Tvorba: Cesta
Vloženo Pondělí, 01. duben 2002 @ 09:25:16 CEST Vložil: Bolek |
z cyklu velikonočních povídek od mé maličkosti.... Cesta
Ranní slunce zalévá Město hřejivou hudbou svátečního očekávání.
Mohutné přívaly zářivých paprsků v křivolakých uličkách vyhánějí i
z hlubokých zákoutí poslední navštívenky chladné noci; odrážejí se od
oslnivě bílých zdí nízkých domků a žíznivě vysávají zbytky vláhy v
korunách fíkovníků.
---
Mnohem dříve ožily dvorky, uličky i nároží starého Města. Den teprve
dopíjel dlouhými doušky chladný, perlivý nápoj z číše Noci, když se
nad svahy čtyř pahorků vznesla tklivá píseň, volající k přípravám na
Velký Šabbát. Přikrčené domky vypustily své obyvatele do zahrad, ulic, na
rynky a ruch horečných příprav se smísil s hýkáním oslů a lomozem povozů...
---
Udýchané město pomalu rozpouští křehkou krásu ranního probuzení v kapičkách
potu, které lepí splívající ketónet na těla svých pánů. Náročné přípravy
musí být skončeny ještě v ranní sauně; dříve, než se nad krajem rozběsní
polední peklo, které vypije mízu života a ochromí vše živé. Až všemocný
Adonai zahalí blahodárným stínem rozžhavenou zemi, zbude čas jen k rozjímání
na zítřejší Šabbát.
+++
Zvednout... Přenést... Došlápnout... Známá ulice rozkomíhaná
plamenem slunce... Zvednout... Davy lidí opilých horkem... Přenést... Dávno
zapomenuté tváře... Došlápnout... Rovné střechy plné zvědavců...
Zvednout... Ústa, která před týdnem křičela Hosana... Přenést... Rozpálená
dlažba byla tehdy... Došlápnout... pokryta palmovým listím... Zvednout...
Co to křičí? Asi je to na mě... Přenést... Není rozumět... Jako z velké
dálky... Dlažba je hodně blízko... jak pálí.. spálí mi tvář... Všude
kolem jsou nohy, tisíce nohou... A tady, dvě v kožených sandálích... To
bude Říman... Proč záda tak hoří? Jsou v jednom ohni... Aha, to je bič.
Musím vstát. To těžký dřevo mě snad rozdrtí... Zamáčkne do země... Ještě
kousek... Jsou vidět ruce. Tisíce rukou... Některé jsou uplakané, jiné
jsou plné bolesti; a umějí rozdávat... Silné, opálené paže s koženým náramkem
na zápěstí... Zase se to všechno houpe... Zvednout... Proč tak křičí? Ještě
jsem neviděl ruce, které by křičely. Přenést... Dlažba je červená.. všude
samé vlčí máky... Došlápnout... Měl bych pár utrhnout... Několik květů..
kytičku... Pro ty, co pláčou... Utrhnout... Copak jsou z kamene? A jak hoří...Nešlapte
po mých vlčích mácích! Chci je natrhat, počkejte přece... Co to sviští?
Asi zase ten Říman. Vždyť je to krev! Moje krev. Musíš vstát. Slyšíš?
Smějí se ti. Vstávej. Ještě pár kroků k bráně. Vidíš, že to jde. Jsi
lehký, volný, mohl bys letět... kde je to dřevo..? Asi ho sundali.
Zvednout... Jen kdyby se to všechno netočilo... Nohy, ruce, tváře... A tady
ten chlapec... Běží ke mě... Kudrnaté vlasy. Zrovna takové měl... Co mi
chce? Naklonil se a - zase nic nevidím... To byla jen slina... Ale ty jeho oči..
Kde jsem jen... Ty zvláštní, hnědé oči... To je tím sluncem.. Mám v hlavě
jak v parní lázni. No přece - ano, před rokem. Tenkrát byly slepé, přivedli
mi ho děti... Je to dávno.. Jak vyrostl... Zas je všechno rozmazané. Jen
abych neupadl. Ještě kousek k bráně. Nikdy jsem neviděl takovou báječnou
oblohu. Nádherně modrá, jasná... A slunce - stojí vysoko. Vysoko... Jsi
kruté, drtíš mě, tlačíš k zemi... Jako palice na obilí... Jsi tvrdší
než dlažba... To není dlažba... Prach. Prach a kamení... Město je za námi.
Sláva Tobě, Otče!
|
