Univerzita Karlova v Praze  Evangelická teologická fakulta   Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.    DOROTHEE SÖLLE – ENFANT TERRIBLE NĚMECKÉ EVANGELICKÉ TEOLOGIE   Seminární práce   Předmět: Církevní dějiny   Institut ekumenických studií   Konzultant: Mgr. Martin Vaňáč   Praha, květen 2006     1. Úvod   Dorothee Sölle (1929 - 2003) patří mezi nejvýznamnější teology XX. století, o čemž svědčí mimo jiné skutečnost, že je zmiňována ve známé antologii “Teologie 20. století“[1]. Nicméně v některých teologických slovnících jí není věnováno samostatné heslo, ačkoliv je uveden její přínos k rozvoji různých teologických koncepcí a myšlenek.[2] Již to samo o sobě naznačuje přinejmenším ambivalentní vztah církví a teologií k této německé myslitelce.

Jiří Munzar ji přímo označil za enfant terrible (zlobivé dítě či dítě - postrach) německé teologie posledních čtyřiceti let.[3] Snad následující stručné přiblížení jejího života, teologického díla a její společenské angažovanosti nám ukáže, čemu vlastně Dorothee Sölle vděčí za toto poněkud nelichotivé označení.   2. Stručný životopis Dorothee Sölle         Dorothee Sölle se narodila 30. 9. 1929 v Kolíně nad Rýnem ve v podstatě  nábožensky lhostejné rodině právníka a předsedy pracovního soudu Hanse Carla Nipperdeye. Po maturitě studovala nejprve klasickou filologii a filosofii (v Kolíně nad Rýnem a ve Freiburgu), potom teprve studovala teologii a germanistiku (v Gőttingen). Studium zakončila v roce 1954 disertací na téma “Struktura Bonaventurova Nočního bdění”, německy “Struktur der Nachtwachen des Bonaventura”. Téhož roku se provdala za malíře Dietricha Sölle, s nímž měla tři děti (po deseti letech však bylo jejich manželství rozvedeno).               Po ukončení studia Dorothee Sölle nejprve učila němčinu na gymnáziu v Kolíně nad Rýnem (1954 - 1960). Potom spolupracovala s rozhlasem a různými časopisy či krátkodobě působila na několika německých vysokých školách (Cáhy, Kolín). Roku 1969 se podruhé provdala - za Fulberta Steffenskyho, původně benediktina, který konvertoval k protestantství.[4] Roku 1970 se jim narodila dcera Miriam. V roce 1971 se Dorothee Sölle habilitovala na Filosofické fakultě v Kolíně nad Rýnem prací o souvislostech mezi literaturou a teologií v době poosvícenské – její habilitační práce nese název “Vztah teologie a básnictví”, německy “Das Verhältnis von Theologie und Dichtung”.      Po habilitaci přednášela Dorothee Sölle na Evangelické teologické fakultě v Mohuči. Jelikož v Německu neměla jakožto levicově smýšlející žena naději na řádnou profesuru, přijala v roce 1975 profesuru systematické teologie na Union Theological Seminary v New Yorku na katedře, kde již dříve přednášel známý evangelický teolog Paul Tillich.[5]                       V New Yorku setrvala dvanáct let - tedy do roku 1987. Potom krátkodobě působila jako hostující profesorka v Kasselu a v Basileji. V roce 1994 byla poctěna čestnou profesurou univerzity v Hamburku, kde žila do své smrti jako spisovatelka na volné noze. Její díla byla hojně vydávaná nakladatelstvími Kreuz Verlag se sídlem ve Stuttgartu a Kreuz Verlag AG se sídlem Curychu. Dne 27. 4. 2003 ve věku 73 let podlehla srdečnímu infarktu krátce poté, co na Evangelické akademii v Bad Boll vedla spolu se svým mužem seminář na téma  “Bůh a štěstí”.                           3.  