poslal petrwolfik
Aby nám plavba dobře utíkala povím vám zatím něco o sobě. Možná vás to udiví, ale já tady na lodi jsem vlastně otrok. Na jedné straně je můj Otec samotný král největšího a nejmocnějšího království, které si ani člověk neumí a nemůže představit. Na straně druhé jsem dobrovolně podepsal otroctví. Z nějakého zdánlivě podivného důvodu otročím něčemu co jsem nikdy neviděl a vzdávám se dobrovolně věcí , které jsou mi potěšením, které mě lákají. Jak pošetilé. Ale v našem království platí trochu jiné zákony než tady na zemi. To co se zde na zemi jeví jako vysoce logické a správné je často našemu Otci k smíchu a považuje to za bláznovství. Pokud jsem řekl , že věřím v něco co jsem nikdy neviděl , tak to tak docela není pravda. Podělím se s vámi o zážitek, kdy se mě tady na zemi dotklo nebeské království. Psal se rok 1994, byl horký červencový den a já se vydal na procházku do Hostivařského lesoparku. Už od rána jsem nebyl ve své kůži, cítil jsem se mizerně a byl jsem zkrátka takový nějaký nesvůj. Snad právě proto jsem se vydal jen tak v kraťasech a tričku ven do přírody. Očekával jsem příjemný zážitek z pobytu v přírodě ale, že to bude nejúžasnější zážitek mého života jsem zdaleka netušil. Předesílám, že jsem do té doby už s Bohem něco zažil. Ten den mi bylo třicet čtyři let a několik měsíců a byl jsem již sedmnáct let věřící. Takový ten v u uvozovkách křesťan, který poznal Boží milost , ale stejně si žil napůl svým světským životem. Na jedné straně jsem leštil zadkem každou neděli to své místečko v církvi a občas si i něco přečetl v Bibli, na straně druhé jsem byl plně napojen na tento svět a jeho neřesti. Docela mě tento stav uspokojoval a ani jsem nesnažil něco změnit. Ale ten den se stalo něco, co změnilo všechny mé hodnoty - jako když domeček z karet smete uragán. Asi po dvaceti minutách chůze uprostřed lesa se vedle mě objevila postava, kterou se pokusím popsat. Byla kombinací skupenství stříbrně šedivé páry, zevnitř prozářena zlatou barvou a obklopena takovým jasem, že s tím jasem splývala. Byla tak hmotná jako nic na tomto světě a zároveň se vznášela v prostoru. Uvědomuji si, že můj popis je naprosto chabý a nedostačující. Ale to vlastně není vůbec důležité. Důležité je, že se v ten moment zastavil čas, nevím jestli to trvalo několik vteřin, nebo hodin. / Je pravda, že jsem se vrátil domů až za několik hodin naprosto omámen tím setkáním / Ještě dříve než jsem si začal uvědomovat tuto postavu jsem cítil směsici absolutního pocitu štěstí, tepla a jistoty. Nelze to prostě ani popsat. Najednou jsem slyšel hlas o jehož nádheře nelze ani mluvit . Ještě nádhernější však bylo co mi říkal. Ujistil mě, že mě miluje takového jaký jsem a že se mě nikdy nevzdá . Nebyl v tom ani náznak odsouzení nebo kritiky. Bylo to něco nepopsatelně úžasného. Nejsilnější v tom byl fakt, že existuje, že prostě je, a je tu pro mě. Opět si uvědomuji, že to nemohu ani zdaleka popsat, že je to něco nesdělitelného, něco co se musí prožít. Prostě mě dostal. Když jsem si později uvědomil jak jsem strašně hříšný člověk v mnoha ohledech zavrženíhodný a konfrontoval jsem to s tím jak On mě vidí jak On o mě přemýšlí, jakou pro Něho mám cenu, v kleče jsem doma plakal a styděl se sám před sebou a za sebe. Ta neuvěřitelně obrovská láska a milost mě dostala. Ještě teď, po dvanácti letech , když píši tyto řádky mám slzy v očích. Vzpomínám si že jsem přišel domů naprosto omámen milostí. Byl jsem doslova opilý láskou. To bylo něco, o čem bych mohl psát dlouhé hodiny a přitom vím, že bych dostatečně nepopsal ani setinu toho co se odehrálo. Ale proč o tom vyprávím. Jsem přesvědčen , že jenom zážitky s Bohem nás do nebeského království nedovedou. Vždyť i já po tomto silném setkání jsem stále hříšný a chybující člověk. To se mi jen dostalo velké milosti a daru z nebes. Už nikdy nemohu být jiný, už nikdy nemohu říci, že Bůh není.
