V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlit­bách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo. (Ef 6,18-20) Úvod Pán Bůh je svrchovaný a všechno ve světě uskutečňuje podle svého plánu a „všechno působí rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11). Pán Bůh by nám mohl jednoduše říci, že se Jeho dobrá vůle vždycky uskuteční a že se o ni nemusí­me obávat. Nějakým zvláštním způso-bem, pro nás nepochopitelným, nás však svrchovaný Bůh vyzývá k tomu, abychom svými modlitbami měli podíl na dění tohoto světa. Když se modlíme, Bůh zasahuje a proměňuje okolnosti a životy lidí: On nás vysvobodil ze samého náru-čí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitba­mi. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat. (2K 1,10-11) Na jedné straně je zde Bůh, který od věčnosti předurčil všechno, co se sta­ne. Na druhé straně jsou zde naše modlitby, které jsou nedílnou součástí Božího plánu. Opravdová modlitba mnoho zmůže a my se skrze modlitbu učíme přijímat Boží vůli. Vidíme to např. u Eliáše: „když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu“. Ná­mitku, že to byl velký prorok, vyvrací apoštol Jakub: „Eliáš byl člověk jako my“ („Eliáš byl člověk týmž bídám pod­daný jako i my“) (Jk 5:17). V každý čas se v Duchu svatém modlete. Pokusme se ten „každý čas“ blíže určit:

V bibli se lidé nezapomínali modlit a vyjadřovat svou úctu Bohu. Pána Boha oslovovali mnoha způsoby: Hospodin, náš Bůh, Bůh všemohoucí, Bůh veliký a vzbuzující bázeň, Bůh veliký, bohatýr, Hospodin silný a mocný, Hospodin zá-stupů, Pán pánů, Král slávy, Otec slávy, Nejvyšší, Vznešený a Vyvýšený, Stvoři-tel nebe a země, Panovník, náš štít, Bůh, naše síla, Hospodin – naše spra­vedlnost, Bůh naděje, Bůh, naše spása, Jediný moudrý Bůh, Požehnaný a jedi­ný Vládce, Král věků, nepomíjející, ne­viditelný,… Život bez chvály a díků se projevuje celkovým snížením kvality prožívání a radosti ze života. Pokusme se najít vlastní slova, která vyjádří chválu za Boží dobrotu.

Bůh sám rozhodl, že k dosažení svého cíle bude používat naše modlit­by. Svrchovaný Bůh a naše modlitby nestojí proti sobě, jako kdyby každá strana sledovala opačné cíle, ale jedno druhé vlastně předpokládá a podporuje. Pán Bůh to zařídil tak, že začínáme cítit břemeno a úzkost nad tím, co se děje.Pán Bůh na nás břemena klade. Někte-ré problémy nás nenechají lhostejnými. Nacházíme se pod určitým vnitřním tlakem a jsme puzeni k tomu, abychom s tím něco dělali, a tak se začneme za danou věc upřímně a opravdově modlit. Když se Nehemjáš dozvěděl o tom, co se děje v jeho vlasti, nenechalo ho to lhostejným. I okolí poznalo, že mu na něčem velice záleží: Když král Chizkijáš smrtelně one-mocněl, začal se s pláčem modlit. Bůh řekl prorokovi Izajášovi: „Jdi a vyřiď Chizkijášovi: Toto praví Hos­podin, Bůh Davida, tvého otce: „Vy­slyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, přidám k tvým dnům patnáct let.“ (Iz 38,5) Nebraňme se tomu, když nám Pán Bůh položí na srdce různé modlitební námě-ty. V tu chvíli se z Boží milosti začneme podílet na něčem, co nás přesahuje.

