Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rostislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16651, komentáře < 7 dní: 234, komentářů celkem: 429550, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 430 návštěvník(ů)
a 3 uživatel(ů) online:

Willy
gregorios777
rosmano

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116468424
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Jak zas jednou někteří naletěli komunistům (např. článek Shnilé ovoce falešného
Vloženo Středa, 31. leden 2007 @ 20:51:56 CET Vložil: Bolek

Sebeobrana poslal Nepřihlášený





HOCHHUTHŮV "NÁMĚSTEK" - PRODUKT KGB



Americký týdeník National Review uveřejnil článek bývalého ředitele rumunské komunistické rozvědky (který později uprchl na západ) o taktice KGB vůči Vatikánu. Ion Mihai Pacepa píše, že v únoru 1960 Chruščev schválil tajný plán KGB na poškození morální autority Vatikánu v západní Evropě: jeho autory byli předseda KGB Alexandr Šelepin a člen politbyra Alexej Kiričenko.



Plán se zaměřil především na Pia XII., který právě (v roce 1958) zemřel a nemohl se bránit. ("Mrtví se nemohou bránit", bylo heslo KGB.) Akce měla být provedena "západníma rukama". Akce nazvaná "Seat-12" se zhmotnila do přípravy hry "Náměstek", jejíž námět připravil generál Agajanc, šéf dezinformačního oddělení KGB. Sepsal ji pak neznámý německý autor Rolf Hochhuth; producentem byl Erwin Piscator. Ve hře se tvrdí, že Pius XII. podporoval Hitlera a jeho politiku likvidace Židů. Hra byla přeložena do 20 jazyků: v Praze ji uvedlo Vinohradské divadlo a byla vydána knižně.



Článek líčí, jak byla do přípravy hry zapojena i rumunská tajná služba. Originál článku přinášíme v příloze.





National Review, 27. 1. 2007





HOCHHUTHŮV "NÁMĚSTEK" - PRODUKT KGB



Americký týdeník National Review uveřejnil článek bývalého ředitele rumunské komunistické rozvědky (který později uprchl na západ) o taktice KGB vůči Vatikánu. Ion Mihai Pacepa píše, že v únoru 1960 Chruščev schválil tajný plán KGB na poškození morální autority Vatikánu v západní Evropě: jeho autory byli předseda KGB Alexandr Šelepin a člen politbyra Alexej Kiričenko.



Plán se zaměřil především na Pia XII., který právě (v roce 1958) zemřel a nemohl se bránit. ("Mrtví se nemohou bránit", bylo heslo KGB.) Akce měla být provedena "západníma rukama". Akce nazvaná "Seat-12" se zhmotnila do přípravy hry "Náměstek", jejíž námět připravil generál Agajanc, šéf dezinformačního oddělení KGB. Sepsal ji pak neznámý německý autor Rolf Hochhuth; producentem byl Erwin Piscator. Ve hře se tvrdí, že Pius XII. podporoval Hitlera a jeho politiku likvidace Židů. Hra byla přeložena do 20 jazyků: v Praze ji uvedlo Vinohradské divadlo a byla vydána knižně.



Článek líčí, jak byla do přípravy hry zapojena i rumunská tajná služba. Originál článku přinášíme v příloze.





National Review, 27. 1. 2007



























MOSCOW'S ASSAULT ON THE VATICAN



The Soviet Union was never comfortable living in the same world with the Vatican. The most recent disclosures document that the Kremlin was prepared to go to any lengths to counter the Catholic Church’s strong anti-Communism.



In March 2006 an Italian parliamentary commission concluded "beyond any reasonable doubt that the leaders of the Soviet Union took the initiative to eliminate the pope Karol Wojtyla,” in retaliation for his support to the dissident Solidarity movement in Poland. In January 2007, when documents disclosed that the newly appointed archbishop of Warsaw, Stanislaw Wielgus, had collaborated with Poland’s Communist-era political police, he admitted the accusation and resigned. The following day the rector of Krakow’s Wawel Cathedral, the burial site of Polish kings and queens, resigned for the same reason. Then it was learned that Michal Jagosz, a member of the Vatican’s tribunal considering sainthood for the late Pope John Paul II, has been accused of being a former Communist secret police agent; according to the Polish media, he had been recruited in 1984 before leaving Poland for an assignment to the Vatican. Currently, a book is about to be published that will identify 39 other priests whose names have been found in Krakow secret police files, some of whom are now bishops. Moreover, this seems to be just scratching the surface. A special commission will soon start investigating the past of all religious servants during the Communist era, as thousands more Catholic priests throughout that country are believed to have collaborated with the secret police. And this is just Poland — the archives of the KGB and those of the political police in the rest of the former Soviet bloc have yet to be opened on the subject of operations against the Vatican.