Hlavní teologická díla Dorothee Sölle         Dílo Dorothee Sölle je neobyčejně rozsáhlé. Na jedné straně jsou to teologická a filosofická pojednání, eseje či texty praktické teologie, na druhé straně pak řada svazků poezie. U čtenářů měla Dorothee Sölle značný úspěch, psala totiž čtivě a poutavě, často přitom využívala příklady a uváděla citace z krásné literatury. My se zaměříme přirozeně zejména na její teologická díla a z nich pouze na ta nejdůležitější.[6]      V roce 1965 vyšla její první kniha ”Zastoupení. Kapitola z teologie po ´smrti Boha´ ”, německy “Stellvertretung. Ein Kapitel Theologie nach dem ´Tode Gottes´ ”, kde se pokoušela zformulovat, co pro nás dnes Ježíš znamená. Podle ní Ježíš zastupuje nejen nás u Boha, nýbrž také zastupuje Boha u nás, a to Boha nepřítomného, neviditelného, kterého většina lidí pokládá za mrtvého. Tento Bůh je ve světě bezmocný a “nemá jiné ruce než naše”.  V Kristu se Bůh nám lidem plně vydal a teď je konečně načase udělat něco pro Boha. I Bible podle autorky odkazuje oproti náboženství na bezmoc a utrpení Boha. Jen trpící Bůh nám může pomoci.      V roce 1968 vzbudila rozruch její druhá kniha “Ateisticky věřit v Boha”, německy “Atheistisch an Gott glauben”. Název díla odkazuje jednak na to, že o křesťanství dnes musíme umět hovořit tam, kde žijeme, tj. uprostřed ateismu. Navíc křesťanství bez onoho prvku ateismu, který se nazývá pochybnost, se Dorothee Sőlle zdálo být něčím nemožným. V roce 1968 vycházejí ještě její úvahy o křesťanské etice, nazvané “Fantazie a poslušnost”, německy “Phantasie und Gehorsam”. Tento krátký spis obsahuje obhajobu štěstí, které bylo dosud stěží tématem křesťanské teologie.        Roku 1971 se Dorothee Sölle přihlašuje k politické teologii, kterou tehdy reprezentovali  hlavně katolický teolog Johann Baptista Metz (nar. 1928) a evangelický teolog Jürgen Moltmann  (nar. 1926)[7] a to vydáním jednoho z jejích klíčových děl - “Politická teologie. Rozklad s Rudolfem Bultmannem”, německy “Politische Theologie. Auseinandersetzung mit Rudolf Bultmann”.[8]Podle Dorothee Sölle je politická teologie výsledkem tří vlivů:  historicko-kritické metody, dialektické teologie[9] a existenciální filosofie. Důležité zde je to, že obsah víry jakožto vzpomínka (memoria) na utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista má praktickou a mobilizující sílu, která volá k následování. Politická teologie tak vychází z pochopení pravdy, které propojuje teorii a praxi, jelikož pravda není jen znalost (vědění), nýbrž je i naplněním života. Ortopraxe, správné činění, není pro Dorothee Sölle  negativním pojmem. Nesdílí tedy typické evangelické obavy před spravedlností ze skutků. Podle ní není možné oddělovat křesťanský život, politickou angažovanost a teologii, neboť každá teologická výpověď je zároveň výpovědí politickou. Teologii Rudolfa Bultmanna vytýká zejména to, že postrádá sociálně politický kontext a tak neřeší sociálně dějinné otázky.       V roce 1973 vydává Dorothee Sölle své další dílo pod příznačným názvem “Utrpení”, německy “Leiden”. Tato kniha je namířena proti apatii, necitlivosti k utrpení a proti moderní snaze utrpení spíše eliminovat než se otvírat citlivosti k utrpení. Utrpení se nemá přitom rozplynout v němém odevzdání se, nýbrž má uvést v pohyb proces učení se a růstu a to pod vedením toho, který se i v utrpení pevně držel - tedy pod vedením  Ježíše z Nazareta.       