3) Když procházíme pokušením a hřešíme Všichni hřešíme. A své hříchy má­me vyznávat. To je důležitá část modlit­by. Vyznat znamená souhlasit s tím, co a. o mém hříchu říká Pán Bůh ve svém slově. Neříkejme Bohu to, co si myslí­me, že by rád slyšel. Řekněme mu pravdu o tom, co si myslíme, co děláme a co cítíme. To ho nezraní ani neurazí. Bůh očekává upřímnost. V bibli je mno­ho upřímných modliteb. Čtěte žalmy… Hřích není jen zřejmé zlo. Hřích je také: b. Nemít víru – jednat bez víry, bez očekávání. Nemilovat Boha ani lidi – jednat sobecky. Nedělat to, o čem víme, že bychom dělat měli – pohodlnost. Když vyznáváme své hříchy, věrný je Bůh, aby nám odpustil všechny nepra­vosti. Když si dáme svůj život do pořád-ku, budeme překvapeni, jak nás Duch svatý povede k tomu, abychom uvedli do pořádku také narušené vztahy s bliž­ními. V životě rozlišujeme hříchy tajné, osobní a veřejné. Tajné hříchy máme vyznávat jen Bohu, osobní hříchy má­me vyznávat těm, proti nimž jsme zhře-šili a komu jsme ublížili a veřejné hříchy máme vyznávat před společenstvím, které tím bylo dotčeno a zasaženo. Když nás Bůh na něco upozorní, ne­zatvrzujme svá srdce, to je nebezpečnýpostoj.

4) Když prožíváme duchovní zmatek Někdy je součástí života víry i „du­chovní zmatek“. Dosavadní zkušenosti a poznání Písma odporují tomu, co se děje právě teď. Nastává vnitřní nejistota a možná také teologická krize. Naše „přesvědčení“ nefunguje. Modlíme se a nic se neděje. Ale to je jen zdání. „I když se nic neděje, u Pána Boha se přesto něco děje“. Nemáme na to, aby­chom pochopili nekonečnou Boží mysl i způsob, jakým Bůh zasahuje do našich životů. Snažit se analyzovat Boží vše­mohoucnost je domýšlivé jednání. Šalamoun napsal v Příslovích 25,2: Sláva Boží je věc ukrýt… Izajáš 45,15 říká: Ty jsi Bůh skrytý. Kazatel 11,5 prohlašuje: Jako nevíš, jaká je cesta větru,… tak neznáš dílo Boha, který to vše­chno koná. Bůh není povinen nikomu za svá roz­hodnutí skládat účty a vysvětlovat své jednání. Jeho motivace a cíle jsou mi-mo naše chápání. Mnoho našich otázek – obzvlášť typu „proč“ – zůstane proza­tím nezodpovězeno. Částečné porozu-mění, které máme, se musíme naučit přijímat. Když se modlíme: „Buď vůle tvá“, neznamená, že se budeme snažit zatřást Božím ramenem a říci: „Pane, já vím, že ty to nechceš udělat. Ale když tě budu dost dlouho obtěžovat, možná že změníš svůj názor a uděláš to“. Ne­jsme děti, které se snaží ohnout rodiče, aby nakonec dosáhly to, co si umíní. Modlitba je vlastně přípravou na přijetí požehnání, které vychází z Boží vůle a stává se realitou v jeho čase. Učme se očekávat a být trpěliví. Ne vždy je ten pravý čas na horečné hledání nějakéhořešení.