In my other life, when I was at the center of Moscow’s foreign-intelligence wars, I myself was caught up in a deliberate Kremlin effort to smear the Vatican, by portraying Pope Pius XII as a coldhearted Nazi sympathizer. Ultimately, the operation did not cause any lasting damage, but it left a residual bad taste that is hard to rinse away. The story has never before been told.



BATTLING THE CHURCH



In February 1960, Nikita Khrushchev approved a super-secret plan for destroying the Vatican’s moral authority in Western Europe. The idea was the brainchild of KGB chairman Aleksandr Shelepin and Aleksey Kirichenko, the Soviet Politburo member responsible for international policies. Up until that time, the KGB had fought its "mortal enemy” in Eastern Europe, where the Holy See had been crudely attacked as a cesspool of espionage in the pay of American imperialism, and its representatives had been summarily jailed as spies. Now Moscow wanted the Vatican discredited by its own priests, on its home territory, as a bastion of Nazism.



Eugenio Pacelli, by then Pope Pius XII, was selected as the KGB’s main target, its incarnation of evil, because he had departed this world in 1958. "Dead men cannot defend themselves” was the KGB’s latest slogan. Moscow had just gotten a black eye for framing and imprisoning a living Vatican prelate, József Cardinal Mindszenty, the primate of Hungary, in 1948. During the 1956 Hungarian Revolution he had escaped from jail and found asylum in the U.S. Embassy in Budapest, where he began writing his memoirs. As the details of how he had been framed became known to Western journalists, he was widely seen as a saintly hero and martyr.



Because Pius XII had served as the papal nuncio in Munich and Berlin when the Nazis were beginning their bid for power, the KGB wanted to depict him as an anti-Semite who had encouraged Hitler’s Holocaust. The hitch was that the operation was not to give the least hint of Soviet bloc involvement. The whole dirty job had to be carried out by Western hands, using evidence from the Vatican itself. That would correct another mistake made in the case of Mindszenty, who had been framed with counterfeit Soviet and Hungarian documents. (On February 6, 1949, just days before Mindszenty’s trial ended, Hanna Sulner, the Hungarian handwriting expert who had fabricated the "evidence” used to frame the cardinal, escaped to Vienna and displayed microfilms of the "documents” on which the show trial was founded. Hanna demonstrated, in an excruciatingly detailed testimony, that all were forged documents, "some ostensibly in the cardinal’s hand, others bearing his supposed signature,” produced by her.)



To avoid another Mindszenty catastrophe, the KGB needed some original Vatican documents, even ones only remotely connected with Pius XII, which its dezinformatsiya experts could slightly modify and project in the "proper light” to prove the Pope’s "true colors.” The difficulty was that the KGB had no access to the Vatican archives, and that was where my DIE, the Romanian foreign intelligence service, came in. The new chief of the Soviet foreign intelligence service, General Aleksandr Sakharovsky, had created the DIE in 1949 and had until recently been our chief Soviet adviser; he knew that the DIE was in an excellent position to contact the Vatican and obtain approval to search its archives. In 1959, when I had been assigned to West Germany in the cover position as deputy chief of the Romanian Mission, I had conducted a "spy swap” under which two DIE officers (Colonel Gheorghe Horobet and Major Nicolae Ciuciulin), who had been caught red-handed in West Germany, had been exchanged for Roman Catholic bishop Augustin Pacha, who had been jailed by the KGB on a spurious charge of espionage and was finally returned to the Vatican via West Germany.



INFILTRATING THE VATICAN



"Seat-12” was the code name given to this operation against Pius XII, and I became its Romanian point man. To facilitate my job, Sakharovsky had authorized me to (falsely) inform the Vatican that Romania was ready to restore its broken relations with the Holy See, in exchange for access to its archives and a one-billion-dollar, interest-free loan for 25 years. (Romania’s relations with the Vatican had been severed in 1951, when Moscow accused the Vatican’s nunciatura in Romania of being an undercover CIA front and closed its offices. The nunciatura buildings in Bucharest had been turned over to the DIE, and now housed a foreign language school.) The access to the Papal archives, I was to tell the Vatican, was needed in order to find historical roots that would help the Romanian government publicly justify its change of heart toward the Holy See. The billion (no, that is not a typographical error), I was told, had been introduced into the game to make Romania’s alleged turnabout more plausible. "If there’s one thing those monks understand, it’s money,” Sakharovsky remarked.



