame v Indianě, USA. Vydávají měsíčník New Corenant.
V roce 1966 se hnutí rozšířilo i do Evropy. Během r. 1971
nalézáme jejich modlitební společenství ve městechŘímě,
Paříži, Lyonu, Madridu, Löwen a Innsbrucku. Ve Francii je
vzal pod svou ochranu Henri Carferel. Od poloviny roku 1972
pořádali setkání v Mnichově, od srpna jich bylo kolem 500
až 600 členů. Sekretariát pro jednotu křesťanů v Římě
plánoval v Curychu rozhovory mezi klasickými a
novopentekostalisty na dobu 5-ti let. Katoličtí charismatičtí
vedoucí skupin zorganizovali svou první mezinárodní
konferenci v říjnu 1973 v Římě.
Toto hnutí v
anglicé oblasti seskupovalo ve stovkách malých skupil kolem
roku 1985 více než 100 000 katolických laiků a kněží.
Jejich literatura se dnes vydává i v jazycích čínském,
korejském, italské, portugalském, španělském,
francouzském, německém a anglickém. Někteří pozorovatelé
se domnívají, že v Latinské Americe a v Itálii procento
pokřtěných Duchem překročilo poměr růstu obyvatelstva.
Snad nám na
místo všeobecných statistických dat více řekne svědectví
maďarského katolického misionáře o tom, jak se s
charismatickým hnutím seznámi on:
"Doslechl
jsem se, že v Taicshungu působí taková skupinka... Šel jsem
se podívat. Bylo nás kolem deseti: 5 či 6 řeholníků řádu
Maryknoll, jedna jeptiška, jeden americký manželský pár a
já. Začali jsme se modlit. Američanka začala najednou mluvit
v modlitbě nějakým zvláštním jazykem. Když skončila
zeptal jsem se, jaký jazyk to byl. Její odpověď mě
překvapila: "Nevím, modlila jsem se jazyky..." Byl
jsem překvapen tím, jak se umí modlit. Vyhledal jsem pak i
jiné modlitební sdružení a přivedl jsem i své
spolupracovníky. V ústředí jsme pak také my zavedli malé
modlitební shromáždění. Setkáváme se jednou týdně,
zpíváme a pak se modlíme za různé věci nebo vyjadřujeme
dík za přijatou milost..."
"23.
května 1974 jsem dostal i já velký dar pokřtění Duchem
svatým a hned nato i modlitbu jazyky. Následující ráno jsem
šel fo kaple k ranní meditaci. Měl jsem zvláštní
zkušenost. Nejdříve jsem se začal modlit jazyky a zpívat. To
mě hluboce spojilo s Pánem. Poté pro mne rozjímání
znamenalo rozkoš, ani nevím, po kolika letech poprvé..."
"Modlil
jsem se sám a modlili se za mne i jiní, abych získal dar
uzdravování, který bych nesmírně potřeboval u bídného
horského lidu. Nebyl mi dán. Ani jednou jsem nedokázal někoho
uzdravit, jakkoli jsem si to přál; např. ochrnutou a
oněmělou učitelku náboženství a jednu chudou slepou ženu.
Budiž všecko tak, jak chce Pán."
Stojí za
zmínku, že se o letnicích 1975 pořádalo shromáždění asi
10 000 účastníků katolického charismatického hnutí v
Římě. Na svatodušní pondělí dopoledne se zúčastnili
slavnostní bohoslužby v bazilice sv. Petra. Mši sloužil
kardinál Suenens a měl kázání. Po dvanácté hodině
přišel do baziliky isám papež. Ve své řeči zdůraznil, že
pravým znakem působení Ducha svatého bude, jestliže
účastníci kongresu naleznou své místo uvnitř církve.
Zmínil se také o otázce rozlišování duchů. Charismata,
řekl, lze posoudit na základě tří kritérií:
- věrnost
pravému učení víry
- z různých
možných duchovních darů je třeba zápasit o ty, které jsou
pro společenství užitečnější
- ze všech
darů je nejdůležitější láska
Kardinál
nakonec členům charismatického hnutí radil, aby často a
důstojně slavili Večeři Páně a svoji řeč zakončil
slovy:"Ježíš je Pán! Haleluja!" Na základě
uvedeného je oprávněná otázka: Zkrocení charismatici?
zpět
Učení
charismatického hnutí
1)
Protestantští charismatici
Podívejme se
nyní na nejdůležitější body učení protestantských
charismatiků, které jasně zrcadlí rozdíly od učení
letničních:
a) sbor je
tělem Kristovým, což znamená, že ježíš Kristus chce dnes
na svět působit skrze svůj sbor. Proto je sbor orientován
misijně, charismaticky a ekumenicky.
b) aby sbor
mohl být takovým společenstvím, tedy tělem Kristovým,
dává mu Bůh svého Ducha. Síla Ducha se projeví v ovoci
Ducha a v duchovních darech, neboli v "individualizaci
milosti".