5) O samotě Čas na modlitbu nepochybně závisí na tom, zda na ni skutečně chceme mít čas. Někdy pomůže, když si do svého denního rozvrhu naplánujeme pevnou dobu pro modlitbu. Na modlitbu si mu­síme udělat čas. Potřebujeme se ztišit. Jinak nás okolní svět převálcuje a za chvíli nebude rozdíl mezi církví a svě-tem. Žijeme v tomto světě, ale nejsme z tohoto světa. Máme tady své místo, ale v něm máme žít život ovlivněný Bo­žím slovem a Božím duchem. Bůh po­užívá jako svůj nástroj nás, aby světu ukázal sám sebe. Pokud nebudeme trávit čas s Bohem, nebudeme mít co dát. Bez spojení s Bohem budeme jed­nat ustrašeně a ne z víry. Bez očekává-ní na Boha budeme jednat podobně jako lidé, kteří s Bohem nepočítají. Být sám s Bohem není pro některé snadné. V okamžiku, kdy se chceme ztišit, je naše mysl zaplavena povin­nostmi, které bychom měli udělat: tele­fonní hovory, četba, úklid, úkoly, které jsme nedokončili, atd. Jestliže je někdo založením aktivní člověk, stažení se do samoty bude nesmírně těžká práce. Ale je to nutné. Potřebujeme postavit sebe i svět do správné perspektivy. Naše modlitby by se měly nést asi v tomto duchu: „Pane, dej mi vidět sebe i svět kolem mě tvýma očima“. Setrvávání před Bohem, obdiv k jeho lásce, uctívá­ní jeho velikosti, chvála za jeho věrnost a moc, hledání jeho vůle, to všech­no v nás působí pokoj, jistotu a důvě-ru. Důvěra vyrůstá z modlitby. A důvěra dává odvahu k otevřenému vztahu k Pánu Bohu i k lidem. 6) Ve společenství

V Písmu máme místa, která říkají, že se církev modlila společně. V den vylití Ducha svatého se všichni „svorně a vytrvale modlili“ (Sk 1,14). Za věci, které se týkají nás všech, bychom se měli modlit společně. Pán Ježíš vedl jednak k soukromé modlitbě – „vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře“, ale také řekl: „…shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní“ (Mt 18,19).

Příklad Johna Knoxe (1513-1572) John Knox, velký skotský reformá­tor, se narodil pravděpodobně v roce 1513. Studoval na St. Andrewské uni-verzitě, kde se poprvé seznámil s refor-mačními principy. Později uvěřil a od r. 1546 šířil reformační učení. Nástup Marie I. Tudorovny (1516­1558), též Marie I. Katolické či Marie I. Krvavé, na anglický trůn v roce 1553 znamenal úder reformační církvi, proto­že Marie zrušila reformační církevní zá­kony a zemi se snažila rekatolizovat. Mnoho protestantů bylo upáleno, jiní byli donuceni k emigraci. Knox musel utéct do Ženevy, kde se potkal se švý­carským reformátorem Kalvínem. John Knox byl znám jako horlivý a oddaný modlitebník. Byl to on, kdo se neodbyt-ně modlil: „Pane, dej mi Skotsko, nebo zemřu!“ Jeho mocné modlitby za osvo­bození vlasti ho často připravily o spá­nek. Královna Marie prohlásila, že se ničeho tak nebojí jako modliteb Johna Knoxe. Řekla, že jeho modliteb se bojí víc, než všech evropských armád do­hromady. Jedné noci, když se Knox s několika přáteli modlil, najednou cítil, že vysvobození už přišlo. Nemohl říci, co se stalo, ale věděl, že jeho modlitby jsou vyslyšeny. Nejbližší zpráva, kterou uslyšeli, jim oznámila smrt královny Marie I. Po její smrti se Knox v roce 1558 vrátil do Skotska, kde hlásal reformační principy až do své smrti. Když se modlíme, nemusíme hledat speciální slova a terminologii. Nemusí­me používat posvátný slovník. Nemusí­me se modlit ani nějakým předepsaným způsobem. V bibli se někteří modlili nahlas, jiní tiše. Někteří stáli, jiní klečeli a jiní se tváří dotýkali země. Někteří se při modlitbě dívali k nebi, jiní neměli odvahu pozvednout hlavu. Někteří zve­dali ruce k nebi, jiní se rukama bili do prsou. Někteří se modlili osamoceně, jiní se modlili s jinými lidmi. Někteří se modlili při chůzi, jiní při práci. Někteří se v pokoji zamkli, jiní otevřeli okna. Tyto lidi nespojovala forma, ale spojoval je duch, postoj srdce. Pomoc hledali u Pá­na Boha. Kéž i my jsme jako oni. – Daniel Heczko, CB Dejvice –