My earlier involvement in the exchange of Bishop Pacha for the two DIE officers did indeed open doors for me. A month after receiving the KGB’s instructions, I had my first contact with a Vatican representative. For secrecy reasons that meeting — and most of the ones that followed — took place at a hotel in Geneva, Switzerland. There I was introduced to an "influential member of the diplomatic corps” who, I was told, had begun his career working in the Vatican archives. His name was Agostino Casaroli, and I would soon learn that he was truly influential. On the spot this monsignor gave me access to the Vatican archives, and soon three young DIE undercover officers posing as Romanian priests were digging around in the papal archives. Casaroli also agreed "in principle” to Bucharest’s demand for the interest free loan, but he said the Vatican wished to place certain conditions on it. (Up until 1978, when I left Romania for good, I was still negotiating for that loan, which had gone down to $200 million.)



During 1960-62, the DIE succeeded in pilfering hundreds of documents connected in any way with Pope Pius XII out of the Vatican Archives and the Apostolic Library. Everything was immediately sent to the KGB via special courier. In actual fact, no incriminating material against the pontiff ever turned up in all those secretly photographed documents. Mostly they were copies of personal letters and transcripts of meetings and speeches, all couched in the routine kind of diplomatic language one would expect to find. Nevertheless, the KGB kept asking for more documents. And we sent more.



THE KGB PRODUCES A PLAY



In 1963, General Ivan Agayants, the famous chief of the KGB’s disinformation department, landed in Bucharest to thank us for our help. He told us that "Seat-12” had materialized into a powerful play attacking Pope Pius XII, entitled The Deputy, an oblique reference to the pope as Christ’s representative on earth. Agayants took credit for the outline of the play, and he told us that it had voluminous appendices of background documents put together by his experts with help from the documents we had purloined from the Vatican. Agayants also told us that The Deputy’s producer, Erwin Piscator, was a devoted Communist who had a longstanding relationship with Moscow. In 1929 he had founded the Proletarian Theater in Berlin, then sought political asylum in the Soviet Union when Hitler came to power, and a few years later had "emigrated” to the United States. In 1962 Piscator had returned to West Berlin to produce The Deputy.



Throughout my years in Romania, I always took my KGB bosses with a grain of salt, because they used to juggle the facts around so as to make Soviet intelligence the mother and father of everything. But I had reason to believe Agayants’s self-serving claim. He was a living legend in the field of desinformatsiya. In 1943, as the rezident in Iran, Agayants launched the disinformation report that Hitler had set up a special team to kidnap President Franklin Roosevelt from the American Embassy in Tehran during the Allied Summit to be held there. As a result, Roosevelt agreed to be headquartered in a villa within the "safety” of the Soviet Embassy compound, which was guarded by a large military unit. All the Soviet personnel assigned to that villa were undercover intelligence officers who spoke English, but, with few exceptions, they kept that a secret so as to be able to eavesdrop. Even given the limited technical capabilities of that day, Agayants was able to provide Stalin with hourly monitoring reports on the American and British guests. That helped Stalin obtain Roosevelt’s tacit agreement to let him retain the Baltic countries and the rest of the territories occupied by the Soviet Union in 1939-40. Agayants was also credited with having induced Roosevelt to use the familiar "Uncle Joe” for Stalin at that summit. According to what Sakharovsky told us, Stalin was more elated over that than he was even over his territorial gains. "The cripple’s mine!” he reportedly exulted.



Just a year before The Deputy was launched, Agayants had pulled off another masterful coup. He fabricated out of whole cloth a manuscript designed to persuade the West that, deep down, the Kremlin thought highly of the Jews; this was published in Western Europe, to great popular success, as a book entitled Notes for a Journal. The manuscript was attributed to Maxim Litvinov, né Meir Walach, the former Soviet commissar for foreign affairs, who had been fired in 1939 when Stalin purged his diplomatic apparatus of Jews in preparation for signing his "non-aggression” pact with Hitler. (The Stalin-Hitler Non-Aggression Pact was signed on August 23, 1939, in Moscow. It had a secret Protocol that partitioned Poland between the two signatories and gave the Soviets a free hand in Estonia, Latvia, Finland, Bessarabia, and Northern Bukovina.) This Agayants book was so flawlessly counterfeited that Britain’s most prominent historian on Soviet Russia, Edward Hallet Carr, was totally convinced of its authenticity and in fact wrote an introduction for it. (Carr had authored a ten-volume History of Soviet Russia.)



The Deputy saw the light in 1963 as the work of an unknown West German named Rolf Hochhuth, under the title Der Stellvertreter. Ein christliches Trauerspiel (The Deputy, a Christian Tragedy). Its central thesis was that Pius XII had supported Hitler and encouraged him to go ahead with the Jewish Holocaust. It immediately ignited a huge controversy around Pius XII, who was depicted as a cold, heartless man more concerned about Vatican properties than about the fate of Hitler’s victims. The original text presents an eight-hour play, backed by some 40 to 80 pages (depending on the edition) of what Hochhuth called "historical documentation.” In a newspaper article published in Germany in 1963, Hochhuth defends his portrayal of Pius XII, saying: "The facts are there — forty crowded pages of documentation in the appendix to my play.” In a radio interview given in New York in 1964, when The Deputy opened there, Hochhuth said, "I considered it necessary to add to the play a historical appendix, fifty to eighty pages (depending on the size of the print).” In the original edition, the appendix is entitled "Historische Streiflichter” (historical sidelights). The Deputy has been translated into some 20 languages, drastically cut and with the appendix usually omitted.



