Kontrasty: Reakce Pavla k Romanovu komentáři - Zmatení základní
Vloženo Pátek, 12. duben 2002 @ 08:27:26 CEST Vložil: Stepan |
Reakce Pavla na Romanův Komentář k Proč ateista nemůže být křesťanem - Zmatení základní:
děkuji za článek, byť je to spíše komentář, rozsahem a významem už tedy článek. Dovol, abych i já mohl něco přidat k Tvým myšlenkám.
Pavel (P) .
R:
Vyjměme jeden kvádr z nosného pilíře a celá stavba se zhroutí. Problém je téměř neřešitelný, neboť kritik křesťanství to jasně nevnímá.
P:
Každá stavba se dá jistě zničit čili zbořit. Někdy je to zlý úmysl, někdy se starý barák prostě strhne a nebo zhroutí sám, a místo něho se postaví nový a lepší. Pokud jde o ničení, je problém vskutku neřešitelný, pokud jde o inovaci, je to problém, ale má to jistě řešení.
Nevím, kterého kritika máš konkrétně na mysli, já to vnímám v tom druhém smyslu - nazrává čas ke kritickému přehodnocení biblického pojetí křesťanství - překročit stín uplynulých tisíciletí a dostat se trochu nad problémy.
R:
Nebo lépe řečeno, vnímá to svým způsobem: jelikož mu jde právě o zhroucení stavby. Pozor! zde nejsme nijak nespravedliví vůči oponentovi, nepodsouváme mu za cíl nějaké záškodnické úmysly! Je tomu prostě tak, že on má svoji představu toho, co je správné a dobré; a jelikož křesťanství se samo proklamuje jako suma toho nejlepšího, hlásajíc, že uvnitř něj je cesta, pravda a život, potom je ona destrukce zamýšlena jistě v nejlepší víře jako restaurace.
P:
To je téměř totéž jinými slovy. jde tedy o to, aby se křesťanství neproklamovalo samo, ale bylo proklamováno a přijímáno těmi, kterým se bude nabízet.
R:
Zmatení první - dědičný hřích
... tvrdit, že člověk, který takto jedná, je z nějakého vyššího principu přesto zlý, a to proto, že jeho předek byl zlý, je skutečně zvrhlé a nemorální! Jenže to křesťané neučí.
P: ne zlý, ale hříšný, a to v bibli snad je .
R:
.... položme tedy otázku: je lidská svoboda, tedy skutečný člověk jak jej známe již odnepaměti, ve chvíli kdy přichází na svět, kdy se dále vyvíjí a zraje v osobnost, zcela nedotčen? Je "zapouzdření" jeho myšlení krystalicky čisté, umožňuje jasné nazření dobrého a zlého, a jeho následující rozhodnutí, volní akty, dějí se ve stejně netknutém "prostředí"? Jsou jazýčky vah dokonale srovnány? Není tomu spíše tak, že člověka provází neustálé puzení, odehrává se v něm bezpočet pnutí a tlaků? Neví snad každý, že jeho rozum se bezpočtukrát mýlil, že se pletl v soudech o hodnotě věcí?
P:
Člověk není zcela nedotčen, naopak člověk je dotčen a stvořen svým stvořitelem. Je-li takový jaký je a žije -li v takovém světě v jakém žije, pak to z podstatné části není jeho vina, ale vina nebo chyba jeho stvořitele( ale kde jsme byli, když se svět a člověk tvořil, a nebo připomeňme gnostiky, podle nichž svět a člověka stvořil demiurg, polobůh či dokonce démon ). Křesťanství se to snaží kamuflovat učením o dědičném hříchu . Ale samozřejmě, že až tak jednoduché to není.
