poslal Nepřihlášený Pravda je jen jedna
Pravda evangelia je pro křesťana poslední
pravdou, která má univerzální povahu. S tím souvisí přesvědčení, že
pravda je jen jedna, neexistují pravdy dvě.
Od dob velikého novodobého filozofa René
Descarta, Cartesia (1596 - 1650) se v evropském myšlení objevuje zvláště výrazně
učení o dvojí pravdě. Descartes učil, že církevní dogmata se zabývají
zjevenou pravdou, která nemá žádný přímý vztah k pravdě, kterou poznáváme
rozumem.
V českém myšlení je od reformačních dob
podtrháváno, že pravda je jen jedna. J.A.Komenský měl o této otázce spory
s Descartem (viz v beletristickém zpracování u M. Hanuše, Osud národa,
1957, 219nn).
Pravdu o skutečnosti nemůžeme v tomto věku
bezezbytku poznat. Poznáme ji až na konci. Pravda má eschatologický
charakter.
Skutečnost, že mohlo dojít k otázce dvojí
pravdy, vychází ze samé povahy pravdy. Poslední pravda, o kterou jde v
evangeliu, není hotovou, poznatelnou pravdou v tomto věku, kdy všecka
teologie je pouze teologia viatorum. Pravdu evangelia nemůžeme bezprostředně
nazírat, matematicky dokázat, zmocnit se jí a ovládat ji. To znamená, že
vlastní povaha a podstata pravdy bude zjevena teprve v budoucnosti, na konci času.
Zatím poznáváme z částky (1K 13,12). V tomto věku nemůžeme beze zbytku k
podstatě pravdy proniknout. Lidský rozum, jehož schopností si teolog velice
váží jako božího daru a užívá jich při své bohoslovecké práci, nemůže
proniknout do samé podstaty jsoucna. Různé myšlenkové systémy se o to sice
pokoušejí, avšak podstata skutečnosti přesahuje rozumové poznání, je
dialektická.
Úkol hledání pravdy není v této časnosti
nikdy ukončen. Prostředkem hledání pravdy je víra, která užívá rozum.
Poněvadž má pravda evangelia eschatologickou
povahu, nebudeme nikdy hotovi s jejím hledáním. Postupně sice pronikáme
hlouběji, avšak hledání pravdy je pro vědu úkolem, který nikdy není u
konce.
Prostředek, který má při hledání pravdy ústřední
úlohu, je víra a modlitba. Víra užívá rozumu jako nástroje pro formulování
poznané pravdy. Kompetence rozumu při hledání pravdy v teologii byla v dějinách
předmětem rozporných názorů.
Patristická doba si byla vědoma skutečnosti,
že rozumové poznání nestačí k poznání pravd víry, které mohou být
uchopeny jen v modlitbě, vyznávání a vzývání (mají doxologickou povahu).
Řehoř Veliký vyjádřil poměr víry a rozumu: fides non habet meritum, cui
humana ratio praebet experimentum. Jasně rozpoznával, že víru nelze ověřit
lidským rozumem.
V rané scholastice měl Anselm z Canterbury za
to, že pro věroučné výpovědi můžeme poskytnout rozumové důvody (rationes
necessariae). Tak se snažil rozumově prokázat satisfakční teorii. Od 13.
století si však scholastika uvědomovala, že pro teologické výpovědi
neexistuje jistota rozumové evidence (certituto evidentiae - Alexandr Halenský).
Články víry nemohou být světlem rozumu (lumen rationis), jak je u
filozofických principů, nýbrž světlem víry (lumen fidei).
Tomáš Akvinský považoval teologické poznání
za poznání odvozené, teologii za odvozenou vědu. Podle Tomáše je v navázání
na Aristotela vztah teologie k vědě jako nauce o principech takový, jako je
vztah optiky ke geometrii, nauky o harmonii k aritmetice. Teologie pracuje s výpověďmi
víry o pravdě jako s danými principy, o jejichž podstatě nemůže rozumem
filozoficky uvažovat. Prostě je přijímá ve víře.