Before writing The Deputy, Hochhuth, who did not have a high school diploma (Abitur), was working in various inconspicuous capacities for the Bertelsmann publishing house. In interviews he claimed that in 1959 he took a leave of absence from his job and went to Rome, where he spent three months talking to people and then writing the first draft of the play, and where he posed "a series of questions” to one bishop whose name he refused to reveal. Hardly likely! At about that same time I used to visit the Vatican fairly regularly as an accredited messenger from a head of state, and I was never able to get any talkative bishop off into a corner with me — and it was not for lack of trying. The DIE illegal officers we infiltrated into the Vatican also encountered almost insurmountable difficulties in penetrating the Vatican secret archives, even though they had airtight cover as priests.



During my old days in the DIE, when I would ask my personnel chief, General Nicolae Ceausescu (the dictator’s brother), to give me a rundown of the file on some subordinate, he would always ask me, "For promotion or demotion?” During its first ten years of life, the Deputy leaned toward the Pope’s demotion. It generated a flurry of books and articles, some accusing and some defending the pontiff. Some went so far as to lay the blame for the Auschwitz atrocities on the pope’s shoulders, some meticulously tore Hochhuth’s arguments to shreds, but all contributed to the huge attention this rather stilted play received in its day. Today, many people who have never heard of The Deputy are sincerely convinced that Pius XII was a cold and evil man who hated the Jews and helped Hitler do away with them. As KGB chairman Yury Andropov, the unparalleled master of Soviet deception, used to tell me, people are more ready to believe smut than holiness.



FALSEHOODS UNDERMINED



Toward the mid 1970s, The Deputy started running out of steam. In 1974 Andropov conceded to us that, had we known then what we know today, we would never have gone after Pope Pius XII. What now made the difference was newly released information showing that Hitler, far from being friendly with Pius XII, had in fact been plotting against him.



Just a few days before Andropov’s admission, the former supreme commander of the German SS (Schutzstaffel) squadron in Italy during World War II, General Friedrich Otto Wolff, had been released from jail and confessed that in 1943 Hitler had ordered him to abduct Pope Pius XII from the Vatican. That order had been so hush-hush that it never turned up after the war in any Nazi archive. Nor had it come out at any of the many debriefings of Gestapo and SS officers conducted by the victorious Allies. In his confession Wolff claimed that he had replied to Hitler that his order would take six weeks to carry out. Hitler, who blamed the pope for the overthrow of Italian dictator Benito Mussolini, wanted it done immediately. Eventually Wolff persuaded Hitler that there would be a great negative response if the plan were implemented, and the Führer dropped it.



It was also during 1974 that Cardinal Mindszenty published his book Memoirs, which describes in agonizing detail how he was framed in Communist Hungary. On the evidence of fabricated documents, he was charged with "treason, misuse of foreign currency, and conspiracy,” offenses "all punishable by death or life imprisonment.” He also describes how his falsified "confession” then took on a life of its own. "It seemed to me that anyone should at once have recognized this document as a crude forgery, since it is the product of a bungling, uncultivated mind,” the cardinal writes. "But when I subsequently went through foreign books, newspapers, and magazines that dealt with my case and commented on my ‘confession,’ I realized that the public must have concluded that the ‘confession’ had actually been composed by me, although in a semiconscious state and under the influence of brainwashing... [T]hat the police would have published a document they had themselves manufactured seemed altogether too brazen to be believed.” Furthermore, Hanna Sulner, the Hungarian handwriting expert used to frame the cardinal, who had escaped to Vienna, confirmed that she had forged Mindszenty’s "confession.”



A few years later, Pope John Paul II started the process of sanctifying Pius XII, and witnesses from all over the world have compellingly proved that Pius XII was an enemy, not a friend, of Hitler. Israel Zoller, the chief rabbi of Rome between 1943-44, when Hitler took over that city, devoted an entire chapter of his memoirs to praising the leadership of Pius XII. "The Holy Father sent by hand a letter to the bishops instructing them to lift the enclosure from convents and monasteries, so that they could become refuges for the Jews. I know of one convent where the Sisters slept in the basement, giving up their beds to Jewish refugees.” On July 25, 1944, Zoller was received by Pope Pius XII. Notes taken by Vatican secretary of state Giovanni Battista Montini (who would become Pope Paul VI) show that Rabbi Zoller thanked the Holy Father for all he had done to save the Jewish community of Rome — and his thanks were transmitted over the radio. On February 13, 1945, Rabbi Zoller was baptized by Rome’s auxiliary bishop Luigi Traglia in the Church of Santa Maria degli Angeli. In gratitude to Pius XII, Zoller took the Christian name of Eugenio (the pope’s name). A year later Zoller’s wife and daughter were also baptized.