Dávno jsme již ztratili pevninu z očí. Hledím na nekonečné moře a sytě modrou oblohu a uvědomuji si, že vidím výsledek práce mého Otce. Ano na každém kroku můžeme vidět Boží dílo. Vzpomněl jsem si, kdy jsem viděl Boží dílo poprvé. Na ten okamžik se nedá zapomenout. V jediné vteřině se mi vše propojilo – bylo to doslova jako výbuch. Tehdy mi bylo šestnáct let a na vesnickou faru mě pozval stařičký katolický kněz. Myslím, že se jmenoval páter Slíva .Tento vskutku moudrý muž byl nepředstavitelně perzekuován tehdejším režimem, tajná policie mu ztrpčovala život jak to jen šlo. Ale on se za ně modlil . Bylo to na horách v prosinci a mrzlo až praštělo. Hledal jsem tehdy Boha, už jsem tušil , že asi je. V duchu jsem k němu volal, ale byl jsem zmaten a bibli jsem do té doby nikdy nečetl. Před rokem a půl mi tragicky zemřel můj pozemský otec a já denně hloubal nad tím co je s lidmi, kteří zemřou. S vysvětlením, že smrtí vše končí jsem se nehodlal smířit. Ne, to mi nějak nesedělo, tomu jsem prostě nevěřil. Na druhé straně jsem Boha neznal, o bibli prakticky nevěděl a žil v tehdy komunistickém Československu. Psal se rok 1976, tuhá normalizace, cenzura. Nebylo myslitelné aby se někdo např. ve sdělovacích prostředcích či na průmyslové škole kde jsem studoval byť jen zmínil o Bohu. Rok a půl jsem volal k Bohu a nic. Stále nic. Ještě jsem netušil co se v příštích minutách stane. Na faře mě udivilo nejen prostinké a skromné vybavení , ale hlavně příjemná radostná nálada onoho muže. Až po letech jsem si uvědomil, že tento můj první duchovní učitel byl naplněn Duchem svatým. Nejdříve se semnou rozdělil o již tak skromný oběd , takže jsme měli každý opravdu nepatrnou porci. V tu chvíli jsem ještě netušil, že budu nasycen tím pravým pokrmem. Svěřil jsem se mu se svým hledáním Boha, se svými pocity, ve kterých převažovalo silné tušení, že mě zkrátka něco musí přesahovat. Trpělivě mě vyslechl, pomodlil se za mě a řekl . Věříš, že voda je ve třech skupenstvích a přitom je jedné podstaty ?Odpověděl jsem : ano věřím, jsem o tom přesvědčen. V tu chvíli se svíčka na stole divoce zatřepotala a já jsem cítil, že v místnosti s námi někdo je . Někdo seděl uprostřed nás. A právě v ten moment se mi všechno spojilo . Bůh je a navíc sedí s námi u stolu. Pohled starého muže a můj se setkal. Dívali jsme se jeden druhému do očí a slova byla zbytečná. Oba jsme v tu svatou chvíli věděli, že je tu s námi Bůh. Byla to úchvatná scéna. Venku chumelilo, ve vytopené místnůstce naprosté ticho, a já byl naplněn, nasycen samotným Bohem. Po chvíli můj nový duch ve mě velebil a chválil Boha s doslova přetékající radostí. Starý muž si toho všiml a i on se mi později přiznal, že byl zaplaven Boží láskou, a že cítil přítomnost našeho Stvořitele. Po chvíli vstal šel k oknu a ukázal na sklo. Přesně v okamžiku kdy můj pohled padl na sklo jsem vykřikl : Boží dílo ! Tehdy poprvé v životě jsem si uvědomil , že vidím práci svého Otce. Na okně byl překrásný obraz, mráz vykreslil tisíce přenádherných kytiček s lístečky. Bylo to tak fantasticky nádherné, že jsme ještě dlouho oba hleděli na tu krásu. A tak se mi v několika minutách dal poznat Ten , jehož dílo můžeme vidět na každém kroku. V prosinci to bylo rovných třicet let a onen muž je již jistě u Toho o Kterém mi svědčil. Od té doby jsem mnohokráte padl do hříchu a mockrát se choval jako bych Boha neznal. Ale vždy to byl On ve mě, kdo mě postavil na nohy, vždy to byl On ve mě, který mě volal k vyznání a pokání, ale vždy to byl On ve mě, který mě potěšoval.Je to zvláštní, moc tomu nerozumím ale Jeho duch si ve mě žije nezávisle na mě. Plně to nechápu, ale mnohokrát v klíčových či mezních situacích se mi stalo, že On mluvil mými ústy.