Obhajobu zbožného života přináší její  kniha “Směřování. Texty a úvahy  k náboženské zkušenosti”, německy “Die Hinreise. Zur religiösen Erfahrung Texte und Überlegungen”, která vyšla poprvé v roce 1975. Autorka si zde klade za cíl vrátit teologii smysl pro praktickou dimenzi. K tomu slouží výklad takových pojmů, jakými jsou identita, totalita, kreativita či zkušenost, které nejsou jen prázdnými hesly. V teologicko-politickém traktátu “Sympatie”, německy “Sympathie” z roku 1978 Dorothee Sölle připomíná křesťanům, že sympatie znamená spoluutrpení ve dvojím smyslu: jednak jde o schopnost vnímat utrpení druhých, jednak o sílu se aktivně postavit proti bezpráví a křivdě. Vše, co zde píše, je konkrétní, založené na zkušenosti prožité či získané prostřednictvím setkání s lidmi. Biblické texty jsou zde přiváděny nově k řeči a aktualizovány.      V roce 1980 vydává Dorothee Sölle knihu “Vyvol si život”, německy “Wählt das Leben”. Zde se snaží o nové tlumočení ústředního obsahu křesťanské víry v řeči blízké modernímu životu. Hřích podle ní znamená odcizení člověka od sebe sama, od bližního a od přírody. V tomto kontextu je potom přijetí kříže pochopeno jako aktivní vědomé rozhodnutí žít pro chudé a utlačované a vykoupení jako osvobození.  I tímto způsobem lze navázat na tradiční pochopení výzvy “vyvol si život” jakožto výzvy k nesmíření se se samozřejmým ničením života a současně k důvěře  v existenciálním smyslu.       V duchu politické teologie vydává Dorothee Sölle v roce 1982 knihu “Zbrojení zabíjí také bez války”, německy “Aufrüstung töten auch ohne Krieg”. Zde jako známá mluvčí mírového hnutí připomíná pravdu, obsaženou ve výše uvedeném heslu, že “zbrojení zabijí také bez války”. Kniha obsahuje třicet jejích projevů a článků z let 1980 - 1982, jež všechny svědčí o jejím boji s cynismem vojenské moci.      V roce 1985 vydává Dorothee Sölle německy svůj příspěvek k teologii stvoření nazvaný “Milovat a pracovat. Teologie stvoření”, v originále “Lieben und arbeiten. Eine Theologie der Schöpfung”.[10] Jde jí zde o rozvíjení nového porozumění Bohu a stvoření, lásce a práci. Náš vztah k Bohu má charakterizovat sounáležitost (jednota a spojení), ne podrobení (podmanění). Potom můžeme poznat stvoření jako pokračující proces tvoření, na kterém se skrze naši lásku a práci můžeme podílet. Autorka se vyhýbá předkládat pouhé ideje a nutí tak čtenáře ke konkretizaci své víry ve stvoření.       Spolu s Luise Schottroff a Bärbel von Wartenberg - Potter vydává Dorothee Sölle v roce 1987 knihu “Kříž: strom života”, německy “Das Kreuz: Baum des Lebens”. Toto dílo vzniklo díky spolupráci spoluautorek na 22. Německém evangelickém církevním dni (Kirchentag), konaném v roce 1987 ve Frankfurtu. Kříž představuje důležité, ale zároveň obtížné téma protestantské a feministické teologie. Toto téma se autorky snaží uchopit v trojí rovině: v rovině Kristova kříže, v rovině kříže žen a v rovině kříže chudých. Společným východiskem je pro ně teologie osvobození[11], což ovšem nevylučuje různé úhly pohledu. Např.  Luise Schottroff jako novozákonní badatelka přichází se sociálně historickým pojednáním, Dorothee Sölle a Bärbel von Wartenberg - Potter zase staví na aktuálních  politicko-teologických důrazech.      Mezi klíčová díla Dorothee Sölle se nověji řadí rovněž kniha, která vyšla v roce 1990 a nese německý název “Gott denken” či anglický název “Thinking about God”, což lze přeložit jako “Myšlení o Bohu”.[12] Obsahuje konfrontaci třech základních teologických konceptů - ortodoxní teologie, liberální teologie a teologie osvobození, a to ve všech hlavních otázkách křesťanské víry. A tak je v knize pojednáno o rozdílech mezi těmito teologiemi např. v pojetí transcedence, Krista a člověka (kap. 1 - 3), v používání Bible (kap. 4),  v pojetí stvoření (kap. 5), hříchu (kap. 6), milosti (kap. 8), církve a Božího království  (kap. 12), v přístupu k ženám (kap. 7), k míru (kap. 13) a konečně i k teismu (kap. 14) a k Bohu (kap. 15).      