David G. Dalin, in The Myth of Hitler’s Pope: How Pope Pius XII Rescued Jews From the Nazis, published a few months ago, has compiled further overwhelming proof of Eugenio Pacelli’s friendship for the Jews beginning long before he became pope. At the start of World War II, Pope Pius XII’s first encyclical was so anti-Hitler that the Royal Air Force and the French air force dropped 88,000 copies of it over Germany.



Over the past 16 years, the freedom of religion has been restored in Russia, and a new generation has been struggling to develop a new national identity. We can only hope that President Vladimir Putin will see fit to open the KGB archives and set forth on the table, for all to see, how the Communists maligned one of the most important popes of the last century.



—Lt. General Ion Mihai Pacepa is the highest-ranking intelligence officer ever to have defected from the former Soviet bloc. His book Red Horizons has been republished in 27 countries.





National Review, 27. 1. 2007


"Jak zas jednou někteří naletěli komunistům (např. článek Shnilé ovoce falešného" | Přihlásit/Vytvořit účet | 8 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Fakta o vzájemné spolupráci a podpoře Hitlera s Vatikánem nelze zpochybnit a umlčet! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 01. únor 2007 @ 07:56:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
34.12 Vatikán a Hitler
Jak se vyvinul poměr mezi Vatikánem a hitlerovským nacismem? Přes půl století vládla v Německu podnikatelská katolická Strana středu. Střed se také účastnil svými delegáty každé vlády od prosincové revoluci 1918 až do roku 1933, kdy se vlády zmocnili fašisté.
V prvním Hitlerově kabinetu byl Střed zastoupen jedním ze svých vůdců, jezuitou von Papenem. V této straně byli všichni ti, kdo pomohli Hitlerovi k moci: Uhlobaroni, bankéři, silní akcionáři, rýnští průmysloví magnáti a velkostatkáři, drobní podnikatelé, vlivní úředníci, knížata a baroni. Kromě těchto pravicových složek měla strana i složku levicovou - drobné zemědělce, prosté dělníky a úředníky. Pod vedením von Papena, hlavního akcionáře začal Střed plně spolupracovat i s německým fašismem. Předsedou katolických odborových svazů byl katolický kněz Haas, papežův důvěrník. Střed byl tedy podporován Vatikánem všemi prostředky. Není proto také ani divu, že r. 1919 Střed rozdrtil německou marxistickou revoluci, aby se stal hlavní silou v zemi. Strana středu připravila cestu německému fašismu a současně i Hitlerovi k moci. (Zeitschrift für Sozialismus, Karlovy Vary, č.9, 1934: Dass Dritte Reich und die Kirchen)
29. prosince 1919 přijel Pacelli do Berlína. Zde tlumočil papežovy sympatie Německé republice a přání Vatikánu ustanovit s Německem diplomatické styky. Pacelli byl hlavním poradcem Pia XI., velikým znalcem Německa a “nejlépe informovanou osobou ve Vatikánu” (D. Gwynn: The Vatican and the war in Europe, str. 138)
30. dubna 1920 přijíždí jezuita von Bergen, zvláštní pověřenec Vatikánu v jehož službách strávil více jak 23 let. Do roku 1933 zastupoval ve Vatikánu Německou republiku a do roku 1943 hitlerovskou třetí říši.
V roce 1924 podepisuje svatý stolec konkordát s Bavorskem. V roce 1927 můžeme číst v časopise Cologne´s Gazette toto: “Pius XI. je určitě ten nejněmečtější papež, který kdy seděl na trůnu svatého Petra.”
Je to proto, že jeho poradce Pacelli měl “silné germanofilské cítění.” (L. Lehmann: Behind the dictators, str. 37) A jako jeho následník se jménem Pius XII. ho o tuto palmu připraví. Zatím však buduje svou diplomatickou kariéru - spíše však politickou kariéru - v tomto Německu, ke kterému, jak později řekl Ribbentropovi, “vždy cítil zvláštní náklonnost.”
Byl povýšen na nuncia v Berlíně, kde spolu s Franzem von Papenem pracuje na likvidaci Výmarské republiky. 20. července 1932 je v Berlíně vyhlášen stav obležení a ministři jsou vypovězeni “Manu militari” (rukou vojenskou). To je první krok k hitlerovské diktatuře. Jsou připraveny nové volby, které nacistům zajistí úspěch.
“S Hitlerovým souhlasem se Goering a Strasser spojili s monsignorem Kaasem, stranickým šéfem katolického Centra.” (Walter Gorlitz and Herbert A. Quint: Adolf Hitler; Amiont, Dumont, Paříž, 1953, str. 32)
Kardinál Bertram, arcibiskup z Breslau a primas německý prohlásil: “My, křesťané a katolíci nerozlišujeme mezi náboženstvími a rasami ...” Spolu s ostatními biskupy se snažil varovat věrné proti “pohanskému ideálu nacistů.” Je zřejmé, že tento prelát nepochopil papežskou politiku, čemuž měl být brzy vyučen.
Časopis Mercure de France otiskl v roce 1924 vyjímečnou studii: “Na začátku roku 1932 si němečtí katolíci nemysleli, že věc prohráli, ale na jaře se zdálo, že jejich šéfové jsou poněkud váhaví. Bylo jim totiž řečeno, že »papež osobně podporuje Hitlera« ”.
Nemělo by nás ani překvapit, že Pius XI. projevoval sympatie k Hitlerovi ... Pro něho se Evropa znovu uklidní jedině skrze německou hegemonii ... Vatikán pomýšlel na změnu Centra. To bylo těžištěm celé říše skrze Anschluss na dlouhou dobu. V zájmu tohoto cíle tovaryšstvo otevřeně pracovalo (jednalo se o plán Ledóchowského), a to zvláště v Rakousku. Víme, jak byl Pius XI. závislý na Rakousku, když dosáhl, jak sám říkal, svého politického vítězství. Nyní bylo třeba zabránit hegemonii protestantského Pruska, aby říše byla jedinou nadvládou Evropy. ... Říše měla být přestavěna tak, aby v ní vládli katolíci ...