R:
Ale dokonce více - že totiž i když mnohdy poznal hodnotu, kterou podle jeho poznání bylo třeba následovat, on ji přesto zradil (třebas to bylo mnohdy nenápadně, vskrytu, nikým nepozorovaně). Že se dostal do sporu sám se sebou? Že přitom sice vždy existovala jakási zásadní determinanta, kterou by si snad mohl udělit omilostňující dispens, jenže konečné rozhodnutí přesto bylo svobodné, což člověk dobře registruje, tudíž se zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí nemůže zříci (i když to může do světa provolávat) a prožívá je jako osobní vinu. Je tu někdo, kdo neví o čem je řeč?
P:
je to napsáno hodně vzletně, ale o čem je řeč je skoro jasné, pokud bychom pokračovali v gnostickém smyslu, kdy člověk poznává svoji spojitost s vyšším principem, skutečným Bohem. Tuto variantu však tvůrci křesťanství odmítli a přiklonili se k sice trochu polopohanskému , přesto však monoteistickému Hospodinovi, v jehož rukou je člověk spíš nepochopitelnou hříčkou, nejdřív vyhnancem, pak ztraceným dítětem. Je tady jistě o čem přemýšlet a hledat nějakou třetí ( nebo čtvrtou a pátou) možnost. Tou mojí třetí cestou je tento svět jako škola pro lidskou duši ...
R:
Tento náčrt snad umožňuje alespoň zběžně podepřít následující závěr: lidská přirozenost (celý člověk) slepě tíhne k rozporu, destrukci, ke zlému. To je pozorovatelný důsledek dědičného hříchu. Mohlo by se tedy zdát, že člověk je determinován ke zlému.
P:
ad lidská přirozenost, co je to ? Ne-li opět dar od našeho Tvůrce? Naše "přirozenost" nikam netíhne, ale jsme , jací jsme a žijeme tam, kde žijeme. Někteří jsou na tom prostě líp a někteří ne. Snažíme se , jak umíme, děláme to, co jsme si sami svým více méně kolektivním rozumem povolili. Vždycky se najdou takoví, kteří to nebudou dodržovat a budou dělat problémy ... Bůh je naše představa onoho "vyššího principu", k jehož obrazu bychom se měli podobat , je tedy spíše on naším dítětem, než my jeho ... Je to divné nebo hrozné, ale není to snad pravda ?
Tady je na místě malá odbočka o tom, co je to pravda.
R:
Přesto, že je to pravda, (P: determinace ke zlému) mohlo by to být zavádějící a oprávněně vzbudit odpor. Proto je potřeba pochopit mnohem zásadnější pravdu (vedle níž také lépe vynikne předchozí): nejhlubší determinantou člověka, je jeho zaměření k dobrému.
P:
už takhle to vypadá, že pravda je děvče pro každého, někdy je kyselá, jindy zase zásaditá. Existuje však cosi , dokonce to má název - výrokový kalkul - který se tím detailně zabývá. O co stručně kráčí: řeknu-li nějakou větu, o které má smysl uvažovat, zda je pravdivá či nikoli ( takové větě se říká výrok ), pak je-li pravdivá, oznámkuji ji číslem 1, není-li pravdivá, oznámkuji ji číslem nula ( to je kvůli tomu, aby se v tom vyznaly i počítače ). Uvedu příklad : cvaknu-li vypínačem u lampy, žárovka se rozsvítí, řeknu výrok : "v síti je napětí" a oznámkuji ho číslem 1 . Jestliže se žárovka nerozsvítí, výroku "v síti je napětí" přiřadím číslo 0 . Jestliže ale totéž někdo udělal přede mnou a žárovka mu praskla, pak ač můj výrok bude mít hodnotu 0, sáhnu-li do lampy na žárovku, dostanu nejspíš ránu . Z toho plyne, že pravda je relativní ....
Vezmeme-li si jiný výrok, např. "Bůh je veliký a mocný a Ježíš Kristus je jeho jediný syn" a každý z nás mu připíše 1 nebo 0, pak tento výrok budeme brát jako pravdivý, jestliže mu všichni dáme známku za jedna ( tedy všichni včetně muslimů, budhistů, hinduistů a dalších .... Ale jelikož je pravda relativní, tak tam ta jednička možná ani nepatří ...
