poslal akceS 1 Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni,
chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí,
2 chvalte ho za jeho bohatýrské činy,
chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost!
3 Chvalte ho zvukem polnice,
chvalte ho harfou a citerou,
4 chvalte ho bubnem a tancem,
chvalte ho strunami a flétnou,
5 chvalte ho zvučnými cymbály ,
chvalte ho cymbály dunivými!
6 Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina!
Haleluja.
150. žalmem končí kniha písní, zpěvník Písma svatého. Na začátku i na konci stojí hebrejské slovo „Haleluja“, což znamená „Pána chvalte“. Tato výzva „Pána chvalte“ se často opakuje v posledních pěti žalmech. Obrací se nejen na nás lidi, ale na všechno co Bůh stvořil.
Verš 6: „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina“ – to znamená, všechno v tomto světě je vyzváno k chvále Boha. Chválení Boha, by mělo podle Bible, stát ve středu našeho života.
Ale co to znamená chválit Hospodina?
Chválit Boha znamená: odpovídat na jeho lásku, ztišit se a myslet na to, co Bůh všechno v mém životě už udělal, jak je teď právě přítomen, jak teď právě na mne myslí, jak teď právě drží můj život ve svých rukou a jak mne vede.
Možná, že si teď myslíš něco úplně jiného. Možná, že si teď řekneš: to je všechno moc hezky řečeno a ještě lépe myšleno. Ale já nenajdu cestu k takové chvále jak ji tady slyším a vnímám. Nevidím kolem sebe jen krásné věci, ale vidím také zcela něco jiného. Vidím kolem sebe nouzi, utrpení, násilí, korupci. Vidím nejistotu ve které se nachází náš svět. Copak mohu Boha chválit?
A když se konečně zamyslím sám nad sebou a nad svým nejbližším okolím, pak vidím a prožívám věci, které mě jednoduše připraví o radost a chuť do života. Kdopak by chtěl za těchto okolností chválit Boha? Není právě on příčinou všeho utrpení? A zato bych ho měl ještě chválit?
Nyní bychom se měli přece jen podívat na to, co v našem žalmu ve skutečnosti stojí, než si uděláme o tom všem konečný úsudek. Zde je vyjmenována celá řada hudebních nástrojů s kterými by měl Boží lid chválit Hospodina: polnice, harfa, buben, flétna, strunové instrumenty, cymbály. K tomu přijde ještě zpěv a tanec – a to vše k Boží chvále.
Jestliže má ze všech těch zde vyjmenovaných hudebních nástrojů zaznět nějaká líbezná melodie, píseň, lahodící našemu sluchu, pak by měly být všechny hudební nástroje naladěny na jeden a ten samý základní tón. V opačném případě bychom takovou kočičí muziku asi nevydrželi a zacpali si uši.
Podobně, chceme-li si společně zazpívat nějakou píseň, pak se musíme všichni dohodnout na určitém tónu. To vědí všichni ti, kteří zpívají v nějakém pěveckém sboru nebo skupince. Nejlépe to však ví sám dirigent.
A konečně patří ke stejnému základnímu tónu také stejný takt a stejné nasazení zpěvu a hudebních nástrojů.
Tato ilustrace nám něco ukazuje. Jestliže máme Boha chválit, pak musí být náš vnitřní život naladěn na určitý, zcela čistý základní tón. A to je právě otázka: Kdo udává tón a takt v tvém životě? Kdo určuje tón v našich vzájemných vztazích? Kdo udává tón v našem světě? Bůh to není.
Bible nám jasně říká, že jsme ten základní tón ztratili. Podobáme se kytaře na kterou už dlouho nikdo nehrál. Taková kytara je rozladěna a má velmi často prasklé struny. Prasklé struny se musí odstranit a nahradit novými.
Spousta lidí se podobá kytaře s prasklými strunami. Žijí daleko od Boha a jestli jejich instrument ještě vůbec nějak zní, pak tedy zoufale falešně. Bůh nedává v jejich životě tón a takt, ale jsou to různí páničkové a bůžkové tohoto světa.