34.13 Politika jezuity von Papena
V září 1930 vstoupila vláda katolického Středu v jednání s fašisty o jejich účasti ve vládě. Jednání byla obnovena v říjnu 1931 s konkrétní podobou - účastí Hitlera ve vládě. Jednání se vedla prostřednictvím mnichovského kardinála Faulhabera. V té době se pravicové křídlo Středu na sjezdu v Harzburgu rozhodlo za účasti fašistických pohlavárů předat moc Hitlerovi. Předcházel ovšem jednání mezi Středem a Hitlerem prostřednictvím jezuitské eminence von Papena. Tomu se také podařilo i zlikvidovat všechny nepohodlné vůdce strany a vlády - konkurenci Hitlera. Vláda vedená Brüningem byla nucena 30. května 1932 podat demisi. 1. června 1932 na Brüningovo místo nenastoupil nikdo jiný než sám von Papen. (Ambassador Dodd´s Dairy, New York, 1941, str. 82)
Von Papen se domáhal otevřené fašistické diktatury. Vládl mimořádnými dekrety, uzákonil úderné oddíly a vedl jednání o Hitlerově vstupu do vlády. V lednu 1933 se Hitler stal kancléřem a von Papen vicekancléřem. V těchto intrikách Vatikánu byl účinně zapojen i předák Středu, kněz Kaas. Hitlerova vláda byla dílem von Papena, vůdcem pravého křídla katolických politiků. (J. Steel: The future of Europe, str. 216-217)
V březnu 1933 byla zahájena další část rozhovorů o vstupu Hitlera do vlády a spolupráce fašistů se Středem. Jednání zprostředkovával Kaas. Jednou z podmínek podpory Hitlerovského režimu byl Kaasův návrh na konkordát s Vatikánem. Hitler ochotně souhlasil.
Ve stejné době se němečtí biskupové setkávají na konferenci ve Fuldě a ke svému prohlášení využili Hitlerův projev z Potsdamu: “Musíme připustit, že nejvyšší zástupce říšské vlády, který je zároveň hlavou nacionálně socialistického hnutí, veřejně a slavnostně prohlásil, že je uznávána nedotknutelnost katolického učení, práce a nezměnitelná práva církve. ...” (Mercure de France: Pius XI. and Hitler; 15th of January 1934) “... katolická církev se dříve chovala odmítavě k fašismu v zájmu »čistoty víry«, nyní však, po Hitlerově prohlášení odpadají příčiny, které vedly k této politice.” (Der katholische Episkopat in der Nationalen Revolution Deustchlands, Freiburg, 1934, str. 31-32)
Hned druhého dne kardinál Bertram zrušil všechny církevní zákazy a omezení, které platily pro členy fašistické strany.
Von Papen odjíždí 4. dubna 1933 do Říma. Tento muž, jehož minulost je velmi potemnělá (byl šéfem německých špionů v Americe před první světovou válkou, odkud byl roku 1915 pro špionáž vyhoštěn), se stává náhle zbožným poutníkem s posláním uzavřít s papežem konkordát pro celé Německo. Držel v ruce Hitlerovu žádost o konkordát s Vatikánem. Bude také muset napodobit Mussoliniho předběžné dohody s Vatikánem.
Ve skutečnosti se v obou zemích odehrává totéž: V Itálii zajišťuje Mussolinimu přístup k moci katolická strana dona Sturza; v Německu dělá totéž pro Hitlera katolická strana Středu monsignora Kaase. V obou případech tento pakt zpečeťuje konkordát. 20. července byl uzavřený a 26. července 1933 podepsaný. Konkordát s Německem byl prvním mezinárodním dokumentem uzavřený Hitlerem a Vatikán byl prvním státem, který uzavřením smlouvy s Hitlerem legalizoval jeho podpis. (J. Steel: The future of Europe, str. 218)
Papež vyznamenává von Papena Velkým křížem řádu Pia a papežského komorníka vysoce hodnotí.
Když splnila své poslání a připravila cestu fašistickému jezuitskému teroru (inkvizici) na Evropu, prohlásila se katolická strana Středu (Centrum) dne 5. července 1933 za rozpuštěnou. Současně se rozešla i katolická bavorská strana lidová. Část jejich politických vůdců přešla ihned k fašistům. Kaas odjel do Říma k papeži a Brüning do Anglie a pak do USA. Všechno bylo provedeno za přímé účasti Vatikánu.
M. Josef Rovan píše následující: “Díky von Papenovi, poslanci za Centrum od roku 1920 a majiteli oficiální stranické publikace »Německo« přišel Hitler k moci 30. ledna 1933. ... Německý politický katolicismus byl nakonec, místo aby se stal křesťanskodemokratickým, donucen udělit 26. března 1933 veškerou moc Hitlerovi ... Získat veškerou moc znamenalo získat nezbytně dvoutřetinovou většinu a v tom byly hlasy Centra nepostradatelné.” (J.Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, str. 197, 209)
Ten samý autor píše: “V korespondenci a v prohlášení církevních hodnostářů za nacistického režimu budeme vždy nacházet vroucí souhlas biskupů.” (J.Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, str. 214)
Tuto jejich vroucnost si snadno vysvětlíme na citátu od von Papena: “Obecné termíny konkordátu byly mnohem příznivější než všechny ostatní podobné smlouvy podepsané Vatikánem. Kancléř Hitler mne požádal, abych papežského státního tajemníka, kardinála Pacelliho ujistil, že bude bezprostředně umlčovat antiklerikální snahy.” (Franz von Papen: Mémories; Flammarion, Paříž 1953, str. 207)