Ale k čemu je člověk tedy determinován? K dobrému nebo ke zlému? Nebo k něčemu mimo?
Máme zákony, ať už jsou naše nebo Boží, a ty ( naše určitě a ty Boží snad většinou taky) determinují k dobrému. Problém je v tom, že ne každý z nás může být stále jen dobrým a že k tomu mnohdy ani nemá podmínky. Stává se zlým často ne svojí vinou. Tak žije většina lidí. Je zde ovšem i jistá část lidí, kteří si myslí, že mají ve všem pravdu a dále jistá část lidí různě zdegenerovaných, a ti se dopouštějí většiny činů, které nahlížíme jako zlé ....
R:
Ať už se jakkoliv liší a rozcházejí konkrétní zvyky a morálky různých kultur, platí vždy jeden univerzální zákon, který je základem lidského jednání, je jeho základním kódem: zní takto: dobré je třeba konat, zlému je třeba odporovat. Není nikdo, kdo by se jím neřídil, kdo by chtěl zlé a odvracel se od dobrého. Problém je "pouze" v tom, že člověk, na různých místech a v různé době, se jednak:
1. různě domnívá co je dobré a co zlé
2. více či méně selhává v úsilí naplnit tento požadavek
V prvním případě může páchat objektivně zlo, subjektivně přesvědčen, že činí dobro.
P: souhlas.
R:
V druhém případě vzniká rozpor, který bez ohledu na to, zdali šlo objektivně o dobré či zlé, je lidskou vinou, neboť je činem proti přirozenému zákonu, konstitutivnímu základu lidské osoby. Že se toto děje, dělo a zřejmě dít bude - v historii jedince stejně i lidstva - poukazuje na skutečnost, která je křesťany nazývána Prvotní hřích.
P: takže zákon : přirozený = společenský nebo Boží, rozpor je tedy lidská neschopnost zákonu dostát, jak jsem psal výše, někdy k tomu člověk prostě nemá podmínky. Konstitutivním základem osoby však není zákon, ale její psychomateriální realita. Prvotní hřích se mi na tom stále jeví jako uměle naroubovaná neomalenost ....
R:
Co se ale odehrálo v Edenu, tak jak je to popisováno biblí (o níž vždy bylo a je křesťany věřeno, že obsahuje neomylnou boží inspiraci) (P: katolíci jsou tady ve výhodě, protože navíc ještě mají neomylného papeže !), je mytologický oděv pro metaempirickou skutečnost, která zůstává tím, čemu se říká tajemství víry (což není nějaká hlubina iracionality a paradoxu, jak by se mohlo zdát, ale nevyčerpatelný zdroj pro lidský rozum i srdce).
P: tak se to někdy interpretuje, když docházejí jiné argumenty, vše se zahalí do tajemného tajemství, připomenu třeba známý výrok Egona Bondyho, dříve Zbyňka Fišera, že jediným tajemstvím Boha je jeho zbytečnost, ale to už by zase bylo o něčem jiném ...
R:
Inspirovanost biblického textu spočívá ve sdělení pravdy o člověku a o Bohu; tu o člověku jsme se pokusili (v daném ohledu) co nejstručněji vyložit.
Roman
P:
Jen kdyby ta naše pravda nebyla tak relativní. Ale k věci : Bible je určitě pozoruhodná kniha. Jsou v ní ovšem nejen věci moudré, ale i věci hloupé a nemravné. Někdy příště si o tom popovídáme víc. Já bibli pokládám za dílo převážně lidské, tedy se všemi promítnutými lidskými slabostmi i nectnostmi, a odlesk slávy Boží v ní není nijak zvláš´t evidentní. Určitě ne tak, jak by si zasloužil tam zřetelný být. Je to tím, že bible je přeci jen už dnes spíš o historii. Tedy o historii, v níž bezpochyby sehrála převážně pozitivní roli. Díky za ni ...
Pavel
|