c) každý
znovuzrozený křesťan je charismatik. Neočekáváme tedy
speciální akt získání Ducha, jakési "označení"
nebo "křest Duchem", nýbrž víme, že Duch svatý
přebívá v každém křesťanu; v každém křesťanu chce být
viditelný.
d)
charismatický křesťan je přiměřeným způsobem povolán k
budování sboru a ke službě ve světě. Kdo tedy pracuje s
charismatem, činí tak jako člen Kristova těla. Charismatické
působení má tři kritéria:
- děje se v
závislosti na Ježíši Kristu (1Kor. 12,3)
- praktikuje se podle míry víry (Ř 12,3)
- slouží k uskutečnění lásky (1Kor 13)
e) v projevech
charismat není dvou nebo třístupňové rozlišení. Každý
Boží dar, i ten nejsamozřejmější, je charismatem,
slouží-li k tomu, aby oslavil Pána světa a sboru a šířil
Panství Kristovo.
f) tam, kde je
každý člen sboru charismatik, není zapotřebí zvláštní
úřední autority. Autorita je závislá jedině na charismatu.
g) jelikož
řád sboru je manifestací Ducha svatého, těžištěm
sborového života je bohoslužba. Proto mají v charismatickém
hnutí rozhodující význam modlitby nebo charismatické
bohoslužby. Zde prožíváme konkrétně, že církev bude znovu
uchvacovat milost a bude nás stavět do služby. Vyvrcholením
bohoslužeb je Večeře Páně.
h) v
souvislosti se sbory je palčivou teologickou otázkou to, jak by
mohly instituční církve, skupiny a tradiční hnutí získat
charismatické prvky a jak by se mohly stát dynamickými, Bohem
použitelnými, aby se tím Kristova vláda v prostoru a čase
stala viditelnou.
zpět
2) Katoličtí
charismatici
Podívejme se
nyní na některé otázky katolického charismatického hnutí.
a) Podle
základního zjištění není charismatické oživení nic
jiného než obnovení víry. Je to rozvinutí těch darů a
ovoce Ducha svatého, které podle katolického učení získá
každý katolík při křtu a biřmování.)
b) Znamení
obnovy víry jsou: obnovení bohoslužeb a užívání Písma
svatého, obrození ve svátostném životě, obnovení
ekumenických vztahů v lásce Ducha a užívání
charismatických darů jako mluvení jazyky, prorocké řeči a
uzdravování.
c) Hlavní cíl
charismatických bohoslužeb je oslavování Boha. Je třeba
začít zpěvem. Doporučuje se kytarový doprovod a písně s
jednoduchými texty. Následuje čtení oddílů Písma. Na
slyšené se má odpovídat modlitbou. Je ovšem omžné být
zticha a tak očekávat Pána. Dovoluje se, aby někdo povstal a
pronesl několik inspirovaných slov. Poté může přijít na
řadu učení, které řídí vedoucí společenství nebo i
někdo jiný. Na učení (kázání) mohou přítomní navázat
příklady Boží oslavy. Pak následuje oslavná modlitba a
přímluvné modlitby. Důležitou roli má při bohoslužbách
budování Kristova těla. Proto je důležité přijímat se
navzájem s láskou, podáním ruky a objetím. Službu vedení
je třeba konat pokorně, klidně a mile.
d) Pokud jde o
mluvení jazyky, představitelé hnutí zdůrazňují, že se
velice mýlí nezasvěcenci, kteří mluvení jazyky dávají na
první místo. V novozákonních sborech byl totiž tento dar
všeobecný a nebylo v něm nic mimořádného. Mluvení jazyky
je skutečně možno posoudit v souvislosti s modlitbou. Je to v
podstatě modlitební dar.A jelikož je charismatem nejnižšího
stupně, není proč se divit, je-li v charismatickém hnutí
nejrozšířenější.
e) Co se učí
o uzdravování? Pro charismatického křesťana patří
uzdravování skrze modlitbu ke správnému, každodennímu
životu věřícího společenství. Uzdravování představovalo
také podstatnou část Ježíšova působení. Uzdravování je
Boží vůle, vyjímečné je spíše to, slouží-li nemoc
vyšším cílům, takže se nemocný ani vlivem modlitby
neuzdraví. Nemoc není kříž ani zkouška, které Bůh
dopouští, nýbrž přítomnost zlého ve světě, zlo, od
kterého nás Bůh chce osvobodit. V roce 1974 obnovená svátost
nemocných neznamená již "poslední pomazání" jako
přípravu na smrt, nýbrž touží napravit tělesné zdraví
člověka ve spolupráci s Bohem. To je správné chápání
klasického textu Jakub 5,14-15. Představitelé služby
uzdravování nemají věřit v uzdravení, nýbrž v Boha, v
Jeho moudrost, moc a sílu. Nejdůležitější ovšem je, aby
ten, kdo se modlí za uzdravení, měl hlubokou lásku.
Uzdravování je Boží svoboda. A vůči ní máme být
otevření.
zpět
Kritika
charismatických hnutí
Co si tedy
máme myslet o charismatických hnutí podle výše uvedených
poznatků?