34.14 Fašismus v Německu u moci
Nebyl to slib jen tak do větru. Již během tohoto roku 1933 bylo v Německu kromě masakru Židů a vražd páchaných nacisty, čtyřicet pět koncentračních táborů se 40 000 vězni různého politického smýšlení, většinou však liberály. Franz von Papen, papežův tajný komorník přesně definoval hluboký význam paktu, který byl uzavřen mezi Vatikánem a Hitlerem: “Nacismus je křesťanskou reakcí na ducha roku 1789.” Fašisté se prohlašovali za “ochránce náboženství.”
Jakmile se dostali fašisté k moci, začali zatýkat katolické kněze zastávající politický katolicismus. Rozbíjeli katolická nakladatelství, likvidovali katolické noviny. Do koncentračních táborů šlo mnoho “nespolehlivých” kněží a mnoho katolických věřících “neochotných ke spolupráci”. Téměř do posledního muže vyvraždili celou stranu Středu. A Vatikán mlčel.
Osservatore Romano psal 18. května 1933, že lze mluvit o spolupráci biskupů s vládou “na obnovení vlasti na křesťanských základech” a že církev nemá nic společného s politikou opozice proti fašismu.
Jezuitský fašismus dosáhl vítězství totálním pokatoličtěním Německa. Nastalo povinné vyučování katolického náboženství na všech stupních škol, zachování a rozmnožení všech církevních škol, zachování Katolické akce s fašisticou podobou, zachování a rozmnožení práv katolické církve. Německo se ideově chystalo ke své trestné inkviziční výpravě Evropou. Německý průmysl chrlil jednu zbraň za druhou. V Afrických pouštích se testovaly nejnovější tanky, obrněné vozy, děla a pancéřová vozidla. Střelnicemi zněly detonace nových bomb a min, vzdušným prostorem vládly nové typy letadel - bombardérů a útočných stihaček.
Koncem května 1933 se konference biskupů usnesla na profašistickém dokumentu. V něm psali, že zvláštní význam má vůdcova autorita, což se v zásadě nerozchází s učením katolické církve, protože autorita vůdce má u ní veliký význam. Biskupové v dokumentu slíbili podporovat Hitlerovu zahraniční politiku. Děkovali Hitlerovi za jeho pronásledování “bezvěrců” a žádali, aby “nová německá síla” dál takto pracovala a dál byla stavěna na náboženském podkladě. Dokument vyzýval Hitlera k dalšímu pronásledování a likvidování bezvěrectví a všechny katolíky k jeho plné podpoře. Dokument byl podepsán kardinálem Bertramem, Schultem a Faulhaberem a 22 arcibiskupy a biskupy. (Der katholische Episkopat in der Nationalen Revolution Deustchlands, Freiburg, 1934, kap.III.)
Když Göring ustanovil biskupa Berninga z Osnabrücku za člena státní rady, katolické noviny Germany psaly, jak při oslavách Berning ostatní katolické duchovenstvo “stálo se zdviženou pravicí a zpívali národně-socialistické hymny.”
14. října 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a na ospravedlnění tohoto kroku vyhlásila vláda předčasné volby do říšského sněmu a plebiscitu. Volby se konaly za zuřivého teroru fašistů. 6. listopadu Bertram katolíkům nařídil, aby všichni volili fašistický stát.
Vatikán pomohl Hitlerovi připojit v lednu 1935 Sársko, když nařídil německým a sárským biskupům, aby hlasy při volbách v sárském plebiscitu byly ve prospěch Hitlera a jeho fašistické vlády.
Vatikán také mlčel, když fašisté rozbili německé dělnické organizace, se kterými měli jezuité svůj plán a klidně přihlížel i pronásledování a pogromám Židů v Německu.
V roce 1937 však Pius XI. pod tlakem veřejného mínění musel “odsoudit” rasistické teorie jako nesmiřitelné s katolickým učením a zásadami. Odsouzení sepsal v encyklickém dopise, který jeho obhájci nazývají jako “hrozný”. Má název Mit brennender Sorge. Nacistický rasismus je 14. března 1937 odsouzen, není však odsouzen Hitler, zastánce rasismu: “Distinguio.” (Tříbitel). A Vatikán dbá na to, aby neodsoudil “výhodný” konkordát, uzavřený před 4 lety s nacistickou říší. Za pět dní na to vyhlásil Pius XI. další encykliku, ve které odsoudil komunismus. Kromě jiného v této encyklice také žádal i zahájení boje proti všem svobodným demokraciím západního světa a USA. Tím se předchozí téma o fašismu zcela pod návalem dalších odsouzení vytratilo.