Stačí jen milimetr – a struna na kytaře nebo na houslích je už rozladěna. Nemusí to být právě nějaký velký a hrubý přestupek, kterého se dopustíme, aby se náš život vzdálil od čistého základního tónu. Stačí jedna zlá myšlenka, jedno hrubé slovo, jedna malá lež.
Jak mohu tedy Boha chválit, když jsem ztratil ve svém životě základní tón, když ve svém životě nenajdu ten správný takt? Připadám si jako nezkušený zpěvák, jako neohrabaný tanečník.
Jak vůbec může dojít k takovému chválení, k radostnému a vděčnému vydechnutí a vzhlédnutí k Bohu? Také na tuto otázku nám dává náš žalm odpověď. Najdeme ji na začátku našeho textu: „Chvalte Boha v jeho svatyni.“
Svatyně - to byl chrám, který izraelité vystavěli na skále v Jeruzalémě. Tam přinášeli své oběti, tam se modlili a zpívali také jiné žalmy. Tam vzpomínali na Boží velké divy a zázraky. Krátce řečeno: tam si připomínali Boží věrnost, lásku a Boží moc spasit a zachránit.
To byla svatyně – touha všech věřících po živém Bohu. Současně ztělesňovala tato svatyně Boží přítomnost, velikost a pomoc.
„Chvalte Boha v jeho svatyni!“
Tato svatyně dnes již neexistuje. Ani pro židy ani pro nás. Chrám byl zbořen a zničen. Na její místo vstoupila jiná svatyně, jiný chrám Boží. Nepostavila ho lidská ruka. Bůh nebydlí více v chrámech udělaných rukama, říká Boží slovo. „Můj příbytek, svou svatyně zřídím uprostřed vás, ve vašem nitru. A já vám budu Bohem a vy budete mým lidem“, říká Bůh už ve staré smlouvě – Ez 37,26-27
Ježíš k tomu dodává: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. Můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a budeme žít s ním“ – Jan 14,24.
A Jan říká na začátku svého evangelia: „Ježíš přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. Ale těm, kteří ho přijali, dal právo stát se Božími dětmi.“ – Jan 1,11-12
Ježíš Kristus je jediný a skutečný spasitel světa. Jedině on sám dovede všechny rozladěné a také prasklé struny přivést k čistému a melodickému znění.
A nyní záleží vše na tom, abychom přijali Ježíše do našeho života, stali se tak svatyní, chrámem živého Boha a nechali tak vládnout Boha skrze Ježíše v našem životě.
Všechno záleží na tom, abychom udělali to, co udělala spousta lidí za života Pána Ježíše na této zemi. Byli to většinou zoufalí, opuštění, chudí, nemocní a také hříšní lidi. Vzpomeňme si jen na pastýře, kteří pásli ovce v okolí Betléma, nebo na vrchního celníka Zacheuse, nebo na římského setníka v Kafernaum a konečně na onoho muže, který visel vedle Ježíše na kříži a řekl: „Ježíši, pamatuj na mne až přijdeš do svého království.“
Všichni tito lidi nemohli zpívat a chválit, jelikož život bez Ježíše není životem, ale živořením. Ale ve své bídě vzhlédli k Ježíši, přijali ho vírou a on jejich život proměnil. A tak došlo také v jejich životě k chvále skrze Ježíše Krista. Připomeňme si v této souvislosti příběh o ztraceném synu – jak vzpomíná na svého otce, jak se vrací zpět domů, jak ho šťastný otec objímá a uspořádá na jeho počest slavnostní hostinu, kde se zpívá, hoduje a tancuje.
Proč by se tu nemělo zpívat a hrát? Proč bychom neměli zde chválit a zpívat, když Ježíš změnil náš život a přivedl nás domů, ke svému Otci.
„Všechno co má dech ať chválí Hospodina!“ a „Dobrořeč má duše Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“
Jiří Sečka, KCO, Náchod
www.oase.estranky.cz