V následujících letech je veden rozhovor o otázce,
zda je teologie spekulativní nebo praktickou vědou. Tomáš Akvinský se
klonil k názoru, že pravda evangelia je pravda spekulativní a soustřeďuje
na sebe zájem i bez otázky po praxi. Reformace toto spekulativní pojetí
pravdy, které již předtím kritizoval Duns Scotus, odmítla. Luther prohlásil:
Vera theologia est practica...
Pojetí teologie jako praktické vědy přešlo
do ortodoxie. Výraz praktický však má v tomto pojetí svůj specifický
obsah. Pojetí praxe vychází z osobního vztahu víry k Bohu Stvořiteli. který
se projevuje zbožností. "Praxe je ontoligickou finální strukturou člověka
zacílenou k Bohu" (Pannenberg, 237). Ortodoxní teologie se rozvíjí na základě
analytické metody aplikované na takto pojatou praxi.
Metafyzické pojetí pravdy nadřazuje pravdu
tomuto světu, nepočítá však s dynamickým a dějinným pojetím pravdy,
které je vlastní eschatologickému pojetí.
Scholastika a ortodoxie chápou poslední pravdu,
která je předmětem teologie, metafyzicky. Metafyzika se zabývá jsoucnem,
které není přístupné smyslům člověka. Bůh je v tomto smyslu
metafyzickou, transcendentní skutečností. Pravda je chápána předmětně,
staticky, jako jsoucno, které je samo v sobě uzavřené, dokonalé.
Avšak pravda evangelia, Bůh sám není nehybné
jsoucno nad časem a prostorem, nýbrž živý Bůh, který do času a prostoru
zasahuje. Proto se metafyzické pojetí nutně muselo dostat do vnitřní krize.
Bylo vystřídáno eschatologickým pojetím, které je právo dynamickému a dějinnému
pojetí biblické pravdy.
Schleiermacher měl za to, že křesťanství je
ve své dějinné podobě nositelem pravdy.
Pro Schleiemachera je pravda křesťanství totožná
s jeho dějinným zjevem jako pozitivní daností. Historický jev křesťanství
je možno studovat historicko-kritickou metodou, a tak stále hlouběji pronikat
k jeho podstatě.
Podle tohoto pojetí, které vidí kontinuitu
pravdy křesťanství v jeho historickém vývoji, je měřítkem pravdy
vposledu skutečnost, že se tato pravda v dějinách osvědčuje. Avšak
historická existence křesťanství se v době vzrůstající sekularizace stává
stále méně přesvědčivým argumentem pro jeho pravdivost. Skutečnost, že
se křesťanství udržuje v dějinách téměř 2000 let, ještě sama o sobě
není svědectvím o tom, že má pravdu. Jiná světová náboženství jsou ještě
starší. Hromádkův učitel E. Troeltsch těžce zápasí s otázkou, v čem
spočívá absolutnost křesťanství, jestliže křesťanství chápeme pouze
jako jeden z dějinných jevů.
Metafyzické a fějinné pojetí pravdy křesťanství
se zhroutilo. To vede k novým pokusům založeným na eschatologickém pojetí
pravdy evangelia.
Krize pravdy v teologii je krizí otázky po Bohu
a jeho existenci. Současné teologické zápasy se odehrávají v době, kdy se
metafyzické pojetí ukazuje jako nedostačující, ne-li nepřiměřené, jak
dosvědčuje II. vatikánský koncil, ve kterém došlo ke kritice jednostranného
navazování na Aristotela. Historické pojetí se stále víc prokazuje jako
nepřesvědčivé v době, kdy vliv historického křesťanství je ve světě
na ústupu. Tato situace vedla dokonce některé americké teology k tomu, že
navázali na Nietzschovu formulaci o smrti Boha (tzv. teologie smrti Boha - představitelé
této teologie jsou Paul van Buren, Gabriel Vahanian, Thomas J.J.Altizer).
Dějí se nové pokusy vyjádřit povahu pravdy v
křesťanství, které vycházejí z rozpoznání, že pravda evangelia má
eschatologickou povahu. Na pozadí německého idealismu se o to pokouší W.