V roce 1995 vydala Dorothee Sölle svoji autobiografii pod názvem “Protivítr”, německy “Gegenwind”. V ní kromě líčení vlastního vývoje a zrání vzpomíná i na četné přátelé (např. na Heinricha Bölleho, s nímž si byla velmi blízká). Z osobností, které jí nejvíc ovlivnily, uvádí především Kierkegaarda, Bonhoeffera, Bultmanna a Bubera.[13] V posledních letech svého života pak oceňuje mystické přístupy, které považuje za nezbytnou protiváhu přehnanému modernímu důrazu na racionalismus a na vědu. A tak v roce 1997 vydává knihu “Mystika a odpor”, německy “Mystik und Widerstand”. V dokončení plánované knihy o mystice smrti jí pak zabránila její vlastní smrt. Jednou  z jejích posledních větších prací je pak kniha “Schopni obratu”, německy “Zur Umkehr fähig”, z roku 1999.       Ačkoliv se v závěru svého života  Dorothee Sölle věnovala více mystice, neznamenalo to, že by se nějak uzavírala světu. I nadále připomínala křesťanům nutnost následování a praxe a sama neustávala ve své společenské angažovanosti, kterou zahájila koncem 60. let 20. století. A tak společenská angažovanost a politická aktivita nerozlučně patří k jejímu životu, což ostatně odpovídá názorům, které hlásala v rámci své politické teologie či feministické teologie osvobození.    4.  Společenská angažovanost Dorothee Sölle        Již před rokem 1970 se Dorothee Sölle proslavila jako jedna z iniciátorek a organizátorek tzv. politických večerních modliteb (sgn. Politisches Nachtgebet) v Kolíně nad Rýnem, k nímž se po několik let scházeli příslušníci různých konfesí. Časem tyto schůzky získaly určitý řád: nejprve byla na řadě informace, pak následovala meditace a po ní diskuse, ze které vyplynula nějaká konkrétní akce. Byl to experiment, který v něčem možná připomíná dnešní komunitu  San Egidio.[14]      Tyto aktivity dováděly Dorothee Sölle k značnému radikalismu. Zajímala se o socialismus, křesťansko-marxistický dialog, feminismus, reformu církve, mírové hnutí a o pomoc chudým zemím v Latinské Americe. Významnou roli v radikalizaci jejích postojů sehrála její návštěva severního Vietnamu (v roce 1972), později následoval pobyt v sandinovské Nikaragui. Jejím politickým cílem se postupně stal “odpor proti státnímu terorismu”, který viděla působit v západních demokraciích.[15]     K jejím politickým aktivitám patřila také četná pacifistická vystoupení i konkrétní protesty proti přezbrojování a dozbrojování v 80. letech 20. století. Na nich se mnohdy podílela spolu s Heinrichem Böllem. Za tehdejší blokování amerických základem byla dvakrát odsouzena.[16] Aktivně se účastnila i demonstrací proti válce Vietnamu či v pozdější době proti válce  v Iráku.      Celý život rovněž neúnavně přednášela na různých seminářích i ve sborech doma v Německu i v mnoha dalších zemích (např. v USA, Mexiku, Nikaragui a Brazílii). Účastnila se také mnoha alternativních akcí iniciativy “Církev zdola“ (“Kirche unten”). Pro mnohé jsou pak  nezapomenutelné její biblické výklady při německých Církevních dnech (Kirchentag).      Duch víry a politiky byly pro ni neoddělitelné, obdobně jako “princip naděje” a “princip odpovědnosti”. Proto se nikdy přesně nedržela rozdělení mezi teologií jakožto vědou a křesťanskou životní praxí. Dorothee Sölle se sama považovala za “člověka, který dodává  odvahy ženám a mužům, kteří hledají nové cesty náboženství a odpovědnosti za svět; kteří chtějí nalézt nová slova pro Boha”.