34.15 Tichý souhlas Vatikánu
Zatímco v Německu spolupracuje Kristův kříž a hákový kříž, vydává se Benito Mussolini s požehnáním svatého otce pro snadnou kořist do Etiopie.
“ ... Vládnoucí papež neodsoudil politiku Mussoliniho a ponechal italskému duchovenstvu plnou svobodu ke spolupráci s fašistickou vládou ... Ve prospěch války hovořili církevní činitelé od knězů na drobných farnostech až po kardinály ...
Jedním z příkladů, který každému vyrazil dech, pochází od kardinála arcibiskupa milánského, Alfréda Ildefonsa Schustera (jezuity). Ten šel tak daleko, že toto tažení na Etiopii nazval »katolickou křížovou výpravou«.”
“Itálie,” objasnil Pius XI., “si myslí, že tato válka je spravedlivá vzhledem k naléhavé potřebě rozšíření katolického italského lidu. ...”
“O 10 dnů později, když Pius XI. mluvil k vysloužilým vojákům, vyjádřil přání, aby byly uspokojeny legitimní požadavky velikého a vznešeného národa, ze kterého, jak jim připomenul, pochází i on sám.” (Camille Cianfarra: La Guerre et le Vatican, Le Portulan, Paříž, 1946, str. 46)
Nadšení kardinála Schustera je pochopitelné proto, že tovaryšstvo utrpělo stejný osud v Habeši jako v evropských zemích. Za pomoci usurpátora Seguda, kterého obrátili na svou víru a dosadili na trůn, se Loyolovi synové snažili rozšířit katolicismus po celé zemi. Vyvolávali povstání a krvavé represe. Nakonec je však vyhnal Negus Basilides.
Fašistická agrese na velký pátek roku 1939 vůči Albánii se dočkala stejného “pochopení”, jak nás informuje M. Camille Cianfarra: “Italská okupace Albánie byla pro církev velmi přínosná ... Z miliónového obyvatelstva, které podlehlo Italům, bylo 68% muslimů, 20% řeckých ortodoxních věřících a jenom 12% římských katolíků ... Z politického hlediska bylo připojení této země katolickou mocí provedeno s úmyslem posílit postavení církve a zalíbit se Vatikánu.” (Camille Cianfarra: La Guerre et le Vatican, Le Portulan, Paříž, 1946, str. 47-48)



Stránka vygenerována za: 0.35 sekundy