Pannenberg, na pozadí Barthovy teologie H. Diem.
W. Pannenberg vychází ze snahy pochopit pravdu
zjevení jako pravdu, ke které směřuje vývoj veškerenstva a která se otevírá
v rámci historického tradičního procesu křesťanství. Univerzální
charakter této pravdy se podle něho projevuje v tom, že porozumění světu z
víry ve stvoření musí být slučitelné s metodami a poznatky moderní vědy.
Věda, která poskytuje Pannenbergovi jednotící základnu pro spojení všeho
poznání, je hermeneutika jako věda o smyslu světa a dění. Slabinou
Pannenbergrovy koncepce je skutečnost, že eschatologickou povahu víry chápe
jako hypotézu na rovině jiných vědeckých hypotéz, které se postupně v dějinách
ověřují. To mu sice umožňuje najít společnou základnu s obecným vědeckým
poznáním, avšak víra v Boha nesnáší takový přístup, který by z ní činil
vědeckou hypotézu. Eschatologičnost víry není hypotetická, nedává podnět
k domnění o boží existenci, nýbrž má základ v jistotě víry, že Bůh
je a že pravda křesťanství je pravdou. Jistota víry je sama o sobě
eschatologickou skutečností předjímající konec.
Hermann Diem vychází z rozpoznání, že zjevení
v Kristu, které je vlastním předmětem teologie, je událostí, která se
vymyká jak posouzení historickou metodou, která klade otázku po faktech, tak
filozoficko-principiální otázce po pravdě (I,35). K. Barth, na kterého Diem
navazuje, poznamenává, že teologie je jako lidské úsilí o pravdu jenom vědou
a že neposkytuje moudrost, která by přesahovala všechny vědy. Odmítá tak
středověké chápání teologie jako vědy nadřazené všem ostatním, jako vědy,
které má filozofie sloužit. Teologie se provozuje vždy v nevykoupeném světě,
nese charakter předběžnosti, je vždy teologia viatorum. Činí-li si větší
nároky, propadá klerikalismu. Právě proto, že se teologie ptá po poslední
pravdě, přísluší ji skromnost.
Lidský rozum nemůže panovat nad pravdou
evangelia.Proto není možné pravdu evangelia uzavřít v určitý filozofický
systém a vytvořit tak křesťanskou filozofii.
"Teologie se v žádné době a v žádné
situaci nesmí dát pozvat, tím méně zavázat jakýmkoli názorovým, pojmovým,
obrazným nebo lingvistickým systémem, který vládne nebo by chtěl vládnout,
ať je vyhlašován ve jménu Aristotela nebo Cartesia, Kanta, Hegela nebo
Heideggera, a uznat jej jako zákon, který by ji svazoval." (K. Barth,
Einführung, 101).
"To ovšem neznamená, že by teolog ve své
práci směl podceňovat funkci rozumu" (tamtéž, 102). Lidskému rozumu
je však ve vztahu ke zjevené pravdě postavena mez, za kterou nemůže. To
neznamená, že na toto mezní místo vstupuje víra v Boha jako "ucpávač"
mezer lidského poznání, dokud lidské poznání tuto mezeru nezaplní. K víře
nepatří vyznání, credo, quia absurdum, není od ní požadováno sacrificum
intellectus. Situace, kdy rozum narazí na mez ve vztahu ke zjevení, má jiný
charakter. Rozum není omezován zvnějšku. Před rozumem se otevřou zvnitřku,
ze samé podstaty věci nové eschatologické skutečnosti, které se nedají
uchopit dosavadním způsobem myšlení.Je tu určitá analogie, ale jen
analogie počínání vědce, který proniká do vnitřní matematické zákonitosti
fyzikální skutečnosti a najednou stane před tajemstvím, na které jeho
dosavadní matematika nestačí. Analogie kulhá v tom, že v tomto případě vědec
objeví novou matematiku, zatímco teolog už nemůže s logikou jakékoli
podoby jít dál.
Josef Smolík