[17]   5. Závěr - hodnocení života a díla Dorothee Sölle       Dorothee Sölle svým životem a dílem významně ovlivnila vývoj teologického myšlení ve dvacátém století. Spolu s Johannem Baptistou Metzem a Jürgenem Moltmannem se počítá k čelním představitelům politické teologie a spolu s Elisabeth Schüssler Fiorenza se pokládá za jednu ze zakladatelek spirituality a teologie žen[18], přičemž bývá řazena k jejímu radikálnímu křídlu, tj. k tzv. radikální feministické teologii nebo-li k tzv. feministické teologii osvobození.[19] Spiritualita a teologie žen svým netradičním přístupem[20] vyvolala četné diskuse na církevní půdě a na půdě katedrální teologie.      Již stručný přehled obsažený v kap. 3 ukazuje, že se Dorothee Sölle ve svém teologickém díle věnovala všech hlavním tématům moderní teologie, kupř. náboženské zkušenosti, povaze stvoření, hříchu a viny, otázce spravedlnosti, spásy či posvěcení. Vždy se přitom snažila přiblížit nosný obsah křesťanské zvěsti modernímu člověku, žijícímu v sekularizované společnosti. A současně ho vybídnout k následování a aktivitě. Sama v tom chtěla být příkladem, jak svědčí její intenzivní společenská angažovanost a politická aktivita (viz kap. 4).       Výše uvedené skutečnosti vedly logicky k tomu, že byla svými příznivci pokládána málem za světici a prorokyni. Na druhé straně nekonvenční obsah její teologie (zejména politické a feministické teologie) a hlavně její levicově orientovaná společenská angažovanost a politická aktivita způsobily, že svými odpůrci byla považována za téměř kacířku a ateistku.[21]      Osobně bych se spíše přikláněl k příznivějšímu hodnocení osobnosti Dorothee Sőlle a to v tom smyslu, že její život a dílo představují důležitý prorocký hlas pro naší dobu. Týká se to zejména problematiky společenské spravedlnosti a rovnosti (osob různého pohlaví, rasy či sociálního postavení) a otázky péče o stvoření (ochrany nejen lidského života). Její důraz na propojení teorie a praxe, teologického poznání a společenské i politické angažovanosti je pro mne významný hlavně proto, že chrání křesťanství před jeho proměnou v autoritářskou a často i represivní ideologii (např. katolicismus v ideologii feudální společnosti  a protestantismus  v ideologii kapitalistické společnosti). Z těchto důvodů by podle mne měla být u nás znalost a realizace myšlenek Dorothee Sőlle větší než dosud, což chápu i jako osobní výzvu.    Literatura:   Barbour, Hugh: Ospravedlnění a posvěcení v americké teologii XX. století, Česká metanoia, č. 17/1998, s. 19 - 30 Dorothee Sőlle: Gott denken. Český neoficiální překlad pro vlastní potřebu, vznikl v Praze  v letech 1992 - 1994 ve studijní skupince ve složení Ebertová, Hradečná, Pešková a Tomková   Dorothee Sőlle im Kreuz Verlag. Stuttgart : Kreuz Verlag, 1988, 4 s. Fiala, Petr (ed.): Křesťanské alternativy v politice. 1. vydání, Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1997, 155 s. Kuschel, Karl - Josef: Teologie 20. století. Antologie. Vydání první, Praha : Vyšehrad, 1995, 463 s.   McGrath, Alister (ed.): Blackwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení. První vydání, Praha : Návrat domů, 2001, 593 s. Munzar, Jiří: In memoriam Dorothee Sőlle (1929 - 2003), Teologie & Společnost, č. 4/2003,   s. 27 - 30 Opočenská, Jana: Směřování feministické teologie, Česká metanoia, č. 2/1994, s. 27 - 35 Opočenská, Jana: Zpovzdálí se dívaly také ženy - výzva feministické teologie. První vydání, Praha : Kalich, 1995, 159 s. Pešková, Marta: Odešla významná theoložka, mírová aktivistka a feministka, pracovní text, Praha 2003, 3 s. Smolík, Josef: Současné pokusy o interpretaci evangelia. Čtvrté, doplněné vydání,  Praha : Kalich, 1981, 179 s.