1)
Uznejme jejich nepopiratelné hodnoty:
a) Musíme si
vážit jeho církevnost. V protikladu k letničním nechce
vytvořit zvláštní církev v církvi nebo mimo církev,
nýbrž chce zůstat uvnitř církve, jako v těle Kristově a
přetvořit ji ve společenství svatých. problematické ovšem
je, pokud tyto cíle veřejně před církví nevyzná ale
pokouší se je dosáhnout tajně postupným zasvěcováním
sympatizujících členů církve. Žel známe smutné
příklady, kdy po takovémto získání většiny ve sboru, či
církvi, počínají jednat vůči necharismatikům bezohledně z
pozice síly a svým fanatismem je vytlačují ven.
b) Musíme si
vážit trojiční nauky o Duchu svatém, totiž pojetí Ducha
svatého, které nevytrhuje práci Božího Ducha ze spásné
svaté Trojice. Nauka o Duchu svatém v těchto trojičních
souvislostech může být opravdu normou pro život a službu
církve.
c) Musíme si
vážit jeho otevřenosti vůči výsledkům novozákonní
teologie.
d) Musíme si
vážit zřejmé pravdy, že člověk není jen bytost logická,
rozumová a intelektuální, nýbrž i citová, a to prostě
proto, že je - Boží tváří. Boží podstatou je zase láska.
A láska je citová zkušenost, po níž celá naše existence
žízní. V dnešním rozumovém světě, mezi unavenými
křesťany, lhostejnými ke kázání, se charismatické hnutí
odvažuje žádat o zkušenost radosti v Duchu svatém, o
zkušenost prožitku lásky a zakoušení tepla bratrského
společenství.
e) Konečně
musíme uznat a ocenit i z církevního hlediska vzácné pokusy,
aby služby ve sboru nemusel vykonávat jeden člověk na smrt
unavený kněz nebo kazatel - nýbrž spolu s ním i sbor. V
charismatickém hnutí můžeme být svědky spontánních (tedy
ne programových) snah o zrušení tzv. systému jednoho muže.
2.
Zároveň ovšem nemůžeme zavírat oči nad problémy
charismatických hnutí
a) První
otazník se vztahuje na často zmiňované "mluvení
jazyky". Evropské charismatické hnutí nemá tolik blízko
k letničnímu jako americké, přesto mu však klademe otázku:
Je mluvení jazyky skutečně důležité, i když ne
rozhodující kritérium pro růst ve víře? Nemají pravdu
Pavel a ostatní charismatici, kteří mluvení jazyky považují
za nejpodřadnější charisma? Nemá pravdu právě ten názor,
který v mluvení jazyky nevidí duchovní růst nýbrž právě
znamení jeho úpadku? Vždyť růst víry je podle měřítka
listu Efezkým "dosažení zdravého lidství" a
dosažení "miry Kristovy plnosti".
b) Druhý náš
otazník patří uzdravování nemocných. Že taková uzdravení
jsou možná, je nám všem jasné. Ale je pravda, že nemoc je
od zlého a Bůh s tím nemá nic společného? Že nemoc je
následkem dědičného hříchu? Nezamítá Ježíš tento
názor v případě člověka slepého od narození?
"Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, je slepý, aby se na
něm zjevily skutky Boží."(Jan 9,3)
c) Nevytvoří
"znovuobjevení" a v mnoha případech získání
zvláštních duchovních darů jakýsi "duchovní komplex
elity"? Nenastane onen katastrofální stav, kdy "podle
vnitřního člověka souhlasíme se zákonem Božím, ale
máme-li jednat, podřizujeme se zákonu hříchu", tj.
teoreticky každá schopnost, nadání a talent je charismatem,
ale v praxi budeme považovat za charisma přece jen mluvení
jazyky a uzdravování, zapomínajíce tak na to největší
charisma, kterým je láska?
3) K
jakému teologickému zkoumání nás burcují charismatická
hnutí?
Naše odpověď
je jasná: Ke znovupochopení církevního významu
novozákonního učení o charismatech. Znovupochopení
zdůrazňuji proto, poněvadž v protestantské praktické
teologii má bádání o charismatech pěknou a hodnotnou
tradici.
Závěrem
cituji z doktorské rozpravy Gergelye Budaiho:"..
reformovaná církev bude uzdravena do té míry, do jaké se v
ní dostane ke slovu charisma. Charismata jsou životní
působností Kristovy církve. Stále existují a vedou k
činnosti tam, kde Duchem vytvořená církev je a žije....
Jednotlivá charismata se projeví ve formě a způsobu
odpovídajícím požadavkům a problémům dnešní církve, a
to tak, že se postaví do služby církve."
Praktická
teologie tedy není nic jiného než nauka o charismatech. Moje
osobní přesvědčení je, že toto úsilí může přinést
dávno očekávanou obnovu teologické a církevní činnosti.
ThDr Géza
Boross
zpět
|